pátek 27. května 2016

Složité souvislosti - 18. kapitola


Pořád schovaná ve stínech jsem se vracela stejnou cestou, kterou jsem právě přišla. Kolem otevřeného vagónu se shlukovali další a další dělníci, zírali dovnitř a probírali dvě mrtvá těla.

Koutkem oka jsem zahlédla, jak se otevírají dveře u vedlejšího vozu a Elektra s Mab vystrkují hlavy ven, aby zjistily, co má znamenat ten nenadálý rozruch.
Sakra, všechno šlo od desíti k pěti.
Obě ženy vystoupily a šly na vlastní oči zjistit, co se děje. Už když se přibližovaly, ozývaly se další a další hlasy.
„To byla ona! Pavouk! Znovu udeřila!"
Na tváři se mi objevil zasmušilý úsměv. Sice jsem neměla čas načrtnout někam krví svoji značku, ale zdálo se, že to nebylo nutné. Věděli, co se stalo. Pokud bych tím nezískala nic jiného, určitě aspoň někteří muži v davu začnou přemýšlet, jestli jim práce pro Mab stojí za to.
Samozřejmě v případě, že z nádraží vyváznu živá.
Už v běhu jsem pečlivě zkoumala okolí a hledala něco, co bych mohla použít jako rozptýlení, abych poskytla Finnovi dost času na to, aby dostal Nataschu do bezpečí. Něco, co by způsobilo co největší hluk, šlo zapálit, nebo co by dokonce vybuchlo. Nakonec jsem si vedle starého depa všimla něčeho vhodného – staromódní petrolejové lampy, kterou sem někdo dotáhnul jak kvůli světlu, tak teplu. A co bylo ještě lepší, nedaleko stál červený plastový kanystr, bezpochyby naplněný něčím hořlavým.
Dřív, než jsem mohla popadnout lampu a kanystr, se zpoza depa objevil nějaký trpaslík a postavil se mezi mě a to, co mě zajímalo. Naklonil se nad lampu a mnul si ruce, aby si je nad mihotajícím se plamínkem zahřál.
Neměla jsem čas být milosrdná a zabít ho, tak jsem mu vrazila do zad jako fotbalový útočník a vrazila mu botu do podkolenní jamky. Trpaslík zařval a spadnul obličejem na štěrk. Několik hlav se za zvukem otočilo, ale já už jsem držela lampu i kanystr a byla jsem v pohybu. Tekutina v nádobě se při každém mém kroku převalila.
Vyskočila jsem na nákladní rampu u starého depa, přeběhla po její vzdálené straně a dopadla na jedno koleno. Kolem mě jasně zářila světla, ale byla jsem částečně schovaná za vagóny v popředí. Kromě toho, skoro všichni byli shromáždění kolem vagónu s mrtvolami, a místo aby mě hledali, zvědavě pozorovali scénu uvnitř.
S jedním okem pořád upřeným na dav jsem odšroubovala víčko z kanystru. Ovanul mě pach benzínu. Usmála jsem se. Mezi navezeným materiálem jsem si všimla i generátorů. A ty samozřejmě k provozu potřebovaly palivo. Možná mě dnes večer štěstí úplně neopustilo.
Neměla jsem čas na nějaké jemnůstky, takže jsem kanystr jen převrhla a několikrát s ním otočila, abych z něj dostala všechnu tekutinu, zvedla lampu nad hlavu a hodila ji na benzínem nasáklé dřevo.
Benzín okamžitě vzplanul. Jasné světlo mě na moment oslepilo a vysušilo mi oči. Nebyla jsem jediná, kdo oheň zaznamenal. Hlava Elektry La Fleur se prudce otočila mým směrem a její pohled se upřel k rozrůstajícímu se ohni.
„Tam!“ vykřikla a v ruce se jí objevila zelená světelná koule. „Tamhle je! Chyťte ji!“
Sakra, doufala jsem, že se mi podaří schovat se mezi stíny, zatímco všichni budou zaneprázdnění plameny. To už se mi teď nepodaří. Aspoň se všichni dívali mým směrem, a poskytli tak Finnovi s Nataschou možnost se nepozorovaně vytratit.
Ozvalo se pár výstřelů. Ale žádný z nich mě neohrozil. Dokonce jsem ani necítila jejich dopad do štěrku pod mýma nohama. Nebylo na tom nic divného. Většina lidí by v podobné situaci netrefila ani vrata od stodoly, natož pak temný stín v šeru. I kdyby se někomu poštěstilo zasáhnout mě do zad, měla jsem na sobě neprůstřelnou vestu, která by každou kulku zadržela.
Protože jsem ale neměla v úmyslu zkoušet její odolnost, zrychlila jsem. Zprava se mi pokoušelo nadběhnout pár obrů. Nepředstavovali pro mě žádnou hrozbu. Obři sice byli silní, ale nepatřili mezi nejzdatnější běžce. Nepochybovala jsem, že bych jim dokázala uniknout i původním tempem.
Byla tam ale jedna osoba, které jsem utéct nemohla – Elektra La Fleur.
Ohlédla jsem se přes rameno, jen abych zjistila, že Elektra běží za mnou vytrvalým tempem, stejným jako bylo to moje. Musela jsem jí přiznat, že je rychlá. Z obou rukou ji teď vycházelo zelené světlo, které ji ozařovalo cestu. Cítila jsem surovou živelnou sílu děsivého blesku -šokující, smrtící elektrický náboj. Byla tak zatraceně silná, dokonce silnější, než jsem si myslela. Ta malá rána, kterou mi dala v Pork Pit nebyla nic ve srovnání s čistou, pulzující energií, kterou právě teď držela v rukou.
Co bylo ale důležitější, Elektra La Fleur měla proti mně jednu výhodu – běžely jsme přes prostor plný kovových kolejí, po kterých mohla snadno poslat elektrický výboj kamkoliv se jí zlíbilo.
Elektra stejně jako já dobře věděla, že elektrický proud se po vodivém materiálu pohybuje daleko rychleji než člověk. To byl taky důvod, proč klesla na kolena, přiložila zářící ruce ke kolejím a poslala směrem ke mně jiskřící výboj. Smrtící blesk přeskakoval z koleje na kolej, až po celém nádraží praskaly elektrické jiskry.
Neměla jsem nejmenší šanci výboji uniknout, ale měla jsem svou vlastní živelnou sílu. Mohla jsem jen doufat, že jí mám dost, aby mě zachránila.
Spustila jsem se na kolena doprostřed prostoru mezi kolejemi, opatrně, abych se jich nedotkla. Stočila jsem se do klubíčka a přivolala svou magii Kamene, naplnila jsem jí své žíly, nechala ji proniknout kůží, hlavou, očima, vlasy aby moje celé tělo ztvrdlo jako kámen a bylo pevné jako žula. Koneckonců, kámen elektrickým proudem nerozbijete-
Blesk mě zasáhnul.
Na moment bylo všechno zelené, tak jasně, tajuplně děsivě zelené jako byla La Fleuřina magie. Její krutá živelná síla zasáhla moje tělo a projela mnou stejně, jako projížděla kolejemi, po kterých se ke mně dostala. Zaťala jsem zuby a odpověděla svou vlastní silou Kamene a snažila se udržet elektrický výboj vně kamenné skořápky. Pokud by se mi to nepovedlo, byla bych mrtvá, spálená na škvarek stejně jako ten trpaslík tehdy v noci. Další překážka zlikvidovaná její elektrickou silou.
To že se mi povedlo její výboj zadržet, ale neznamenalo, že to zatraceně nebolelo.
Možná to tak bylo proto, že jsem nikdy předtím elektrické živelné síle nečelila, nebo proto, že se mi La Fleur silou vyrovnala. Nebo možná byla její síla jedinečná, protože navzdory mé magii Kamene jsem cítila výboj v každém kousku svého těla, cítila jsem, jak mnou prochází a snaží se mě uškvařit. Srdce mi bilo tak silně, že jsem měla pocit, že mi tím tlakem musí hrudník vybuchnout. Pořád jsem byla pod proudem a stálo mě to každý ždibec Kamenné síly, abych se udržela naživu.
Nevím, jak dlouho jsem se tam krčila a blokovala bzučící elektrický proud, ústa otevřená v příšerném tichém výkřiku, který nevycházel. Po tváři se mi řinul pot a celé tělo se mi třáslo úsilím. Nakonec se moje vidění vyjasnilo a zelenkavé světlo pohaslo.
Pořád s magií Kamene v pohotovosti jsem se roztřeseně nadechla. Z těla mi vycházel zeleno-šedý kouř, dusil mě a vesta vyplněná magickým kovem na mě celá rozpálená ztěžka visela. Kdysi pevné kovové pláty se teď pod podšívkou převalovaly jako voda. Kov absorboval la Fleuřinu magii tak dlouho, dokud se pod jejím náporem neroztavil. Chtělo to opravdu hodně živelné síly, aby se něco takového stalo. Vesta mi zachránila život, bez ní by ze mě nezbylo víc, než trocha ohořelých kostí.
Boj ale ještě nebyl u konce. S třesoucími se koleny jsem se postavila.  Elektra La Fleur za mnou vztekle a překvapeně vykřikla. Nemohla uvěřit tomu, že jsem na nohou, dýchám a jsem schopná pohybu.
Elektřina magie mě ale zasáhla víc, než by se mi líbilo, a díky tomu jsem nedokázala vymyslet žádný plán, chtěla jsem se jen od ní dostat co nejdál. Byla na tom teď mnohem líp než já a každým krokem se ke mně přibližovala.
A pak jsem i přes hučení krve v uších a bušení svého srdce uslyšela zahvízdání vlaku. Klapot kol byl každou vteřinou zřetelnější.
Nejlíbeznější zvuk, jaký jsem kdy slyšela.
Přinutila jsem nohy k rychlejšímu pohybu, až se sotva dotýkaly povrchu, mířila jsem k okraji nádraží. Běžela jsem po vyvýšené části, kde stálo depo, ale byla tu i nižší úroveň, asi o třicet stop níž, místo, kde se křižovaly koleje, které pokračovaly různými směry přes Ashland, po levé straně lemované temnými vodami řeky Aneirin.
Znovu se ozvalo zahvízdání, ostrý zvuk proťal noční vzduch a o pět sekund později už jsem ho viděla. Na spodní úrovni nádraží se pohyboval vlak jako tlustá kovová housenka.
Vlak se pohyboval rychleji než já a lokomotiva byla během chvilky přímo pode mnou. Znovu jsem se natáhla po magii Kamene, znovu jsem zpevnila svou kůži, a když pode mnou projelo pár dalších vagónů, skočila jsem.
Měla jsem pocit, že visím ve vzduchu snad několik minut, než jsem konečně dopadla.
S žuchnutím jsem dopadla na střechu jednoho z vozů. Byl to pád ze třiceti stop, a protože moje tělo bylo těžké jako kámen, doslova jsem se na kovové střeše rozplácla s roztaženýma rukama a nohama jako postavička z kresleného seriálu.
Chvíli jsem jen oddechovala, vděčná, že jsem dopadla na střechu a ne do mezery mezi dvěma vagóny přímo pod skřípající kola. Pochybovala jsem, že by mě moje magie zachránila, pokud by se to stalo.
Jenomže vlak nejel dost rychle.
O deset sekund později se nahoře objevila Elektra La Fleur, běžela souběžně s vlakem a v rukou jí praskaly koule zeleného světla. Zastavila a zaujala postoj, připravená po mě vrhnout další elektrický výboj.
Byla jsem zesláblá, unavená a vyčerpaná. Nebyla jsem si jistá, že v sobě najdu dost magie na to, abych odolala jejímu dalšímu útoku, zvlášť když vesta byla zničená a nebyla schopná absorbovat další magický útok a kovová střecha vozu, na kterém jsem ležela, by byla skvělým vodičem. Zbývala mi jen jedna možnost.
Překulila jsem se přes hranu vozu a spadla o dalších padesát stop níž do temných vod řeky Aneirin.
Pokud dokážete jako nájemný vrah přežít dost dlouho, s největší pravděpodobností se vám bude stávat, že vás občas přepadne pocit déja vu. Když zabijete několik různých lidí stejným způsobem, když použijete tu stejnou fintu, abyste se dostali blíž ke svému cíli, když cítíte na rukou teplou, lepkavou krev své poslední oběti.
Podobně jako teď jsem do řeky skočila před pár měsíci, když se z jedné zakázky vyklubala past. Měla jsem tedy nějakou představu o tom, jak moc studená voda v řece je. Ale ať se propadnu, jestli dnes večer nebyla voda ještě studenější. Mozek a celé tělo mi ochromila zima. Do kostí pronikající, řezavý chlad mě šokoval natolik, že jsem otevřela ústa, mrazivá voda vnikla dovnitř, stékala mi do krku a zmrazovala mě zevnitř, Kromě toho také způsobila, že roztavený kov v mé vestě začal opět tuhnout, zatímco mi síla nárazu do vody stáhla z obličeje masku.
Napůl udušená vodou páchnoucí po rybině jsem přinutila ztěžklé nohy zabírat v pravidelném rytmu. O pár vteřin později jsem prorazila hladinu. Proud mě mezitím zanesl několik stovek stop od místa, kde nahoře stála La Fleur, ale pořád jsem viděla zelené světlo vycházející z jejích rukou, přestože se každou vteřinou vzdalovalo.
Napadlo mě, co by se stalo, kdyby svou magii vrhla přímo do proudu řeky, jestli by se celý proud rozsvítil její elektrickou magií. Při té myšlence jsem se otřásla. Možná už jsem byla moc daleko, nebo jí možná stejně jako mě nezbývalo moc sil, protože se nic podobného nestalo, a já jsem za to byla nevýslovně vděčná.
Byla jsem příliš vyčerpaná na cokoliv jiného, než se nechat volně unášet proudem. Už jsem byla skoro o míli níž po proudu, když jsem konečně zahlédla skálu zasahující do vody, ke které jsem mohla doplavat. Nabrala jsem do plic vzduch, otočila hlavu správným směrem a přiměla svoje ruce a nohy k pohybu, přestože jsem je v tu chvíli vůbec necítila.
Nedostala jsem se až ke skále, ale podařilo se mi doplavat na mělčinu, odkud jsem se vyškrábala na břeh. Padla jsem s úplně necitlivým tělem na břicho do zmrzlého bahna a ojíněného rákosí a lapala jsem po dechu. Necítila jsem už vůbec nic – dokonce už ani chlad, o kterém jsem věděla, že zaplavil moje tělo a pomalu mě zabíjí.
Nevím, jak dlouho jsem tam ležela, než jsem sebrala sílu, překulila se na záda a začala zápasit s jedním ze zipů na vestě. Začala jsem se třást zimou, přestože jsem pořád nic necítila. Ruce se mi chvěly úsilím, ale zpráva evidentně nedoputovala až k mozku, protože jsem žádný fyzický vjem necítila. Byla jsem naprosto bez citu a otupělá. Nebo možná mrtvá, pokud smrt něco takového znamená. Poslala jsem tím směrem za poslední roky hodně lidí, ale sama jsem se na konci cesty ještě nikdy neocitla – zatím.
Nejpodivnější ale bylo, že pavoučí runy v mých dlaních svítily.
Malé kroužky a osm tenkých linek zatavených v obou dlaních zářilo tak jasně, jako světla na Owenově vánočním stromku. Linulo se z nich chladné, stříbrné světlo – stejné, jako když jsem používala magii Ledu. Ale…to jsem zrovna teď nedělala. Nebo jsem o tom aspoň nevěděla. Nebo jsem to dělala, jen jsem nevěděla proč a jak.
Byla jsem z toho trochu nervózní, protože když se mi to stalo naposled, prolomila jsem bariéru, která mou magii omezovala. Kov tvořil pro magii překážku a já jsem vysílala další a další výboje tak usilovně, až se mě a muž, který mě chtěl zabít, zbortil na hlavu diamantový důl.
Ale tohle? A teď? Neměla jsem ani nejmenší tušení, o co jde. Nekonečně dlouhou chvíli jsem na své zářící dlaně hleděla.
Zatraceně, nevěstí to nic dobrého.
Váhavě jsem pustila myšlenky na magii z hlavy. Podařilo se mi rozepnout kapsu na vestě a vytáhnout telefon. Zamžourala jsem na displej, abych se ujistila, že má signál. Nějakým zázrakem přístroj přežil elektrický šok od La Fleur, i koupel v řece. Na třetí pokus se mi podařilo zmáčknout tlačítko na klávesnici a zavolat.
Zvedl to po třetím zazvonění. „Haló?“
Neozval se ale Finnův hlas  - byl to Owen. Musela jsem na rychlém vytáčení zmáčknout špatné tlačítko, protože jsem chtěla volat Finna, ne Owena.
„Ow… Ow… Owene,“ dokázala jsem nakonec protlačit mezi cvakajícími zuby – zuby, které jsem momentálně ani necítila.
„Gin? Kde jsi? Je ti něco?“ zeptal se hlasem plným zájmu.
„N… ná… nádraží. S… skočila jsem d… do řeky. Od… odnesl mě proud. Finn – Finn má tu holčičku.“
Věděla jsem, že to nedává moc smysl, ale nedokázala jsem myslet jasně. Nemohla jsem se pohnout, nemohla jsem nic. Celé tělo, hlava, mozek - všechno bylo ztuhlé. Mrtvé a ztuhlé.
„Jsi zraněná? Kde jsi?“
Telefon mi vyklouznul ze ztuhlých prstů a spadl do bahnité vody u břehu.
„Gin? Gin?“

Owenův hlas bylo to poslední, co jsem slyšela, než svět úplně zamrzl a zčernal.

15 komentářů:

  1. Díky moc za skvělý překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji moc.. ty její akce zbožňuju! Jsem napjatá od začátku do konce

    OdpovědětVymazat
  3. Dakujem. Teraz som uplne natesena na dalsiu kapitolu. Tesim sa VV

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Vřelé díky za další kapitolu. Zdena

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuju za další kapitolu :)

    OdpovědětVymazat
  7. To je teda konec! Nemůžu se dočkat pokračování :) Moc díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  8. Moc děkuji za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  9. Moc děkuju za skvělý překlad

    OdpovědětVymazat
  10. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  11. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat