úterý 24. května 2016

Falešná identita - 10. kapitola 3. část



Pohledy a šeptání mě následovaly celou cestou do jídelny. Ana se mračila na každého, kdo se odvážil koukat na mě déle než sekundu. Vážně se mi líbila. Hodně mi připomínala Holly.
„Můžeme si sednout někam, kde je klid? Potřebuji s tebou mluvit,“ zašeptala jsem, potom co jsme si koupili kousek pizzy. Ana nás vedla ke stolu na konci místnosti, nádherně blízko toaletám. Žádný div, že si ho ještě nikdo nezabral. Ale pro mé účely byl perfektní a navíc mi dával úžasný výhled na celou místnost.


Klesly jsme do těžkých plastových židlí a já začala žvýkat svou pizzu. Díky množství sýra byla téměř gumová a ležely na ní kousky neidentifikovatelného druhu párku. Fuj. Položila jsem pizzu zpátky na talíř. Ana svou ještě ani nezačala. Byla příliš zaměstnaná pozorováním mého obličeje.
Utřela jsem si zamaštěné ruce do ubrousku a nechala si chvilku času, abych si promyslela, jaká slova zvolím. „Ehm…, proč jsem se rozešla s Ryanem?“ Tolik k nenápadnosti.
Smutek přeběhl po Anině tváři. Slabě se usmála. „To jsi mi nikdy neřekla.“ Pokrčila rameny, jakoby o nic nešlo, ale její hlas a oči říkaly něco jiného. Ranilo ji a zklamalo, že to šlo mimo ni. „Vždycky jsem si myslela, že to bylo proto, že se více zajímal o své kámoše než o tebe, ale byla jsi tak tajemná ohledně celé té věci.“ Její oči zkoumaly můj obličej.
Doufala jsem v jinou odpověď. Pokud Devon nepromluví, pak mi zbývá jediná osoba, která by mi to mohla říct – Ryan. A nebyla jsem si jistá, jestli by to byla dobrá volba si s ním o tom promluvit.
„Takže si to vážně nepamatuješ?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Mám v paměti hodně prázdných míst. Přála bych si, abych si toho pamatovala víc.“
„Možná je dobře, že si toho hodně nepamatuješ.“ Posbírala ze své pizzy kousky párku a naaranžovala je na svém talíři do malého kolečka.
„Ne, vážně by pomohlo, kdybych si vzpomněla. Pak by možná ten vrah už neběhal na svobodě.“ Ta slova byla ostřejší, než jsem zamýšlela.
Aniny oči se rozšířily a její ruce ztuhly. „Omlouvám se. Jen jsem myslela – “ její hlas se vytratil a oči se odvrátily.
Natáhla jsem se pro její ruku. „Já vím. Znervózňuje mě myslet na to, co se stalo. Opravdu nic dalšího nevíš, jako třeba jestli jsme se Ryanem hádali nebo tak něco?“
Aniny ruce se sevřely v pěst. „Ne. Teda, řekla jsi mi o tom, že jste se s Ryanem rozešli, ale neřekla jsi mi o žádném konkrétním incidentu. Ačkoli jsem zaslechla nějaké klepy.“
„Klepy?“
„O tobě a jiném klukovi.“
„Kterém?“
„To nevím.“ Pořád se dívala před sebe na stůl na druhém konci místnosti. Populární děcka – bylo jednoduché říct, kdo byli, když se zdálo, že jsou v centru dění. Seděl tam Ryan s děvčetem s rozcuchanými vlasy. A vedle nich byla další známá tvář – Franny. Házela pohledy naším směrem.
Nikdy před tím jsem na střední školu nechodila, ale věděla jsem toho dost o hierarchii, protože to bylo Majorovo oblíbené téma. Madison mezi ně musela taky patřit, když chodila s Ryanem.
„Proč jsme se s nimi nekamarádily? Nebyly jsme součástí jejich skupiny, než jsem byla napadena?“
Anin výraz potemněl. „Ne, jejich skupinu jsme před časem opustily.“ Začala si hrát se zbývajícím kouskem své pizzy.
„Proč? Co se stalo?“
Devon vstoupil do jídelny s partou kluků a smál se, když jeho oči našly mě. Seděl se svými přáteli, ale cítila jsem, že na mě dává zároveň pozor. Dovolila jsem si rozhlédnout se po zbytku jídelny. Za Devonem a jeho kamarády seděla skupinka Gótů. Stůl napravo od nich byl obsazen dvěma baculatými dívkami, které na sobě měly podobné oblečení, a na kraji místnosti seděl zcela sám Phil. Jeho oči se na moment zvedly k mým, než začal věnovat pozornost svému talíři.
„Jak jsem řekla, když ses rozešla s Ryanem, pár lidí si myslelo, že to bylo proto, že jsi ho podváděla. Franny tě prý jednou večer viděla – s jiným chlápkem.“
„S kým?“
Ana se zapitvořila. „Nevím. Nikdo to neví, Franny to nikomu neřekla. Jen řekla, že ten chlápek byl menší než Ryan a určitě to nebyl on. Franny se ale ráda poslouchá. Je to lhářka. Ale ostatní byli na Ryanově straně, a tak jsme je opustily a dělaly věci po svém. Říkali ti coura a děvka. Nenávidím je.“
„Opustila jsi své přátele pro Ma – mě?“ Téměř jsem řekla Madison, ale zvládla jsem se zastavit, než mi to jméno vyjelo z pusy.
„Nebyli to skuteční přátelé, jinak by o tobě tak hnusně nemluvili.“
„Byla jednou z nich Kristen?“ zeptala jsem se, následujíc náhlou intuici.
„Jo, byla z nich nejhorší, vždycky o tobě říkala hnusy. Ona a Franny byly nejlepší kamarádky.“ Do výrazu jí probleskla vina. „Strašně jsem se s Kristen pohádala den před tím, než zemřela. Vmetla jsem jí do obličeje hrozné věci. Pořád se kvůli tomu cítím špatně.“
„Nemohla jsi vědět, co se stane.“ Vzala jsem ji za ruku. „Vzala Franny tu tragédii špatně? Nevypadá jako někdo, kdo ztratil před pár měsíci nejlepší kamarádku.“
„Byla úplně zlomená a brečela, když to zjistila a týden pak nebyla ve škole, ale když se vrátila, vypadala, jako by se nic nestalo. Snaží se dbát na to, jak vypadá. Nechápu, jak to dokáže. Byla ze mě troska, když jsi byla v nemocnici. Jsem tak ráda, že jsem tě neztratila.“
Ale ztratila. Sklonila jsem pohled ke stolu. „Řekla jsi policii, co jsi zrovna pověděla mně?“
„Ano, ale ne s tolika detaily. Ptali se mě na tebe a Ryana, ale nezdálo se, že by to měli za něco důležitého.“
„Proč ne? Neměl by se bývalý přítel dostat na seznam podezřelých osob?“
„To bych si také myslela, ale hádám, že to bylo kvůli těm dalším vraždám.“ Kousala se do rtu a její pohled byl vzdálený. „Vůbec to nedává smysl. Proč by to někdo dělal?“
Začal mi vibrovat mobil. Vytáhla jsem ho z batohu. Byla to textovka od Ryana, ve které se ptal, jestli jsem dostala vzkaz a jestli se s ním setkám. Když jsem vzhlédla, koukali na mě oba – Ryan i Devon – ale po chvíli se Devonova pozornost přesunula na Ryana. Ten si toho nevšiml. Měl oči jen pro mě, jeho výraz byl plný naděje. Téměř jsem ho litovala.
„Zpráva od Ryana?“ zeptala se Ana. Vyplašeně jsem vzhlédla. „Jo, vážně si chce promluvit.“
Kousla se do rtu. „Je to na tobě, ale myslím, že bys měla poslechnout svého bratra.“ Napsala jsem Ryanovi krátkou odpověď, že jsem vzkaz dostala, ale nezvládnu tam přijít.
Ve chvíli, kdy nastalo v místnosti ticho, jsem věděla, že vstoupil Alek. Prohlédl si řady stolů a naše oči se setkaly. Bylo fyzicky bolestivé předstírat, že ho neznám. Chtěla jsem na něj zamávat, ale někdo už byl rychlejší.
Franny k němu spěchala s přeslazeným úsměvem na tváři, svůdně se dotýkala jeho paže. Pracky pryč, Franny, pomyslela jsem si. K mému překvapení se však Alek nechal zavést ke stolu s bývalými přáteli Madison.
V žaludku mi bublala žárlivost. Věděla jsem, že se jen z nich snaží vytáhnout informace, ale stejně se mi to nelíbilo, zvláště když mu Franny hodila svůj bohatý hrudník téměř do obličeje.
Ana se ke mně naklonila a spiklenecky zašeptala, „To je ten nový kluk. Zrovna se sem přistěhoval se svou mamkou. Jmenuje se Alek.“
Byla jsem ráda, že se Major rozhodl ponechat Alekovi jeho jméno.  Alespoň na něj omylem nezavolám špatným jménem. Zdá se, že obyvatelé městečka uvěřili Summersině příběhu. Možná že díky zásahu Summers mě policie ještě nevyslýchala.
Nacpala jsem si do pusy zbytek pizzy, ačkoliv jsem neměla hlad.
Znovu na tebe kouká,“ řekla Ana.
Doufala jsem, že myslí Aleka. Polkla jsem lepkavou hmotu a zeptala se, „Kdo?“
„Phil. Proč se nemůže dívat na někoho jiného?“

Ale když jsem se zadívala jeho směrem, zabořil obličej do knihy.

6 komentářů:

  1. Moc děkuji za další kousek.Zdenka

    OdpovědětVymazat
  2. Dekuji moc za další část. Už se strašně těším na další, začíná to být dost zajímavé.

    OdpovědětVymazat
  3. Jen tak dál, jen tak dál! Chci vědět, jak to bude pokračovat. :-D Už se těším a moc díky. :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat