neděle 15. května 2016

Vzdor - 38. kapitola


LOGAN
Nezabila mě. Ať už mi ta levandulí vonící dívka dala do vody cokoliv, osvěžilo to mou mysl a udržela bolest v mezích. Byl jsem schopen kolem sebe omotat plášť, opřít se o stěnu a spát, dokud nepřišel strážce, kontrolujíc vězně.


Ve chvíli, kdy došel k mé cele, klesnul jsem na zem, schoulil se a třásl se. Nebylo to těžké to udělat. Kámen pode mnou byl studený. Na chvíli mě pozoroval a pak se otočil směrem k hlavním dveřím, zamykajíc za sebou, zanechávajíc za sebou ticho.
Ještě chvíli jsem čekal, abych se ujistil, že je skutečně pryč, pak se pomalu posadil, snažíc se vypadat, jak moc s tím musím bojovat. Což jsem ve skutečnosti nemusel předstírat. Mé svaly protestovaly proti tomu nejmenšímu pohybu, krk mě pálil a zlomené žebro bodalo jako tisíc dýk.
Ale moje horečka byla pryč a mohl jsem jasně myslet.
A s tím přišlo vědomí, že jsem promrhal čas, zaměřujíc se na svá zranění. Nevěděl jsem, co byl za den nebo to, jak dlouho byla Rachel pryč. Byl jsem slabý z nedostatku jídla a pohybu. A Velitel pravděpodobně brzy přijde, aby se se mnou pobavil.
Nemohl jsem zpravit všechno najednou. Musel jsem si určit priority a určit si svou příští akci. Ať to bude cokoli, nesmím při ní vzbudit podezření, kdybych byl sledován i něčím jiným než příležitostným strážcem.
Prvním na seznamu bylo jídlo. Prohnul jsem se, jako bych byl v bolestech a prohledával si kapsy, dokud jsem nenašel tu malou zabalenou hroudu, kterou tam pro mě ta dívka nechala. Pod pláštěm jsem rozbalil kus ovesného chleba se sýrem a křížaly. Bral jsem si do úst jen malé kousky, nutíc se simulovat bolest, abych skryl, co jsem dělal. Můj žaludek byl bez jídla několik hodin nebo dní, musel jsem to vzít pomalu.
Po třetím kousku jsem jíst přestal. Stačilo to, aby se můj organizmus znovu rozběhl, navíc jsem si to potřeboval ušetřit na později. Nevěděl jsem, jestli ještě nějaké jídlo dostanu.
Znovu jsem si sedl na podlahu a vyčerpání se přese mě přelilo. Doufal jsem, že se zvednu a trochu se projdu, ale hlava se mi už točila a nemohl jsem si dovolit znovu spadnout. Místo toho jsem pomalu natahoval končetiny a zatínal svaly po dobu odříkávání periodické tabulky prvků. Ve chvíli, kdy jsem skončil, jsem se třásl a bylo mi trochu na zvracení.
Teď by se mi hodila voda, ale s tím jsem nebyl schopen nic udělat.
Přes to přese všechno mě bolela myšlenka na Olivera. Na chvíli jsem viděl obraz usmívající se matky, cítil jsem Oliverovu paži kolem svých ramen a teplo Racheliny důvěry. Ty vzpomínky do mě dloubaly díru, zející prázdnotou. Na tom samém místě však kdysi existovaly věci, pro které jsem žil.
Zármutek byl hluboký a nutil mě se choulit na těch studených, holých kamenech. Měl jsem něco cenného, a teď když to bylo pryč, teď když byli oni pryč, jsem si uvědomil, že život v osamění, po kterém jsem vždy toužil, nebyl pro mě dobrý.
Nechtěl jsem být sám.
Nechtěl jsem, aby mi společnost dělaly mé neživé a studené vynálezy.
Chtěl jsem rodinu.
Chtěl jsem Rachel.
Ne protože byla krásná. Ne protože byla mou zodpovědností. Chtěl jsem ji, protože mě uměla rozesmát. Nutila mě myslet. Inspirovala mě, abych byl tím typem mužem, kterým jsem vždycky chtěl být.
Chtěl jsem Rachel, protože život bez ní bych nedokázal snést.
Zármutek odplouval. V mých plánech mi nepomůže. Neztratil jsem Rachel. Ještě ne. Opřel jsem si opatrně hlavu o zeď, abych si ještě více nerozedřel citlivou kůži a zvažoval možnosti. Ucítil jsem pohyb, otevřel oči a zjistil, že mě pozoruje Melkinova žena Eloisa.
Nepozdravil jsem ji. Nechtěl jsem dát nikomu vědět, že toho jsem schopen. Ale sledoval jsem ji, snažíc se odhadnout, co vidím.
Nejlepší scénář: Je nevinná, chycená uprostřed všeho a nechce mi ublížit.
Nejhorší scénář 1: Nechce mi ublížit, ale nevědomky o mě donese informace veliteli.
Nejhorší scénář 2: Je dost chytrá na to, aby jí došlo, že se odtud dostane, když veliteli o mě řekne tajemství.
Nejhorší scénář 3: Je to jeho špeh převlečený do těhotenských šatů. Doufá, že ji budu litovat. Doufá, že zahraje na mou citlivou strunu.
Odpověď na každý scénář byla stejná. Nedat nikomu žádnou příležitost k tomu, aby si mohli myslet, že jsem dost schopný odtud utéct.
Pořád na mě hleděla, ale já jsem zavřel oči a odvrátil se. Bylo jednoduché vypadat vyčerpaně a nemocně. Nemusel jsem to předstírat. Jen ať si mou slabost nahlásí. Ať si nahlásí, že se nedokážu postavit, že mě velitel porazil.
Ve chvíli, kdy si uvědomí pravdu, budu pryč.
„Zastav ho,“ zašeptal někdo ta tichounce, že jsem to málem přeslechl.
Otevřel jsem oči a ona mě pořád pozorovala, její oči byly prosebné. Zastavit koho? Velitele? Melkina?
To byl přesně ten druh konverzace, kterému jsem se potřeboval vyhnout. Znovu jsem zavřel oči a byl zticha.
„Prosím.“
Další šepot. Bojoval jsem se svýma očima, aby se neotevřely. Opravdu si myslela, že jsem až tak snadno ovlivnitelný, že jí uvěřím?
A taky si doopravdy myslí, že mám v tuto chvíli sílu někoho zastavit?
„Není to zabiják. Není…“ Její šepot zanikl v zavrzání hlavních dveří.
Pokud „on“ není zabiják, pak může mluvit jenom o Melkinovi. Ale jak si může myslet, že ho dostihnu včas, když neschopně ležím na ledové zemi vězení, mi bylo záhadou.
Ne že bych neměl plán. Ale ona přece o tom nemůže vědět a její přesvědčení mi znělo jako lež.
Musím být opatrný ohledně svých dalších pohybů.
Kroky zněly uličkou mezi celami. Zastavily se u první cely s vězněm a dveře se otevřely s hlasitým a vysokým zavřískáním. Ozval se dívčí hlas, jasný a klidný, a můj žaludek se stáhnul.
To musí být můj tajný zachránce. Ten, který mi dal naději, že někdo venku mi chce pomoct. Potřeboval jsem více informací, ale tu konverzaci jsem potřeboval skrýt před Eloisí.
Zkroutil jsem se na podlaze do klubíčka, zády ke stěně a čelem ke dveřím. Dívka mluvila s každým vězněm, kolem kterého prošla. To znamenalo, že se mnou mohla mluvit, aniž by vzbudila podezření.
Přesunula se do cely s mužem v řetězech, její hlas byl nyní čistší. Slyšel jsem, jak mu nabízí vodu a jídlo a pak mu tiše doporučila, aby si tu pastu, kterou mu dala k jídlu, namazal na zápěstí, místo aby ji jedl.
Už jenom za to by ji mohli zatknout.
Žasl jsem nad její odvahou, zatímco jsem hledal přítomnost stráží. Nikdo tam nebyl a ona se přesunula k Melkinově ženě. Napínal jsem uši, abych zaslechl jejich konverzaci a zachytával jsem úryvky varování, že musí sníst a vypít všechno, co ta dívka přinesla. Pak jsem uslyšel šustění látky o kameny.
„Nemůžeš mi dát svůj plášť,“ šeptala Melkinova manželka. Nebyla si asi zřejmě schopná uvědomit, že nejlepší způsob, jak potrestat dobrou vůli, je oznámit to všem ostatním. Nebo možná si nějakým způsobem chtěla naklonit velitele.
Dívčina chyba mohla být buď kvůli mládí, nebo nevědomosti, ale i tak jsem ucítil vzácnou trošku soucitu. Rachel byla také mladá, ale přitom by neudělala tak hloupou chybu.
Dveře do mé cely se skřípavě otevřely a já jsem byl zaplaven levandulovou vůní dřív, než vedle mě klesla na podlahu, svírajíc hrnek s vodou.
Soustředění na její tváři nezakolísalo, když si všimla mého nehorečnatého pohledu. Byla vysoká a štíhlá a plameny z pochodně se leskly na její kůži. Kdykoliv se pohnula, znovu mě zaplavila levandulová vůně z její černých hustých vlasů.
Zdála se mi povědomá a já si snažil vybavit, kde jsem ji naposledy viděl. Někde u stájí na Dolním trhu? U kupce v Severním centru? Nic z toho mi nesedělo.
Naklonila ke mně hrnek s vodou.
„Den?“ zašeptal jsem, než jsem se napil. Voda byla vlažná, chuť odstátá. Ale stejně to byla ta nejosvěžující voda, kterou jsem kdy pil.
Zamračila se, jako bych vodu vyprsknul a hledala po kapsách kapesník. Ohnula se, předstírajíc, že mi tím kapesníkem otírá obličej, udržujíc ten svůj v mé výšce, její vlasy jí zakrývaly tvář.
„Úterý,“ řekla a zatlačila malý balíček do mé ruky. „Na bolest.“
Úterý. Nárokovací slavnost byla v sobotu. Ztratil jsem tři dny.
Dřepla si a nalila do hrnku více vody ze džberu. Poslušně jsem pil a sledoval její klidné, zručné pohyby. Už jsem ty pohyby dříve viděl, ale můj mozek se odmítl zapojit, tak jsem to nechal být. Musel jsem myslet na důležitější věci. Dneska pro mě riskovala vlastní život, a nejen pro mě, ale i pro ostatní vězně. Tomu jsem nerozuměl.
„Proč pomáháš?“ zašeptal jsem němě, i když jsem měl pocit, že odpověď by mohla být příliš dlouhá, než aby ji vyslovila.
Kus hadříku namočila do zbytku vody a jemně mi otírala tvář, používajíc své vlasy jako zástěnu, aby jí nikdo neviděl do obličeje.
„Věci se musí změnit,“ řekla tak tichounce, že jsem ji málem přeslechl. „Někdo musí tu změnu vést. Myslíme si, že to máš být ty.“
To mě ohromilo a čekal jsem s dalšími otázkami tak dlouho, až začala odcházet. Zavřela za sebou dveře a můj mozek si v šoku uvědomil, kde ji viděl.
U Thomova džbánu. Utírala tam stoly, zatímco dělala hlídku pro Drakea a jeho muže.
Drakeova skupina změnila svou myšlenku mého zrekrutování na mou nominaci coby vůdce? Zasmál jsem se, i když mě z toho bolela žebra. Byl jsem zraněný, zamčený ve vězení a jediní lidé, na kterých mi záleželo, byli daleko od Baalbodenu. Jaký druh vlastností ze mě dělá místního vůdce revoluce?
Ne že bych s nimi nesympatizoval. Obyvatelé Baalbodenu zoufale potřebovali změnu. Mýlil jsem se, když jsem si myslel, že matčina smrt byla příliš vysokou cenou. Tichý souhlas s tyranií není lepší než otevřený. Má matka to věděla. Teď už jsem to věděl taky.
Ale revoluce a změna musejí počkat, až na ně přijde řada.
Rachel mě potřebovala.
Melkin musí být zastaven.
Jared musí být nalezen.
A velitel musí být spravedlivě souzen.

Pokud budu muset vést revoluci, abych tohle všechno dokázal, tak to udělám.

8 komentářů:

  1. ó děkuji ji ti dobrá vílo :-)
    moc děkuji za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. to víš... mávla jsem kouzelnou hůlkou a překlad byl na světě :D

      Vymazat
  2. Moc ti Katuš děkuji za tvůj překlad. Zdenka

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  4. Mockrát děkuji za další skvělý překlad a korekturu.

    OdpovědětVymazat
  5. Naprosto úžasná kapitola..jsem ráda,že je Loganovi lépe...teď jen,aby dokázal utéct a najít Rachel ;) děkuji moc :)

    OdpovědětVymazat