úterý 7. června 2016

Falešná identita - 11. kapitola 2. část


Ahojte,

tak co říkáte na nový vývoj v příběhu? Líbí/nelíbí? Už máte nějaké tipy na vraha? 

Přeji příjemnou četbu.
Vaše Katuš


Při zvuku bouchání jsem se probudila. Zakalenýma očima jsem se rozhlížela po zdroji zvuku, dokud jsem neuviděla stín za oknem. Přehodila jsem nohy přes postel, vymotala je zpod přikrývky a chytla se okraje nočního stolku. Někdo byl přímo za oknem.
V těle mi narůstala panika.
„Otevři to zatracené okno. Mrzne mi tu zadek.“
Alek.
Přešla jsem potichu k oknu, vytáhla rolety a snažila se zklidnit své bušící srdce. Rám byl zkřivený, ale s Alekovou silou ho bylo snadné otevřít. Pak vklouzl dovnitř.
V místnosti byla tma, ale jeho bílé zuby a šedé oči stejně zářily. „Co tady děláš?“ zašeptala jsem.
Jeho oči si mě prohlédly. Omotala jsem paže kolem sebe, když jsem si vzpomněla na tu příliš krátkou noční košili, kterou jsem měla na sobě. Poslední chvíle, kterou jsme trávili sami v jedné místnosti, skončila katastrofou. Netoužila jsem si to znovu zopakovat.
„Neměla bys být Madison?“
Proběhla jsem kolem něj, zkontrolovat se v zrcadle. I když byla tma, viděla jsem, že mé vlasy rozhodně nejsou blonďaté. Zapomněla jsem se přeměnit do Madison, než jsem zkontrolovala okno. To se znovu nesmí stát. „Do prdele.“
Přišel za mnou a dotkl se mého ramene, jeho prsty byly na mé kůži jemné. I přes vzdálenost mezi námi jsem cítila teplo jeho těla na svých zádech. Chtěla jsem se opřít o jeho hrudník, nechat se jeho pažemi obejmout. Neřekl nic, jeho tvář byla skrytá ve stínech, ale ruku nesundal. Jeho teplý dech mi tiše ovíval krk a zvedal ty krátké chloupky na něm. Polib mě, pomyslela jsem si.
Ale on ustoupil a vytáhl něco z kapsy kalhot. „Přišel jsem ti dát tohle.“ Podal mi malý mobil a paralyzér. „E-mail není dobrý způsob komunikace. Není dost rychlý a na cizím počítači není bezpečný. Musíme být schopni se s tebou kdykoliv spojit. A já chci, abys s sebou měla paralyzér, ať se děje cokoliv.“
Dala jsem si mobil pod polštář a paralyzér do batohu. Budu pro něj muset najít lepší místo.
„Víš, kolik je hodin?“ zeptal se Alek. Cítila jsem v jeho hlase úsměv.
Podívala jsem se na hodiny. Dvacet tři padesát. Nebylo divu, že jsem byla unavená.
„Major je naštvaný.“
„Co? Proč?“
Alek zvedl obočí.
Pleskla jsem se dlaní do čela. „Ach. Do prdele. Zapomněla jsem na to setkání.“ Ronaldův dárek mě rozptýlil mnohem víc, než jsem si uvědomila.
„Jo, došlo mi to. Major neměl radost, ale vysvětlil jsem mu, že jsme zatím nenašli nic důležitého, takže na tom nezáleží.“
„Dík.“ Mise sotva začala a já už ji packám.
„V pohodě.“
„Takže našel jsi něco?“ zeptala jsem se ve stejnou chvíli jako on. Usmáli jsme se na sebe, ale on rychle ustoupil k oknu a zvětšil tak vzdálenost mezi námi.
„Začni,“ řekla jsem s mizejícím úsměvem.
„Nic zajímavého. Jen řeči. Ten kluk Ryan tě hodně sleduje. Zdá se, že Madison měla aféru s někým dalším, ale nikdo neví s kým. Francesca a ta druhá oběť Kristen o tom rozšiřovaly drby.“
„To jsem slyšela taky. Snažila jsem se zjistit, kdo to byl, ale nikdo mi to nechce říct. Myslím si, že to ví Devon, ale drží to jako tajemství.“
„Možná že to z něj dostaneš.“
„Udělám pro to všechno. A co Ryan?“
„Co s ním? Nelíbím se mu. Možná si myslí, že jsem soupeř.“ Ta myšlenka ho přinutila k úsměvu.
„Dneska ráno jsem našla v Madisonině skřínce zastrčený vzkaz od něj. Chce si promluvit. Myslím si, že chce skutečně získat Madison zpátky.“ Opřela jsem se zadkem o stůl, unavená ze stání. „Mohl by být tím vrahem?“
Alek se opřel o rám okna. „Nejsem si jist. Jaký důvod by měl pro ty ostatní vraždy? Možná měl důvod zabít Madison, ale proč by pak s ní chtěl zase chodit? A jaký důvod by měl u údržbáře, doktorky nebo Kristen?“
Povzdechla jsem si. „Nevím. Možná tam je nějaký důvod, který nevidíme. Randil někdy s Kristen?“
„Ne, chodil s Madison více než rok a pak si s nikým nic vážného nezačal.“
„A ta pediatrička doktorka Hansen? Nebyla náhodou Ryanova doktorka?“
Alek se temně zasmál. „Nevím, ale je to možné. Livingston je velmi malé město. Hansen ošetřovala nejspíš každého alespoň jednou za život.“
Takto se nikam nedostaneme.
„Všimla jsem si dneska jednoho kluka. Jmenuje Phil Faulkner; viděl jsi ho? Má opravdu neobvyklé oči.“
„A?“
„No, někteří Varinati mají divné oči. Podívej se na ty mé.“ Cítila jsem, že by nebylo moc dobré, kdybych zmínila Kateiny znepokojivé jantarové oči.
Alek se o krok přiblížil. „Tvé oči jsou pěkné.“ Tělo mi zalilo teplo.
„Takže,“ řekla jsem, „si nemyslíš, že by mohl být Phil Variantem.“
„Nejsme tady, abychom hledali Varianty, Tess. Hledáme tady motivy.“
Vypadal stejně unaveně, jako jsem se cítila já. Pohlédla jsem na postel a přemýšlela, jaké by to bylo probudit se vedle něj, schoulená na jeho hrudi, omotaná jeho pažemi. Prsty jsem opět nahmatala přívěsek.
„Takže…, jaké je to se Summers? Je to dobrá máma?“
Alek pokrčil rameny a pořád zíral do okna, je tvář byla vážná. „Ani nevím.“
Pod hořkostí byla zranitelnost. Seskočila jsem ze stolu a přešla k němu, mé bosé nohy byly tiché. Neotočil ke mně hlavu. Bez bot jsem mu sahala zhruba do výšky ramen. Spojila jsem naše prsty a stiskla je. „Vím, že je to těžké. Ale FEA je naše rodina a to stačí.“ Snažila jsem přesvědčit samu sebe stejně silně jako jeho.
Tělem mu projel slabý třes a já kolem něj sevřela paže, ačkoli jsem napůl očekávala, že mě od sebe odstrčí. Neodstrčil. Uvolnila jsem se. Po chvíli přitiskl dlaň na moje bedra. Možná si jednoho dne uvědomí, že jsem lepší volbou než Kate. Napjal se. „Někdo je venku na chodníku, sleduje tvé okno. Muž.“
Rychle jsem se přeměnila na Madison, než jsem se přiblížila k oknu. Stála tam osamocená postava zahalená v temnotě. „Už tady předtím byl,“ zašeptala jsem.
Alek otevřel okno. Rám zaskřípal, muž se otočil a utíkal. Mohla jsem jenom doufat, že zbytek domu to skřípání neuslyší. Alek se vyhoupl přes okno, neobtěžoval se šplhat. Pád z prvního patra mu neublíží. Rozběhl se za tím člověkem. Alek byl silnější a rychlejší než normální člověk. Pokud si ten dotyčný neschovává kolo nebo auto za rohem, nemá šanci.
„Napiš mi,“ zasyčela jsem, ale to už Alek přeběhl ulici a zmizel v mlhavé noci. Chladný vzduch proudil dovnitř a nutil mě se třást. Chtěla jsem za nimi běžet, ale musela bych se obléct a sešplhat dolů, a to bych Alekovi moc nepomohla. Zavřela jsem proto okno, klesla na postel a vzala do ruky mobil.
Oči se mi zamlžily, když jsem bez ustání hleděla na tmavou obrazovku. Konečně se po půl hodině mobil rozzářil a objevilo se na něm Alekovo jméno.
Utekl. Ztratil se v mlze. Promluvíme si zítra.
To bylo vše? Osm slov? Doufala jsem v zavolání nebo alespoň v přívětivější zprávu. Musel přece vědět, že chci vědět každý detail. Nebylo vůbec snadné předběhnout Aleka. Jak to ten neznámý dokázal? Neměla jsem ale jinou možnost, než si na odpověď počkat do druhého dne.
.   .   .   .
Moje první hodina další ráno byla Anglická literatura, jeden z mála předmětů, které jsme neměli s Alekem společně. Což znamenalo, že si budu muset počkat o něco delší dobu.
Ana a já jsem si sedly do lavic v přední řadě, což byla prominentní místa. „Proč první řada?“ zeptala jsem se, když jsem si vybalila Na větrné hůrce, knihu, kterou jsme teď zřejmě četli. Nikdy jsem ji nečetla.
Ana si přitlačila konec propisky ke rtu, špiníc ho rtěnkou. Vždycky měla rtěnku všude, dokonce i její prsty zanechávaly otisky na všem možném. Škoda že ten vrah nezanechával na všem zářící stopy.
„To ty jsi vybrala ta místa,“ odpověděla. „Kvůli tomu, jak moc máš ráda literaturu.“ Dívala se na zažloutlé stránky před sebou, jakoby ji mohly kousnout. „Osobně si myslím, že je nudná. Jediný důvod, proč jsem s tím souhlasila, je kvůli výhledu.“
„Výhledu?“
Ana zamrkala. „Ty jsi zapomněla na tu nejlepší část literárních hodin? Prostě počkej a pochopíš.“
Ve chvíli, kdy pan Yates, učitel literatury, vstoupil do třídy, jsem pochopila, co měla na mysli. Byl atraktivní a velmi mladý na učitele, možná mu bylo tak kolem pětadvaceti. Jeho hnědé vlasy byly krátké a kudrnaté. Na sobě měl světle modrou košili, černé kalhoty a měl atletickou postavu. Možná to byl běžec.
„Je nový. Je to jeho první rok na postu učitele,“ zašeptala Ana. „Každá holka se do něj hned zamilovala.“
Pan Yates se zastavil za katedrou, než se otočil a dovolil si na mě pohlédnout. Jeho pohled přejel po jizvě na mém krku. „Jsme rádi, že jste zpátky, Madison. Jsem si jist, že se brzy vrátíte do starých kolejí.“
„Děkuji,“ řekla jsem a cítila teplo hrnoucí se mi do tváří, když všichni zaměřili svou pozornost na mě. Věnoval mi slabý úsměv a zvedl svoji kopii Na Větrné hůrce. Začal číst nějaký kousek zprostřed knihy, ale já už neposlouchala.
Minutu před tím než zazvonilo, jsem si začala balit věci, dychtivá vypadnout co nejdřív to půjde. Nebylo moc času na vymáčknutí informací z Aleka, než začne další hodina. Zvonek zazvonil a všichni se začali hrnout ze třídy.
„Madison, mohla byste na moment zůstat? Chtěl bych s vámi probrat to, co jste zameškala.“
Tolik ke zmáčknutí Aleka…
Ana artikulovala „hodně štěstí“, než odešla.
Pan Yates a já jsme ve třídě osaměli. Doufala jsem, že nebudu muset dodělávat veškerou práci, kterou jsem zmeškala. Opravdu jsem měla jiné věci na práci. Možná by někdo z FEA mohl ten úkol udělat za mě.
„Mohla byste prosím zavřít dveře? Na chodbě je hlučno.“
Udělala jsem, o co mě požádal. Mé kroky byly jediným zvukem, když jsem se vracela před katedru. Pan Yates stál za stolem a listoval papíry. Způsob, jakým se na mě podíval, mě nutil cítit se nepříjemně. Bylo to divné. Ale také na tom bylo něco příliš známého. Nebyl to pohled, jaké jsem v poslední době dostávala. Ani to nebyl pohled, který bych čekala od učitele. Zíral mi do očí a já jsem bojovala s nutkáním odvrátit se.
Obešel stůl. „Tak moc jsem se bál. Bylo to přímo mučení, že jsem nemohl jít za tebou do nemocnice.“ Šílené podezření mi náhle zablikalo v hlavě. „Tak moc jsi mi chyběla,“ zašeptal. „Myslel jsem, že už tě nikdy neuvidím.“
Červeň prorazila mou kůží. Vzhlédla jsem k němu, ačkoliv jsem se děsila toho, co uvidím v jeho očích. Bylo to tam: láska.
A já jsem si myslela, že FEA je zvrácenost.
Jeho oči doputovaly k jizvě na mém krku. „Přál bych si, abych tě mohl ochránit.“
„Pane Yatesi,“ řekla jsem, mu hlas drhnul.
V jeho očích se objevila bolest. Chytl okraj stolu, jakoby se něčeho potřeboval držet. „Ty si to nepamatuješ.“
„Omlouvám se. Já – “ šeptala jsem, pak se zastavila. Proč se do háje omlouvám učiteli, který měl zřejmě nějaký zcela nevhodný vztah se svou studentkou?
Začal si upravovat tužky na svém stole. Ticho se rozprostíralo, dokud jsem neměla pocit, že mě zadusí. Jeho prsty se vznášely nad hromadou papírů a mírně se klepaly, když jeden z nich zvednul. „To je pro tebe pro případ, že by ses to chtěla doučit.“
Bylo to shrnutí knih, které naposled přečetli. Nemohlo mě to nezajímat víc.
„Pane Yatesi…“
„Jsem Owen.“ Jeho hlas byl překvapivě nakřáplý.
„Owene.“ To slovo znělo v mé puse zvláštně. „Mohl byste mi prosím říct, co se mezi námi stalo?“ Podal mi haldu papírů. Vzala jsem si ji, ale nespustila jsem z něj oči. Najednou se otočil, takže jsem mu zírala na záda. „Měla bys jít. Za chvíli ti začíná další hodina.“
Doufala jsem, že řekne víc.
„Možná je to tak lepší, že si nepamatuješ.“ V jeho hlase zněla bolest z té lži, kterou zrovna řekl, a to mi dalo příležitost. Nesměle jsem se k němu naklonila a dotkla se rukou jeho ramene. Neuhnul před tím dotykem. „Prosím. Chci si vzpomenout.“
Otočil hlavu, jeho výraz byl plný strachu a naděje. Zazvonil zvonek, začátek další hodiny. Nikdo nevstoupil. Možná měl zrovna volnou hodinu.
„Prosím,“ zašeptala jsem a prosila očima. Byla jsem si jistá, že mě odmítne.
„Řeknu ti všechno, pokud přijdeš dneska do mého domu.“ Do jeho domu? „Potřebuji s tebou mluvit, aniž by nás někdo mohl vidět nebo vyrušit,“ řekl, jeho oči byly plné naděje.
Spolkla jsem své obavy a ignorovala alarm v hlavě. Potřebovala jsem vědět, kdo ví o jeho vztahu s Madison. Možná že to byl ten poslední dílek, který by nás mohl dovést k jejímu vrahovi. Možná že Yates byl ten vrah a teď mě lákal do svého domu, aby dokončil, co začal.
„Dobře,“ souhlasila jsem.
Vypadal, jakoby se mu ulevilo a trochu moc šťastně. „Přijď v pět. Pamatuješ si, kde bydlím?“
Zavrtěla jsem hlavou.
Yates naškrábal svoji adresu na kus papíru a podal mi ho, abych mohla odejít na hodinu. „Těším se, až si promluvíme,“ řekl, když jsem si přehodila batoh přes rameno a plahočila se na chodbu.

Nemohla jsem říct to samé.

8 komentářů:

  1. Zajímavé.. děkuji moc. Myslím, że se to ještě hodně zkomplikuje ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Rozhodně se to ještě rozjede :) ;)

      Vymazat
  2. Děkuji Katuš za překlad, nevím jak to bude pokračovat. Zdenka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hihihi... vrah je VŽDYCKY zahradník!!! :D :D :D

      Vymazat
  3. Budu upřímná, tato kniha mne velmi dlouhou dobu míjela, nevím proč, nějak mne asi nezaujala obálka, já prostě nevím...

    přesto jsem ji , jako každou další, "lajkovala", protože zastávám názor, že ikdyž to zrovna nečtu, tak to neznamená, že se k ní třeba někdy nevrátím a přelouskám to...

    a že jsem zvědavá, tak vždy mrkám na komentáře, takže mne to jednou nedalo a pustila se do již přeloženého a musím říct, že to je fakt moooc dobré a zajímavé :-)

    koukala jsem, že kniha má pokračování :-), takže se máme na co těšit :-)

    takže moc děkuji za překlad, je to fakt skvělá kniha :-)
    díky

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Wow, díky Bell, jj, taky to tak mám, že mě něco neosloví hnedm že k tomu tzv. musím časem "dozrát". Má to ještě druhý díl, podle Paty se dokonce chystá třetí, ale na goodreads to nenajdeš. Druhý je prý tak strhující (podle čtenářů na goodreads), že chtěli autorku přizabít za to, že sérii dala tzv. k ledu. Tak doufám, že jsou Patiny informace pravdivé a dočkáme se třetího dílu.

      Vymazat
  4. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za překlad a korekturu

    OdpovědětVymazat