středa 15. června 2016

Horkokrevná - 2. kapitola


„Devone, nech nás, prosím tě, o samotě,“ požádal ho můj otec.
Devon okamžitě vyskočil a sbalil svůj laptop. Jak spěchal, shodil na zem prázdný pohárek od kávy. Náraz při dopadu se nápadně podobal tomu, jak se cítil můj mozek. Moje vlčice tiše vrčela. Já vím. Je toho trochu moc najednou, a my musíme konečně vyrazit. Souhlasně zavyla.

Poté, co se za Devonem zavřely dveře, jsem si zhluboka povzdechla. Ten povzdech se ve mně hromadil už dlouho a zadržovala jsem ho jen s velkou námahou.
„Od kdy jsi začal tušit, že jsem jiná?“ zeptala jsem se svého otce klidně. „Když jsem se proměnila, musela ti být má jinakost jasná.“
Můj otec se odvrátil a obešel stůl k řadě vysokých oken, které tvořily stěnu konferenční místnosti. Rukou si prohrábl své černé vlasy. Když pokrčil ruku, pod těsnou modrou pracovní košilí se mu napjaly vytrénované svaly.
„Nebyl jsem si jistý, dokud ses neubránila tomu útočníkovi. Předtím jsem měl jen nejasné tušení.“
Unaveně jsem se svezla do jednoho z křesel stojících kolem stolu. V hlavě mi hučelo jako v přeplněném výtahu: momentálně se tam už nevešla žádná informace navíc. Chyběl mi Rourke a to mě tížilo takovým způsobem, že jsem nemohla dýchat. Ani slovy jsem nedokázala popsat, jak moc se mi po něm stýskalo. Ten pocit byl tak děsivý, až byl na hranici snesitelnosti. I tak tu bylo dost věcí, o které jsem si musela dělat starosti. Na fantastické historky o mé prapodivné osobě prostě nebylo místo.
Ale místo, abych nadávala, mlčela jsem a čekala, až bude můj otec pokračovat. Nutně jsem potřebovala vědět, jak ty věci vidí on.
„Když se Kainův mýtus objevil poprvé, vypuklo úplné povstání,“ vyprávěl s pohledem upřeným ven.
„Vynořily se pochyby, co se tebe týče. Právě ty, s tvým vzděláním a tvou pověstí, to určitě pochopíš. Tenkrát jsi byla pouhé malé dítě. Okamžitě jsem povstání násilím potlačil. Slíbil jsem, že tě ochráním. Slíbil jsem to sám sobě – a tvé matce.“
Má matka zemřela při porodu mě a mého bratra. Donosit vlka bylo už i tak dost háklivé, ale přežít porod dvojčat bylo prostě nemožné. Vždycky mi vyprávěli, že to byl zázrak, že má matka přežila celé těhotenství až do porodu. Annie McClain bojovala za své děti do posledního dechu.
„Jen aby bylo jasné: Nikdy jsem nevěřil, že by bylo na Kainově mýtu něco pravdivého. Ty jsi dcera, má krev. Ale přesvědčit smečku o tom, že od tebe nehrozí žádné nebezpečí, bylo těžší, než jsem si zpočátku myslel. Strach zlomí každý rozum, když už se ho jednou zmocní. Sice jsi vyrostla ve smečce, ale celou dobu jsi byla živoucí důkaz toho, že něco není v pořádku.“
Otočil se ke mně. „Každou buňkou svého těla jsem si přál, abys zůstala člověkem. Věděl jsem, že pokud se proměníš, postaví to celý nadpřirozený svět na hlavu. Jsi má dcera. Mou snahou bylo vždy a za každou cenu tě ochránit.“
Zvedla jsem hlavu a vyhledala pohled svého otce. Jak v mých očích tak i v jeho plál stejný fialový oheň; jako pouto, které víc než cokoliv jiného dokazovalo, jak blízcí jsme si byli. Přede mnou stál otec, který mě vychoval a vždy mě bezpodmínečně miloval.
„Chápu, co mi chceš říct“, odpověděla jsem zamyšleně a část mého napětí opadlo. „Vím, že jsi všechna rozhodnutí, která se mě týkala, udělal z lásky a tato rozhodnutí nás nakonec dovedla až sem. Ale pokud jsi opravdu přesvědčený, že to proroctví by mohlo mít pravdivé jádro, měl bys mi říct i ten důvod. Musím rozumět tomu, co se děje – nebo aspoň pochopit, co se dá, předtím, než opustím město.“ Tentokrát jsem nedokázala zabránit tomu, abych se na neexistující hodinky na zápěstí nepodívala.
Můj otec si povzdechl a upřel zrak na zem. Když zvedl hlavu, bylo to, jako bych najednou dokázala vyčíst v jeho tváři jeho pravý věk. Číhal tam ve vráskách a liniích kolem jeho unavených očí. Poté zamrkal a únava a věk jakoby zmizely.
„Když ses poprvé proměnila, okamžitě jsem věděl, že je něco jinak. Tvá vlčice tvou proměnu signalizovala dopředu a zalarmovala tak smečku – tak to probíhá vždycky, a tak to má být. Ale současně tě svým voláním jakoby… podporovala. Něco takového se ještě nikdy nestalo, ani jednou za pět století, kdy jsem alfou. První volání, kterým se nový vlk skrz svého alfu spojí se smečkou, je obvykle nespoutané, divoké. V tomto stádiu je vlk normálně ještě neohrabaný jako štěně. Ale tvůj signál byl jiný: Vykazoval inteligenci. V nejstarších dochovaných záznamech se píše o našich Lykanských předcích, že byli schopni se svým vnitřním vlkem žít v souladu. Obě strany jejich osobnosti spolu koexistovaly, což z nich dělalo perfektní nadpřirozené; beztak byli silnější a mocnější. Při mentálním kontaktu jsi mě několikrát zablokovala a měla jsi schopnost podržet si při přeměně podobu mezi člověkem vlkem – žádný jiný vlk toto nedokáže. Věty z proroctví mi připomněly pohádky a ságy, které se vyprávěly o Y Gwir Lycaeovi, a došlo mi, že tyto příběhy na tebe pasují. Ty, Jessico, jsi víc než pouhý potomek našich předků. Když se na tebe dívám, instinktivně to cítím. Existuje důvod, proč se vlkodlačice narodila do naší smečky. Osud se nikdy nemýlí.“
Zaplavily mě pocity. Jejich syrovost byla pro mě nová. Vypadalo to, jakoby mě tahaly za kůži a trhaly ji, celé tělo mě svrbělo. Má vlčice začala být neklidná, neustále chodila v mém vědomí sem a tam, jako dravec v kleci. Nikdy předtím jsme s otcem takto otevřeně nemluvili, jako dva dospělí, jako rovný s rovným. V tomto okamžiku jsme byli jen my dva, bylo to, jakoby svět za těmito čtyřmi zdmi přestal existovat.
Můj otec zněl tak přesvědčeně. Skrz naše spojení z něj přešlo trochu té jistoty i na mě. Přesto toho bylo ke strávení příliš. „Mě to proroctví pořád nedává žádný smysl“, řekla jsem nakonec.
„Nevím, možná, protože se cítím normálně, stejně jako předtím. Podle mého jsem se nezměnila, necítím se všemocná nebo jinak vybavená k tomu, abych se starala o spravedlnost na Zemi – obzvlášť mezi nadpřirozenými. Já jsem stále ještě já, jen mám teď navíc v hlavě podrážděnu vlčici.“ Aby to dokázala, chňapla moje vlčice do vzduchu. Úplně jsem slyšela, jak jí cvakly čelisti. Ano, já vím, že jsem jiná. Ale necítím se jinak, ale tak jako obvykle. Nezapomněla jsem najednou, kdo jsem, co jsem a odkud pocházím. Tak to není.
„Jessico, já vím, že to celé je pro tebe šok. To je pro mě taky, a já jsem alfa. Kdo a co jsi, nemá obdoby. Než tedy podnikneme další kroky, potřebujeme, jak už bylo řečeno, víc informací. Z pohledu posledního vývoje, především s ohledem na narážky v proroctví, jsem rád, že máš v úmyslu opustit město. Pak budeš mimo dohled a přiměřeně chráněná, což je přesně to, co chci.“
Mé myšlenky se okamžitě stočily k Rourkovi. „Dobře, protože chci bez meškání vyrazit. Až se vrátím, měli bychom mít dost času na to, abychom zjistili, co to proroctví má znamenat.“
„Nechci tě strašit.“ V jeho hlase zněl drsný podtón, známka obav a vzteku. „Ale vypadá to, že nemáš ponětí, jaký vliv bude mít proroctví na společnost nadpřirozených. Ty novinky udeří jako bomba. Jeden druh bude nedůvěřivější než ten druhý a všichni budou reagovat neadekvátně. Během krátké doby bude mezi všemi nadpřirozenými vládnout strach a děs. Takovou reakci nedokážeme ani potlačit ani oddiskutovat. Postavíme se tomu a budeme bojovat. Budeme bojovat muset, dokud se nebudou naší síly a moci bát – dokud i ten poslední, který si myslí, že je potřeba se nás obávat, nebude přesvědčen, že jsme mezi nadpřirozenými ti nejsilnější. To je jediná cesta, jak ostatní smečky a druhy pohnout k tomu, aby změnily názor. To je jediná cesta, jak zabránit útokům proti tobě.“
Věděla jsem, že má pravdu. Ale nadšená jsem z toho nebyla. Celý můj život jsem doufala a modlila se, aby kvůli mně nemuseli vlci nikdy táhnout do války. Vždy jsem se obávala, že by Kainův mýtus mohl být pravdou – představa, že bych mohla být spouštěčem ke zničení našeho druhu, mě neskutečně tížila. Teď to vypadalo, že válka je nevyhnutelná. Ironií bylo, že vlci nebudou bojovat proti mně, ale pro mě. Povedou válku na mou ochranu. Ale pouze v případě, pokud budou věřit víc proroctví než Kainovu mýtu. A to nebylo jisté.
„Samozřejmě udělám všechno, co bude nutné“, řekla jsem rezignovaně. „Nemám na výběr. Nemůžu se někde na celý život zahrabat, stejně jako nemůžu vyměnit kůži a být někým jiným.“ I když tato možnost zněla mým uším velmi přitažlivě. „Pokud budeme muset bojovat, budu tě následovat jako svého vůdce.“
Můj otec přikývl a vypadal přitom velmi odhodlaně. Zároveň byl velmi unavený, to měl vepsáno ve tváři. Určitě existoval pro otce, co se týkalo jejich dcer, celý katalog úkolů, které měli za povinnost plnit. Vyrovnat se s tím, že je jeho vlastní dcera nejvíc hledaná ženská bytost na světě, k nim určitě nepatřila. Ale lamentovat nad věcmi, které se nedaly změnit, nebylo nikdy mým zvykem. A zabývat se filozofickými debatami ve smyslu „kdyby“, už vůbec ne. Tady z té záležitosti vyváznu zdravá, jen pokud budu upírat svůj pohled vpřed a konečně se pohnu dál.
„Až se vrátíš,“ řekl můj otec, „vypracujeme společně plán a využijeme všechny výhody, které se nám nabídnou. Jakmile budeme vědět o proroctví víc, uvidíme naše možnosti. Poté bude snadnější vymyslet nějakou strategii.“
„Předpokládám, že máš plán i na dobu mezitím, že ano?“ chtěla jsem vědět. Můj otec by se nikdy naší porady nezúčastnil nepřipravený; ne, pokud věděl už předem, že jeho dcera je možná Y Gwir Lycae.
„Ano, mám.“ Pár dlouhými kroky přešel od okna zpátky ke stolu a posadil se. Byl to velmi dobře vypadající muž, jeho vlasy byly úplně černé a husté, a i když na něm bylo vidět napětí, nevypadal ani o den víc než na pětatřicet.
Předklonil se a věnoval mi slabý úsměv. „Včera večer jsme s Jamesem vyřešili pár logistických problémů. V podstatě jsme vytvořili základ plánu, jak přiměřeně reagovat na šíření proroctví. Abychom tě ochránili před případným nebezpečím, potřebujeme každého vlka, kterého budeme moci získat. I když musíme počítat s tím, že ostatní druhy nám v budoucnosti budou dělat problémy, tvoje ochrana je u mě na prvním místě. Vlci, kteří se nedávno odloučili od obou US-amerických smeček, nás uvrhli do chaosu. Nedokážeme tě efektivně ochránit, pokud se nedáme zase dohromady. Vnitřní mocenské boje nás oslabují a způsobují prořídnutí našich řad.“
Na okamžik se odmlčel a zamyšleně upíral pohled na svoje ruce. Poté zvedl oči a podíval se na mě. „V přechodném plánu musím udělat něco, co jsem ještě nikdy neudělal.“
Sledovala jsem ho a čekala. Být vůdcem smečky nebyl vůbec lehký úkol. Přesto jsem věděla, že všechno, co podnikne, každý krok, je pečlivě promyšlený a povede tím správným směrem. „Ať už je to cokoliv, jsem si jistá, že jsi učinil to nejlepší možné rozhodnutí.“
„Hned po naší poradě“, začal vysvětlovat můj otec, „se rozjedu do Jižních teritorií a setkám se s Redmanem.“
„Osobně?“ zeptala jsem se překvapeně. Setkat se jiným alfou, ještě ke všemu, se kterým jste byli nepřátelé, bylo opravdu nezvyklé. Podle všech těch historek, které jsem ve svém životě o Redu Martinovi, alfovi U.S. Jižního teritoria slyšela, to byl pěkně brutální mizera, který svým vlkům vládl železnou rukou. „Jak velká je dnes jeho smečka?“
„Momentálně čítá padesát devět vlků“, odpověděl otec. Pohrdání dodalo jeho hlasu jinou barvu. „O třicet sedm vlků méně než před dvaceti roky. Nemám ponětí, kam se poděli. Jen pár jich přestoupilo do mé smečky a žádný není nahlášen jako samotář. Předpokládám, že byli přijati do jiných smeček. Buď to, nebo se jedná o vlky, které se dali dohromady a vytvořili svou vlastní skupinu. Pak to ale Red úmyslně zamlčel. Ať už je za tím cokoliv: Mám v úmyslu to zjistit.“
Před dvěma sty lety byl Redman Martin zodpovědný za to, že se US americké smečky rozpadly. On, který roztržku způsobil, se stal alfou nové smečky v Jižním teritoriu. Jako alfa původní smečky mohl můj otec Redův život lehce ukončit. Místo toho dopustil, aby jeho odpůrce založil novou smečku. A to z dobrého důvodu: Neklidní, nevypočitatelní vlci působili každému alfovi jen potíže, a Red byl vždycky potížista. Jeho špatný vliv smečku rozpoltil. Takže bylo lepší, vůbec se o domluvu nebo opětovné stmelení nepokoušet. Ne, můj otec neměl jinou možnost. Vlky, kteří pod Redovým velením opustili původní smečku, už tenkrát obklopoval pach vzdorovitosti.
Můj otec nakonec ani nebyl smutný, když se těch kverulantů zbavil.
„Myslíš, že by za těmi novými odpadlickými smečkami mohl být Redman?“ zeptala jsem se. „Po všem, co jsem za ta léta o něm slyšela, bych se tomu vůbec nedivila.“
„No, úplně vyloučit to momentálně nemůžu. Ale jediným důvodem, proč Redman souhlasil s mou návštěvou, je, aby mi dokázal, že s těmi novými smečkami nemá nic společného.“ Otec se na chvíli odmlčel.
„Ví, že válka je přede dveřmi. A ví, že v takové bratrovražedné válce by Sever Jih zničil. Jeho smečka se zmenšila až na bezvýznamné množství. Proto je v jeho zájmu, aby dokázal, že neposkytuje zrádcům přístřeší. Ale někde být musí a Red nijak nevysvětlil, kde jsou jeho chybějící vlci. Tato odpadlická skupina musí mít základu někde v USA a musí být dostatečně blízko, aby v případě potřeby mohli rychle udeřit.“
„Určitě nejsou nikde tady na Severu.“
„Zatraceně správně, tady na Severu určitě nejsou. Nedovolili by si roztahovat se v mém revíru. Pokud má aspoň jeden z nich trochu zdravého rozumu, o čemž dost pochybuji, tak by se mohli skrývat někde ve vzdálených hraničních oblastech Jižního teritoria. Podle mého odhadu připadá v úvahu bažinatá oblast na Floridě nebo hory v Mexiku. Pokud odpadlíci zaútočí, nejdřív napadnou Jih a pak budou postupovat na Sever. Bude zapotřebí víc než jen tlupa nespokojenců, aby se mohli postavit proti mým vlkům, a oni to vědí. Buďto se Redman postaví na naši stranu nebo na jejich. Je sobecký až do morku kostí. Proto se dá předpokládat, že půjde tou nejlehčí cestou. Postavit se proti mně by byla z jeho strany naprosto fatální chyba.“
„To je pravda,“ souhlasila jsem, „ale po tak dlouhé době určitě přišel moci, který je spojená s vůdcovstvím smečky, na chuť. Určitě se proti tobě nepostaví, když by tak ohrozil svou pozici a moc. Ale jestli není zodpovědný za vytvoření odpadlické smečky Redman, pak kdo?“
Od té doby, co jsem opustila New Orleans, tak mě tahle myšlenka zaměstnávala mysl. Ale ať jsem nad tím přemýšlela, jak přemýšlela, nic smysluplného z toho nevzešlo. „Tu noc na mýtině jednal Stuart Lauder, jakoby je vedl on. Ale určitě nemohl stát za celou operací. Kdyby to záviselo jen na něm, tak on sám by nebyl schopen tak velkou skupinu shromáždit. Na to prostě neměl hlavu.“ V očích se mi zablýsklo, když jsem si na bitku vzpomněla. „Ale jeho otec ano.“ Během mého dětství a dospívání ve smečce byl Hank Lauder jeden z mých největších odpůrců. Momentálně by ještě stále volný. A já jsem mu zabila jeho jediného syna. Půjde po mně, aby se pomstil. Bylo jen otázkou času, kdy udeří.
„Na Hanka jsem nasadil dva z mých nejlepších stopařů. Stále se ukrývá někde v horách. Pravděpodobně se někde zahrabal a vyrovnává se se svou ztrátou. Mí vlci ho ještě stále nevystopovali. Ale za činy svého syna se bude muset zodpovídat, na to se můžeš spolehnout. Jakmile ho přivedou zpět, dostaneme z něho všechno, co ví. Ale pochybuji, že to k něčemu bude. Hank byl vždycky velký tlučhuba a nespokojenec. Ale ke smečce byl loajální. Jeho největší chybou byla jeho přílišná povolnost. Svému synovi dovolil všechno, co si vymyslel.“ Což Stuartovi v utváření jeho povahy zrovna moc nepomohlo, právě naopak: Byl to pěkný hajzl, nic jiného. „Vlci mohou být neklidní a nestálí“, pokračoval můj otec a zatřepal hlavou, „to se stává a já to chápu. Ale odpadlická smečka je na můj vkus příliš dobře organizovaná. Podle mého je to všechno řízeno zvenčí.“
„Jiný druh?“
„Přesně tak.“
Kousla jsem se do rtu. Že se jeden nadpřirozený druh spolčí s jiným, bylo tak neobvyklé, že tato možnost byla o to závažnější. Každý druh pohlížel na jiný podezřívavě. Vzájemná nedůvěra byla skoro až chorobná.
„Pokud bychom měli věřit narážkám upíří královny, existují mezi ní a smečkou odpadlíků ujednání, která vlky zavazují.“ Jak závazná tato ujednání byla, to se jim nepodařilo zjistit. Eudoxia, mocná upíří královna, která mě momentálně pronásledovala jako černá kletba, určitě skrývala v rukávu nejedno eso. Copak splétala síť intrik, do které jsem se měla chytit, už od mého narození? To byla děsivá myšlenka.
„Pokud Eudoxia ví o proroctví už dávno, mohla by to být ona, která po celá ta léta zasévala pochybnosti. Podezřívavost mladých vlků by mohla cíleně podporovat tak, že na správných místech dosadila pár krtků. Tvrdila, že vlci byli celí žhaví, aby se jí zavázali slibem.“
„Vlci upírům žádné sliby nedávají!“ zavrčel můj otec. Se zdviženým obočím na mě upíral pohled a tvrdost a rozhodnost v jeho pohledu pronesená slova zdůraznila. „Nebo aspoň nikdo kromě tebe to dosud žádný vlk neudělal.“
To byla pravda. Co se týče slibů vůči upírům, toto zlaté pravidlo jsem porušila. Ale udělala jsem to, abych zachránila svého druha. A rozhodla bych se tak kdykoliv znovu. Ale tuto ne nepodstatnou maličkost jsem zrovna teď a tady prohlašovat nemusela.
„A kam nás to teda celé zavedlo?“
Můj otec se předklonil. „Nemám ponětí, Jessico. Budu se chovat tak, jako bych o tom, o čem se tu jedná, věděl.“
Přemýšlet o tom, jaké následky by proroctví ještě mohlo mít, bylo pro můj ubohý mozek příliš: Pomalu se mi dělalo mdlo. „Necítím se na to, být alfou“, řekla jsem a taky jsem to tak myslela.
„Dobře, pochopila jsem, že jsem silná. Ale moje vlčice mi dost jasně vysvětlila, že to není náš job vést smečku. A já jsem přesvědčená, že se to nezmění.“
„Taky necítím, že bys pro mě představovala nějakou hrozbu. Spíš naopak, a to mi přináší velkou úlevu.“
Moje vlčice na mě štěkla. Měli bychom pomalu vyrazit. Odsunula jsem svou židli a vstala jsem.
„Vyrazíš na Jih teď hned?“
„Ano, vyrazím co nejdřív. Bude mě doprovázet tucet vlků. Nebudeme pryč déle, než je nutné.“ Otec položil obě ruce na stůl.
„Jessico, prosím nikdy nezapomeň: Pokud se po cestě dostaneš do potíží, najdu tě a pomůžu ti!“
O tom jsem ani na chvíli nezapochybovala.
„Spojím se s tebou, jak často to jen půjde.“
Než opustím město, musela jsem vyřídit ještě jednu věc. Věc, která měla dvě nohy, policejní odznak a byla šíleně naštvaná.
„Co uděláme s Rayem?“ zeptala jsem se. Detektiv Raymond Hart náhodně objevil naše tajemství. Tím se stal pro náš druh hrozbou. Dnes ráno ho sem přemístili z bezpečného úkrytu, abych si s ním mohla trochu popovídat, což znamenalo, že jestli mi nedá jinou možnost, budu ho muset zabít. Momentálně se nacházel pod přísným dohledem o pár místností dál.
Pohled, který na mě otec upřel, byl ocelový.
Nechtěla jsem Raye zabít. „Koneckonců jsou i jiné cesty, jak ten problém vyřešit“, vysvětlila jsem. „Zabít všechny lidi, kteří znají naše tajemství, není náš normální postup. Kromě toho by možná nebylo dobré ho zabít, a to hned z několika důvodů: Šel po mě jako posedlý; z důvodu, že se ke mně někdo vloupal, ještě stále leží na jeho pracovním stole neuzavřený případ; naposledy byl viděn, jak vstupuje do domu, ve kterém se nachází můj byt. A nejen to; domovník v mém domě je mrtvý a na policii bylo nahlášeno rušení klidu. S těmito informacemi se dá z řady náhod vykonstruovat kde co – pokud už se tak nestalo. Pokud by Ray Hart beze stopy zmizel, určitě budu hlavní podezřelá.“
„Detektiv Hart toho bohužel pochytil až příliš a proto představuje pro náš druh hrozbu. Někoho takového nemůžeme s čistým svědomím nechat volně pobíhat. Já vím, že je pro tebe těžké žít podle našich pravidel. Není to někdo, kdo by se mohl jako čistokrevný člověk začlenit do naší smečky. Ale to by byla jediná možnost, kterou by měl, pokud by nechtěl zemřít.“
Tímto prohlášením otec trefil do černého. Ray by se nikdy dobrovolně nepodřídil. Přesto mi bylo proti srsti ho zabíjet. Kdybych ho zabila, což by mi po všech těch potížích, které mi za poslední roky připravil, zatěžko nepřišlo, u dalšího člověka už by to bylo mnohem lehčí.
Přesně to jsem nechtěla.
Kromě toho: Pokud se chci vyhnout tomu, abych Raye přemluvila, já, která jsem byla celý svůj dosavadní život člověkem a vlkem teprve krátce, pak by nedostal šanci žádný člověk, aby unikl zákonům smečky. Takže co jsem mohla ztratit?
„Ale možná se mi podaří ho přimět k tomu, aby se zařadil do smečky. Víš moc dobře, že by byl pro smečku velkým přínosem. Je už dvacet let detektivem u policie. Získali bychom tak krtka na úřadě a třešinkou na dortu by bylo, že by zastavil vyšetřování proti mé osobě a nechal má akta zmizet, prostě jen tak.“ A luskla jsem prsty.
Táta na mě skepticky pohlédl. „Nesmí opustit tuto budovu dřív, než si budu jistý, že pro nás nepředstavuje žádné nebezpečí!“
Mimo lobotomie jsem si nedovedla představit situaci, ve které by Ray změnil názor. „A co když...“ nakousla jsem.
„A co když se mi ho, řekněme během půl hodiny, nepodaří přemluvit, aby složil slib...“ Zatraceně, co mám s tím chlapem dělat? Ten tvrdohlavý beran slib určitě nedá!
„Tak dobře, co říkáš na to, že bych ho vzala s sebou?“ No, to je teda skvělý plán, Jessico, gratuluji! Moje vlčice vrčela a chňapala do vzduchu. Dávala mi tím tak najevo, co přesně si o tom mém geniálním plánu myslí.
„Vzít ho s sebou? Ty?“ zeptal se můj otec konsternovaně.
Pokud ho tu nechám, tak to bude Rayův rozsudek smrti.
„Jep, přesně tak. Pokud mi nezbude nic jiného, tak toho hlupáka vezmu s sebou.



10 komentářů:

  1. Perfektní !!! Děkuji mnohokrát za překlad a korekci další kapitolky !!!

    OdpovědětVymazat
  2. Vďaka za preklad a korektúru, a som zvedavá na pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Srdečná vďaka za preklad i korektúru...

    OdpovědětVymazat
  4. Díky moc za další kapitolu :)

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat