neděle 29. května 2016

Vzdor - 39. kapitola



RACHEL
V Pustině jsme už byli týden. Před čtyřmi dny jsme obešli vesnici Stromových lidí, aniž by se něco stalo. Ne že bych někdy slyšela o případu, že by se Stromoví lidé starali o procházející, kteří jim nechtějí nic udělat, ale nechtěli jsme riskovat. Dříve jsem nedokázala pochopit, proč by lidé raději chtěli žít na stromech, aby se vyhnuli Prokletým, než aby žili pod ochranou městského státu. Teď jsem věděla, že bydlení pod ochranou může stát příliš.


Před dvěma dny jsem si začala všímat značek podél cesty a pochopila, že jsme se vrátili zpátky na stezku do Rowansmarku. Les se změnil a zhoustnul, zmenšujíc počet dubů bahenních, zatímco přibývali stříbrné javory promíchané s borovicemi. Ranní rosa byla stejně hutná ve vzduchu jako na zemi, dlouhá pole do pasu vysoké trávy se líně vlnila při slabém větru.
Melkin a já jsme si vytvořili systém. On vedl, odstraňujíc nejhorší podrost a já jsem za námi zametala stopy. Každý večer jsem lovila večeři a on dělal oheň a vařil. Mluvili jsme jen v případě nutnosti ve dne, ale v noci, když jsme jedli králíka, divočáka nebo krocana, jsme mluvili. I když jsme v podstatě neprobírali nic osobního, začala jsem se cítit, jako bych cestovala s přítelem.
Ale nezapomínala jsem na to, že naše přátelství mohlo být nařízeno velitelem. Když jsem někdy zachytila jeho pohled, uvědomila jsem si, že cítí to samé.
Když jsme se v noci ukládali ke spánku, viděla jsem, že mu chybí jeho manželka. Bylo to vepsáno v jeho rysech, uzavírajíc jeho rty do napětí, které nešlo uvolnit.
Mně taky chyběl Logan. Více než bych si myslela.
Ten pocit ponížení, který jsem cítila pokaždé, když jsem na něj pomyslela, byl pryč. Místo toho jsem viděla Logana, obětujícího spánek, aby mohl dokončit sledovací zařízení. Viděla jsem, jak nabízí, že mě bude učit používat Switch a pomáhá mi udržet vzpomínky na tátu. Viděla jsem, jak pozvedá meč proti veliteli navzdory minimálním šancím, aby mě ochránil. Logan je mým záchytným bodem, který ve mně udržuje naději na otcův návrat, když se přese mě převalují vlny zármutku nad ztrátou Olivera.
Něco ve mně jako by se probouzelo a odpovídalo jen po Loganově boku. Byla jsem vzhůru ještě dlouho poté, co Melkin už chrápal a držela si prsty na rtech, aby si vzpomněla, jaké to bylo, když se mě Logan dotknul, jeho dech ovíval můj obličej, jeho pohled byl zamknutý na mých rtech. Proudila mnou nádherná bolest. Cítila jsem se jako cizinec probuzený v mém těle – vědomý si každé kousku kůže. Teplo proběhlo mými žilami, radostné i děsivé.
Radostné proto, že se každá má část chvěla životem.
Ale děsivá proto, že pod všemi lži byla nevyhnutelná pravda: pokud byl Logan mým záchytným bodem, bylo to proto, že jsem na něj začala spoléhat. Opírat se o něj. Potřebovat ho. Mé srdce se rozbušilo, když na mě to vědomí dopadlo.
Potřebovala jsem Logana.
Ne protože bych potřebovala zachránit. Ne protože by mohl naplánovat způsob, jak se z tohohle dostat. Ale proto, že z nějakého důvodu mi tvoří pevnou půdu pod nohama. Je tím, kdo pohne horami, aby splnil slib. Tím, kdo se na mě podívá a vidí.
Neuměla jsem si představit život bez něj.
Ať jsem se podívala kamkoliv, byl tam. Stálé vlákno propojující mou minulost, přítomnost a budoucnost, ve které jsem ho chtěla tam moc mít.
Mít ji s ním.
Mé oči se prudce otevřely.
Byla jsem do Logana zamilovaná.
Ne způsobem, jakým jsem do něj byla zamilovaná před dvěma lety, když jsem mu nabídla své srdce. Ta láska byla nekomplikovaná a nevinná, vymyšlená pro jednoduchý život. Ta láska, která mě stravovala teď, byla silná a absolutní.
Miluji Logana. Smích vyletěl z mých rtů ve stejné chvíli jako slzy z očí. Sáhla jsem na náhrdelník jeho mamky, symbol slibu, který mi dal, a pevně ho držela jako připomínku na něj.
Další den jsme se během naší cesty přiblížili k mýtině, kde jsme s otcem vždycky zastavovali na jídlo, a pocit ztráty z jeho nepřítomnosti se smísil s bolestí ztráty Olivera. Pokud tátu dokážu najít, síla mého zármutku se zmenší. Bude vědět, jak zachránit Logana, aniž bychom dali ten balíček veliteli. Sundá z mých ramen tu nesnesitelnou zodpovědnost.
Neuvědomila jsem si, jak moc si přeji, aby na mě čekal, dokud jsme neprošli kolem několika javorů a nedostali se na tu mýtinu se žlutozelenou trávou, kde jsem viděla, že tam není.
Není tady.
Věděla jsem, že je nelogické cítit se tak bezmocně, když jsem neměla žádný důvod domnívat se, že by se usadil na tomto místě a čekal na mě, ale nemohla jsem zastavit slzy náhle tekoucí z mých očí. Osamocení do mě narazilo plnou silou a znovu si přála, aby se mnou byl Logan.
Rychle jsem si otřela slzy, aby Melkin neviděl, že brečím a začala se otáčet, když jsem koutkem oka zachytila pohyb. Okolo kmene na druhé straně mýtiny bylo omotáno něco fialového. Aniž bych řekla jakékoliv slovo, šla jsem k tomu, mé srdce mi chtělo z hrudi vyskočit.
„Co to děláš?“ zeptal se mě Melkin.
Ignorovala jsem ho a spěchala, vysoká tráva se kolem mě vlnila. To fialové byla stuha, na níž zanechaly své otisky voda a vítr, která byla uvázaná na nejnižší větvi. Byly na ní vyšity inicály S. A.
Znala jsem tu stuhu. Byla to jedna z nemnohých, která patřila mé matce. Táta si je vždy brával s sebou, když šel do Pustiny.
Chtělo se mi smát. Tancovat. Chtěla jsem zpívat, vypustit zvuk radosti mezi stromy.
Byl tady.

A chtěl, abych to věděla.

8 komentářů:

  1. Katuško, jako obvykle děkuji moc. Zdena

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Moc ti Katuš děkuji za nový překlad. Zdenka

    OdpovědětVymazat
  4. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  5. kdy bude další kapitola?

    OdpovědětVymazat