neděle 1. května 2016

Vzdor - 37. kapitola 2/2


Nebyla jsem si jeho prohlášením jistá. Jedině, na co jsem se mohla spolehnout, byly moje instinkty a ty mi říkaly, že mi nechce Melkin ublížit a že si v sobě nese vlastní trápení. Pokud bych se mi podařilo si ho naklonit, možná bychom mohli spolupracovat proti veliteli.


„Možná se mýlím,“ odpověděl jsem. „Ale jak to můžu vědět jistě?“
Zasmál se a pohlédl na mě. „Jak kdokoliv z nás může něco vědět jistě? Byli jsme zatlačení do kouta, ohroženi ztrátou někoho nám blízkého, a teď kolem sebe kroužíme jako psi bojující o kost.“
Zírala jsem na něj, přemýšlejíc. Je skutečně ve stejné situaci jako já? Nebo to řekl jenom proto, abych mu uvěřila?
Zavrtěl hlavou. „Jeden z nás teď musí říct pravdu. Já začnu. Můžeš s tou informací naložit, jak budeš chtít.“
Neřekla jsem nic, ale sledovala jsem ho a hledala známky toho, že blafuje.
„Je pravdou, že už je to jedenáct let, co pracuji pro velitele. A je pravda, že mi zadal za úkol tě doprovázet.“
„Proč?“
„Zřejmě proto, že si myslel, že potřebuješ pomoct. Nakonec jsi přece jenom dívka.“ Přes jeho tvář přelétl malý úsměv. „dívka, která dokáže čelit Prokletému, která se topila a i přesto cestuje už čtyři hodiny, a která umí skolit divočáka. Hádám, že velitel nemá ani představu o tom, jak moc tě podcenil.“
Já jsem si zas myslela, že mě velitel nepodcenil ani trochu a Melkinova role v tom všem je ujistit se, že se nedopustím zrady. Což znamenalo, že se Melkin mohl snažit vypadat, že jsme na stejné lodi, zatímco si bude získávat mou důvěru. Myšlení o několik kroků dopředu ve mně vyvolávalo strach o Logana, který uměl posoudit možnosti, vytvořit si seznam nejhorších scénářů a přijít s plánem o polovinu doby dřív, než bych se já dokázala rozhodnout, zda mám od Melkina v polovině noci zdrhnout a snažit se sama přejít v Pustině.
„Proč jsi říkal, že jsi tento úkol nevzal dobrovolně?“ zeptala jsem se a Melkin ztěžka polknul.
Byl tiše tak dlouho, že jsem si začala myslet, že na mou otázku neodpoví. Když konečně promluvil, adresoval svá slova do plamenů tak tichým hlasem, že jsem musela natahovat uši, abych ho slyšela.
„Musel jsem. Musím s tebou najít ten balíček a donést ho zpět, stejně jako jsem to dělala s každým úkolem, který mi zadal. Ale on mi nedal možnost dokázat svou věrnost.“ Náhle na mě pohlédl se zármutkem v očích. „Vsadil mou ženu do vězení. Má za pár týdnů rodit a on ji hodil do vězení.“
Nepochybovala jsem o tom, co řekl. Hlas a způsob, jakým to vyslovil, mi připomněl mou vlastní ztrátu a tak jsem si chtěla strčit prsty do uší a předstírat, že jsem ho neslyšela. Jeho emoce byly opravdové, ale to pořád neznamenalo, že mohu jeho slovům věřit.
„Co máš udělat, abys ji dostal ven?“ zeptala jsem se potichu, protože v tom jsem spatřovala kámen úrazu. Pokud mi řekne pravdu, možná budeme na nejlepší cestě si vzájemně věřit. Pokud ale zalže… pokud si jenom pomyslím, že lže, pak budu muset začít myslet jako Logan a vymýšlet nejhorší scénáře.
Přejel si rukou po tváři, přerušil se mnou oční kontakt a znovu se zadíval do plamenů. „Musím přinést ten balík. Ať už budeš souhlasit nebo ne.“ Zahleděl se na mě. „Nemůžu si dovolit žádné překážky, které by se mi postavily do cesty.“
A bylo to tady. Jestli naplánuju zradu proti veliteli, požádám ho, aby se ke mně připojil. Nezáleží na tom, co to vezme. A on se připojí. Protože jsou v sázce jeho žena a nenarozené dítě.
Nemohla jsem ho vinit za to, že dělal něco, co bych dělala i já.
A navíc jsem s jeho situací cítila. Věděla jsem, jaké to je, když velitel drží nad mými milovanými zvednutou zbraň. Rozdíl byl jenom v tom, že jsem už nevěřila velitelovým slibům.
Přesto jsem se se svým přesvědčením Melkinovi nesvěřila. Rozhodně to nezmění situaci jeho ženy. Jenom by mu to ublížilo. Nebo by ho to obrátilo proti mně.
Místo toho jsem se k němu přiblížila a jemně řekla, „Také musím doručit ten balík. Nebo ztratím někoho, na kom mi záleží.“
„A co tvá pomsta?“ zeptal se a držel mě pohledem, jakoby na mé odpovědi ležel osud světa.
Možná že ležel. Možná, že potřeboval někoho, kdo bude schopný postavit se veliteli, kdo nezamete jeho osobní utrpení pod koberec.
„Ano. Musím doručit ten balík, abych zachránila Logana. A také proto, abych se pomstila.“ Ta slova probodla vzduch mezi námi.
Melkin jednou přikývl, jakoby dostal odpověď, ve kterou doufal, a otočil se zpět k ohni, aby si vzal první hlídku. Schoulila jsem se na svém stále ještě vlhkém kabátu, zády k ohni, tváří k Melkinovi.
Možná jsme mezi sebou dosáhli nové nepsané dohody. Možná že bojujeme za stejný cíl. Ale můj nůž byli i přesto v mé ruce, když jsem si ho tiše vytáhla z pouzdra, abych se mohla bránit všemu, co přijde.

Jen pro případ, kdybych se mýlila.

12 komentářů:

  1. Moc děkuji za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za pochvalu a jsem ráda, že se ti to líbí :)

      Vymazat
  2. Moc děkuji za tvůj překlad.Zdena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, Zdeni. Dal zabrat. Jako vždy :D

      Vymazat
  3. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  4. moc děkuji za další část překladu,
    ale nejvíc se těším, až to bude celé hotové, takhle po kouskách je to pro netrpělivého čtenáře obzvláště těžké :-D
    ještě jednou díky za překlad

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Netrpělivý čtenář? :D To se mi zdá u této knihy poněkud zajímavé :D. A trochu smutné, vzhledem k tomu, kolik to má kapitol :D. Držím palce, abys to čekání neměla tak dlouhé, nebo ti to alespoň tak dlouhé nepřipadalo, protože ta doba čekání záleží tak trochu na mě :D. Díky za komentík :)

      Vymazat
    2. Jo netrpělivý :-D , je to jinak fakt pěkný čtení :-)...
      Já vím, že to má 71 kapitol ;-), a je mi jasné, že nemůžeš čas věnovat jenom překladu a že překlad netrvá 5 minut, ale jsem optimistka, že to nakonec zvládneš přeložit celé :-) a já si to pak přečtu ještě jednou, teda spíš pak už najednou :-)
      Překládání zdar :-)
      A hlavně děkuji :-)

      Vymazat