pondělí 13. června 2016

Milost ze záhrobí - 13. kapitola


Duvalovo odhalení o Runnionovi mě sužovalo po zbytek odpoledne. Pokud byl Runnion opravdu nevinný, proč mě klášter poslal ho zabít? Nevěděli o jeho práci pro vévodkyni? Nebo věděli něco, co Duval ne?

A pokud pracoval Runnion pro vévodkyni, proč měl na sobě značku? Proč Mortain tu skvrnu z jeho duše neodstranil?
Obávala jsem se, že odpověď spočívala v mých akcích. Okradla jsem ho svým činem o šanci získat odpuštění?
Vystrčila jsem tu znepokojivou myšlenku z mé mysli. Mortain je vševědoucí. Jistě by viděl mužův záměr a ušetřil by ho, pokud by toho Runion byl hoden.
Stále jsem zápasila s úvahami o Runnionovi, když nás Duval nasměroval k velkému kamennému mostu. Město bylo malé a přeplněné, ale Duval vypadal, že ví, kam nás po dlážděných ulicích vede, až jsme se dostali k hostinci.
Sesedli jsme, podkoní k nám přiběhl a vzal nám koně. Duval mu dal instrukce pro jejich opečování a potom mi nabídl ruku. Když jsem ji přijala, začala jsem uvažovat, jaký pošetilec vymyslel, že se ženy nemohou pohybovat bez cizí pomoci. Vevnitř k nám přispěchal hostinský, aby nás přivítal a Duval mu řekl o našich potřebách na noc. Hostinský někoho poslal, aby vzal naše věci do pokojů a potom nás zavedl do hlavní haly hostince, kde se podávala večeře
Hala byla velký pokoj, dokonce větší než jídelna v klášteře. Navzdory velikosti místnosti, dával nízký strop a tmavé dřevěné trámy místu pocit malosti a uzavřenosti. V krbu hořel oheň a místo vonělo kouřem, novým vínem a pečeným masem.
Zvolili jsme si rohový stůl, který byl od ostatních večeřících tak daleko, jak jen to šlo. Spěchala jsem dopředu, abych si mohla zabrat místo, které mi poskytovalo nejjasnější výhled na dveře. Duvalovy rty sebou škubly pobavením.
Služebná naservírovala na stůl džbán s vínem a dva poháry, pak odstoupila. Nenechala jsem ho ani uhasit žízeň, než jsem vychrlila své otázky. „Pokud Runnion pracoval pro vévodkyni, co potom dělal v hospodě?” Věděla jsem, že klášter nemohl udělat takovou chybu. Ve hře byl i nějaký další element a já byla odhodlaná ho vystopovat.
Duval zvedl svůj pohár a vzal si dlouhou chvíli na pití, než odpověděl. „Donášel mi informace, zda Anglie pustila vojska, aby nám pomáhali v boji proti Francouzům.”  
Měla jsem pocit, jako by mne Annith právě kopla do břicha. Chtěla jsem ho obvinit, že lže, ale jeho oči byly v klidu, nebyl v nich žádný z příznaků klamu, který jsem se učila vyhledávat. Kromě toho, jeho odpověď dávala smysl. Vévodkyně byla zasnoubena s korunním princem Anglie předtím, než zmizel z věže. „Pokud tomu tak vážně je, nemohu uvěřit, že Abatyše věděla, že ti pomáhá.”
Duval pokrčil rameny. „Rád bych věřil tomu, že nevěděla o jeho skutečném cíli. Alternativa je více znepokojující.”
„Vaše podezření nemá žádný opodstatněný základ,“ prskla jsem. Vzala jsem pohár a hodila polovinu z něj do sebe, jako kdyby víno mohlo spláchnout pachuť jeho nedůvěry z mé pusy.
Když jsem položila pohár zpátky, Duval se nahnul přes stůl. „Teď jsem ukázal dobrou víru a odpověděl na tvou otázku a chtěl bych, abys ty odpověděla na jednu z mých. Chtěl bych vědět víc o těch značkách, a jak fungují.”
„Omlouvám se, ale takovou věc s tebou nemohu sdílet.”
Odklonil se zpátky a oči se mu zvětšily, jak byly studené a třpytily se jako zimní obloha. „To je nešťastné, demoiselle. Dokud se nedozvím víc o tom, jak klášter činí svá rozhodnutí, budu muset jej - i tebe - pokládat za podezřelé.”
Věnovala jsem mu falešně křehký úsměv. „Vypadá to, že jsme oba vázaní povinností.”
Obsluhující služka v tu chvíli přišla, prolamujíc naši slepou uličku. Položila na stůl pár bochníků křupavého čerstvého chleba, pečeného krocana, dvě misky guláše, dušený tuřín, cibuli a klínek sýra. Vyhladovělí z dlouhé celodenní jízdy jsme se oba pustili do naší večeře.

Jakmile byla nejhorší bodavá bolest z hladu pryč, riskovala jsem položení další otázku. „A Martel? Tvrdíš, že ten taky pracoval pro tebe?”
„Jsi to ty, kdo se ptá na více informací, demoiselle? I když jsi mi odmítla dát informace na oplátku?”
Když to tak řekl, znělo to nespravedlivě. Změkčila jsem svůj hlas, aby si myslel, že toho lituju, i když samozřejmě tomu tak nebylo. „Sdílela bych s tebou všechno, co vím, ale nemohu tajemství svého řádu prozradit.”
Podíval se stranou, malý sval v jeho obličeji se stáhl. Byl potichu dlouhou chvíli, pak se na mě otočil zpět. „Dobrá tedy. Řeknu ti o Martelovi, ale pouze za účelem ukázat ti, proč od toho musíš dát ruce pryč, než shromáždíš všechna fakta.”
„Martel pro nás nepracoval, to ne. Ale myslím si, že bych ho byl schopen přesvědčit, aby mi řekl, kdo u dvora pracoval pro francouzského vladaře.”
Vypila jsem doušek vína, abych zakryla svou úzkost. „Cítíš to bodnutí svědomí?” zeptal se Duval.
„Ne,” zalhala jsem.
U dveří se rýsoval stín a odtrhl mou pozornost od Duvala. Největší muž, jakého jsem kdy spatřila, vkročil do místnosti. Byl o půl hlavy vyšší než Duval, špinavý, unavený z cesty a vypadal jako zlobr, který zabloudil z pohádky. Jeho tvář byla zdrsnělá a nesla jizvy po neštovicích, nos - minimálně dvakrát zlomený- byl beztvarý knoflík. Vlasy měl oholené skoro až na kůži a oči přikrčené permanentním šilháním.
Železný pohled tohoto muže projel celou místnost a přistál na Duvalovi. Jeho oči se přimhouřily a šel přímo k nám. Každý sval v mém těle se napjal a moje ruka se plížila k dýce u pasu. Duval ten pohyb zachytil. Oči se mu rozšířili v překvapení, potom se podíval přes rameno.
Rychle se postavil na nohy, mířil plnou rychlostí k cizinci. Narazili do sebe silou dvou kmenů stromů. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že jejich rány jsou plné radostného pozdravu a nepokoušejí se zabušit navzájem do země. Dovolila jsem si pomalu nadechnout a přesunula ruku pryč ze svého nože.
Když do sebe přestali bušit, všimla jsem si malého hloučku kluků a učňů, postávajících ve dveřích a ukazujících na cizince. Duval jejich směrem kývl hlavou a obrovský muž dobromyslně protočil oči a následně na ně kývl v pozdravu. Usmáli se a začali si přes sebe vzrušeně povídat, dokud je hostinský nevyhnal pryč, zpátky k jejich povinnostem.  
Potom Duval dotáhl cizince k našemu stolu. Muž nezkrásněl ani při bližším zkoumavém pohledu. Jeho světle modré oči byly zarážející v jeho zjizveném obličeji a díky nim jsem si představila vlka. Popravdě to byl asi ten nejošklivější muž, jakého jsem kdy viděla.
„Ismae,” řekl Duval. “Toto je Sir Benebic z Warochu, jinak známý jako Zvíře. Zvíře, toto je Demoiselle Riene.”
Mé oči se rozšířily v překvapení, protože i my v klášteře jsme slyšely zvěsti o Zvířeti z Warochu, o jeho dravosti a udatnosti, jeho extrémní lhostejnosti k vlastnímu životu, což způsobilo, že si někteří myslí, že je blázen. „Zdravím, můj Pane.”  
Zvíře z Warochu se natáhl po mé ruce a zvedl ji v jemném sevření, poté udělal dvorskou úklonu. Jeho hezké způsoby mě překvapily, neodpovídaly jeho tváři. Když promluvil, jeho hlas byl nízký a rachotil jako daleké hromy. „Je mi ctí, že Vás poznávám, má Paní.”
„Nejsem urozená,” zašelestila jsem v rozpacích.
„Každá služka je pro Zvíře dáma tak moc, jak se o ni zajímá,” vysvětlil Duval.
Zvíře se narovnal a pustil mou ruku. “Pouze ty, které ode mě neutíkají se zděšením,” řekl s úsměvem. Chtěl být zhýralý, ale více to vypadalo jako by cenil zuby před útokem. Líbilo se mi, že se neomluvil za svůj vzhled, ale spíš ho předhodil na zem jako rukavici. Byl to přístup, který jsem obdivovala a hned jsem k němu pocítila zalíbení.
Samozřejmě, že počet Francouzů, které zabil v poslední válce, ho nijak nezasáhly, ani náhodou. Během Šílené války to byla jeho statečnost, zanícené představy a srdce rolnictva, která přesunul k jakýmkoliv zbraním, které se daly najít- vidle, halapartny, lopaty, kosy - a vyhnal Francouze pryč z naši země. Kdyby nebylo podpory od Zvířete a podpory rolníků, Francouzi by tady stále byli.
„Sedni si, sedni si.” Duval postrčil Zvíře na lavici a sedl si vedle něj. „Nečekal jsem tě zpátky tak brzy. A už vůbec, že tě potkám tady.”
Muži se setkali očima a proběhla mezi nimi bezeslovná konverzace. „Měli jsme se dobře,” řekl Zvíře, potom naznačil hostinskému, aby donesl další pohár. Hospodský byl až příliš rád, že mohl obsloužit tuto legendu v jeho hostinci.
„My? De Lornay je s tebou?” zeptal se Duval.
„Ano. Ztratil minci a dohlíží na koně.”
„Mohl by tohle být de Lornay?” zeptala jsem se, pozorujíc muže, který právě vstoupil do místnosti. Byl také vysoký, i když byl blíže Duvalově výšce, než tyčící se postava Zvířete a také byl oblečen z cestování zašpiněné jezdecké kůži, ale tím končila veškerá podobnost. Byl to možná ten nejpohlednější muž vůbec - ukázka funkčnosti a elegantnosti, vypadal jako archanděl, který spadl z nebe. V době, kdy došel k našemu stolu, následovala ho malá armáda děvčat toužící splnit jakýkoliv jeho rozkaz. Znechuceně jsem odvrátila pohled a dala si doušek vína.
Duval se zvedl, aby ho přivítal, zatímco já jsem na sobě cítila pohled Zvířete. „Nezajímá vás krása de Lornaye, demoiselle?” zeptal se Zvíře.
Skrčila jsem nos. „Nejsem ohromena hezkými muži všeobecně, můj pane.”
Šíleně se zašklebil a pozvedl svůj pohár k mému. „Věděl jsem, že spolu budeme vycházet,” řekl, pak vypil svůj pohár. Zahřáta jeho slovy jsem udělala to samé.
Když mě Duval představil de Lornaymu, muž neučinil žádný pokus o políbení mé ruky, ani mi neřekl paní. Ve skutečnosti mě prostě ignoroval. Zvíře se opět naklonil blíže. „Neber ohled na chování tohoto Amournského rytíře.
Ostře jsem se na de Lornaye podívala, abych viděla, jak se tváří, neboť označení pravý rytíř není špatné, ovšem označení milovník žen se zdálo jako vážná urážka. Ale de Lornay pouze střelil po Zvířeti otráveným pohledem a posadil se. Hostinský přišel a položil na stůl další džbán s vínem a více šálků, střelil očima po služce a nechal nás s naší večeří.
De Lornay sáhl po džbánu. „Našel tě Runnion?”
Duval hodil mým směrem znechucený pohled. „Ne. Setkal se s nešťastnou náhodou předtím, než jsme si mohli promluvit.”
De Lornay se zastavil uprostřed nalévání svého šálku. „Vážně?”
Duval přikývl a podíval se na mou večeři, dělala jsem to nejlepší, co jsem mohla, abych vypadala nevině, když jsem slyšela o nešťastné náhodě. Připomněla jsem si, že jsem neudělala nic špatně, pouze dovolila Mortainovi vést mou ruku.
„Co se mu stalo?” zeptal se de Lornay.
Duval odmávl otázku stranou. „Víc mě zajímá, proč jste tady. Myslel jsem, že jakmile se vrátíte, máte nějakou práci v Brestu.”
De Lornay a Zvíře si vyměnili pohledy. „Baron tam nebyl. Je na cestě do Guérande, aby svolal panství,” vysvětlil Zvíře. „Stejně jako my.”
„Cože?” zeptal se Duval. To bylo poprvé, kdy jsem ho viděla v rozpacích.
Zvíře se zachmuřil. „Ty nechceš, abychom se zúčastnili? Mysleli jsme, že budeš potřebovat naši podporu.”
„Nejsem si vědom, že bylo svoláno setkání panství! Vévodkyně neplánovala svolat všechny barony, dokud nebude mít v rukou pevné řešení krize, které by jim předložila. Jste si jistí?”
„Ano. Zpráva dorazila do Brestu hned, jak naše loď zakotvila. Nesla pečeť Státní rady.”
Duval si dal obrovský doušek vína, jako kdyby sám sebe chtěl posilnit. „Což znamená, že někdo v radě ignoroval přání vévodkyně a svolal jednání sám.“ U stolu zavládlo ticho.
„Nemohla si to rozmyslet?” nemohla jsem se nezeptat.
Duval se na mě podíval, jako kdyby zapomněl, že jsem tam. „Ne,” řekl opatrně.
De Lornay se otočil a studoval mě. „Vybral sis skvělý čas pro zahájení románku,” řekl Duvalovi.
„Demoiselle Rienne je moje sestřenice, ne milostná známost,” řekl. „Jako takové, očekávám, že jí budete prokazovat zdvořilost.” V jeho hlase bylo bezpochyby slyšet varování a nemohla jsem si pomoct, abych nepocítila vlnu vděčnosti.
De Lornayovo nápadně tmavé obočí vystřelilo nevěřícně vzhůru. „Sestřenice?”
„Sestřenice,” zavrčel Duval. „Chci ji uvést ke dvoru.”
De Lornay zapískal. „Za jakým účelem? Jiným, než který způsobí drby a spekulace po celém dvoře?”
Duval se zašklebil, rychle zableskl bílými zuby. „Není to dostatečný důvod? Nicméně,” pokračoval, “vaše novinky mění všechno. Měli bychom odejít, abychom mohli vyrazit s prvními paprsky světla.” Postavil se a podíval se na mne dolů.
Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že je večeře u konce a já jsem byla propuštěna. Zvedl ramena v případě, že bych nepochopila skrytý význam.
Zúžila jsem na něj oči. Vážně si myslel, že jsem nepochopila jeho plán? Že budu tiše sedět v pokoji, zatímco on bude mluvit o království a zrádci s jeho přáteli? No, když je tak blbý, nechala jsem ho, aby si myslel, že přesně to udělám.
Sladce ´jsem se na něj usmála. „Samozřejmě, můj pane,” postavila jsem se na nohy a popřála ostatním dobrou noc. Duval mě vyprovodil z místnosti a já nasadila svůj naučený výraz jemné a klidné dívky. U dveří mého pokoje mi zdvořile popřál dobrou noc a odešel. Zavřela jsem dveře, opřela se o ně a poslouchala. Když jsem si byla jistá, že je pryč, znovu jsem otevřela a rozhlédla se po chodbě. Byla prázdná.
Tiše jako stín jsem vyklouzla z pokoje a pospíchala ke schodišti pro služebnictvo.

5 komentářů:

  1. Moc děkuji za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za tento překlad a těším na pokračování. Lvice

    OdpovědětVymazat
  3. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat