pondělí 6. června 2016

Milost ze záhrobí - 12. kapitola


K Quimperu jsme dojeli těsně po setmění, poslední část cesty nám osvětlily táboráky na polích, jak oráči oslavovali Martinmas. Když už jsme byli konečně ve městě, Duval nás zavedl do malého hostince, kde na nás hostinská kdákala a rozčilovala se, jako kdyby byl Duval čestný host. Ale nakonec před nás byl položen talíř s dušeným králíkem a džbán kořeněného vína, pak se hostinská vrátila do kuchyně. Ve skutečnosti toho Duval od mého střetu s Martelovou duší moc nenamluvil, ale skoro jsem mohla slyšet, jak se mu v mysli otáčejí kolečka a podobně jako mlýnský kámen brousí informace, dokud se nedostanou do nějakého vzorce, který mohl rozpoznat.  


Ale to všechno pro mě bylo v pohodě, protože jsem byla unavená jako ještě nikdy a můj zadek byl pohmožděný z celodenní namáhavé jízdy.
Když jsme dojedli naše jídlo, vrátila se hostinská a zavedla nás nahoru po úzkých schodech do našich pokojů. Moje komůrka byla vedle Duvalovi, ale po rychlém prohledání jsem nenašla žádné propojovací dveře a tak trochu si oddechla. Ale i tak mi usnout trvalo déle, než by mělo. Na druhé straně tlusté stěny jsem cítila zářící a stálý plamen Duvalovi duše, tolik odlišný od sester, se kterými jsem trávila noci v posledních třech letech.

Druhý den ráno před rozbřeskem jsme se vydali na cestu. Poté, co jsme opustili město, jeli jsme rychle a nezastavili až do odpoledne. Popravdě myslím, že by Duval jel dál, ale koně potřebovali odpočinout.
Stejně jako já.  Nicméně nechala jsem ho, aby si myslel, že jsou to koně, které rozmazloval, nikoliv já.
Zatímco se o ně staral, natáhla jsem nohy a snažila se protáhnou si ztuhlé svaly na zádech. Jakmile byly úchyty napojeny a usazeny a Duvalova puška položena přes jeho sedlové brašny, vytáhl malý balíček. Zastrčil si ho pod paži a přišel za mnou na malý kousek světla, který jsem našla.
Znepokojovalo mě, že jsem si až bolestně byla vědoma každého jeho pohybu, od oprášení pláště na jeho rameni až po sundání jeho obnošených rukavic. Jeho ruce mě fascinovaly a vzpomněla jsem si, jaký to byl pocit cítit je na svém pase, na mých rukou. Donutila jsem se na něj nedívat.
Nevědomý zmatku uvnitř mě rozbalil Duval balík, ze kterého se vyklubal kus tvrdého sýra. Rozlomil ho na polovinu a pak podržel kus mým směrem. „Jez.”
Se zamumlaným poděkováním jsem si vzala sýr a nenáviděla, že teď na něm musím spoléhat ohledně jídla, stejně jako jsem kdysi spoléhala na mého otce a myslela si, že i na Guilla. Překonala jsem dětinskou touhu po něm sýr hodit, odmítajíc jíst. Už jsem nebyla dítě, měla jsem zodpovědnost vůči svému klášteru, svému Svatému a své vévodkyni. Vzala jsem si kousek sýra a slíbila si, že v dalším hostinci si obstarám vlastní zásoby.
Mýtina byla tichá až na slabé bublání potoka, ze kterého pili koně. Bylo cítit husté ticho, ze kterého se mi bylo nepříjemně, ale jakákoliv snaha vytvořit rozhovor se zdála nemožná. Zajímalo mne, jestli to cítí stejně, proto jsem se nenápadně podívala jeho směrem a zděsila se, když jsem zjistila, že mne pozoruje.  Oba dva jsme od sebe odtrhli oči, a přestože už jsem se na něj dál nedívala, každá část mého těla si byla vědoma jeho blízkosti, od slabého tepla vycházejícího z jeho těla ve vlhkém podzimním vánku, po vůni kůže a jakéhokoliv mýdla, kterým se dnes ráno umyl. Nenáviděla jsem, že si ho uvědomuji takovým způsobem a hledala ve svém srdci ve snaze najít místo, kde se skryla veškerá zášť a podezření, které jsem vůči němu cítila.
„Co jsi chtěl udělat s Runnionem v té hospodě?” otázka pramenila z mých úst bezelstná a nezákeřná.  
Jeho čelo se zvrásnilo přemýšlením, jako kdyby zvažoval nějaké složité dilema. Když konečně promluvil, bylo to pouze proto, aby položil vlastní otázku. „Co víš o muži, kterého jsi tam zabila?”
Překvapeně jsem zamrkala. „Není na mně, abych věděla cokoliv o těch vraždách. Pouze jsem plnila Mortainovi rozkazy.”
„A to ti sedí? Nevědět kdo nebo proč?”  
Vadilo mi to, ale jeho otázka ve mě vyvolala pocit, jako bych byla nedostatečně důvtipná kvůli tomu, že jsem nevěděla víc, že jsem nechtěla vědět víc. „Neočekávám, že pochopíš povinnost a poslušnost, která je očekávaná od těch, kdo slouží Mortainovi,” řekla jsem upjatým, štiplavým tónem.
„Jak se klášter rozhoduje koho zabít?” zatlačil.
Studovala jsem jeho obličej podrobněji, ale nedokázala jsem říct, zda se ptá na klášter nebo pouze mě. „Přece jenom je to věc kláštera, milorde, ne tvoje.”
„Pokud za tebe mám ručit u dvora, nebudu držen ve tmě, jen abych se našel, jak uklízím těla a vymýšlím vysvětlení.”
S nelibostí jsem zvedla hlavu, protože v mé mysli to byla právě ta role, kterou jsem mu přidělovala. „Abatyše se mnou bude komunikovat prostřednictvím dopisů a někdy - někdy mi Svatý své přání jasně ukáže.”
„Jak?” Jeho otázka byla ostrá, naléhavá. Byl hladový po rozluštění téhle záhady.
Přikrčila jsem se a pokusila se znovu získat nad rozhovorem kontrolu. „Co má tohle společného s Runnionem?”
Po dlouhou dobu byl zticha, tak dlouho, až jsem myslela, že neodpoví. Když tak však učinil, přála jsem si, aby ne.  „Neděsí tě to, že jsi nepochopila nic z toho, jak se rozhodují? Co když udělají chybu?”
„Chybu?” Mé tváře se zahřály pobouřením. „Nevidím jako oni, milorde, od té doby co je jejich ruka vedena Svatým samotným. Ve skutečnosti, navrhnut takovou věc pro mě zavání rouháním.”
„Není to Svatý, o kterém pochybuji, slečinko, pouze lidé, kteří vykládají jeho přání. Podle mých zkušeností jsou všichni až moc omylní.” Znovu byl krátce zticha, ale jeho další slova způsobily, že se mi sýr, který jsem snědla, srazil v žaludku. „Runnion pracoval pro vévodkyni.”
„Ne! Byl to zrádce! Viděla jsem na něm značku.”
Duval se škubnutím otočil hlavu, aby mne mohl sledovat, v očích ostrý zájem. „Značka zrádce, demoiselle? Jak vypadá?”
I když jsem zavrávorala z tohoto odhalení, uvědomila jsem si, jak elegantně mě obelstil k vyzrazení více věcí, než jsem chtěla. „Tohle není něco, oč se s tebou mohu podělit.”
„Vzpomínám si, jak Abatyše nám oběma říkala, že máme spolupracovat.”
„Ve světských záležitostech ano, ale o zradě našich posvátných rituálů řeč nebyla.” Ostře jsem se podívala na stříbrný list na jeho plášti. „Podělil by ses se mnou o rituály Svatého Camulose?”
Tu otázku ignoroval, věděl, že mám pravdu. „Definice tvojí Abatyše o spolupráci se velmi liší od mojí,” zamumlal. „Vezmi si tohle: Runnion před třemi lety během Šílené války zradil vévodu, ale začal toho litovat. Popravdě si přál svou zradu napravit. Tak se dostal k té práci, pracuje pro nás jako prostředek ke znovu získání přízně naši země.”
Cítila jsem se, jako by mne jeden ze šípů Svatého Arduinna proměnil v kámen. „Lžeš.”  
„Ne, nelžu.” Podíval se na mě tvrdě a já mohla vidět znepokojivou pravdu. „Možná, demoiselle, je tvůj Svatý složitější, než by mohl tvůj klášter vůbec věřit. Ale teď už pojď, myslím, že už si koně odpočinuli dost.”



5 komentářů:

  1. Děkuju za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za pokračování překladu.Katka

    OdpovědětVymazat
  3. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad. :)

    OdpovědětVymazat