úterý 31. května 2016

Falešná identita - 11. kapitola 1. část



Rozhodla jsem se, že si s Franny promluvím po naší poslední hodině, ale když jsem šla ven, zastoupil mi cestu Phil, který čekal u předních dveří.
Na chvíli se narovnal, když mě uviděl, a jeho tvář zčervenala. Zastavila jsem se, nejistá co říct. „Jsem rád, že jsi zpátky,“ řekl, přešlapujíc. Natáhl ke mně velkou kruhovitou krabici, na jejímž víčku byla namalovaná husa, a pořád hleděl do země.


Vzala jsem si ji. „Pro mě?“
„Babička pro tebe upekla sušenky.“
„Proč?“ vypálila jsem, odolávajíc nutkání otočit se a odejít. Byl tím tajemným mužem, se kterým se Madison stýkala? Jeho kůže zrudla do sytější červeně, jeho modré oči se potkaly s mými. „Tvoje mamka řekla babičce, že se dnes vracíš do školy. Však víš – sousedské řeči.“
„Ty bydlíš se svou babičkou?“ zeptala jsem se. Ve chvíli, kdy jsem to vyslovila, jsem si uvědomila, že to byla asi dost hloupá otázka.
Podíval se jinam. „Jo. Už musím jít. Je fajn tě znovu vidět, Madison.“ Dřív, než jsem mohla říct další slovo, rozběhl se ke stojícímu školnímu autobusu. Nejspíš se mu ostatní děcka posmívala, že jezdí autobusem.
Všimla jsem si Franny na parkovišti a namířila si to k ní. Pro jednou nebyla obklopená skupinou svých přátel. Nechtěla jsem, aby kolem ní byli, zvláště ne Ryan nebo jeho přítelkyně s rozcuchanými vlasy Chloe. Většinu dne mi věnovala vraždící pohledy. Možná věděla, že se Ryan o Madison pořád zajímá.
Když jsem se přiblížila k autu, strkala zrovna Franny klíč do jejího červeného kabrioletu značky Volkswagen Brouk.
„Hej, Franny,“ zavolala jsem. „Mohla bych s tebou mluvit?“
Vytrhla klíč ze zámku a otevřela dveře. „Neoslovuj mě tak.“
Malý kousek soucitu, který jsem zahlédla ve třídě při biologii, byl pryč.
„Omlouvám se. Tak tě nazývala předtím Ana. Já… nepamatuji si tvoje jméno.“ Snažila jsem se vypadat tak omluvně, jak jen to šlo. Potřebovala jsem ji na své straně, pokud jsem z ní chtěla dostat nějaké informace. Podezřívavě si mě měřila přes dveře auta. „Takže ty si vážně nic nepamatuješ?“ Přinutila jsem své rty se zachvět, abych vypadala, že se každou chvíli rozpláču, a pak jsem zavrtěla hlavou. Zdálo se, že to funguje.
Její výraz zjihnul, ale pořád byl studený. „Jmenuji se Francesca. A už opravdu potřebuji jet domů.“
Vykročila jsem dopředu. „Jen minutu, prosím? Chci se tě na něco zeptat.“
Sevřela své klíčů. „O co jde?“
„Zaslechla jsem nějaké drby… že jsi mě nějakou dobu zpátky viděla s někým jiným, s nějakým chlápkem, a nebyl to Ryan. Kdo to byl?“
Parkoviště se zaplnilo řevem motorů a konverzace, výpary zaplnily můj nos, když začalo více lidí vyjíždět. Ryan se opřel o své auto na druhé straně parkoviště a sledoval nás. Zřejmě doufal, že si budeme moci promluvit navzdory mé zprávě. A možná se mu to splní – pokud se tu jako první neukáže Devon.
Francesca zlehka bubnovala prsty do volantu, její výraz byl uzavřený. „Poslyš, Madison. Byla tma, moc jsem toho neviděla.“
Špičky uší jí zrůžověly. Lhářka. Vložila klíč do zapalování a nastartovala. Sevřela jsem okraj dveří. „Prosím, Francesco. Potřebuji to vědět.“
Pohlédla na mě, zvažujíc, a na chvíli jsem si byla jistá, že mi to poví, ale pak zavrtěla hlavou. „Podívej. Kdybych to věděla, tak bych ti to řekla, ale nepoznala jsem ho. Nebyla jsem dost blízko a bylo dost pozdě. Jediné, co vím, je, že ten kluk nebyl Ryan. To je vše, co jsem viděla. Nepomůžu ti.“ Zavřela dveře a já jsem mohla jenom ustoupit nebo by mi přejela nohy, když odjížděla. Ryan se vydal mým směrem s úsměvem na tváři, ale pak se zastavil. Za mnou se ozvaly kroky.
„O čem tohle všechno bylo?“ objevil se mi u boku Devon. Francescino auto zmizelo za zatáčkou.
„Jen jsme si povídaly.“
Zúžil oči při pohledu na Ryana. Dřív, než se mohl zeptat na další otázky, vlezla jsem do jeho auta. Když jsme oba seděli uvnitř, zaváhal, ruku na klíči od zapalování. „Nevěř ničemu, co ti Francesca řekla. Má příliš ráda drby.“
Pokud by mi něco řekla, mohla bych poslechnout jeho radu, ale byla jsem tam, kde jsem byla na začátku. Proč bylo tak těžké zjistit, kdo byl ten druhý kluk? Když jsem se připravovala na tuto misi, myslela jsem si, že Madisonin život byl jednoduchý, ale teď jsem měla pocit, jakoby tu bylo nespočet pastí, do kterých bych mohla rychle spadnout.
S poskakováním vyjelo auto z parkoviště a my spolu s ním jeli na hlavní silnici.
„Víš něco o nějakém tajemném klukovi, se kterým jsem se prý scházela?“
Devon málem narazil do auta před námi. Jeho prsty se zkroutily na volantu. „Proč?“
Sevřel čelist. Rozhodně nic snadno neprozrazoval. „Protože potřebuji vědět, co se skutečně stalo a co si nepamatuji. Randila jsem s někým po Ryanovi?“
„Ne, neměla jsi další kluka.“ Způsob, jakým to řekl, mě nutil zauvažovat, jestli za tím nebylo něco víc. Proč by mi nikdo nic neřekl? Devon chtěl pravděpodobně svou sestru chránit, ale zřejmě si neuvědomil, že tajnosti jen pomohou vrahovi zvítězit. Když jsem se na Devona podívala, žaludek se mi propadl. Srdce běželo jako o závod a hlavou se mi honilo nesčetně otázek. Bylo tady tolik záhad a nikdo nevěděl, kolik času mi zbývalo, než vrah znovu zasáhne, aby dokončil, co začal.
„Co když se mi stane něco jenom proto, že jsi mi to neřekl?“
Škubl sebou. „Snažím se tě chránit, Maddy. Opravdu se snažím, ale musíš mě to nechat dělat.“
Zajeli jsme na příjezdovou cestu a já věděla, že konverzace je u konce. Linda už čekala ve dveřích. Opustila alespoň to místo?
Ten večer jsme znovu jedli večeři pohromadě jako rodina. Nejspíš to byl každodenní rituál. Po večeři vešel Ronald ke mně do pokoje. Zůstal ve dveřích, jeho ruce neobratně zápolily s červeným batůžkem.
„Když ti bylo pět, dali jsme ti na Vánoce náhrdelník a ty jsi ho od té doby nosila. Dokud…“ Ohryzek na jeho krk se zvedl a spadl. Nedokončil tu větu, ale samozřejmě jsem věděla, o čem mluví. Podal mi ten batůžek a já ho vzala třesoucíma se rukama. Otevřela jsem ho a našla zlatý náhrdelník s přívěskem ve tvaru růže. Přejela jsem prsty po kvalitním řetízku.
„Dovol.“ Ronald náhrdelník vzal klepajícími se prsty a připnul mi ho kolem krku. Zlato bylo studené na mé kůži.
„Děkuji.“ Můj hlas byl chraplavý a roztřesený. Nikdy před tím jsem nedostala tak nádherný dárek.
Nezapojuj se emocionálně. Majorova mi vyvstala v mysli. Ale když se mi v krku udělal knedlík, došlo mi, že je pozdě na jeho rady.
Obtočila jsem kolem Ronalda paže a on mě políbil na temeno. Proč můj táta nemohl být víc jako on?
„Ehm, tati? Můžu se tě na něco zeptat?“
Usmál se. „Právě jsi to udělala.“
„Phil Faulkner. Co o něm víš?“
„Bydlí na konci ulice s babičkou. Když jste byli malí, hrávali jste si s ním, ale po čase ses odtáhla. Když o tom tak přemýšlím, dlouho jsem ho tu neviděl.“
„Děkuji,“ řekla jsem. Prohrábnul mi vlasy. Měla jsem pocit, že by Madison mohla nesnášet, kdyby jí tak někdo zničil účes, ale nedokázala jsem nic říct.
Ještě dlouho poté, co odešel, jsem svírala zlatý řetízek na místě, kde mě zanechal.
Myslí mi občas prošly výjevy mé minulosti. Z doby, kdy můj táta s bratrem žili se mnou a mamkou. Doba smíchu a štěstí. Nedokázala jsem však říct, jestli to byly vzpomínky nebo prostě jen výplody mé fantasie.
Zavřela jsem dveře a zamkla se. Madison na mě zírala ze zrcadla na dveřích. Zavřela jsem oči, ačkoliv to nebylo nezbytné pro proměnu. Projelo mnou známé vlnění. Kosti se prodloužily. Šlachy se napnuly. Tvář změnila tvar. Ale v té změně byla i nejistota, která tam být neměla, jako když škytá starý motor, než se chytne.
Pocit zmizel a já se odvážila podívat se na svůj obraz. A bylo to všechno špatně. Tolikrát jsem se snažila změnit se na svého otce, jen abych viděla jeho tvář, slyšet jeho hlas, pomohla si vzpomenout, ale byl to zbytečný boj. Data už vybledla stejně jako vzpomínky.
Místo toho jsem vypadala jako špatně udělaná figurína z muzea Madame Tussauds (muzeum voskových figurín v Londýně, pozn. překl.). Vosková kůže, prázdné oči, tvář obecná a nejasná. Nechala jsem vlnění, aby se přese mě přelilo. Během pár sekund jsem byla zpátky ve svém těle.
Zírala jsem do mezer ve stínech, ale nikdo tam nebyl. Alespoň nikdo, koho bych mohla vidět. Ta osoba, kterou jsem viděla předtím za oknem, byla možná ta samá, kterou viděla Francesca s Madison.
Když jsem se natáhla na postel, bolest mých svalů byla téměř nesnesitelná. Mé tělo bylo unavené z dlouhých dnů plných předstírání. S pohledem na dveře jsem se ujistila, že světla na chodbě už byla zhasnutá. Madisonina noční košile byla kolem mého hrudníku pohodlná. Usnout v jiném těle než v těle Madison byl risk, to jsem věděla. Ale byla jsem tak, tak unavená a mé tělo potřebovalo odpočinek. Svírajíc řetízek, jsem zavřela oči.
Jen na pár minut.

.   .   .   .

8 komentářů:

  1. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  2. super už se těším na dalsí tyden. Je to čím dál zajímavější. To by mě zajímalo, kdo je ten druhý kluk. Takhle napnutá u knížky jsem nebyla už hodně dlouho. DĚKUJI ZA PŘEKLAD! :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji Ti za komentář, dobrá vílo :)

      Vymazat
  3. Moc děkuji za novou kapitolu. Zdenka

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji moc.. tuhle knihu zbožňuju:) těším se na další

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za překlad a korekturu

    OdpovědětVymazat