středa 8. června 2016

Horkokrevná - 1. kapitola

Milí čtenáři,
máme tady další díl série o Jessice, doufám, že se těšíte.

Mám pro vás ovšem také prosbu od korektorky a ten se týká chyb v překladu. Pokud nějakou chybu objevíte, zaškrtávejte políčko pro chyby v překladu, ale také nám prosím napište, v čem ta chyba byla. Občas hledáme a hledáme a nemůžeme najít, co se vám na překladu nezdálo, díky tomu ani nevíme, co opravit nebo na co si dát do příště pozor a v čem se zdokonalit - nezapomínejte, že pokud se něco naučíme lépe, pak se i vám budou překlady lépe číst. :)
Mějte se famfárově a dávejte nám vědět, jak se vám překlady líbí. ;)
Paty

Byla jsem naštvaná. A nůž na mém hrdle byl jako důvod dostatečný.
„Co to jako má být? Děláš si ze mě srandu?“ Nemohla jsem vidět, kdo za mnou stojí, ale byl slabě cítit po zkažených vejcích. O okamžik později jsem ucítila nadpřirozenost mého útočníka. Cítila jsem to na své kůži, jako kdyby mě pohladil někdo, o koho jsem vůbec nestála. Prsty jsem sevřela kliku od auta.
Na takové blbosti jsem teď fakt neměla čas.
„Drž hubu, mrcho!“, zasyčel jen pár centimetrů od mého ucha. „Teď zaplatíš za to, co jsi...“
Rychleji, než by to mohl člověk sledovat, jsem máchla loktem a umístila ho, zatímco jsem se otáčela, přímo do obličeje svého útočníka. Druhou rukou jsem ho chytila za krk a prudce jsem s ním udeřila o kapotu vedlejšího auta.  Zatraceně, z toho bude pěkný dolík. Rychle jsem se rozhlédla. Naštěstí nešel zrovna nikdo kolem.
„Co máš za problém?“ zavrčela jsem. „Nevypadáš na to, že bys ode mě něco chtěl!“
Vodnatýma očima na mě zíral kobold. Zamrkal jen jednou. Podle definice byl kobold napůl člověk, napůl démon. Tady ten exemplář byl ale trochu víc člověk, proto na něj mé nově probuzené smysly nereagovaly. Nadpřirození s tak slabým podílem museli být v bezprostřední blízkosti, abych jejich jinakost vnímala. Kobold pro mě neznamenal žádné nebezpečí. Jen mě obtěžoval jako nějaký otravný hmyz. Navíc mě omlouvalo, že ten chlap smrděl spíš jako špinavý bezdomovec než nějaký démon.
Prohlédla jsem si ho. Ani mě nepřekvapilo, že se podobal tomu koboldovi, co jsem ho zlikvidovala minulý týden. Ale tento nesahal Drakovi Jensenovi ani po paty. Byl mnohem slabší. Možná nějaký vzdálený příbuzný, který se chtěl pomstít?
Pomstychtiví malí bastardi. „Tak je...“ s námahou zahuhlal, protože jsem mu právě stiskla hrdlo, „to... pravda...“
„Co je pravda?“ Trochu jsem mu uvolnila hrdlo, aby se mohl nadechnout a mluvit. Když i přesto mlčel, chytila jsem ho vpředu za košili, vytáhla jsem ho nahoru a mrskla s ním o auto.
„Momentálně nemám moc času. Takže, odpovíš mi, nebo ne?“ Pořádně jsem s ním zatřásla, abych dodala svým slovům váhu. Chtěla jsem, aby mu bylo jasné, že má začít mluvit.
V jeho očích se zablýsklo překvapení, doprovázené úsměvem, při kterém odkryl zuby na člověka příliš špičaté. Ještě jednou jsem s ním práskla o dveře auta a pak jsem ho přišpendlila k okraji střechy. Přitom jsem doufala, že konečně vyplivne nějakou odpověď, než budu muset začít být opravdu nepříjemná.
„Poslouchej“, řekla jsem, zatímco stále mlčel, „poslední dny jsem fakt ve stresu. Teď nemám náladu na balení nějakého nadpřirozeného, jasné? Jestli mi neodpovíš na mé otázky, tak naše malé dostaveníčko pro tebe nedopadne dobře. Takže se tě ptám ještě jednou: Co je pravda?“ Mastné vlasy mu visely do obličeje. Co to s těmi koboldy bylo? Absence koupání byl u nich nějaký zvyk, nebo co?
„Nevěděl jsem, že jsi to ty,“ zakrákal nakonec. Do nosu mě udeřil zápach z jeho úst, kovový jako špinavá mince. Rychle jsem se odtáhla. „Jen jsem chtěl pomstít svého bratrance. Ale teď tě cítím a vím, kdo jsi. Šíří se fámy. Už se před námi neschováš. Najdeme tě. Všude.“
Najít mě? Moje vlčice se probudila, pronikla do mého vědomí hned, jakmile vycítila hrozbu, obsaženou v jeho prohlášení. Před nikým se neschovávám, a už vůbec ne před koboldy. Ale očividně už mé tajemství nebylo tajemstvím. Bylo možné, že už to ví celý svět, že jsem jediná vlkodlačice na světě. Ideální to zrovna nebylo, ale mě se stejně nikdo neptá.
Během sekundy po jeho prohlášení se mi prodloužily nehty. „Co o mně víš?“
Výhružně jsem se tyčila nad Drakeovým bratrancem a dýchala ten odporný smrad. Pomyšlení, že ten hlupák o mně ví víc než já, potlačilo můj soucit k jeho osobě.
„Kobolde, máš tři sekundy, než se má vlčice zmocní vesla. A garantuji ti, že to, co řekne, se ti nebude líbit.“ Vlčice mi v mysli zavrčela na souhlas, a pro efekt jsem ten zvuk pustila ven.
Místo, aby mi odpověděl, tak se kobold vrhl proti mně a snažil se vymanit z mého sevření. Jeho náhlý odpor mě překvapil. Abych udržela rovnováhu, byla jsem nucena udělat krok dozadu. Přesto jsem ho držela pevně jako předtím. Neměl dost síly a moje paže už byly připraveny praštit kobolda do zafilcované hlavy.
„Už toho mám dost, ty ubohá napodobenino démona!“ Ještě jednou jsem s ním pořádně zatřásla.
„Teď začneš mluvit, ať chceš nebo ne!“ Abych tomu dodala důrazu, zaryla jsem mu nehty do krku. „Teď hned se vytasíš s odpověďmi, nebo počkáš na mého alfu. A ten s tebou bude mít mnohem míň trpělivost než já.“
„Ty nám vládnout nebudeš, ty špíno!“ vyplivl na mě. Z jeho ran na krku prosakovala krev. „Jsme mocnější než ty. Nikdy se před tebou neskloníme. Taková odpornost jako ty na nás nemůže!“
Vládnout? „O čem to, k čertu, meleš?“ Očividně nemluvil o vládnutí nad lidstvem. Když mé oči najednou zaplály fialovou barvou, vyděšeně sebou cukl.
„Zapiš si to za uši a dobře mě poslouchej: Nechci mít s vámi démony vůbec nic společného! Teď ne a ani nikdy v budoucnosti! Vláda nad vámi by mi nebyla k ničemu. Jsem vlčice a démoni žijí v podsvětí.“ Na místě, které by nikdo, kdo by byl při smyslech, dobrovolně nenavštívil.
„A věř mi, kobolde, co se toho týče, svůj názor nezměním. Na vašem druhu není nic, co by mě lákalo k tomu, abych vás chtěla blíž poznat.“ Všichni to byli smradlaví, nemytí hlupáci.
Otevřel ústa. Jeho flekaté zuby a kovově zapáchající dech se nedaly vydržet. „Jen co se přiblížíš k trůnu Astarothu, tak tě zabijeme! Proroctví se nenaplní, nikdy! Protože už brzy budeš mrtvá“, vysmíval se, i když lapal po dechu. „Moc podsvětí nezlomíš. My přijdeme...“
Rána do spánku a kobold se sesunul na zem jako loutka, které někdo přestřihl šňůrky.
„Jo? No prosím. Tak to se budeš muset postavit do řady, mizero, protože tady zřejmě chce ode mě každý něco a já už mám zpoždění.“
Otevřela jsem dveře od auta a hodila kobolda na zadní sedadlo. Dýchal, ale bude to chvíli trvat, než se z toho KO úderu vzpamatuje. Nepříjemná přepadení se pomalu stávala zvykem, ale tento útočník aspoň neměl slintající tlamu plnou deseticentimetrových tesáků. Vklouzla jsem za volant.
Teď jsem ještě musela zjistit, proč každý nadpřirozený, jedno jakého druhu, o mě víc víc než já sama.

„Co jsi říkal?“ Vyskočila jsem tak prudce, že má židle narazila do stěny za mnou. „Koho Druhý příchod? A kdy… byl První?“
Devon vrhl na mého otce, Calluma McClaina pohled, který prozrazoval paniku. Možná, že byla panika dobrý nápad a vůdce smečky U.S. Severního teritoria byl ten správný muž, u kterého získám potřebnou podporu. Devon, můj otec a já jsme seděli u velkého stolu v konferenční místnosti mé detektivní kanceláře. Působil jako zosobnění klidu, ovládal sám sebe; přesně takový by měl být muž, který by měl převzít zodpovědnost. Krátkým kývnutím hlavy vyzval Devona, aby pokračoval. Strach, který Devona, počítačového génia smečky, obklopoval, znervózňoval mou vlčici.
Než pokračoval, tak se zavrtěl: „Ehm, no, podle toho, co tu stojí...“ Postavila jsem se za něj a nakoukla mu přes rameno. Chtěla jsem si přečíst sama, co bylo na obrazovce. Text pocházel z fotky, která nebyla příliš ostrá. Zobrazený pergamen vypadal křehce a prastaře, inkoust už byl hodně vybledlý. Vypadal, jakoby před tím, než byl vyfotografován, ho někdo poškrábal dýkou.

PROROCTVÍ OPRAVDOVÉHO LYKANSKÉHO ZROZENÍ

A opět bude po Zemi kráčet Jedna,
zrozená k ovládnutí všech,
Skrytá ve své pravé podobě,
od tohoto dne, tak bylo řečeno,
bude vládnout nad Životem a Smrtí,
nikdo se Jí nevyrovná, protože před Ní, opravdovým Lykanem veškeré zlo ustoupí.

(omlouvám se, ale moje básnické střevo si s tím proroctvím nedokázala líp poradit:-( - Mirus)

Otočila jsem se a zase začala chodit sem a tam.
„To, co se tam píše, vůbec nedává smysl. Kdyby na tom proroctví něco bylo, proč by o tom vlci neměli nějaký záznam? To si mohl klidně někdo vycucat z prstu; ta věc koluje po internetu, doprčic! Klidně to může výplod nějaké diletantského teenagera nebo fanouška fantasy, který si vymyslel báchorku, ve které vlkodlačice převezme vládu nad světem. Pravděpodobně četl někde nějaký komiks se žhavou pipinou, která se právě proměnila na vlkodlačici a jeho libido vystřelilo až do stropu.“
Než mi někdo odpověděl, prošla jsem pokojem ještě dvakrát.
„Hm.“ Devon zaváhal, ale pak pokračoval: „Vlastně to není jediná reference, kterou jsem našel...“
Otočila jsem se a zírala na něj. „Jak prosím? Co má zase znamenat tohle? Jakože to, co je v tom proroctví, by opravdu mohlo být možné?“ Najednou jsem ucítila pod kůží svrbění blížící se proměny; svaly na pažích a na nohách se mi napjaly v očekávání. S návaly emocí měli vlci potíže.
O co jsou silnější, o to víc na ně reagujeme. Dalo se to přirovnat s hořící zápalkou, kterou držíte nad propanbutanovou lahví s otevřeným ventilem. Protože být vlčicí bylo pro mě stále ještě nové, musela jsem se snažit mnohem víc, abych neztratila kontrolu.
Přitom mi vůbec nepomáhalo, že jsem byla unavená a dělala jsem si starosti, jak mám vypátrat Rourka. A nesměla jsem zapomínat na ten malý problém, za který vděčím praštěné bohyni, která mě očarovala smrtícím kouzlem cirkulujícím mými žílami.
„Obávám se, že je to víc než pouhá možnost,“ odpověděl Devon. „Proroctví samo o sobě je velmi staré, a proto dnes existuje v několika více či méně podobných variantách. Protože texty se během ústního a písemného předávání často mění, především když se během staletí přepisovalo do jiných jazyků a pokaždé se přeložilo jinak. Písemný zdroj, který je nám tu k dispozici jako faksimilie, je pravděpodobně velice volný překlad původního proroctví.“
Hlavou ukázal na obrazovku, na které se stále ještě zobrazoval text.
„Prohledal jsem nejstarší záznamy smečky, jestli nenajdu něco o Pravém lykanovi a našel několik indicií: Říká se tam něco o něčem opravdově Cizím, co bude kráčet po Zemi. Bude to jiné než všichni ostatní a svou nadvládou nastolí pořádek a spravedlnost. Paralela je jasná. Jen tu není nikde, ve všech podkladech ani jednou použita gramaticky ženská forma. Kromě toho chybí mužská forma na místech, kde by to bylo jednoznačné: například se tam píše ‚s jeho rukou‘, což může být mužské, ale i označení věci. Místo specificky označeného pohlaví jako ‚opravdový Cizinec‘ tam stojí ‚opravdově Cizí‘: místo maskulina jen neutrum. Proto je docela možné, že tu jde o Lykana, který je zmiňován ve faksimilii, a ano, dokonce že je řeč o ženském Lykanovi. Já osobně to považuji za více než pravděpodobné.“
Ukázal na obrazovku a na proroctví. „Tato webová stránka je online asi dvanáct hodin a odkaz byl poslán mailem přímo mě osobně. Nepodařilo se mi vypátrat, odkud byl mail poslán. Ani nevím, kde se nachází výchozí server. Přesné znění proroctví, které je k přečtení v přeposlané kopii faksimilie, se ve sbírce Práv a zákonů smečky vůbec nenachází. Proto ani nemohu proroctví prohlásit za autentické. Ale našel jsem dostatek formulací a odkazů, ze kterých jsem vydedukoval, že by proroctví mohlo být pravé a v jádru i skutečné. Přinejmenším je to určitá verze pravdy – a stopa ke tvé opravdově identitě.“
Ve sbírce Práv a zákonů smečky, něco jako naší bible, chybí zápisy, některé byly začerněné až k nečitelnosti; Codex se stal obětí požáru ještě dřív, než byl dán mému otci do opatrování. Pokud existovalo nějaké vlkodlačí proroctví, muselo se nacházet právě v těchto pasážích. To, že se v našich záznamech objevuje zmínka o Lykanech, nebylo žádné překvapení. Koneckonců to byli naši předkové.
Pohlédla jsem na otce. „To nemůžu akceptovat. Takzvané proroctví vidíme poprvé a zrovna na internetu. Kromě toho se to příliš podobá mýtu o Kainovi, to nemůže být jen náhoda. Osoba, která Devonovi poslala odkaz na Lykanské proroctví, stála i zatím.“
„Pravděpodobně.“ Můj otec přikývl. „Ale u Kainova mýtu je jasně zřetelné, že vypovídá o našem druhu – jen o nás. Jeho cílem bylo zasít nenávist vůči tobě už ode dne tvého narození.“
„Ale z jakého důvodu?“ zeptala jsem se. Na intriku proti mně mi to přišlo přitažené za vlasy.
„Strach. Toho, kdo nám přihrál Kainův mýtus a Proroctví, zneklidňuje, že až dospěješ, tak bys mohla být příliš silná. A právě to, jak jsi silná, se potvrzuje. Když se mýtus šířil, tak jsi byla ještě dítě. Neexistovala možnost, jak se k tobě dostat. Nejlepším způsobem, jak toho dosáhnout, bylo poštvat proti tobě vlky už od začátku. Kainův mýtus jako nástroj proti tobě zafungoval perfektně. Vlci vypnuli svůj mozek a necítí k tobě nic jiného než strach. Předpovídáš konec našeho druhu. Kdyby bylo po jejich, tak by ses svých šestnáctých narozenin nikdy nedožila.“
Kainův mýtus jsem dokázala odříkat i ze spaní.

Když žena doroste do kůže vlka,
přišla na svět nenarozená Kainova dcera;
v jejím nitru bude spát bestie,
skrytá bude její pravá podoba;
od toho dne budou vlci platit noci;
její mocná ruka jim stáhne z kostí maso a krev;
rasa vlků zanikne; když se dcera Zla zmocní nadvlády.

Pohled jsem pevně upírala na otce. „Jestli se v našich záznamech nacházejí odkazy na Pravého Lykana, proč si smečky neposkládali to puzzle dohromady a nespojili mýtus s mou osobou už dávno? Proč až teď?“
V očích mého otce se fialově zablýsklo. Cítil, co cítil. V mých žilách mě zabrnělo, když ve mě krev, kterou jsme spolu od krevního slibu sdíleli, začala vařit. Byly to jeho pocity, mnoho různých pocitů, úplná přílivová vlna. Ale především tam byla láska.
„Zvěsti o mocné bytosti, Y Gwir Lycae, Pravém Lykanovi, který se jednoho dne povznese nad všechny ostatní, existují, co si pamatuji. Patří k pohádkám, které nám Nejstarší vyprávěli u ohně na konci dlouhého dne s pohárem piva v ruce. Jestli mě někdy napadlo, že tato fantastická pohádka má něco společného s mou dcerou? Ne, nikdy. Ani ve snu by mě to nenapadlo. Vlkodlaci jsou výhradně mužská společnost, ve které platí pouze síla. Tvoje narození bylo anomálií, něco, co jsem vždy považoval za něco výjimečného. Věřil jsem, že osud to s námi myslí dobře a dal nám tak možnost ženské rodové linie. Protože bez ní náš druh vyhyne. Žen, které jsou schopny donosit naše potomky, je čím dál tím míň. Bez ohledu na Kainův mýtus a všech těch problémů kolem toho, co to vyvolalo, jsem se držel naděje, že ses nenarodila bez důvodu. Doufal jsem, že tě vlci nakonec budou akceptovat a uvidí tě tak, jako tě vidím já: jako výhru pro náš druh. Vždycky jsem tušil, že pro tvou existenci musí být nějaký výjimečný důvod. Ale očividně to není ten, co jsem si představoval.“
„Ne,“ řekla jsem, „takhle si to určitě nikdo z nás nepředstavoval, a nejméně já. No, tímto bylo k tomu řečeno vše. Za mě mohu říct, že teď není ten správný okamžik, abychom se prali s osudem.“
Znělo to uvolněně, nad věcí, můj hlas byl pevný. „Pokud chceme být i v budoucnosti schopni reagovat – a to chceme -, měli bychom se vybavit veškerými znalostmi, co můžeme dát dohromady. Souhlasím s Devonem. Proroctví obsažené v přeposlaném mailu je jen jedna verze z mnoha, které vznikly z původního proroctví. Chci víc odpovědí, a to co nejdřív.“
Můj otec se obrátil na Devona.
„Když se vrátím, chci úplnou zprávu, i kdybys měl cestovat do staré vlasti a získat potřebné informace tam.“
Ve Skotsku jsme měli sídlo, které již několik generací patřilo klanu McClainů. Bylo to nádherné panství s překrásným starým hradem plným starožitností a s knihovnou velkou jako fotbalové hřiště.
„Vyhodnoť veškeré zdroje a odkazy na Y Gwir Lycae, které najdeš. Pokud vím, existuje nespočet příběhů. Až budeš hotový, očekávám rozsáhlou zprávu.“
Devon krátce přikývl. „Ano, pane.“
Povzdechla jsem si a protřela si spánky. „Teď jste mě zmátli. Zvěsti o tom, že se mýty opravdu točí kolem vlkodlačice, jsou dost vzácné. A vy chcete opravdu riskovat, že se skutečnost, že se u mě jedná o reinkarnaci nějaké Super-vlkodlačice, provalí? Chcete dokázat, že jsem opravdu ta předpovězená Vládkyně světa nadpřirozených? Zrovna teď?“
No, možná, že na to nebyla správná chvíle nikdy.
„A ještě ke všemu ve vedlejší místnosti sedí svázaný a zatraceně naštvaný policajt, o kterého se ke všem těm sračkám musím taky postarat – nebo bych měla říct: kterého bych se měla zbavit?“ Poškrábala jsem se na nose a zakroutila hlavou. „Celé je to úplný blázinec.“
Všechny ty novinky, které se poslední dobou děly v mém životě, mě vyčerpávaly víc, než jsem si chtěla připustit. Během prvních dní po mé proměně na jedinou vlkodlačici na světě se mi stalo plno věcí: Byla jsem ve svém bytě brutálně napadena; zaútočila na mě má vlastní smečka; našla jsem si druha, co není vlk, ale nějaký druh kočky neznámého původu; začarovala mě bohyně a mého druha mi zase vzala; padla jsem do rukou upíří královny, která byla úplný šílenec a musela jsem jí dát slib, který mě bude stát život. Jestli mělo to takzvané proroctví pravdivé jádro, okamžitě se to ve světě nadpřirozených rozšíří a začnou se dělat vlny, proti kterým bude tsunami vypadat jako vlnka na rybníku. Pokud už to nebylo venku. Kdo mohl vědět, kolik dalších osob dostalo stejné informace jako Devon? Bylo docela možné, že mu ten odkaz poslali úmyslně jako poslednímu. Určitě to nevěstilo nic dobrého, když už dnes ráno ten smradlavý kobold utrousil několik poznámek vztahujících se k proroctví. A když už o tom věděl takový červ, tak už to věděli všichni.
„Jessico,“ řekl můj otec a zvedl se, „to zvládneme. Je to ošklivá záležitost a nevypadá to pro nás dobře. Ale my to vyřešíme, tak jako vždy. My jsme vlci. Vlci jsou bojovníci – a vítězové.“
„Za míň než pět hodin opustím město.“ Koukla jsem se na zápěstí, přitom už několik let jsem žádné hodinky nenosila. Rychle jsem vyhledala pohled svého otce. Jeho starost přiváděla mou krev do varu a spojovala se s mým strachem sedícím hluboko v mém nitru. „Tak rychle všechno nestihnu. Potřebuji víc času!“
„No,“ vmísil se do toho Devon, „možná, že to má i dobrou stránku.“ Otřel si kapku potu z čela. „Bude lepší, když bude platit Proroctví než Kainův mýtus. Protože pokud zjistíme, že ty jsi ten Pravý Lykan, pak nemůžeš být Kainova dcera. To by nám přineslo do smečky trochu klidu, nemyslíte?“ Zvedl obočí a přikývl. „Nebo ne?“
Zle jsem se na něj podívala. Devon nebyl vlk, byl čistokrevným člověkem. Tak jako ještě pár dalších byl pro smečku nepostradatelný. Disponoval technickým zázemím, které bylo dnes nutné pro přežití, proto patřil k nám. Bylo to milý chlapík a ke smečce absolutně loajální. Ale takové hloupé komentáře byly teď to poslední, co bych chtěla poslouchat.
„No, jasně,“ vyprskla jsem na něj. „Můj zářivě nový osobnostní profil je teď o mnohem lepší než ten starý: Přemůžu a ovládnu veškeré zlo. Démoni mě milují už teď a upíří královna se nemůže dočkat, až mě zase dostane do svých drápů. Můj život už nemůže být lepší, teď když se budu každý den své světové nadvlády starat o spravedlnost. Prostě zabiji všechny, kteří budou mít něco za lubem – což zahrnuje zhruba všechny nadpřirozené.“


15 komentářů:

  1. Wow! Skvele! Diky za pokracovani. Tesim se na pokracovani.

    OdpovědětVymazat
  2. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji děkuji. Už jsem se nemohla dočkat!!!

    OdpovědětVymazat
  4. Perfektní !!! Děkuji mnohokrát za překlad a korekci dalšího dílu !!! Jste super!!!

    OdpovědětVymazat
  5. Veľká vdaka za tento preklad- je skvelý a korektúra ta isto :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuji za nový překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Ahoj,paráda díky za super kapitolu už jsem se ji nemohla dočkat a těším se na další Mirka

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji moc. Strašně jsem se těšila

    OdpovědětVymazat