pátek 20. května 2016

Složité souvislosti - 17. kapitola


Mab a Elektra začaly probírat další věci. Hlavně mluvily o tom, s jakou rychlostí probíhají stavební práce a úprava vagonů. Já jsem visela na žebříku vedle okna a zvažovala svoje možnosti.

Zrovna teď jsem byla k oběma ženám tak blízko, jak jsem ani nedoufala, že se dostanu a měla jsem možnost je překvapit. Toužila jsem je zabít, obě dvě. Každá buňka v mém těle křičela, ať to udělám, rozrazím okno, vytáhnu nože a vrhnu po nich každou unci magie Ledu a Kamene, kterou v sobě mám.
Problém ale byl, že byly dvě, každá z nich nebezpečná sama o sobě a obě by na mě s potěšením použily svou ničivou magii, zatímco já jsem tady byla až na Finnovu vzdálenou podporu sama, celá ztuhlá nočním chladem. Nebylo tu dokonce ani okno Finnovým směrem a i když byl dobrý střelec, na dálku, naslepo, přes silné stěny vagonu by sotva někoho trefil a nepomohly by mu ani kulky z magického kovu, které používal.
A pravda byla taková, že zatímco Elektru La Fleur bych mohla zvládnout, co se týkalo Mab, tam mi sebedůvěra chyběla. Pamatovala jsem si, co provedla s mou matkou a sestrou, a pokud by se k její magii Ohně přidala i elektřina La Fleur, nejspíš bych nevyvázla živá.
Navíc jsem musela myslet na Nataschu. Na malou vyděšenou holčičku, která už i tak měla dost bůhví jak hrozných zážitků, a která, pokud nezasáhnu, dnes v noci zemře La Fleuřinou rukou.  
Ještě chvíli jsem zvažovala svoje možnosti. Pokusit se zabít Mab s La Fleur, nebo zachránit Nataschu. Vlastně jsem neměla na vybranou. Nikdy jsem neměla. Možná jsem byla chladnokrevná vražedkyně, ale pořád jsem měla srdce. Černé, zjizvené a zalátané, ale pořád srdce. Kromě toho jsem slíbila Vinniemu, že mu jeho dceru přivedu zpátky, bez ohledu na to, v jakém stavu by mohla být. A svoje slovo jsem držela – vždycky. Ať už jako Gin Blanko, nebo jako Pavouk.
Takže jsem seskočila z žebříku, rozhlédla se kolem sebe, a s nožem v ruce zmizela ve tmě.
Podle slov Elektry La Fleur byla Natascha ve vedlejším vagónu, který stál asi padesát stop daleko. Od stínu ke stínu jsem se opatrně, abych nezpůsobila nějaký hluk, přibližovala. Všechno šlo hladce a nebylo pro mě nic těžkého vyhoupnout se na další žebřík po straně vozu a okénkem nahlédnout dovnitř.
Na rozdíl od toho, ve kterém debatovala Mab s La Fleur, tenhle ještě úplně opravený nebyl. Stěny už měly stříbrný nátěr, ale ještě tam nebyl žádný nábytek, podlaha byla holá a ze stropu visela osamocená žárovka.
Ale i tak tam bylo dost světla, abych vevnitř viděla dva obry se sedm stop vysokými postavami skloněnými nad malým stolkem, u kterého hráli karty. Podívala jsem se do vzdáleného rohu. U zdi, pod špinavými a otrhanými přikrývkami se tam krčila třetí, daleko menší postava.
Musela to být Natascha. Pozorovala jsem pravidelné nadzvedávání a klesání pokrývek. Přinejmenším pořád dýchala. Nevěděla jsem, v jakém je stavu a co všechno jí udělali, ale to teď bylo jedno. Slíbila jsem Vinniemu, že udělám všechno, co bude v mých silách, abych jeho dceru zachránila – a to i v případě, že bude zraněná a psychicky zlomená.
Dveře do vagónu byly napůl otevřené, bohužel, směrem k rušnému staveništi. Tuhle cestu jsem použít nemohla, pokud jsem nechtěla přilákat nevítanou pozornost. Zvážila jsem svoje možnosti, a schovala jsem jeden z nožů zpátky do rukávu a nechala si jen jeden, ten v pravé ruce.
Pak jsem se zhluboka nadechla, položila levou ruku na okno a natáhla se po své magii Ledu. Z dlaně, ze středu jizvy, mi vytrysklo stříbrné světlo a ledové krystaly ve tvaru sněhových vloček zmrazily okno. Jako vždycky mě překvapilo, o kolik snadnější teď pro mě bylo použít magii Ledu, jak lehce jsem ji dokázala kontrolovat a o kolik silnější byla.
Odsunula jsem myšlenky stranou a soustředila se na svoje ruce. Použila jsem jen tenký pramínek síly, abych nevzbudila pozornost Mab a Elektry. Během vteřiny bylo celé okno zamrzlé, sklo, kovový rám, všechno.
Když jsem si byla jistá, že je sklo dost křehké pro moje nekalé úmysly, nechala jsem magii zmizet. Vyšplhala jsem po žebříku o kousek výš, abych se ocitla ve správném úhlu pro výpad.
Zhluboka jsem se nadechla a vrhla se proti oknu.
Během letu jsem vyslala proti oknu silný výboj magie, ledový blok, který okno vyrazil. Stočila jsem se do klubíčka, dopadla na podlahu a vyskočila s nožem v natažené ruce.
Obři neměli šanci.
Když se okno rozbilo, při ostrém, nenadálém zvuku zvedli hlavy. Než si stihli uvědomit, co se děje, byla jsem u nich. Prvním výpadem jsem podřízla krk bližšímu muži. Proud krve pocákal karty na stolku a proměnil je všechny na červená srdce. Obr si držel šklebící se ránu na krku, chrčel a lapal po dechu, ale už se mu vytrácelo světlo z očí.
Druhý muž byl o něco rychlejší. Dokázal se dokonce postavit na nohy dřív, než jsem se k němu dostala. Vyskočila jsem na nízký stolek a zabořila mu nůž do srdce. Vykřikl bolestí, ale přitiskla jsem mu ruku na ústa, vytrhla nůž z rány a taky mu podřízla krk. Ještě asi deset vteřin máchal rukama, než mu mozek přestal pracovat. Pak se bezvládně sesul na podlahu.
Seskočila jsem ze stolku se zakrváceným nožem v ruce, přeběhla k pootevřeným dveřím a opatrně se podívala ven. Doléhal ke mně zvuk motorových pil a neustálé bušení kladiv. Nikdo si nevšiml, jak rozbíjím okno a zabíjím obry. Mým směrem se naštěstí nikdo nedíval. Spokojená, že jsem aspoň na chvíli v bezpečí, jsem zamířila k hromadě pokrývek v koutě. Postava pod nimi zaslechla moje kroky a hromádka se pohnula.
Ze záhybů látky vykoukla NataschaVolga. Zády se vyděšeně tiskla ke stěně vozu. S tmavěhnědými vlasy, modrýma očima a dětsky kulatou tváří byla Vinniemu hodně podobná. Vypadala… nedokázala jsem říct, na kolik let vlastně vypadá. Netrávila jsem moc času v blízkosti dětí. Vzpomněla jsem si, že Roslyn říkala, že je jí snad osm, nebo deset. Zajímalo mě, jestli má magii stejně jako její otec, ale teď nebyl vhodný čas se na to ptát.
Klekla jsem si před ní a Natascha se ode mě co nejvíc odtáhla, jakoby se chtěla vmáčknout do zdi. Nemohla jsem jí to mít za zlé, mohla jsem si jen představit, jak děsivě vypadám celá v černém a s maskou přes obličej. Neodvažovala jsem se ji ale sundat. Ani před ní ne.
Také jsem cítila teplou a lepkavou krev na svém těle, která navíc stále odkapávala ze špičky mého nože na podlahu vozu. Měla jsem jí pokryté i ruce, jako bych si je namočila do barvy. Spustila jsem ruku s nožem podél nohy, ale nepustila jsem ho. Ne, když se každou chvíli mohl objevit další obr.
„Ahoj, zlatíčko,“ zašeptala jsem tichým, uklidňujícím hlasem.“Mrzí mě, že jsem tě vyděsila, ale jsem tady, abych tě vzala domů k tátovi.“
Natascha byla klidnější, než jsem myslela, že bude. Nebo toho za posledních dvacetčtyři hodin zažila tolik, že z toho byla pořád ještě v šoku. Místo, aby při pohledu na mě začala křičet a pokusila se ode mě dostat co nejdál, klidně seděla a přemýšlela o mých slovech.
„Tatínek tě pro mě poslal? Opravdu?“ Její hlas byl sotva slyšitelný, musela jsem pořádně nastražit uši, abych jí rozuměla.
Přikývla jsem. „Ano, zlatíčko, poslal. A měly bychom se rychle pohnout, než přijde víc těch zlých pánů. Potřebuju, abys byla hodná holčička a zůstala zticha. Ano? Když to dokážeš, budeme obě v pořádku a budeme brzy u tvého tatínka. To ti slibuju a já svoje sliby vždycky plním.“
Natascha se na mě chvíli dívala a pak pomalu přikývla. Byla jsem tak trochu překvapená, že byla tak ochotná se mnou jít, ale často se říká, že jsou děti chytřejší, než si dospělí myslí. Možná Natasche došlo, že nemá moc možností, nebo možná slyšela La Fleur a ostatní jak mluví o tom, co by s ní mohli udělat.
Každopádně jsem neváhala. Postavila jsem se na nohy a natáhla k ní zakrvácenou ruku. Po dalším dlouhém pohledu zvedla Natascha vlastní hubenou bílou ručku s třesoucími se prsty a pevně se mě chytila. Vytáhla jsem jí na nohy a z těla jí spadly deky.
K mému překvapení byla pořád oblečená – měla na sobě modré flanelové pyžamo. Ať už jí odvedl kdokoliv, nechal jí obout si domácí papuče ve tvaru zelených žabáků.
Prohlédla jsem si to, co bylo vidět z jejího malého těla. Na tváři měla modřinu a na rukou pár škrábanců, ale jinak se zdála být v pořádku.
„Natascho, …ublížil ti někdo za tu dobu, co jsi tady?“ zeptala jsem se, jak nejšetrněji jsem uměla.
Potřebovala jsem vědět, jestli někde nekrvácí, nebo nemá nějaká zranění, která jsem nemohla vidět. Mohlo by nás to zpomalit a mohlo to znamenat rozdíl mezi tím, jestli se odsud dostaneme nebo ne.
„Ne“ zašeptala. „Čekali, až jim ta paní s kytkou řekne, že můžou. Někteří se mě ale… dotýkali“
To bylo samo o sobě strašné, ale aspoň unikla znásilnění.
„To mě mrzí,“ řekla jsem a vysadila ji do rozbitého okna. „Víc, než by sis dokázala představit. Teď ale potřebuju, abys na to nemyslela, ano?
Natascha se na mě upřeně dívala modrýma očima. „Ano.“
Nemohla jsem ztrácet čas, takže jsem se vyšplhala do rozbitého okna a pomohla Natasche. Její modré pyžamo bylo na plížení se ve stínech moc světlé, ale nedalo se s tím nic dělat.
Pomalu, tak strašně pomalu, jsem Nataschu odváděla od vagónu pryč. Vypadalo to, že za tu dobu, co jsem byla vevnitř, dorazilo na nádraží ještě víc lidí. Pohybovali se mezi vagóny, sklady, přenášeli stavební materiál a nářadí jako malé pilné včeličky, které pracují pod bedlivým dohledem své královny.
Tím pádem bylo pro nás dvě daleko obtížnější nepozorovaně vyklouznout. Několikrát jsem musela holčičku přitisknout k zemi a zakrýt její světlé pyžamko vlastním tmavým oblečením, aby si procházející obři mysleli, že se jedná o další stín a ne schovávající se uprchlíky. Fungovalo to, protože nás všichni bez povšimnutí minuli a pokračovali za svou prací.
Natascha byla fantastická. Nedokázala jsem odhadnout, jestli je v šoku, nebo jestli je to extrémně odvážná malá holčička, ale nevydala ani hlásku, když jsem ji tiskla k zemi a zakrývala jí rukama obličej. Už jsme byly v půlce cesty z nádraží, když se podívala na svoje pyžamo a uviděla rezavou skvrnu od krve jednoho z obrů a tiše zavzlykala. Rychle jsem jí chytila a přitiskla ji k sobě, aby neměla čas přemýšlet o tom, jak se tam ty skvrny dostaly a o tom, co viděla.
Konečně, po dvaceti nervy drásajících minutách, jsme dorazily k Finnovu stanovišti. Tiše jsem zahvízdala domluvený signál, po kterém na zem před nás dopadl stín. Finn se narovnal a Natascha  ucouvla.
„To je v pořádku,“ zašeptala jsem a stiskla její studenou ruku. „to je Finn, je tady se mnou. Taky se zná s tvým tatínkem a pomůže mi dostat tě k němu.“
Finn přejel očima po holčičce a tázavě se na mě podíval.
„Když zvážíme okolnosti, je na tom dobře.“ Zašeptala jsem „Není to ani zdaleka tak zlé, jak to mohlo být, teď bychom se ale co nejrychleji měli dostat odsud, než najdou ty dva obry, co jsem zabila---“
Nocí pronikl hlasitý poplašný zvuk. Sakra. Potřebovala jsem už jen patnáct minut, ale štěstí mě dnes v noci opustilo.
Podívala jsem se přes rameno. Samozřejmě, už je našli. Dveře vagónu byly dokořán otevřené a kolem se hemžilo čím dál tím víc mužů, jako honicí psi když zvětří mývala. Nebude to trvat dlouho a rozběhnou se po okolí hledat toho, kdo zabil jejich kumpány. Už teď jsem mohla vidět hlavy otáčející se dokola a pátrající po okolí.
Pokud bych tady byla sama s Finnem, nedělalo by mi to starosti. Ztratili bychom se ve stínech a dorazili ke svým autům dřív, než by začali pátrat v okolí. Musela jsem ale myslet na Nataschu. Neměla vhodné boty na úprk, nehledě na to, že její modré pyžamo do tmy přímo zářilo. Já nebo Finn jsme ji mohli nést, ale významně by nás to zpomalilo. Mabiini muži by nás dostihli dřív, než bychom se dostali za horizont.
Pokud neudělám něco, co by je rozptýlilo. Pokud nezařídím, aby se zaměřili jenom na mě. Zvedla jsem Nataschu a položila ji Finnovi do náruče. „Půjdeš s tímhle pánem. Udělej, co ti řekne a on tě zavede zpátky k tatínkovi. Rozumíš?“
Natascha se na mě chvíli dívala obrovskýma modrýma očima a pak přikývla.
„Hodná holčička.“
Sevřela jsem v ruce jeden ze svých nožů.
„Gin!“ sykl na mně Finn „Co to k čertu děláš? Musíme zmizet! Co nejrychleji!“
„O mě se neboj,“ řekla jsem už za chůze. „Jen ji dostaň odsud.“
Finn pochopil, co mám v plánu a otevřel ústa na protest, ale zarazila jsem ho.
„Jdi, Finne, hned!“
Nečekala jsem na odpověď, otočila jsem se a rozběhla se směrem k nádraží.

14 komentářů:

  1. Moc děkuju za skvělý překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Moc a moc děkuji za další kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za kapitolku. Už jsme snad za půlkou, že? Mé sebeovládání nečíst, dokud nebude tento díl dokončen, téměř kolabuje. Úžasná autorka, v mezidobí jsem přečetla předchozí díly už 3x. Skládám hold angličtině i perfektnímu překladu. Den, kdy bude dokončena, vyhlásím "čtecím dnem", a pokud mě bude někdo otravovat s nějakými požadavky, budu vrčet a možná i kousat. Díky a pěkné dny.

    OdpovědětVymazat
  4. Jo,jo, jsme za půlkou. Tenhle díl má 31 kapitol a snad Tě potěší, že už jsou všechny přeložené a jen čekají na zveřejnění. Nejsem si jistá, jestli to dotáhnu do konce celé série, protože autorka je prokladně plodná - v srpnu vyjde 15. díl a na leden je ohlášený díl č.16, ale můžu slíbit, že dokud se najdou takoví čtenáři jako Ty, kteří si četbu užívají, budu se přinejmenším snažit. :-) Jitka

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za novou kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  6. Je to pro mě droga :D děkuji moc.. obdivuju ty, co čekají na dokončení crké knihy, já to nikdy nezvládnu ;)

    OdpovědětVymazat
  7. Vážně doufám, že to pro Gin dobře dopadne... Moc díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  8. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat