neděle 1. května 2016

Ohnivý král - 13. kapitola 3/4


Překvapena jejím způsobem mluvy a oblékání řekla první věc, co ji napadla. „Kdo jsi? A proč na sobě nemáš šaty?“
Žena zkřížila ruce na prsou a ušklíbla se. „Starám se tu o koně. A jen hlupák by trénoval koně v sukni.“
„Ty se staráš o koně?“ zeptala se natvrdle.

Ve stejném okamžiku kdy žena přistoupila blíže, se otevřely dveře. Katiyana se vrhla zpět k těm, kterými přišla a vyskočila na zábradlí balkónu jako na bidýlko. Srdce při tom měla až v krku. „Klid, dítě,“ ozval se povědomý hlas. Naštěstí nebyl Lianův.
Spatřila Jaga, který měl ruce před sebou jako by uklidňoval divoké zvíře. Žena ho následovala, její tvář byla směsicí obdivu a zvědavosti.
„Nevypadáte moc dobře. Jak jste se dostala až sem?“
Katiyana neřekla nic a on jí pokynul dolů. „Vaše ruce jsou rozedřené. Prosím, pojďte dovnitř a nechte mě, abych se o to postaral.“
Princezna zavrtěla hlavou, načež si ta žena odfrkla. „Jestli plánuješ skočit, tak to udělej, protože pokud nepůjdeš sem a nenecháš se ošetřit, tak ti nedá pokoj a bude tě otravovat až do soudného dne.“
Katiyana neochotně slezla a nechala Jaga, aby ji doprovodil zpět do místností. Usadil ji na prostou stoličku, ruce jí položil na stůl a sedl si naproti ní. Když obalil její ruce svými, trhla s sebou. Zamračil se. Konečky prstů byly sedřené, na dlaních měla velké škrábance.
Myslela si, že ta léta lezení její ruce připraví na takový výkon, ale sopečný kámen, z kterého byl hrad postaven, byl ostřejší, než se na první pohled zdálo.
„Takže?“ pobídla ji ta žena. „Jak ses sem dostala?“
„Šplhala jsem,“ řekla a znovu s sebou trhla, když jí Jago nalil na ruce nějaký odvar.
„Proč?“ zeptala se ohromeně.
Katiyana se kousla do rtu a přemýšlela, co všechno může prozradit. „Král a já jsme se nepohodli. Nevyvíjelo se to dobře, takže jsem se od něj potřebovala dostat pryč.“
Jagovy ruce zamrzly, když pro změnu vtíral do čistých rukou trochu masti. „Valanka-“
„Ne-e,“ přerušila ho. „Lian. Však ty víš,“ zamumlala. „Ohnivý král.“
Žena se zaklonila a rozchechtala se. „Hahaha! Vy mi připomínáte naši Caliu. Jsi taky trnem v oku svého krále?“
„On není můj král,“ řekla suše.
Bruneta odmávla její tvrzení. „Jmenuji se Klaribel. Můj manžel mi vyprávěl o tom, jak tě potkal.“
Katiyana byla překvapená. Tichý jemný léčitel si vzal drzou a ke všemu hrubou stájnici?
Jago se na ni usmál. „Není taková, jak se na první pohled zdá,“ odpověděl na její myšlenky.
Klaribel zvedla obočí. „Opatrně, drahoušku, nebo ona nebude jediná, kdo bude potřebovat tuhle mast.“ Mezitím se posadila do křesla v koutě, zatímco její manžel dokončoval svou práci. „Takže, co se stalo?“
„Měli jsme rozepři a on ztratil trpělivost. Zase.“ Její ruka stále pulzovala v místě, kde ji popadl. Ale o tomhle jim říkat nebude.

„Je na tom stejně špatně, jako na tom byl náš král. Ale stále je tu pro něj naděje.“
„Jak to myslíš?“ zeptala se Katiyana.
Jago ošetřil poslední sedřený prst, poodstoupil a utřel si ruce do hadříku. „Náš král byl… prokletý. Neproklel se sám, ale musel se s kletbou, jako s následkem svých činů vyrovnat. Váš král má problémy, které jsou reakcí stres způsobený okolím. Když se zbaví svých problémů, domnívám se, že se změní zpět na muže, kterým býval.“
„Jeho jediným problémem je Sula a on nebude spokojený, dokud nebude mrtvá.“
„To není jeho problém a neudělá ho to šťastným,“ prohlásila Klaribel záhadně. Pak se napřímila, její tlustý cop ji následoval. „Předpokládám, že se tu chceš ukrýt, dokud se nezklidní.“
Katiyana přikývla, nejistá, kam tím stájnice míří. Jago věnoval své ženě varovný pohled, na který ona dotčeně vykulila oči. „Co? Mohla by se mi hodit její pomoc!“
„Pochybuji, že má nějaké znalosti ohledně těch bestií, kterým říkáš koně.“
Koně. Nenáviděla koně. Ale kdyby se mohla schovat ve stáji, dokud se Lian neuklidní… „Miluji koně,“ řekla s falešným nadšením.
Klaribel ji dala vhodnější oblečení a teplý kožich. Stájnice usoudila, že nabízet jí boty, v kterých chodí do stodoly, je nevhodné, takže Katiyana zůstala v těch svých, kde jí postupně jeden po druhém mrzly prsty. Poté sešly dolů zadním schodištěm.
Když stály před vchodem do obrovské stodoly, Klaribel prakticky skákala nadšením, kdežto Katiyana se choulila ve velkém kožichu a třásla se zimou. „Tak na co čekáme?“ zeptala se a bylo krásně slyšet, jak jí drkotaly zuby.
„Jenom počkej, za chvilku uvidíš,“ prohlásila stájnice.
Katiyana si povzdechla a pomalu se otočila. Takhle si svůj den nepředstavovala. Ruce ji pálily a bolely, čím dám tím více. A její důvěra ke králi se rozbila na milion kousíčků. Šok a pocit zraněnosti se pomalu měnil v hněv.
„Co je to?“ zeptala se a ukázala na rozestavěnou budovu podobnou stodole.
„Náš dům,“ řekla Klaribel hrdě. „No bude, až ho dokončíme. Král ho pro nás nechal postavit.“
„Vy nechcete žít na zámku?“ dotazovala se Katiyana překvapeně.
„Ne. Chci mít domov podobný tomu, který jsem měla jako dítě.  A navíc Jago a já budeme brzy potřebovat další pokoj. K tomu všemu mám ráda, když to mám jen pár kroků ke stájím.“
Zčista jasna se vznesl vítr a ona se otočila za zdrojem toho náhlého poryvu. Uviděla něco pohybujícího se z kopce dolů. Klaribel skákala ještě víc a nadšeně tleskala. Všechna ta radost byla v rozporu s jejím drzým chováním a sprostou mluvou. I přesto se Katiyaně tahle její stránka zamlouvala.
Postavy se přibližovaly. Byly větší a větší. Princezna je sledovala v úzkostlivém úžasu, až nakonec mohla rozeznat urostlé muže navlečené v kožešinách. Za nimi se vzpínali koně, na které by Katiyana nebyla schopna dosáhnout, i kdyby se postavila na špičky. Vlastně by pod nimi mohla projít, aniž by se sklonila. Jen při pomyšlení na to, že by se přiblížila k těmto potvorám, se otřásla.
„Tady je tvá výhra,“ zaburácel ten zarostlejší. „Dali jsme slovo, teď je čas na vyplacení sázky. Podívejme se na důkaz.“ V očích mu zajiskřilo a pod tmavými vousy se usmíval.
Klaribel se zakřenila a rozepla si kabát.
Katiyana nechápala, co se tady děje. Spadla jí čelist, když žena vytáhla svou tuniku z kalhot a zvedla ji vysoko a odhalila tak zakulacené břicho.
Muži se zasmáli a poplácali ji po rameni, než jemně pohladili ten hrbolek. „Ach opravdu. Naše klisnička bude mít hříbátko,“ řekl ten menší s úsměvem na tváři. „Kdy se má dítě narodit?“
Klaribel stáhla košili zpět dolů a zastrčila ji zpět do kalhot, aby bylo děťátko v teple. „Někdy na jaře.“
„Hoho, tak to budeš mít brzy plné ruce práce. Možná bychom tyhle šelmy měli vzít zpátky domů.“
Drobná chovatelka koní si dupla a založila ruce v bok. „Ale houby! Slyšela jsem tě,“ řekla, jak ho bodla prstem do hrudi, „ jak ses vsadil, že pokud já se někdy vdám a budu mít své vlastní dítě, dáš mi dva koně ze svého chovu.  A ona už je na cestě, takže zaplať a dodrž své slovo.“  Nastavila ruku, aby jí předali otěže.
Smáli se a plácli si před tím, než ji předali ta zvířata, co ji o několik stop převyšovala. „Dobrá, ale nejdřív nám ukaž, kde je máš v úmyslu ustájit. Je ti přece jasné, že se nevejdou do stájí k těm koníčkům, co chováš.“
Klaribel se zašklebila a vyrazila ke stodole. Katiyana si dávala pozor, aby šla před ní, daleko od těch velkých potvor.

Princeznu překvapilo, jak teplá a čistá stodola byla. Smrděla tu zvířata, ale vznášela se tu i vůně čerstvého sena. „Ehm, kde jsou koně?“ zeptala se, když viděla prázdné stáje, jen zrzavá kočka tu lenošila na balíku sena.
Klaribel nadzvedla obočí. „Na pastvě. Kde jinde by měli být?“
„Myslela jsem si, že venku je na ně moc zima.“
Všichni tři na ni zírali, jako by jí narostla druhá hlava. Ona se skrčila a doufala, že se nebudou na nic vyptávat. Muži ji překvapili, když se místo otázek začali řehtat na celé kolo. „Nemyslím si, že ona je koňák,“ prohlásil jeden z nich.
Klaribel se zasmála. „Kdo by neměl rád koně, že?“ Natáhla se a poplácala velké zvíře po čenichu. Kůň sehnul hlavu a málem ji tak povalil. Ona se jen usmála.
„Brzo bychom ti mohli nabídnout nové plemeno,“ dobíral si ji ten zarostlý.
„Nové plemeno? Odkud?“
Ten menší zavrtěl hlavou a odmítal říci podrobnější informace, ale ten zarostlejší si jen promnul vousy a pokračoval. „Znáš severní království?“ zeptal se. Katiyana při těch slovech nadskočila, až jí málem spadl těžký kožich z ramen. Jediné království, které leželo severněji než to Valankovo, bylo to, z kterého pocházely její matka a Sula.
Katiyana i Klaribel horečně přikývly.
„Konečně se nám podařilo najít průsmyk, abychom s nimi mohli obchodovat.“
„Lžeš,“ obvinila ho stájnice. „Nikdo nezdolá tyto hory, jediný průsmyk leží mnohem jižněji. Nikdo tudy neprošel od chvíle, co se Sula stala královnou.“
Princezna zalapala po dechu, ale snažila se to zakrýt kašlem. Ani jeden z nich si toho však nevšiml, takže netrpělivě vyčkávala, jak bude rozhovor pokračovat.
„Říkám pravdu,“ trval na svém. „Byli jsme první cizinci, kteří tama prošli po velmi dlouhé době. A byly opravdu rádi, když jsme jim řekli, že s nimi chceme obchodovat,“ dodal samolibě.
Druhý muž se opět zapojil do debaty. „Řekni jim i to ostatním, Cleme.“
Clem si promnul vousy. „Jo, to bylo opravdu neobvyklé.“
„Co?“ vypískla Katiyana. Napínali ji tak, že už to nemohla vydržet.
„No,“ řekl, naklonil se blíž a ztišil hlas. „Jejich král je pryč.“
„Pryč?“ opakovala Klaribel. „Co tím myslíš, že je pryč?“
„Jen, že je pryč. Lidé povídali, že prý je jeden den shromáždil a oznámil, že v této zemi už není magie. Pak mrštil korunou o zem, popřál ji vše nejlepší a zmizel.“
Katiyana si odfrkla nad tím prapodivným příběhem, Klaribel se tomu jen zasmála.
„Co bychom se starali o nějakého pomateného krále… No takže, jaký plemeno koní jste od nich dostali?“
„Ne ne,“ zavrtěl hlavou ten menší, když se škrábal na nose. „Myslím, že si ponechám svá tajemství, než mi zase ukradneš další z mých ceněných zvířat.“
Po dalším škádlení a žertech, nabádali muži Klaribel, aby se o jejich koníčky starala s náležitou péčí a láskou. Katiyana mezitím seděla na balíku slámy s kočkou, živým topením, na klíně. Nesnášela, jak s ní otřásla byť jen zmínka o království, odkud pocházela její matka. „Co budeš dělat s těmi zvířaty?“ zeptala se nakonec, když už muži odešli.
Klaribel vzhlédla od kartáčování husté srsti jejích nových mazlíčků. „No, tradičně se používají pro táhání kočárů, povozů a tak. Jsou oblíbení hlavně u zemědělců a kočích.“
Tohle nebyla odpověď, kterou očekávala. „Ale co s nimi budeš dělat?“
Žena zaváhala. „Nic. Jen jsem je chtěla mít ve svém chovu. Můj otec měl koně velmi podobného plemena. Miloval ta zvířata, jako by to byly jeho vlastní děti. Myslím, že mi tito chlupáči připomínají doby, kdy jsem byla šťastná.“
„Teď nejsi šťastná?“ zeptala se Katiyana. „Máš manžela, dítě je na cestě. A váš dům bude brzy dokončen.“

Klaribel se zlehka usmála. „Jsem šťastná, stejně jako jsem byla i kdysi. Myslím, že jsem chtěla něco, co by spojilo moji minulost s přítomností, víš?“
Princeznu bodlo u srdce. Věděla to. Rozuměla tomu až moc dobře. Přála si, aby její otec ještě žil a aby mohla být se svými kamarády v lese a… nevěděla, zda si ještě přála, aby potkala Liana. Když ho neovládal ten jeho vztek, byl to vlastně docela fajn chlap. Laskavý, spravedlivý, věrný. Takový jako by správný muž měl být.
Zavrtěla hlavou. Taky byl ten, kdo ji popadl a ona neměla tušení, co by jí udělal, kdyby od něj neutekla. S těmito myšlenkami se její hněv opět rozhořel.
„Vím, co máš na mysli,“ přiznala potichu. Nechala tento rozhovor odeznít vděčná za trochu klidu.  Ten byl přerušen až tehdy, když Klaribel dokončila hřebelcování a požádala ji, aby přinesla mrkev z koše, který byl vedle pytlů s žitem.
Nejistě jednu vybrala a vydala se ke Klaribel. Neuvědomila si však, jak daleko koně dosáhnou. Málem zakopla o vlastní nohy, když se větší koník po ní natáhl a ukradl jí mrkev přímo z ruky
Stájnice se jen zasmála. „Bucku, copak nemáš žádné způsoby?“ napomenula ho hravě. Otočila se zpět ke Katiyaně. „Zkus to se Sněženkou. Podívej, jak zdvořile čeká, až jí jednu dáš.“
Princezna vzhlédla a viděla, jak se na ni to zvíře dívá velkýma hnědýma očima. Odfrkla si a zahrabala bílým chlupatým kopytem. Katiyana sebrala odvahu, sáhla do koše a vytáhla další mrkev.
„Dej si ji na dlaň,“ instruovala ji Klaribel.
Klisna se naklonila a jemně zbaštila mrkev z princezniny dlaně. Katiyana šokovaná tou jemností se musela zasmát nad svým strachem.
Klaribel zářily oči. „Chceš se projet?“
„Ne, ani omylem. Na těchto koních? Jak bych na ně vylezla?“ panikařila.
Chovatelka koní se ušklíbla. „Ukážu ti jak.“

Než se nadála, už seděla na hřbetě jedné z těch velkých potvor a to konkrétně na Sněžence. Klaribel seděla za ní a držela otěže. „Ale co sedla?“ zeptala se a hledala pohodlnou pozici.
Klaribel si jen odfrkla a pobídla zvíře, aby opustilo stodolu. Katiyana popadla hřívu, aby se udržela, ale vmžiku ji pustila, protože jejíma rukama projela bolest.
„Klid,“ napomenula ji Klaribel. „Hýbej se v souladu s ní. Kráčí pomalu a našlapuje jemně. Navíc má boky dostatečně široké, aby ses mohla pohodlně usadit. Pokud ti nevyhovuje jízda na ní, pak nechápu, jak to děláš, že přes noc nevypadneš z postele. A kromě toho se nebudu obtěžovat s výrobou sedla, dokud tito koně nepřestanou růst. Byla by to ztráta času.“
„Nepřestanou růst?“ vydechla Katiyana. „Tohle nejsou dospělí koně?“
Její dotazy vyschly v momentě, když Klaribel pobídla koně a klusaly kolem hradu.
„Klid,“ napomenula ji znovu, „nebo opravdu spadneš.“
Když už neměla jinou možnost, Katiyana se donutila uvolnit. Jemně položila ruku na hřívu koně a než se nadála, užívala si jízdu skoro tak jako Klaribel.
Když dokončily kolečko kolem hradu, měla dobrou náladu a úsměv na tváři. Slunce už téměř zapadlo za obzor, když slezly z koní. Bez dalšího pobízení, Katiyana pomohla nahnat koně zpět do stájí a společně pak zamířily na hrad.
Princezna před vstupem zaváhala a zastavila se. Klaribel se zastavila také. „Na,“ řekla tiše a podala ji malou lahvičku, kterou vytáhla z kapsy. „Po koupeli, kterou opravdu potřebuješ, si to vetři do svých zranění.“ Katiyana se nad jejími slovy nijak neusmála, jen vzdychla. „Ty se bojíš krále, viď?“
„Ne, chci ho zavraždit,“ zamrmlala princezna temně.
Klaribel se rozřechtala. „To je přístup! Jsi silná holka, dej mu to najevo a on se už k tobě nikdy nebude chovat špatně.“ Zamračila se nad svým prohlášením. „No, možná mu to budeš muset říct několikrát… Když vezmu v potaz kolikrát Calia umravňovala Valanku…“ otřásla se při pomyšlení na to číslo. „No tak běž,“ pobídla ji.
Katiyana pokrčila rameny. Znovu se cítila nepříjemně, protože zase narazila na někoho, kdo si myslel, že převychovat krále byl její životní úděl. Už toho měla sama dost. Vztek je jeho vlastní problém, se kterým se musí vypořádat sám.


27 komentářů:

  1. Díky za další pokračování!!

    OdpovědětVymazat
  2. Jste skvělí !!! Děkuji mnohokrát za překlad a korekci další části !!!

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji moc za překlad.Petra

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji moc.. Věděla jsem, že ty dvě si sednou ;)

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji moc za další skvělou kapitolu a už se těším na další

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuji za překlad a korekci - koukám, že ohnivý král bude brzy zkrocený...

    OdpovědětVymazat
  7. veľká vďaka za super preklad a korektúru, a teším sa na pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc za skvělý překlad a korekci :-) těším se napokračování :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Dekuji moc už se těším na další

    OdpovědětVymazat
  10. Diky moc za další pokracovani��

    OdpovědětVymazat
  11. Moc děkuji za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  12. :D :D som zvedava na pokracovanie, dakujem za krasny preklad a korekciu :)

    OdpovědětVymazat
  13. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  14. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  15. Děkuju za další kapitolu :)

    OdpovědětVymazat
  16. Diky moooc za preklad :-)

    OdpovědětVymazat