úterý 14. června 2016

Falešná identita - 12. kapitola 1/3



„Ty na to setkání rozhodně nepůjdeš,“ řekl Alek ve chvíli, kdy jsem přestala mluvit.
Rozhlédla jsem se kolem. Byli jsme sami na parkovišti, ale v dálce jsem slyšela smích. Byl čas oběda. Lidi se kolem potulovali, a přestože byla ještě zima, někteří z nich si užívali první jarní paprsky. „Musím. Může to být pro naše vyšetřování rozhodující.“


Alek zavrtěl hlavou. „Nechápeš to? On může být tím vrahem. Chceš se nechat zabít? Do háje, Tesso. Ten člověk měl aférku se svou studentkou. Nemyslíš si, že by ji mohl zabít, aby zakryl to tajemství?“
Samozřejmě že jsem věděla, že tady ta možnost je a nesnášela jsem způsob, jakým to řekl, jako bych byla příliš naivní, než abych s to uvědomila. „To ale nevysvětluje ty další oběti nebo si snad myslíš, že s nimi měl také aférku?“
Oči se mu zúžily při mém ostrém tónu. „Možná. Ale co tahle teorie: ten údržbář přistihl po škole Yatese a Madison při činu a Yates se ho rozhodl zbavit, aby to nemohl nikomu říct. A ta holka? Možná s ní měl taky aférku, a to byl důvod, proč musela zemřít. Nebo ji možná chtěl umlčet, protože roznášela drby o Madison a možná i o něm. Jak zní tohle?“
Opravdu to znělo logicky. Nakonec se zdálo, že měl pan Yates více důvodů odstranit oběti, než Ryan nebo Phil.
„Na tom nezáleží. Pokud chceme důkaz, musím s ním mluvit. Možná že s tím nemá nic společného,“ řekla jsem.
„Nenechám tě tam jít samotnou.“
„Aleku, nebuď hloupý. Vážně si myslíš, že by se mnou mluvil, kdybych tě měla za zadkem?“ zažertovala jsem, ačkoliv jsem věděla, co tím myslel.
Nebyl pobavený. „Budu čekat venku. Pokud se něco pokazí, zakřič nebo na sebe nějak upozorni. Pokud se do půl hodiny nevrátíš, půjdu dovnitř.“
„Možná že mi rozhovor s Yatesem zabere více než půl hodiny.“
„Pak by ses raději měla ujistit, že nezabere.“
To byla jeho poslední slova k té události. V Alekových očích zářila tvrdohlavost, kterou jsem znala až příliš dobře. Byl v ochranitelském módu, nemělo smysl se s ním hádat.
.   .   .   .
Ana mě ten den vezla domů. Pořád mým směrem házela starostlivé pohledy a já jsem v podstatě cítila, jak je napjatá.
Na svou schůzku s Yatesem jsem potřebovala alibi – Linda mě nenechá odejít bez vysvětlení. Ale požádat Anu by vyvolalo jen další otázky. Ne že bych měla na výběr. „Můžu tě poprosit o laskavost?“
Zaváhala. „Jasně, o co jde?“ Její tón byl lehký, ale rty se jí sevřely.
„Potřebuji, abys mě kryla. Dneska odpoledne se musím s někým sejít a nemůžu o tom říct mamce. Můžu jí říct, že se sejdeme u tebe?“
Aniny oči se zúžily. „S kým se máš sejít?“
„Prosím, Ano, ještě ti to říct nemůžu, ale je to důležité. Prosím.“
Dvakrát těžce polkla, jakoby se snažila odtlačit slova, která se jí drala do úst. „Víš, ty poslední dny se držím zpátky, polykám své pocity, přesvědčuji samu sebe, že se to zlepší, že jenom potřebuješ čas se zotavit. Vlastně se držím zpátky už několik měsíců, od doby, cos začala mít přede mnou tajemství. Ale už toho mám dost. Mám dost toho lhaní a přehlížení. Myslela jsem si, že jsme nejlepší kamarádky. Přestala jsem se se všemi bavit kvůli tobě. A ty mě teď zase k sobě nepouštíš.“ Roztřeseně se nadechla a utřela si oči.
Otevřela jsem pusu a znovu ji zavřela, nejistá, jak odpovědět. Souhlasila jsem s tím, co řekla. Kdyby přede mnou měla Holly tolik tajemství, byla bych stejně ublížená a naštvaná. Ale teď jsem opravdu nemohla Aně říct pravdu, ani polovinu toho všeho, bez ohledu na to, jak moc si to zasloužila.
„Nechápu, proč mi nevěříš,“ řekla. Cítila jsem, že ji ztrácím, že se odtahuje, a to jsem nemohla dovolit. Nemohla jsem jí říct o Yatesovi stejně jako o všem ostatním. Ale možná jsem ani nemusela.
„Věřím ti,“ vykoktala jsem. „Je to jenom prostě… komplikované. Ten nový kluk Alek.“ Zaváhala jsem a podívala se do klína, snažíc se předstírat nepohodlí.
„Co je s ním?“ V jejím hlase zaznělo vzrušení a to bylo vše, co jsem na povzbuzení potřebovala.
„Dnes odpoledne se s ním mám setkat.“
„Jako rande?“ Ana zpomalila auto, až jsme jely jak hlemýždi.
Vzhlédla jsem a doufala, že vypadám správně rozpačitě a vzrušeně. „Něco takového. Budeme se tu někde potloukat. Ještě si nejsem jistá, co to vlastně je.“
„Ale kdy se to stalo? Nikdy jsem vás spolu neviděla mluvit!“ Zdálo se, že veškerá zloba a zklamání z její tváře dočista zmizela.
Přemýšlela jsem, kdy jsem s Alekem mohla ve škole mluvit, aniž by u toho Ana byla a nebylo toho moc; ona a Devon se zdáli být ke mně přilepení. „Vlastně jsem se s ním potkala, když jsem byla propuštěna z nemocnice. Šla jsem se projít po okolí a nadýchat se čerstvého vzduchu.“
„Tvoji rodiče tě nechali jít samotnou?“
Do prdele. „Ne, jednou jsem vyklouzla, tak se o tom prosím tě moc nezmiňuj.“ Počkala jsem na její přikývnutí, než jsem pokračovala ve své pohádce. „Alek zrovna běhal poblíž našeho domu a tak nějak jsme se pustili do řeči. A dneska o polední přestávce jsem se s ním potkala na parkovišti a on mě pozval ven.“
„Co budete dělat?“
Jakoby mi přes mysl padla těžká pokrývka, panika se ve mně vzbouřila a já bojovala, abych ze sebe dostala alespoň trochu smysluplnou odpověď. „Ehm, vyzvedne mě autem a trochu se kolem projedeme a budeme se seznamovat s okolím. Však víš, on se sem teprve přestěhoval a já ty své výpadky paměti.“ Sakryš, nějak jsem se do toho zamotala.
„Dobře, ale prosím tě buď opatrná. Neznáš ho. Měj v kapse telefon a zavolej mi, kdyby se choval jako úchyl. Slib mi to,“ řekla. Její hnědé oči se do mých zasekly, čímž mi připomněla Kate, jak vypadá při čtení myšlenek.
Odfrkla jsem si, neschopná se zastavit. „Zníš jako moje máma.“
„Maddy, myslím to vážně.“
„Já vím.“
Trochu se vedle mě uvolnila.
„Neříkej mamce, že budeme u mě doma. Jestli zavolá a moje mamka zvedne telefon, bude vědět, že jsme lhaly. Řekni, že strávíme den v Manlow. Stejně jsem tam chtěla jet na nákupy,“ řekla.
To byl jeden z těch momentů, kdy jsem si přála být jen normální dívkou. Dívkou, která jde nakupovat a lelkovat s přáteli místo toho, aby dělala práci, která by normální člověka děsila.
„Díky,“ ozvala jsem se.
„Nemysli si, že se z toho tentokrát dostaneš tak snadno. Budu chtít detailní popis toho tvého něco-jako-rande.“
„A já ti ho poskytnu, slibuji. Vím, že jsem nebyla dobrá kamarádka… a snažím se zlepšit, ale pořád o sobě musím zjistit hodně věcí. Já dokonce ani nevím, jaký byl můj život předtím. Ani si nepamatuji, proč jsem se rozešla s Ryanem nebo proč jsem s ním vlastně vůbec začala chodit? Víš vůbec, jak je to těžké? Je to jako žít život někoho jiného.“
Vina naplnila Anin obličej. „Je mi to tak líto, Maddy. Někdy skoro zapomenu, co se stalo. Je to tak jednodušší, víš?“
„Vím, ale toto je můj život. Nemůžu předstírat, že se to nestalo.“ Věděla jsem, že ji mám. Toto byla moje šance zjistit od ní více informací. „Nemůžeš mi prostě říct více o mně a Ryanovi? Než začnu chodit s někým jiným, potřebuju vědět, jaké to bylo dřív.“ Udělala jsem si v hlavě poznámku, že musím Alekovi říct o mém malém příběhu, aby mi když tak kryl záda.
Ana si skousla ret a přikývla. „S Ryanem jsi randila rok a půl a byli jste vysněným párem. A fakt jste byli šťastní, alespoň zvenku. Ale pak, tři měsíce před tím než jste se rozešli, se něco změnilo. Nevím, co se přesně stalo. Nikdy jsi mi nic neřekla, ale viděla jsem, že něco není v pořádku.“ Pohlédla na mě a já zkusila udržet bezvýraznou tvář. „Myslela jsem, že jste se prostě jen rozešli. To se stává. Myslím tím, že přece jste oba na střední, že? Jenže pak začaly Franny s Kristen mluvit o tom, že tě viděli s jiným chlápkem u jezera, a od té doby šlo všechno do deseti k pěti.“
„Jak Ryan reagoval na ty klepy?“
„Je to vlastně legrační. Měl být zuřivý, ale on nic takového neukázal. Myslím si, že tomu nevěřil. On je jedním z těch kluků, kteří si tak věří, že si neumí představit, že by jeho holka mohla chtít někoho jiného.“
Přikývla jsem, jakože rozumím. Ale pravda byla, že jsem Ryana dobře neznala. Ani jsem s ním ještě nemluvila. „Díky, Ano,“ řekla jsem. Zajímalo mě, proč Madison držela Anu stranou, když vypadala jako dobrá kamarádka.
Zastavily jsme u domu Chambersových, kde, jako vždy, už Linda na mě čekala na předzahrádce. V záhonech byly zasazeny nové květiny – fialové pelargónie – a trávník byl čerstvě posekaný.
„Ach, Ano? Necháš si to rande s Alekem pro sebe? Devon je teď přehnaně ochranitelský. Nechci, aby Alekovi nějak vyhrožoval nebo tak. Bylo by to tak trapné.“
„Mlčím jako hrob, neboj se,“ slíbila.
Objaly jsme se na rozloučenou a já vyklouzla z auta. Předpokládala jsem, že mi neodpustí, pokud jí své rande detailně nepopíšu. Za chvíli budu mít víc lží, než si budu schopná zapamatovat.
Uvnitř měla Linda připravený tác s třemi různými druhy sendvičů. Povídala jsem jí o škole, ale vynechala vyhledávání informací a rozhovor s panem Yatesem. Poslouchala mě, její oči se od mých rtů nemohly odtrhnout, její milující výraz jakoby říkal, že nemůžu udělat nic špatně. Co by asi řekla, kdyby věděla o Maddyině aférce s učitelem?
„Mám sraz s Anou dneska v pět,“ řekla jsem mezi sousty.
Linda si utřela ústa ubrouskem. „Kam chcete jít?“
„Jen do obchoďáku v Manlow.“
Linda upustila sendvič. Salát, slanina a rajčata se rozletěly po stole. Ruce se jí klepaly, když je zvedala. „Nemyslíš si, že je příliš nebezpečné jet do Manlow úplně samy? Nebylo by lepší zůstat v Livingstonu? Mohla bys Anu pozvat sem a objednat pizzu.“
„Ana se mnou bude po celý čas a obchoďák je plný lidí. Opravdu chci jít ven. Nemůžu se uvnitř schovávat věčně.“
Zvedla telefon. „Zavolám Devonovi. Připojí se k vám.“
To byla ta poslední věc, kterou jsem potřebovala.
„Mami, nevolej mu. Má trénink. Nenuť ho chodit domů jen kvůli mně.“
„Jemu to ale nevadí. Má o tebe strach stejně jako já.“ Začala vyťukávat číslo, ale já jsem jí sebrala telefon z ruky.
„Prosím. Nepotřebuji chůvu. Jakoby nestačilo, že mě Devon pořád hlídá ve škole. Ana a  já budeme ve veřejném prostoru plném lidí. Budou tam bezpečnostní kamery a ochranka. Nic se mi nestane. „Dotkla jsem se její ruky. „Prosím.“
Odvrátila se, rty se jí chvěly. Cítila jsem se hrozně, že jí tohle dělám.
„Vezmi si mobil a pepřový sprej. Zůstaň v obchodním centru a nepouštěj Anu z dohledu. Chci, abyste byly pořád spolu. A slib mi, že mi zavoláš, jakmile tam budeš a pak, když budeš odcházet.“
Políbila jsem ji na tvář. „Slibuju.“

.   .   .   .

5 komentářů:

  1. takže příští kapitolku se seznámíme s tajemstvím a asi láskou k ní od pana učitele ?
    děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dalo by se to tak říct, ano :). Ale to ještě není konec všem MAddyiným skandálům :D ;D

      Vymazat
  2. Díky Katuš za další překlad. Zdenka

    OdpovědětVymazat
  3. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za překlad a korekturu

    OdpovědětVymazat