středa 18. května 2016

Vládci noci - 4. kapitola 2/2


Laboratoře.
Bylo to jednoduché slovo. Pět slabik. Deset písmen.

Přesto způsobilo třikrát tolik strachu v Amiině srdci jak horda upírů, se kterými právě bojovala.
Když se Marcus sklonil a obtočil své paže kolem ní, aby ji zvedl, položila ruku do středu jeho hrudi, aby ho zadržela.Ne!
Zaváhal.Cože?“
„Nevezmeš mě do Sítě.“
„Ami, jsi zraněná. Ztratila jsi hodně krve.“
„Jsem v pořádku,“ trvala na svém. Věděla, že Síť byla důvěryhodná. Ale vědci byli vědci. A lékaři byli lékaři. Všichni měli stejnou zděděnou zvědavost, stejnou touhu rozšířit své znalosti.
Otřáslo jí zachvění.
Nesnažili se snad lékaři a vědci Sítě neustále tlačit Rolanda do toho, aby přivedl Sáru k prozkoumání, jen proto, že byla lehce odlišná? Byla první obdařený, který kdy dobrovolně požádal, aby byl přeměněn, a byla mnohem silnější než by nově přeměněný nesmrtelný měl být. Rychlejší a silnější než nesmrtelný přeměněný staletí před ní.
Pokud se lékaři Sítě nemohli dočkat, až se jim do rukou dostane Sára, aby ji mohli studovat, co by udělali Ami?
Laboratoře.
Nenáviděla laboratoře.
Ami...“
Zaútočily na ni děsivé vzpomínky.
Pádila dolů z kapoty vozu a trhla sebou při zatahání mnoha řezných ran, které ji zabolely. Ostrá bodnutí v jejím boku a stehně a její pulzující bolest hlavy se zhoršovaly každou vteřinou. Její nohy se zdály být neochotné jí nést, když je spustila na zem a vstala.
Marcus obešel auto, aby se postavil před ní, paže měl lehce roztažené, jako by ji chtěl chytit, kdyby spadla.
Jedu domů,“ oznámila pevně.
Marcus se podíval na ostatní nesmrtelné.Nějaké nápady?“
Étienne našpul rty. „Mohl bys jí dát trochu tvé krev.“
Richard přikývl.Jedna transfuze ji nepřemění.“
Než mohla Ami odmítnout (ani Seth nevěděl, co by se stalo po vystavení ji viru), Marcus zavrtěl hlavou.Upíři se opět shromažďují, pracují společně, jako tomu bylo pod Bastienovým vedením. Dnešní večer potvrdil, že jejich počet exponenciálně roste. Pokud dám Ami svou krev, udělá jí to ještě náchylnější k viru, pokud ji jeden z upírů později kousne.“
Člověk nebo obdařený mohl být přeměněn dvěma způsoby. Upír (nebo nesmrtelný) by mohl člověka vypít téměř k bodu smrti, pak ho nebo jí naplnit upíří krví infikujíce tak člověka na obrovské úrovni. Nebo mohl být člověk vystaven viru v malých množstvích znovu a znovu opakovaným krmením, dokud virus neoslabil lidský imunitní systém dost na to, aby ho mohl přemoci úplně a přivlastnit si jeho místo.
Nepotřebuji tvou krev,“ oznámila Ami, unavená jejich diskuzí o tom, co s ní udělat, jako by se nemohla rozhodnout sama.Takže, zatímco vy tři tady budete klábosit, já jedu domů, osprchuju se, použiju pár obvazů a půjdu do postele.“
Obrátila se čelem k řidičově straně, zavrávorala o krok dopředu a narazila do Marcusovi hrudi. K čertu s jejich rychlostí. Zaprskala a otřela si krev, kterou jeho nasáklá košile právě zanechala na její tváři.Jedu domů, Marcusi.“
Usmál se.Já vím. Jen jsem chtěl navrhnout, že budu řídit.“
Otevřela ústa k protestu, ale držela jazyk za zuby, když jemně umístil svůj prst na její rty.
Necítím žádné rozpaky nad tím přiznat, že jsi lepší řidič než já. Ale upíři vyřadili světlomet z provozu apři slabém osvětlení vidím líp než ty.“
Myslel si, že ona je lepší řidič než on a nebyl příliš šovinistický nebo arogantní, aby to přiznal? Jak moc skvělý to bylo?
A možná to, že se soustředila na jeho první komentář namísto na ten druhý, naznačovalo, že už nebyla ve větší psychické kondici než fyzické.
Domluveno.“
Vzal ji za loket, doprovodil ji kolem auta na stranu spolujezdce, jako kdyby ji právě vyzvedl, aby ji vzal na rande. Tato strana vozu byla silně promáčknutá. Ale podařilo se mu vypáčit dveře a usadit ji dovnitř. Dokonce jí zapnul bezpečnostní pás.
„Děkuji ti,“ zamumlala, přemýšlejíce, jak mohlo její srdce reagovat tak silně na jeho blízkost, když byla prošpikovaná tak silnou bolestí.
A bolest tu byla. Bylo jí nesmírné množství. Bolelo ji celé tělo, ztratila hodně krve, byla jí zima a nejspíše blízko upadnutí do šoku. Přesto musela předstírat, že je v pořádku, aby Marcus nechtěl vidět její rány sám, něco, co by vyvolalo příliš mnoho otázek.
Její myšlenky se rozptýlily, když se dveře na straně řidiče otevřely a Marcus vklouzl za volant.
Našla úsměv, když se jeho kolena téměř dotkla jeho hrudi.
Tváříce se komicky, upravil si sedadlo a posunul ho úplně dozadu, aby jej přizpůsobil svým mnohem delším nohám. „Lepší.“ Když zavřel dveře...
Prostor v autě se zdál mnohem menší, když v něm byl on.
Nastartoval motor a nabídl jí další úsměv. „Nechal bych Richarda, aby nás prostě teleportovat domů, ale on tam taky nikdy nebyl.“
„To je v pořádku. Raději pojedu.“
Přikývl.To většina z nás.“
Teleportování, ačkoli bylo úžasné, mohlo být zneklidňujícím zážitkem působící závratě.
Neboj se,“ pokračoval.budeme doma v cuku letu.“
Jakmile Marcus řekl ta slova, Ami si uvědomila, že skutečně začínala uvažovat o jeho domu jako o domovu.
***
Dr. Montrose Keegan zkoumal upíra, který stál před ním. „Nic?.“
Upír pokrčil rameny. „Ani ne.“
Keegan se nejprve zamračil na papíry, které svíral v rukou, pak na stroje, kádinky, zkumavky, hořáky, a tak dále, které zaplnili jeho suterénní laboratoř.Sakra!“ Podíval se na svého asistenta.Co jsme přehlédli?“
John se zamračil na upíra a zavrtěl hlavou.Nevím. Opravdu jsem si myslel, že to tentokrát máme.“
John Florek byl Keeganův postgraduální student před tím, než byl Keegan nucen skončit a jít se schovat, aby ho ti zatracení Nesmrtelní Strážci a jejich Síť nedostali. Zachvátil ho obvyklý vztek, když si vzpomněl na to, že musel nabídnout svou rezignaci, když mu chyběl pouhý rok, aby získal trvalý úvazek. Šest let vyčerpávajících hodin a líbání zadku přišlo nazmar. Ještě hůř, Nesmrtelní Strážci a ten podrážející bastard Bastien zabili Caseyho, posledního člena Keeganovy rodiny.
Scott, ten upír před ním, připomínal Montroseovi Caseyho. Stejné mládí. Stejná pošetilá nevinnost.
Možná, že to prostě musí být silnější,“ navrhl Scott plný naděje.Cítím trochu vzrušení.“ Byl to milý chlapík. Dychtivý potěšit a byl přeměněn před pouhými třemi měsíci.
Montros odmítl pracovat s dobrovolníky, kteří byli upíry déle než šest měsíců. Byli příliš nepředvídatelní. Příliš nestabilní. Příliš děsiví, i když to by Dennisovi nepřiznal. U některých virus poškodil mozek rychleji než u jiných, účinně přerušil jejich popud ovládat se. S výjimkou Dennise, se Montros vyhýbal kontaktu se všemi, kromě nedávno přeměněných upírů.
Možná,“ řekl a ukázal na jednu ze stoliček, kterými se laboratoř mohla pochlubit.Jen do toho a posaď se, Scotte. Nech Johna a mě udělat několik rychlých výpočtů a–“
Něco, co znělo jako exploze, otřáslo tichem v patře. O zlomek vteřiny později se dveře do sklepa rozletěly tak prudce, že vyletěly z pantů, otřásly skříňkami vedle nich a – třísky prolítly vzduchem jako mini-rakety – srazily Johna na podlahu.
Scott zaklel, vyskočil na nohy a zacouval do vzdáleného rohu tak rychle, že se rozmazal.
Montros si málem posral kalhoty, když se Dennis objevil jen třicet centimetrů před ním. Jeho oči zářily jasnou modrou, znamení intenzivních emocí. A, soudě podle sevřené čelisti, zrychleného dýchání a viditelně pulzujících žil, ta emoce byla absolutní zuřivost.
Dennisovy vlasy, tmavě blonďaté a sahající mu až na ramena, vypadaly, jako by jel z jednoho konce státu na druhý v kabrioletu se střechou dole. Jeho oblečení, černé a připomínající Bastienovo, dlouhým kabátem, bylo obalené zbraněmi a neupravené, jeho košile se leskla velkou, mokrou skvrnou. Rubínové kapky a pruhy zašpinily jeho krk a bradu.
Montrose se začal třást.
Byla to krev? Byla to krev.
Je to hotové?“ zavrčel Dennis.
Spadlé dveře za Montrose se pohnuly.
Montrose oddaloval odpověď a rozhlédl se kolem.
John se vyškrábal na nohy, nos mu krvácel, na čele se mu tvořila červená boule.
Nedívej se na něj,“ zavrčel Dennis zuřivě, obmotal svou pěst do Montroseova laboratorního pláště a drsně s ním zatřásl.Dívej se na .“
Montrose udělal, jak mu bylo řečeno.
Je to hotové?“ opakoval Dennis.Funguje to?“
Montrose polkl. Obtížně.N-ne, je to příliš slabé.“ Slyšel Johna přijít za ním a podíval se na něj přes rameno.My, uh, právě jsme se chystali přepočítat–
Dennis pustil Montroseův plášť a ustoupil na stranu.
Než mohl Montrose vydechnout úlevou, Dennis se natáhl kolem něj, popadl Johna za košili a škubl s ním dopředu.
Sražený na stranu, Montrose klopýtl, chytil se okraje stolu, aby neupadl, pak se otočil právě v čas, aby viděl, jak Dennis sklonil svou hlavu a rozerval Johnovo hrdlo svými tesáky.
Krev v oblouku vystříkla, jak se John pozadu zapotácel a zašmátral si po krku.
Montrose zavřel oči a cuknul sebou, když ho postříkala teplá kapalina.
Ostré zavrčení zaplavilo vzduch.
Šok ho učinil němým, Montrose na štěrbinku otevřel svá víčka a sledoval, jak John – oči rozšířené hrůzouvrávoral kolem, narážel do stolků a psacích stolů a shazoval náčiní, pak klesl na kolena. Ozvalo se ještě pár zvuků dušení, pak padl dopředu. Jeho tělo sebou zaškubalo. Znovu zaškubalo. Pak ležel bez hnutí.
Horké sliny zalily Montroseova ústa. Žaludeční šťávy rychle následovaly. Sehnul se a vyvrhnul to, co nebylo ještě strávené z trojitého hovězího hamburgeru a hranolek, na podlahu a na Johnovy boty.
No, pochlap se do prdele,“ zavrčel Dennis.
S rukama na kolenou zavrtěl Montrose hlavou.Proč jsi to udělal?“ zasípal, dávil se jak pach zvratek, krve a výkalů naplnil jeho dýchací cesty.Proč jsi to k čertu udělal?“ Narovnal se natolik, jak jen mohl, a položil si ruku na zvedající se žaludek.
Dennis pokrčil rameny, jako kdyby se ho Montrose právě zeptal, proč půjčil tenhle konkrétní film. Jeho tvář, brada, krk, a hrudník byly pokryty karmínovou červení.Rozptyloval tě. Štvalo mě to.“
Montroseovi klesla čelist, a trochu strachu, který se hnal skrz jeho žíly, se přeměnilo na hněv.Štval tě?
„Možná, že teď, když je pryč, budeš mít menší potíže se soustředit.“ Dennis vypadal teď tak klidně, oči už mu nesvítily.
Pomáhal mi!“ vyhrkl Montrose nevěřícně.Pomáhal nám! Nedostal bych se takhle daleko v našem malém experimentu, kdyby tu nebyl! Co mám sakra dělat teď?“ Během doby, kdy domluvil, už křičel a později se divil, kde našel koule, aby tak učinil. Dennisův mozek se očividně vzdal viru, jeho popud ovládat se se zhoršil, až téměř neexistoval. A jeho změny nálady…
No, ty byly mimo graf.
Znovu, Dennis pokrčil rameny.Najdi se nějakého jiného podivína, aby ti pomohl.“
Montrose mu začal připomínat, jak dlouho mu trvalo najít někoho, komu mohl věřit, že nezavolá muže v bílých pláštích, když požádá o pomoc se zajetím nesmrtelného tvora pro upířího krále. Ale Dennis se k němu přiblížil, jeho páchnoucí dech zesílil Montroseovu nevolnost.
„Dodělej to, Montrosi. Dochází ti čas.“
„C-c-co tím myslíš?“
„Našli jsme Rolanda.“
Projelo jím vzrušení.Vážně? Našli jste ho?“ Roland Warbrook. Jeden z Nesmrtelných Strážců, kteří zabili Caseyho. A někdo, kdo jim mohl říct, kde najít Bastiena Podvodníka.Kde je? Kdy ho můžu vidět?“ Vyslýchat ho? Mučit ho? Zničit ho?
Až dokončíš, co jsi začal,“ procedil Dennis mezi zuby, „a pomůžeš nám ho chytit. Dnes večer zabil čtyřiatřicet mých mužů. On a jeho lidská děvka.“
Montrose ho nevěřícně pozoroval.Čtyřiatřicet? To je nemožné. Musel ji přeměnit.“
„Nepřeměnil.“
„Jak to víš? Byl jsi tam?“
Dennisovy oči nebezpečně zaplály.Ne. Toby mi napsal, řekl mi, že dostávají nakládačku od Nesmrtelného Strážce a nějaké ženy a ptal se mě, co mají dělat.“
„Co jsi mu řekl?“
„Že pokud sklopí ocas mezi nohy a uteče, udělám z něj exemplární příklad, jako jsem ho udělal z Eddieho.“
Montrose se vnitřně ušklíbl. O tom už slyšel. Upíři té noci získali tři nové vojáky.
„Nikdo z mých mužů nepřežil.“
Dva triumfovali nad třicet čtyři. A Toby tvrdil, že jeden z nich byl smrtelník.
Montroseova mysl zběsile pracovala. Musí dostat své ruce na jednoho z těch Nesmrtelných Strážců.
Dennis couvl, už neusiloval o to ho zastrašit.Scotte,“ řekl klidně a kývl na tichého upíra, „pojď dopředu.“
Opouštějíc stíny, mladý upír přešel k Dennisovu boku se zjevnou neochotu.
Dennis ovinul ruku kolem jeho ramen, jeho oči stále na Montroseovi.Líbilo se ti pomáhat Dr. Keeganovi?“
„Ano, pane.“ Scott jednou přiznal Montroseovi, že je daleko raději laboratorní krysou, než že by musel lovit lidi nebo klamat opilé členy bratrstva, aby se připojili do jejich armády. Montrose ho vždycky považoval za vzácného, vysoce kvalitního upíra. Nebyl moc silný. Neujížděl na děšení a šikanování bezmocných lidí. Byl to dobrý chlap.
Montrose doufal, že Dennis neměl v úmyslu ho teď vrátit na hon.
Dennis rozcuchal Scottovy vlasy způsobem, jakým je Montrose rozcuchával Caseymu, pak se usmál na Montrose, škubnul klukovou hlavou do strany a zanořil své tesáky do jeho krku.
Scott zaskřípal zuby, pletence svalů v jeho krku se objevily, jak jeho paže mlátily kolem sebe. Jedna se zachytila a sevřela se v Dennisově kabátu. Ta druhá smetla dokumenty ze stolu nejblíže k nim.
Montrose se setkal s Dennisovýma očima. Ty posmívající se oči. „C-co to...?“
Zápas mladšího upíra pokračoval, narušovaný vrčením a lapáním po dechu. Kdyby byl Scott člověkem, chemikálie produkované žlázami, které se vytvořily nad Dennisovými tesáky, když se přeměnil, by se téměř okamžitě chovali v jeho systému jako GHB. Jeho touha bojovat by se rozplynula. Jeho strach také. Mohl by se mu to dokonce začít líbit. A neměl by na to žádnou vzpomínku.
Ale parazitní virus, který nahradil jeho imunní systém, ho učinil netečného k drogám – opiáty, myorelaxancia, sedativa, paralyzátory, stimulanty, antivirotika – takže Scott cítil každý kousek bolesti, kterou způsobovaly tesáky ostré jako jehly, chlad, který se vloudil dovnitř, jak byla jeho krev nasávána do Dennisových žil, strach, který stoupal, jak on a Montrose čekali, aby zjistili, jestli mu Dennis umožní žít.
Scottovy končetiny se začaly třást. Jeho paže padly na jeho boky. Kolena se mu podlomila. Všechna barva upustila jeho tvář. Jisté vědomí o jeho hrozícím zániku přetrvával v jeho zoufalých očích, které se setkaly s Montroseovými a držely je.
„D-děkuji ti,“ zašeptal v posledním dechu.
Dennis upustil Scottovo bezkrvé tělo na podlahu jako pytel odpadků.
Virus začal hltat to dítě z vnitřku ven, jak se snažil žít tak dlouho, jak jen to bylo možné.
Ochromený, Montrose zíral na Dennise.
Dennis si otřel ústa.Budeme muset strávit dalších několik týdnů znovu vybudováním a rozmnožením našich řad,“ řekl nevýrazně, jako účetní na zasedání správní rady. „Uděláš cokoli, co budeš muset, abys zvedl svoji cenu.“ Zamířil k prázdnému dveřnímu průchodu, který vedl do prádelny se schody vedoucími až do přízemí, pak se podíval zpátky přes své rameno.Právě teď vypadáš zatraceně postradatelně.“
Byl nahoře na schodech, ven z domu, a pravděpodobně v půli cesty ulicí před tím, než Montrose nalezl sílu znovu dýchat.
Natáhl třesoucí se ruku a zapřel se o stůl za ním.
Pach zvratků zhoustl ve vzduchu, ne tak docela potlačen zápachem rozkládajícího se masa, jak Scott uschnul v nic.
John ležel tam, kde upadl, oči bezvýrazně otočené ke stropu, jeho krev tmavá, lesklá  kolem něj.
Když Montrose jeho nohy už nepodpíraly, sklouzl na podlahu a posunul se zpět do stejného zastíněného koutu, který Scott přechodně obýval.
Pryč od nevolnosti.
Pryč od smrti.

Pryč od poznání, že by mohl být docela dobře další.

16 komentářů:

  1. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci další kapitolky !!!

    OdpovědětVymazat
  2. Moc a moc děkuji za další skvělý překlad a korekturu.

    OdpovědětVymazat
  3. moc děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji moc za skvělý překlad. Jste šikulky!!!

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad a korekci. :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Ďakujem pekne za preklad kapitoly.

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Vdaka za skvelé pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat