neděle 22. května 2016

Skotské mýty a legendy - Příchod Anguse a Nevěsty



Milí čtenáři,
V této povídce jsem ucítila záblesk přítomnosti básnického střeva. Nevím úplně, jak se mi to povedlo, protože básnické střevo se mi obvykle vyhýbá, ale snad to bude čtivé. Jenom bych chtěla říct, že ta druhá básnička se ne vždy rýmuje i v originálu, proto je i taková nepravidelná. Za poslední podivný rým v druhé básni se omlouvám, protože tam mi zřejmě mé básnické střevo uteklo, takže jsem to potila až odněkud z paty. V podstatě v něm jde o to, že dobývání území se nezdá být tak důležité, jak láska, která nikdy nevybledne.
A pro nadechnutí se skotské atmosféry si můžete poslechnout tohle:
Píseň 1
Píseň 2
Příjemné počtení
Vaše Katuš, která píše už docela umrtvenýma rukama



Po celou dlouhou zimu držela Beira v zajetí krásnou mladou princeznu jménem Nevěsta. Žárlila na Nevěstinu krásu, dávala jí pouze otrhané oblečení a nutila ji pracovat spolu s dalšími sloužícími v kuchyni její horského hradu, kde musela dívka vykonávat ty nejpotupnější práce. Beira jí pořád nadávala, nacházela chyby na všem, co udělala a Nevěstin život byl velmi nešťastný.
Jednou dala Beira princezně hnědé rouno a řekla: „Musíš toto rouno vyprat v proudící vodě, až bude čistě bílé.“
Nevěsta vzala roucho a vyšla ven z hradu a začala ho prát v tůňce pod vodopádem. Celý den se snažila, ale nic z toho. Zjistila, že je nemožné vymýt hnědou barvu z vlny.
Když přišel večer, vyhubovala Beira dívce, „Jsi neužitečná uličnice. To rouno je stejně hnědé, jako když jsem ti ho dala.“
Nevěsta protestovala. „Celý den jsem ho prala v tůňce pod vodopádem u Červené skály.“
„Zítra to zkusíš znova,“ odvětila Beira, „a pokud nebude bílé, budeš v tom pokračovat další den a pak další. A teď odejdi! A udělej, jak chci.“
Pro Nevěstu to bylo strastiplné období. Den po dni prala rouno a přišlo jí, že i kdyby jej prala až do skonání světa, nikdy z něj nebude bílé.
Jednoho rána, když ve své práci opět pokračovala, se k ní přiblížil muž s šedým vousem. Bylo mu princezny líto, jak roní své slzy hořkosti, a tak k ní promluvil: „Kdo jsi a proč pláčeš?“
Princezna odpověděla: „Jmenuji se Nevěsta. Jsem v zajetí u královny Beiry, která mi přikázala vyprat tuto hnědou vlnu do běla. Běda! Je to nemožné.“
„Je mi vás líto,“ řekl starý muž.
„Kdo jste a odkud jste?“ zeptala se Nevěsta.
„Mé jméno je Otec Zima,“ odpověděl starý muž. „Dej mi tu vlnu, já ti z ní udělám bílou.“
Nevěsta dala Otci Zimovi hnědé rouno, a když s ním zatřásl, změnilo se na bílé jako sníh.
Srdce Nevěsty bylo okamžitě naplněno radostí a zvolala: „Drahý Otče Zimo, jste velmi laskavý. Zachránil jste mě od hrozné lopoty a odebral mí mé trápení.“
Otec Zima vrátil jednou rukou rouno princezně Nevěstě a ona si jej od něj vzala. Pak řekl, „Vezmi si také to, co mám v druhé ruce.“ Při té řeči jí dal kupku čirých bílých sněženek. Oči Nevěsty zazářily radosti, když je držela.
Otec Zimy řekl: „Pokud vám bude Beira nadávat, dejte jí tyto květiny, a když se zeptá, kde jste je našla, odpovězte, že v zeleni jedlového lesa. Také jí řekněte, že řeřicha raší na březích potoků a to je důvod, proč na polích vyrůstá tak rychle nová tráva.“
Poté, co tohle řekl, se Otec Zimy rozloučil s princeznou a odešel.
Nevěsta se vrátila do hradu a položila bílé rouno k Beiřiným nohám. Ale stará královna se na něj sotva podívala. Její pohled by zabodnut na sněženkách, které nesla Nevěsta.
„Kdes ty květiny našla?“ zeptala se Beira s náhlým vztekem.
Nevěsta odpověděla: „Sněženky teď rostou v zeleni jedlového lesa, řeřicha raší na březích potoků a nová tráva začíná vyrůstat na polích.“
„To, co mi neseš, je zlo!“ křičela Beira. „Jdi mi z očí!“
Nevěsta se otočila z lítosti. Nová radost vstoupila do jejího srdce, protože věděla, že divoká zima je už minulostí a vláda královny Beiry brzy skončí.
Mezitím si Beira zavolala osm sloužících babizen a promluvila k nim, „Jeďte na jih, jeďte na sever, jeďte na východ i na západ a já také pojedu pryč. Zasáhněte svět ledem a bouřemi, aby žádná květina nemohla rozkvést a žádná tráva nemohla přežít. Vyhlašuji válku všemu, co roste.“
Když tohle řekla, osm babizen nasedlo na chlupaté ovce a jelo splnit její rozkaz. Beira také vyjela, svírajíc pravou rukou černé magické kladivo. V tu noc zachvátila svět obrovská bouře a přinesla hrůzu do všech koutů země.
Nyní vám povím ten důvod, proč Beira držela Nevěstu jako vězně. Bylo to proto, že se její nejkrásnější a nejmilovanější syn, jehož jméno bylo Angus Navždymladý, do princezny zamiloval. Byl pojmenován „Navždymladým“, protože na něj neplatily zákony o stárnutí a celou zimu žil na Zeleném ostrově na západě, kterého nazývají Země mladých.
Angus Nevěstu poprvé spatřil ve snu, a když se probudil, řekl králi Zeleného ostrova: „Minulou noc se mi zdálo o krásné princezně, do které jsem se zamiloval. Slzy jí tekly z očí a já jsem mluvil se starým mužem, stojící blízko ní a řekl jsem: ‚Proč ta dívka pláče?‘ On odpověděl: ‚Pláče, protože ji drží v zajetí Beira, která s ní jedná velmi krutě.‘ Znovu jsem se na dívku podíval a řekl jsem: ‚Rád ji osvobodím.‘ Pak jsem se probudil. Řekněte mi, sire, kdo je ta princezna a kde ji mohu najít?“
Král Zeleného ostrova odpověděl: „Krásná princezna, kterou jsi viděl, je Nevěsta a ve dnech, kdy budeš králem Léta, bude ona tvou královnou. Královna Beira, tvá matka, o tom všem ví, a proto se tě snaží od nevěsty držet dál, protože tak její vláda může trvat déle. Sečkej zde, ó Angusi, dokud květiny nerozkvetou a tráva nezačne růst a pak teprve budeš moci osvobodit princeznu Nevěstu.“
Angus se ozval: „Rád odejdu, abych ji našel.“
„Únor, měsíc vlka, je nyní,“ odpověděl král. „Nejisté je vlkovo chování.“
Angus řekl: „Vrhnu na moře a na zemi kouzlo a vypůjčím si pro únor tři dny ze srpna.“
Udělal, jak řekl. Půjčil si tři dny od srpna a oceán počal odpočívat ve slunném počasí, které zářilo přes hory a jejich údolí. Pak se Angus vyšvihnul na svého bílého oře a jel na východ Skotska přes ostrovy a Minch, až dorazil ke Grampians, kde začínal úsvit. Byl oděný ve zlatém rouchu a z ramen mu visel královský rudý háv, který byl rozfoukáván větrem a rozprostíral se po celé obloze.
Letitý bard se zadíval k východu, a když spatřil krásného Anguse, zvedl svou harfu a zpíval píseň na uvítání, při níž zpívali i ptáci. A takto on pěl:

Angus přichází – mladý, plný krásy,
Modrooký bůh zlatovlasý –
Bůh, jenž přináší světu
Příslib jarního květu.
A ptáci mu zpívají opravdově,
Když květ vykukuje fialově.
Zpívají i prvosenkám na stráni,
Probouzející se ze svého spaní.
Ani sníh držící se hory,
Před rozpínající se zelení neobstojí.
I když dřevo ještě holé je,
Angusi! Tvá vůle ho zahřeje…
On přichází… on jde… všude. K přírodě i k městu
A hledá svou krásnou Princeznu Nevěstu.

Angus chodil po horách i po dolinách, ale svou Nevěstu nemohl nikde najít. Krásná princezna na něj ve snu hleděla a věděla, že ji touží osvobodit. Když se probouzela, plakala radostí, a tam, kam slzy dopadly, vykvetly fialky, jež byly stejně modré jako její oči.
Beira byla nazlobená, když přišla na to, že Angus hledá Nevěstu a třetí večer od jeho návštěvy, probudila obrovskou bouři, která ho zanesla zpět k Zelenému ostrovu. Ale on se vracel znovu a znovu, až nakonec objevil hrad, kde byla princezna držena jako vězeň.
Pak přišel den, kdy se Angus s Nevěstou setkal v lese blízko hradu. Fialky kvetly a jemné žluté prvosenky otvíraly svá krásná očka, aby hleděly na prince a princeznu. Když spolu mluvili, ptáci zpívali sladké písně, a slunce zářilo zlatě a jasně.
Angus řekl: „Krásná princezno, viděl jsem tě ve snu ronit slzy zármutku.“
Nevěsta řekla: „Mocný princi, spatřila jsem tě ve snu řítícího se přes hory a údolí krásného a silného.“
Angus řekl: „Musel jsem tě přijít vysvobodit od královny Beiry, která tě držela celou zimu v zajetí.“
Nevěsta řekla: „Pro mě se tento den stává dnem velké radosti.“
Angus řekl: „Toto bude den velké radosti pro veškeré lidstvo navěky!“
To je důvod, proč se prvnímu jarnímu dni - dni, kdy našel Angus princeznu – říká „Nevěstin den“.
Skrz les přišla krásná společnost víl, které oslavovaly Nevěstu jako královnu a vítaly Anguse. Pak královna víl mávla svou hůlkou a přeměnila Nevěstu. Stejně rychle jako se objevuje sluneční paprsek mezi mraky, se Nevěsta objevila v novém hávu. Místo otrhaných hadrů, měla na sobě bílé šaty pošité zářivým stříbrem. U jejího srdce zářil hvězdicový křišťál, čirý jako její myšlenky a jasný jako radost, kterou jí Angus přinesl. Tento klenot byl nazván: „vedoucí hvězda Nevěsty“. Její zlaté vlasy, které jí v kudrlinách spadaly až k pasu, byly ozdobeny jarními květy – sněženkami, sedmikráskami, prvosenkami a fialkami. Její oči byly modré, tvář pak zkrášlovala červeň a bělost divokých růží jedinečné krásy a něžného půvabu. V pravé ruce nesla bílou hůlku pokrytou spletenými lodyhami kukuřice a v levé ruce roh, který byl nazýván „Roh hojnosti“.
Prvním lesním ptákem, který oslavoval Nevěstinu krásu, byl stehlík a tak mi Vílí královna řekla: „Díky zpěvu budeš nazýván ‚Nevěstin Zpěváček“. Na pobřeží byl zase prvním ptákem, který švitořil radostí, ústřičník (viz obrázek pod textem, pozn. překl.), a tak mu královna Víl řekla: „Díky tvému zpěvu budeš nazýván ‚Poslíček Nevěsty‘.
Pak královna Víl vedla Anguse a Nevěstu do jejího podzemního paláce se zelenou střechou uprostřed lesa. Když šli, dorazili k řece, která byla pokrytá ledem. Nevěsta položila na led prsty a v té chvíli Ledová babizna zařvala a uprchla.
V paláci královny Víl se pak konala velká hostina, která byla zároveň i svatební hostinou Nevěsty a Anguse. Víly tancovaly a zpívaly radostí a celý svět tančil a zpíval spolu s nimi. Tak vznikl první Svátek Nevěsty.
„Jaro přišlo!“ volali pastevci a vedli své ovečky na pastviny, kde je spočítali a požehnali jim.
„Jaro přišlo!“ zakrákala vrána a odletěla najít si mech pro svůj pelech. Havran to slyšel, následujíc ji, a divoká kachna vyletěla z rákosu a zvolala: „Jaro přišlo!“
Nevěsta šla ven z vílího paláce s Angusem a mávla rukou, zatímco Angus zopakoval kouzlo. Pak tráva rostla a celý svět oslavoval Anguse a Nevěstu jako krále a královnu. Ačkoliv nebyli okem člověka spatřeni, celé Skotsko cítilo jejich přítomnost.
Beira byla rozlícená, když zjistila, že Angus našel Nevěstu. Zmocnila se svého magického kladiva a nepřetržitě jím bouchala do země, dokud nebyla zmrzlá tak moc, že žádná bylina nebo stéblo trávy nemohlo pokračovat v životu. Strašný byl její hněv, když spatřila rostoucí trávu. Věděla moc dobře, že jakmile tráva začne růst a Angus si vezme Nevěstu, její vláda odpluje. Její jedinou touhou bylo udržet si trůn tak dlouho, jak jen to bude možné.
„Nevěsta je vdaná, oslavujte Nevěstu!“ zpívali ptáci. „Angus je ženatý, oslavujte Anguse!“
Beira slyšela jejich písně a zavolala si své babizny: „Jeďte na sever, jeďte na jih, jeďte na západ i na východ a veďte válku proti Angusovi. Já taktéž vyjedu.“
Její služebné naskočily na chlupaté kozy a rozjely se ven na její příkaz. Beira sama nasedla na černého oře a vydala se hledat Anguse. Jela velmi rychle a prudce. Černá mračna plula oblohou za ní, dokud nedorazila k lesu, kde měla příbytek královna Víl. Všechny víly se v hrůze rozprchly do svých zelených pahorků a pevně zavřely dveře. Angus vzhlédl a spatřil přijíždějící Beiru. Skočil na hřbet svého bílého oře, zvedl svou mladou nevěstu před sebe do sedla a rozletěl se s ní pryč.
Angus jel na západ přes hory, přes údolí a přes moře a Beira ho pronásledovala.
Na ostrově Tiree je kamenitá rokle a Beiřin černý oř do ní skočil za bílým koněm Anguse. Jeho černá kopyta se však rozřízla o kámen. Od těch dob se rokli říká „Koňský skok“.
Angus uprchnul na Zelený ostrov na západě a pak prožil šťastné dny s Nevěstou. Ale strašně toužil vrátit se do Skotska a vládnout jako král léta. Znovu a znovu překračoval moře a pokaždé, když dorazil k horám a jezerům, slunce jasně zářilo a ptáci zpívali radostí a vítali ho.
Beira pokaždé probudila bouřku a vypudila ho. Nejprve zavolala vítr, nazvaný „Píšťalka“, který vanul vysoko a byl prudký a na zem spustila spršku ledových krup. To trvalo alespoň po tři dny a v celém Skotsku zavládl smutek a hořkost. Ovce a jehňata byla zabíjena na pastvinách, stejně jako koně a krávy.
Angus utekl, ale znovu se vrátil. Další vítr, který Beira přivedla, aby si prodloužila vládu, byl „Kousavý vítr“ (ve skotštině „Gobag“, pozn. překl.). Trval devět dnů a kloval celou zem, každý kout a skulinu jako pták s ostrým zobákem.
Angus se vrátil a Beira zvedla vířivý vítr nazvaný „Obránce“. Jeho rotace trhala větve z rašících stromů a jasné květy z jejích stonků. Po celou dobu, kdy vanul, Beira bouchala svým kouzelným kladivem do země, aby zabránila trávě růst. Ale její snaha byla zbytečná. Jaro se krásně usmálo na všechno kolem a pokaždé, kdy se Beira odvrátila, unavená úsilím, se slunce vznešeně rozzářilo. Malé, skromné prvosenky otevřely své okvětní plátky, rozhlížejíc se ze svých útulných koutků, které „Obránce“ nebyl schopen zničit. Angus utekl, ale brzy se vrátil.
Beira přesto ještě měla naději. Její úsilí přinesl katastrofu lidskému pokolení a přišly „Hubené týdny“. Začalo chybět jídlo. Rybáři nebyli kvůli Beiře schopni vyjet na moře, takže nemohli žádnou rybu ulovit. V noci přicházela Beira a její babizny do lidských příbytků a kradly jim zásoby jídla. Byl to vskutku smutný čas.
Angus byl pohnut neštěstím lidstva a zkusil s babiznami a Beirou bojovat. Ale silná královna zvedla „Vichřice neduhů“, aby ho udržela dál, a vichřice zuřily v prvním březnovém týdnu. Koně a dobytek uhynul kvůli nedostatku jídla, protože prudký vítr odnesl jejich krmivo do jezer a oceánu.
Angus však vedl těžký boj proti babiznám a zahnal je až na sever, kde soptily a užíraly se zuřivostí.
Beira byla vážně vyděšená a udělala poslední krok, kterým chtěla zastavit moc jara. Mocně mávla kouzelným kladivem a udeřila jím mračen. Odjela na sever pro své babizny a zavolala na ně: „Pojeďte se mnou na jih, rozptylte naše nepřátele!“
Babizny odjížděly z temného severu jako jeden muž. S nimi jela i Velká černá vichřice. Vypadalo to, jakoby se zima vrátila v plné síle a zůstane na zemi navěky. Ale i Beira a její sloužící potřebovaly odpočívat. Jednoho tmavého večera se společně krčily na jedné straně hole hory a náhlý klid padl na zem i moře.
„Ha, ha!“ smála se divoká kachna, která babizny nenáviděla. „Ha, ha! Já pořád žiju, stejně jako mých šest káčátek.“
„Vydrž, lenivý žvanile,“ odpovídala Baba. „Ještě jsem neskončila.“
Tu noc si půjčila tři dny od zimy, které ještě nebyly použity, když si Angus dříve půjčil tři dny od srpna. Duchové těchto tří dnů byli vichřicoví a přiběhli k Beiře shromažďující černé ovce. Promluvila k nim: „Dlouho jste byli svázaní! Nyní vás osvobodím.“
 Jeden za druhým šly za sebou dny, jejich duchové vyjížděli na černých ovcích. Přinesli sníh a kroupy a silné poryvy větru. Sníh pocukroval pláně a naplnil brázdy popraskané půdy, řeky se rozlily a obrovské stromy byly roztříštěny a vyvrácené z kořenů. Kachna byla zabita stejně jako její káčata; ovce a dobytek byly zahubeny a mnoho lidí zemřelo na zemi i utopeno v moři. Ty dny, kdy se tyto věci děly, byly nazvány jako „Tři ovčí dny“.
Beiřina vláda se však blížila ke konci. Zjistila, že už dál není schopná odolávat síle nového života, která rostla v každé žíle země. Přišla na ni slabost stáří a toužila se napít z vod Pramenu mládí. Když jednoho jasného březnového rána spatřila přijíždět Anguse na jeho bílém oři, nechala své babizny se rozprchnout a sama v zoufalství utekla. Své magické kladivo ukryla pod svaté stromy, což byl důvod, proč tam pak nerostla žádná tráva.
Beiřin černý oř ujížděl na sever. Když přeskočil přes jezero Etive, nechal na jeho kamenité straně otisk kopyta a to místo je od toho dne nazváno „Podkova“. Nepovolila svému oři opratě, dokud nedorazila na ostrov Skye, kde našla odpočinkové místo na vrcholku hory Old Wife (Stará manželka, pozn. překl.) u Broadfordu. Tam seděla, pevně hleděla na moře, čekajíc na den a noc, až bude jejich délka v rovnováze. Celý ten den si utírala slzy lítosti kvůli stracené síle a v noci se přesunula na západ na Zelený ostrov. Při rozbřesku dalšího dne se napila z kouzelných vod Pramene mládí.
V tu samou dobu přijel Angus do Skotska s Nevěstou a byli prohlášeni za krále a královnu neviditelnými stvořeními. Celé dopoledne jeli z jihu na sever a odpoledne a večer ze severu na jih. Jemný vítr je doprovázel, foukajíc k severu dopoledne a odpoledne k jihu.
V ten den ponořila Nevěsta své bílé ruce do vysokých řek a jezer, které byly stále ještě z ledu. Když to udělala, Ledová babizna usnula tvrdým spánkem, ze kterého se nemohla probudit, dokud léto s podzimem neprojdou.
Tráva rostla velmi rychle, když byl Angus králem. Semena byla zaseta a lidé vzývali Nevěstu, aby jim požehnala dobrou úrodu. Celá země byla posetá krásnými jarními květy.
Angus měl zlatou harfu se stříbrnými strunami, a když na ni hrál, mladíci a panny následovali tu hudbu skrz lesy. Bardové zpívali své chvály a říkali, jak Angus líbal svou lásku, a když byli od sebe odloučeni a pak se znova shledali, z jejich polibků se stávali neviditelní ptáčci, kteří se jim vznášeli nad hlavami a zpívali sladké písně lásky. A jeden z těch bardů mu zazpíval píseň:

Když jemně vane jižní vítr z moře,
Jaro šeptá naději a léto se pyšní svými vnady
A Beira už leží ve své noře
Angus ten Navždymladý,
Nádherný bůh lásky zlatovlasý,
S tajemnýma modrýma očima,
Září jako hvězda ranní,
Přestože se hvězdy úsvitu straní,
Když on vyhrává svá klání
Spolu s Nevěstou, svou krásnou paní.
Pak sladká vůně fialek vzroste, vzdychajíc:
„I dobyvatel zjihne,
Před svou láskou, která nikdy neutichne.“


V minulosti, kdy ve Skotsku nebyl žádný kalendář, lidé pojmenovávali různé periody zimy a jara, bouří a klidu. Příběh boje mezi Angusem a Beirou je příběhem boje mezi jarem a zimou, růstu a úpadku, světla a temnoty, tepla a chladu.

Ústřičník

5 komentářů:

  1. Děkuji za pěkný překlad :)

    OdpovědětVymazat
  2. moc děkuji za překlad, je to opravdu krásný příběh :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad, moc hezká legenda.Zdenka

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci !!!

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji a těším se na další legendy.

    OdpovědětVymazat