sobota 21. května 2016

Vládce bouří - 4. kapitola 1/2


Střelba trvala jen krátce. To, co následovalo, bylo nepochopitelné a přinejmenším stejně tak děsivé. Najednou byla slyšet exploze skla, vzteklý výkřik a poté bolestivé zasténání.

Po chvíli, která se jí ale zdála jako věčnost, už to Niniane nevydržela. Porušila základní pravidlo a vzepřela se přímému rozkazu osobního Strážce: Narovnala se a na koleni se vytáhla do výšky, aby mohla vykouknout skrz okno, mokré od deště.
Díky světlům SUV a pouličním lampám bylo okolí osvětleno nepravidelně a plné stínů. Přesto rozeznala Tiagovu agresivní, černě oděnou postavu, jak svou botu umisťuje na hlavu někoho, kdo ležel na zádech na zemi. Osoba se zkroutila, poté zůstala bez hnutí ležet.
Niniane si přitiskla pěst k ústům a ztěžka polkla. Další postava seděla zhroucená za volantem. Boční sklo u řidiče bylo rozbité od kulek.
Spěšně se rozhlédla. Tradice Temných fae, pracovat v trojicích, se nevztahovala pouze na vládní úředníky. Pokud to byla triáda Temných fae, kde byl ten třetí?
Rukou si stiskla ránu na boku a se sténáním, hekáním a šklebením se přesunula na sedadlo řidiče. Možná, že by mu v boji moc platná nebyla, ale mohla být připravená dostat je z nebezpečné oblasti.
Z blízkého stínu se vynořila temná postava. Niniane úlekem zasyčela. Postava byla menší a štíhlejší než Tiago, pohybovala se s vražednou rychlostí a něco po něm hodila.
Ale Tiago si byl nebezpečí vědom. Vrhl se na stranu a během pádu vystřelil na útočníka. Fae zavrávoral a šel k zemi. Tiago se překulil. Jediným skokem, který měřil nejméně šest metrů, se ocitl u padlého fae. Už musel být mrtvý, protože Tiago se téměř okamžitě narovnal. Dlouho, nebo tak jí to aspoň připadalo, zíral na svého protivníka. Poté se otočil kolem své osy a pátravým pohledem zkoumal okolí. Když se obrátil směrem k ní, v jeho dravčích očích se odrazilo světlo z auta.
„Tak to by stačilo,“ řekl. Věděl, že ho díky svým citlivým vílím uším uslyší. „Tentokrát nestrpím žádné odmlouvání. Vracíme se do New Yorku, kde vím, že se můžu postarat o tvou bezpečnost.“
Zírala do jeho naštvané tváře, zatímco kráčel k SUV. Zvedla prst a nechala ho vznášet se nad zámkem dveří. Poté ruku opět svěsila a zámek zaklapl.
Tiago dorazil ke straně řidiče, zatahal za kliku a vrazil pěstí do auta. „A to má jako znamenat co?“
„Nikam mě odvádět nebudeš,“ vysvětlila mu.
„Jsi úplně šílená. Otevři ty zatracené dveře!“
Postavila se jeho zuřivému pohledu čelem a zavrtěla hlavou. Nevyrazí okno auta ani nic jiného, co by ji mohlo zranit. Dotkla se skla v místě, kam praštil pěstí, a zatoužila po tom, aby ji odvedl domů a ukončil tu noční můru, ve kterou se její život proměnil, ale nešlo to. Poté zařadila rychlost a odjela.
Tiago zůstal stát uprostřed silnice se zaťatými pěstmi. Když ho uviděla ve zpětném zrcátku, vedle jeho nohy sjel do země blesk a okolí se zachvělo.
„ZATRACENĚ, Tricks!“ zařval.

Řídila s maximálním soustředěním. Omezení rychlosti a zuřící hromový pták, který ji sledoval vzduchem, vyžadovaly veškerou její pozornost. Kromě toho si docela dost zajela. Po pár minutách si musela přiznat, že cestu na vlastí pěst nenajde a místo toho naťukala cíl do GPS na palubovce.
Byla to strašná cesta a vypadalo to, že trvá věčnost. Několikrát už málem zajela ke krajnici, aby Tiagovi přenechala řízení. Vrátila se jí zimnice a celkově se necítila dobře. Bolelo ji celé tělo. Taky jí začalo bušit srdce, jako kdyby běžela o závod a měla mžitky před očima.  Ze strachu, aby na krátko neztratila vědomí, držela volant křečovitě oběma rukama.
Hotel Regent stál ve čtvrti Gold-Coast na severu, v historické části města, která vznikla po chicagském velkém požáru. Jelikož byl luxusní hotel s mahagonovými stěnami, antickými uměleckými díly, krby a kouzlem starých časů jen pár bloků od slavné nakupovací zóny Magnificent Mile na Michiganské ulici, vyhledávali ho často příslušníci Starých Ras.
Konečně zabočila do krátké jednosměrky, ve které se hotel nacházel, a očima vyhledala jeho osvětlený vchod. Pod deštníky a kapucemi se tam tísnila skupina lidí pijících kávu a kouřící cigarety. Týmy kameramanů a přenosové vozy. Samozřejmě.
A taky tam byl Tiago, který se s výrazem šíleného atentátníka opíral o patník na chodníku, zatímco svýma orlíma očima sledoval provoz na ulici. Jak tam tak stál, nehybně, plný napjatého násilí, celý oblečený v černém, vypadal jako sám ďábel – a jeho pozornost se soustředila na Niniane. Snažila se, aby na ni jeho vzhled nepůsobil a odvrátila pohled, ale byla si příliš vědoma jeho přítomností, což její neohrabanost ještě stupňovalo. Vypadal tak divoce. Ne, sexy. Ne, divoce. Oh, proboha!
Opatrně zaparkovala SUV u chodníku hned vedle hydrantu. „Velký, tvrdý, tajuplný wyr,“ zašeptala. „Nebojím se tě.“
Tiago na ni pohlédl, bradu si opřel o prsa, což úhel jeho zdviženého obočí ještě víc zdůraznilo. Stín pouliční lampy mu dodával na hrozivosti.
Na zátylku cítila mravenčení. „Nemůžeš na tu vzdálenost, co šeptám, nebo ano?“ zašeptala.
Naklonil hlavu a tiše jí tak její domněnku potvrdil. Zalila ji vlna adrenalinu. Tělo bylo moudřejší a chytřejší než její hloupý rozum a připomnělo jí, že jeho naštvaný obličej bylo mnohdy to poslední, co nešťastníci viděli těsně před svou smrtí.
Fuj! Když chvějícími prsty vypnula motor, klíče zacinkaly. Nával adrenalinu pomalu vyprchával, takže se jí svaly začaly třást jako rosol. Zhroutila se na sedadle. Bolelo ji i dýchat, a když uslyšela zaťukání na okénko, musela se přinutit, aby zvedla hlavu. U dveří na straně řidiče stál Tiago. Šílený výraz atentátníka ustoupil obavám. Položil ruku na sklo. Byla velká jako talíř. „Vílo,“ řekl. „Niniane. Prosím, otevři!“
Když stiskla tlačítko zámku, měla pocit, jakoby ruka vážila cent. Tiago otevřel dveře a sklonil se nad ni. Položil jí ruku na čelo a ostře se nadechl.
„Všichni chtějí Niniane,“ řekla. Hlas jí zněl plechově a zvláštně. Jakoby měla v hlavě vlastní ozvěnu. „A komu budu co namlouvat? Ta dívka zemřela už hodně dávno. Tricks se asi bude muset naučit novou roli.“
Kdyby na vlastní oči neviděla, jak se jeho výraz mění na něžný, nikdy by tomu neuvěřila. Z ďábelského zabijáka se stal dobře vypadající, starostlivý muž.
„Niniane nezemřela,“ řekl. Pohladil ji po vlasech. „Jen se na nějakou dobu schovala. Je to odvážná, překrásná žena, která teď potřebuje doktora.“
„Rána se zanítila, já vím,“ zamumlala. Jeden z reportérů před vchodem je objevil a teď pospíchal k nim. Další ho následovali. Končetiny se jí roztřásly a dýchala přerývaně. Chytila Tiaga za jeho silné, široké zápěstí a pohledem se mu vpila do očí. „Prosím tě, nenechávej mě samotnou, dokud mi zase nebude dobře. Kromě tebe neznám nikoho, komu bych mohla důvěřovat.“
Naštvaně zíral na blížící se smečku psů a na tváři se mu objevila smrt. „I kdyby ses moc snažila, nedonutíš mě, abych tě opustil,“ odpověděl. „A pokud si vzpomínáš, vílo, tak ses o to už pokoušela. Prostě se uvolni! O všechno se postarám.“
Přikývla. Rychle jí na čelo vtiskl polibek a vytáhl hlavu ze SUV. Poté vytáhl pistoli a namířil ji k blížícím se reportérům. Lidé začali křičet a okamžitě se zastavili. Hlubokým hlasem, zvučným jako polnice, Tiago pronesl: „Její Výsost přežila během posledních šestatřiceti hodin dva pokusy o atentát. Nemyslete si, že bych na vás nevystřelil, protože já to klidně udělám. Zpátky, povídám!“
Všichni začali klopýtat pryč od Tiaga. Přitom na něj zírali. I Niniane na něj zírala. Všechno na něm vyzařovalo čiré násilí, jeho silné, svalnaté tělo, jeho ostře řezaná tvář a tvrdé, blýskající se oči. Uvolnila se a z těla jí unikl i ten poslední zbyteček sil. Opravdu se o všechno postará.
„Děkuji,“ zašeptala.
Zamrkal na ni a koutek jeho úst sebou nepatrně zacukal. Obrácen k davu řekl: „Vy všichni se teď přesunete na druhou stranu ulice! Okamžitě!“
Musela na chvíli zavřít oči, protože okolí bylo najednou plné uniformovaných policistů. Když její přetížené tělo spustilo další alarm, lekla se, protože zatímco byla mimo, něco se muselo stát. Policisté poznali Tiaga a místo, aby se proti němu postavili, tak ho podpořili. Vyklidili cestu až k hotelu.
Tiago se opětovně sklonil do SUV a vsunul paže pod její ramena a kolena. Zvedl ji a přitáhl si ji na svou širokou hruď, na které ukryla svou tvář. Okamžitě se zableskly kamery, ve vlhké noci svítily jako světlušky. Tiagova magická energie ji obklopovala jako teplá, mužská deka. Soustředila se na jeho pach a podařilo se jí tak ignorovat zbytek chaotického, nebezpečného světa kolem nich. Děkuji, děkuji!
Když vkráčel do hotelu, uniformovaný personál jim přidržel dveře. Došel k recepci a přitom pozorně sledoval malou, chvějící se ženu ve své náruči. Vypadala tak zranitelná. Když si vzpomněl na videozáznam z útoku, začal opět zuřit.
Reprezentativní, dobře oblečený muž s prošedivělými vlasy mu vyšel od recepce naproti. Doprovázela ho ochranka hotelu. Když byli od nich vzdáleni už jen pár kroků, Tiago vycenil zuby. „Zůstaňte stát!“
Muži strnuli a skepticky ho sledovali. Ten v obleku řekl: „Pane, ať budete chtít cokoliv – měl byste vědět, že Její Výsosti jsou všechny prostředky našeho hotelu k dispozici.“
„Potřebujeme apartmán v zabezpečeném poschodí,“ poručil Tiago. „Měl by být nejméně dvě poschodí od delegace Temných fae. A Její Výsost potřebuje lékařské ošetření. Zavolejte lékaře! Okamžitě!“
Chlapík jen přikývl a tichým, důrazným hlasem promluvil do organizéru. „Prosím, následujte mě, pane.“ Pokynul jim poté a vedl je k výtahům.
Ochranka je následovala a muž v obleku přeběhl pohledem od Niniane k Tiagovi. Krev z její bodné rány prosákla skrz obvaz i tričko. Na tenké látce byl teď zřetelný rudý flek. Na to, aby vklouzla do balerinek, si ani nevzpomněla. Její drobné, bledé nohy a chodidla působily naze, a Tiago zuřil ještě víc, protože ji takhle zranitelnou viděl i někdo další.
Spolu s mužem v obleku vstoupili do výtahu. Tiago zavrčel na ochranku: „Vy jděte po schodišti.“ Poté upřel pohled na muže, který ho doprovázel a zeptal se: „Víte, kdo jsem?“
„Ano, pane. Jste wyr-Strážce Tiago Black Eagle,“ odpověděl člověk. „Lord Cuelebre zavolal osobně, aby nás o vašem příjezdu informoval. Jak jsem pochopil, lord Cuelebre je ve spojení i s chicagským policejním ředitelstvím. Jsem ředitel hotelu Scott Hughes.“
Přikývl. Oprávnění sedmi wyr-strážců se v mnoha bodech podobala těm, co měli federální šerifové, i když existovaly určité specifické rozdíly, které souvisely především s hierarchií. Ve spojených státech měl Tiago mimo jiné i oprávnění zatknout osoby na útěku před wyrským právem, požádat o spolupráci civilní dobrovolníky a chránit soudce, úředníky a svědky z Říše wyrů. To, že v aktuální situaci převzal velení, se opíralo o dlouholeté precedenty. Niniane byla po mnoho let veřejně známý člen společnosti wyrů a často ji chránili samotní strážci.
Často mu to urovnávalo cestičku. Teď nebyl čas na dohadování se o hranicích pravomocí a podobně.
„Nechápejte mě špatně,“ řekl. „Bylo to její rozhodnutí vrátit se zpět do hotelu, ne moje. Mám prst na spoušti a zabiju každého, kdo se bude příliš rychle pohybovat nebo snažit se k ní přiblížit. Vykliďte poschodí kolem apartmánu a postavte stráže u dveří výtahu a schodiště! Ještě lepší by bylo, pokud jste to ještě neudělal, vyklidit celý hotel! Možná jste slyšel, co jsem řekl venku - během posledních šestatřiceti hodin na ni už dvakrát zaútočili. Budu nejdřív střílet a až potom se ptát. Nikdo z delegace Temných fae nesmí, a to v žádném případě, vstoupit na toto poschodí, dokud se nedostaví nezávislá autorita a vyšetřovatel.“
„Mezi pracovníky hotelu pracuje v utajení pár policejních vyšetřovatelů,“ řekl Hughes. „Byli sem umístěni hned, jakmile bylo určeno, že se tu bude zdržovat Její Výsost před cestou do země Temných fae na korunovaci. Lord Cuelebre nám sdělil, že Tribunál Starých Ras pošle jednoho ze svých členů, za chvíli se dostaví.“
„Nic jiného jsem neočekával,“ odpověděl Tiago. Tribunál v žádném případě nepošle reprezentanta wyrů ani nikoho od Temných fae, nýbrž zástupce některého z ostatních pěti říší, aby se tím eliminovaly případné konflikty.
Nechal to téma být a na chvíli se zamyslel. Bezpečnost, ubytování, jídlo, šaty. „Je vedle apartmánu, který obsadíme i nějaký s kuchyní?“
„Ano, všechny apartmány na tomto poschodí disponují malou kuchyní.“
„Do sousedního apartmánu ubytujte kuchaře i s pomocníkem! Musí být v kteroukoliv hodinu po ruce. Nejlepší bude, když k nim strčíte i jednu pokojskou a policejního detektiva v utajení. Spolupracovníci budou prozatím mimo. Ochutnáte všechno, co uvaří a musíte se postarat o to, aby každá zásilka potravin byla testována na jedy. Kromě toho potřebuje oblečení. Postarejte se o to, aby přemístili její věci! Ujistěte se, že je někdo prohlédne a důkladně vyčistí!“
Hotelový ředitel vypadal každým okamžikem zachmuřeněji. „Jistě!“
Tiago na něj upíral nekompromisní pohled. „Budete se za to zodpovídat. A mě naštvat nechcete! Rozumíme si?“
Ztěžka polkl, ale jinak zůstal klidný a přikývl. „Rozumím.“
Tiago sklonil bradu a něžně Niniane zašeptal do ucha: „Za chvíli jsme tam, vílo. Vydrž!“
Přikývla, přičemž ho polechtala na bradě svými černými hedvábnými vlasy. „Taky potřebuješ oblečení,“ řekla.
„O mě si nedělej starosti. Moje věci tu budou za chvíli,“ vysvětlil jí. Jakmile se o ni postará, zavolá Tuckerovi, aby z motelu vyzvedl jeho námořnický pytel.
Zvedla hlas. „Scotte?“
Scotte? Tiago přimhouřil oči a zvedl hlavu. Ve tváři hotelového ředitele se obavy změnily na výraz naprostého zbožňování. „Ano, Výsosti?“
„Chtěla bych vám za všechno poděkovat. Nevím, co bych si bez vaší pomoci počala.“ Musela zatnout zuby, aby jí příliš necvakaly, protože tělem jí třásla zimnice.
„Je mi ctí, Výsosti. Všechno, co je v mé moci. Takové hrozné utrpení! My všichni jsme si o vás dělali takové starosti.“
Tiago odvrátil obličej a ušklíbl se. Samozřejmě. Niniane se s ředitelem a personálem seznámila už v předstihu a nechala na ně zapůsobit svůj osobní šarm. Kamkoliv šla nebo kdekoliv se ocitla, všude si všechny podmanila – jen ne ty, kteří se rozhodli ji zavraždit.
„Prosím, poděkujte za mě i hotelovému personálu. Jakmile mi bude dobře, chtěla bych jim poděkovat osobně.“
„Samozřejmě,“ slíbil ředitel se zářivým úsměvem.
Při pomyšlení na to, že by měl Niniane pustit do blízkosti tolika cizích lidí, si Tiago povzdechl. Ó jé, to jí samozřejmě vymluví!
Výtah se zastavil a dveře otevřely. Tiago ocelovým pohledem zkontroloval chodbu, než vystoupil. Poté se spolu s manažerem rychlým tempem přemístili k apartmánu uprostřed chodby, odkud měli volný výhled na obě strany. Kývl na ředitele. Zrovna když Hughes otevřel kartou dveře, u východu na schodiště se objevily dva muži z ochranky.
„To jsou ti vyšetřovatelé v utajení?“ zeptal se Tiago. Dvojice se nejdřív podívala na sebe, poté na Hughesa a nakonec na Niniane, která důvěřivě spočívala v jeho náruči. Ten starší přikývl.
„Hlídejte dveře! Jakmile dorazí doktor, zaklepejte!“ řekl Tiago.

Oba dva přikývli. Hughes mu přidržel dveře a Tiago vstoupil krátkou chodbičkou do obývacího pokoje. Botou odsunul konferenční stolek na stranu a poté položil svůj drahocenný náklad na sedačku. Po dlouhé době si mohl Niniane prohlédnout za světla. Pokožku měla bledou jako těsta, její obvykle zářivé vílí oči se leskly horečkou a kolem nich měla tmavofialové stíny. Rty se jí chvěly.

19 komentářů:

  1. Díky moc za skvělý překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji moc za další kapitolu. Skvělé!!!

    OdpovědětVymazat
  3. tešila som sa na pokračovanie :-) veľká vďaka za preklad a korektúru :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci další části !!!

    OdpovědětVymazat
  5. Ďakujem za preklad :) D

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Chtěla bych poděkovat za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat