úterý 17. května 2016

Falešná identita - 10. kapitola 2. část



„Nejdříve máme biologii,“ řekla Ana.
Už dřív jsem si projela rozvrh a dokonce si i prohlédla pár učebnic, když budu muset být ve všech třídách, do kterých chodila Madison. Bylo to vůbec poprvé, co jsem byla na střední škole. Kdyby byla situace jiná, možná bych si to užívala. Ale tohle bylo mimo mou sféru. Nevěděla jsem vůbec nic o tom, jak se chovat jako normální student, natož senior.


Ana se zastavila před skříňkou a zadala kombinaci. Skříňky byly žluté a až moc ladily k modrožlutým dlaždicím podlahy.
„Ehm…, ta je tvoje.“ Ana ukázala na skříňku vedle její. Kus papíru vyčníval z úzkého prostoru mezi dvířky.  Devon ho sebral dřív, než jsem mohla zareagovat, ale vytrhla jsem mu to z ruky. „To je pro mě.“
Na chvíli vypadal, že se chce hádat. „Od koho to je?“ zeptal se. Ana se přestala přehrabovat v tašce a zírala střídavě na mě a na Devona.
„Znáš mou kombinaci?“ otázala jsem se, ale Devon nechtěl to téma jen tak pustit. Natáhl se kolem mě a otočil zámkem nejdřív doprava, pak doleva a pak zase doprava. Otevřel skříňku a podal mi papír s čísly. „Teď to vysyp, Maddy.“
Lidé si šeptali a sledovali nás, ale nikdo se nepřiblížil natolik, aby nás slyšel. Nervózně jsem rozbalila vzkaz. Byla to zpráva od Ryana.

Ahoj Maddy,
Vím, že se dnes vracíš a nemůžu se dočkat, až tě uvidím. Tolik jsem se o tebe bál. Tvůj bratr mi nic nechtěl říct. (Však víš, jaký je.) Ale já se nedokážu od tebe držet dál. Chybíš mi.
Potřebuju s tebou mluvit. Setkáme se na parkovišti po škole. Přijdeš?
Ryan

„Ne. Ty se s ním nesetkáš,“ řekl Devon. Četl mi přes rameno. „Nepamatuješ si, jak ti bylo kvůli němu mizerně. Nenechám ho zneužít tvou amnézii, aby tě dostal zpátky.“
Zmačkala jsem ten papír a hodila ho do své skříňky. „Umím se o sebe postarat.“
„Prosím, jen jednou mě poslechni. Drž se od Ryana dál, alespoň pár dní, než se všechno usadí.“
Věnovala jsem mu zdráhavé přikývnutí a vzala si učebnici biologie a složku. Devon nás doprovázel ke třídě. „Je s vámi Ryan na biologii?“
Ana přikývla. „Máme s ním většinu hodin.“
„Budu v pořádku. Opravdu. Kdy jsem se s ním vlastně rozešla?“
„Asi před dvěma měsíci,“ odpověděla Ana. V té době došlo k první vraždě.
„Takže už je to nějakou dobu. Bude to v pohodě,“ řekla jsem. Nevypadali přesvědčeně, ale kdo by je po přečtení toho dopisu mohl vinit? „Běž,“ naléhala jsem na Devona. S posledním pohledem přes rameno se otočil a šel do své třídy.
Ana a já jsme si sedly do lavic a šum třídy ustal. Cuchalo mi to nervy. Na všechny jsem se usmála, abych ukázala, že jsem skutečně naživu. Kdyby se uvědomili, že vím, že civí, možná by přestali. Jakoby někdo řekl „akce!“, děvčata se shromáždila u mé lavice a kluci je pomalu následovali.
Vysoká dívka, útlá jako proutek, promluvila jako první. „Jsme tak rádi, že jsi zpátky, Madison. Říkalo se, že jsi velmi těžce zraněná.“ Pozastavila se, jako by si myslela, že jí budu odporovat.
„Všichni jsme se tolik báli. Policie se každého z nás dost vyptávala,“ dodala černovlasá dívka. Připadala mi trochu povědomá; vybavilo se mi jméno Stacey.
„Je neuvěřitelné, jak rychle ses uzdravila,“ řekla Proutek. Její oči byly dychtivé a zvědavé. Nepřišli mě přivítat. Přišli si pro nové téma k drbům. Přinutila jsem se zaměřit na jejich ruce (třásly se?), řeč těla (byli napjatí nebo se potili více než obvykle?) a jejich výrazy (byli příliš soucitní, příliš laskaví, aby vykompenzovali nedostatek skutečného citu?). Odsunula jsem to stranou. Mé oči cestovaly po spolužácích, kteří zůstali sedět na svých místech. Předstírali nezájem, aby vypadli nevinně?
Někteří si šeptali. Jeden kluk s blonďatými vlasy, bledou kůží, úzkým obličejem a vyčerpaným držením těla držel hlavu skloněnou. Neviděla jsem jeho ruce, ale ramena se téměř dotýkala uší, jakoby se chtěl stát neviditelným.
Jiná dívka se dotkla mého ramene. „Bolí to ještě?“ Ukázala mi na krk a její spolužák do ní dloubnul. Jaká hloupá otázka. Zavrtěla jsem hlavou.
„Pamatuješ si něco?“ zeptala se dívka, která vyklouzla zpoza Proutku. Její vlasy byly uhlově černé a stejné byly její oči. Náhle jakoby všichni zadrželi dech. Ana vydala zvuk, který mi připomínal zavrčení. „Zavři zobák, Franny.“
Dívka zamrkala a přivřela oči.
Paní Coleman, učitelka biologie, si vybrala zrovna tento moment pro vstup do třídy. Pár posledních studentů vběhlo za ní do třídy a ostatní si sedli na svá místa. Zabodla do mě oči a věnovala mi strohé přikývnutí, než obrátila svou pozornost ke knihám, které položila na katedru.
„Wow, jaké přivítání,“ řekla jsem potichu. Ana pokrčila rameny.
„Lidi chtějí znát pravdu. Noviny psaly o těch vraždách týdny a každý se bojí. Jsi jedinou obětí která přežila a lidé si vytvářejí vlastní teorie o tom, jak jsi vstala z mrtvých.“
„Nebyla jsem mrtvá,“ ohradila jsem se.
Aniny oči zněžněly. „Ne, ale byla jsi tak nehybná. Jednou jsem v nemocnici byla. Vypadala jsi úplně bez života.“ Pamatovala jsem si, jak Madison vypadala. Tak malá na nemocniční posteli, tak ztracená.
Usmála jsem se na ni. „Jsem zpátky.“
Paní Coleman si odkašlala, vypadala dvojnásobně větší, než když vešla do třídy – což nebylo moc – dokud na ní nespočívala veškerá pozornost. „Darwinová evoluční teorie.“
Spolkla jsem zasténání. Evoluce byla tou poslední věcí, o které bych chtěla slyšet, zvláště když se to všichni lidi dosud učili špatně. Nikdy neslyšeli o přírodních chybách, ať už chcete nazývat existenci tvorů, jako jsem já nebo Alek, jakkoliv. Nikdy neslyšeli o Variantech.
Když už je řeč o Alekovi… kde zatraceně byl? Myslela jsem si, že měl dorazit dnes do školy a věděla jsem, že má mít se mnou biologii – kontrolovala jsem naše rozvrhy. Zařídil si to snad nějak a vyklouzl z tohoto úkolu? Pokud to tak bylo, budu mít vážný rozhovor s Majorem. Bylo by nefér, že já musím trpět na střední škole, zatímco on si dělá bůhvíco. Možná měl sex po telefonu s Kate. Z té myšlenky se mi chtělo zvracet.
Zaklepání přerušilo nudnou přednášku paní Coleman o životě Charlese Darwina. S pronikavým pohledem, který by mě roztřásl kdybych nebyla zvyklá na ten Majorův, obrátila pozornost ke dveřím. Alek – vysoký, svalnatý a sebevědomý – vstoupil dovnitř. Zlost náhle zmizela z tváře učitelky. Zamrkala na Aleka a jeho šedé oči ten pohled vydržely.
„Omlouvám se, že jdu pozdě. Jsem nový a nejprve jsem se musel setkat s ředitelem.“ Nepodal jí papír, který by dokazoval jeho status, ale ona o něj nepožádala. V takových chvílích jsem přemýšlela, jestli Major byl jediný, kdo měl skrytou mentální Variaci. Nebo to byl jen Alekův dokonalý vzhled, který nutil lidi reagovat na něj tak, jak reagovali?
Paní Coleman přikývla a ukázala Alekovi volnou židli – vedle Franny, jednu řadu za námi. Naše oči se krátce setkaly, když procházel kolem mého stolu, ale jeho obličej neukázal, že by mě znal. Doufala jsem, že jsem zvládla to samé. Moje tvář byla vždycky tak nějak nehybná, když jsem ho uviděla. Každá dívka – dokonce i paní Coleman – sledovala Aleka, jak si sedal. To byl důvod, proč byl špatný nápad zamilovat se do někoho, jako byl on. I kdyby nebyl s Kate, byla tady spousta dívek, které by daly cokoliv, aby s ním mohly chodit.
Mé oči se střetly s olivově zeleným pohledem na konci třídy a tvář, které ten pohled patřil, mi v hlavě vytvořila vykřičníky. Ryan. Neviděla jsem ho přijít. Musel být mezi těmi pozdně příchozími, kteří se dovnitř vecpali za paní Coleman. Měl tmavě hnědé rozcuchané vlasy, dotýkající se uší. Jeho výraz byl nečitelný. Nějaká dívka s oválným obličejem se snažila pokývnutím přitáhnout jeho pozornost, ale ignoroval ji. Otočila jsem se, ohromená intenzitou jeho pohledu.
Povyskočila jsem, když se mi o ucho otřel Anin hlas. „Kámo, on se přes tebe ještě nepřenesl. Než jsi byla napadena, snažil se tě získat zpátky tím, že začal chodit s jinými holkami, abys žárlila. Takový vůl.“
Byla jsem si jistá, že ten vzkaz od Ryana nebyl poslední.
Snažila jsem se opět zaměřit na paní Coleman pro případ, že by se mě na něco zeptala. Většina učitelů mi nejspíš dá nějaké úlevy kvůli tomu, čím jsem si prošla, ale paní Coleman vypadala velmi zarytě.
Během hodiny se ukázalo, že nuda byla můj největší problém. Linda a Roland se opravdu strachovali zbytečně. Rozhodně jsem nebyla přepínána.
Nicméně jsem však na krku něco ucítila, a ten pocit se mi pak šířil do chloupků na rukou. Někdo mě pozoroval. To byla jedna ze základních věcí, kterou jste se naučili během tréninku ve FEA. Pohled mohl být něco fyzického, něco spolehlivého, pokud jste se naučili na to správně zaměřit.
Otočila jsem se. Ten blonďatý kluk se zdviženými rameny seděl dvě řady za mnou a zíral mi přímo do obličeje. Když se naše oči setkaly, sklonil hlavu a předstíral, že si něco škrábe do sešitu. Jeho duhovky byly modré. A měly stejně znepokojivé záchvěvy jako Kateiny oči. Pamatovala jsem si jeho tvář z ročenky: Phil Faulkner. Byl až napjatě soustředěn na psaní, jakoby na tom závisel jeho život. Znovu jsem se obrátila, nejistá, co s ním dělat.
Paní Coleman byla zády otočená ke třídě a psala něco křídou na tabuli.
Naklonila jsem se k Aně a rozhodla se, že budu předstírat amnézii. „Co má za problém? Proč na mě tak civí?“
Hodila pohledem přes rameno a pak mrkla na mě. „Kdo, myslíš Phila?“ Přikývla jsem. Ana protočila oči. „Nenuť mě začít. Je to takový moula. Ten kluk je do tebe beznadějně zamilovaný už od školky. Když ses rozešla s Ryanem, šel k vašemu domu a řekl ti, že je mu to líto a že tu pro tebe bude, když budeš potřebovat. Kdo tohle dělá? Přece si opravdu nemůže myslet, že má u tebe šanci.“ Odfrkla si.
Ten zvuk jí vysloužil pohled paní Coleman.
Pohlédla jsem znovu přes rameno, abych zachytila záblesk Philových očí, ale hlavu měl skloněnou.
Chtěla jsem se zeptat, proč se Madison rozešla s Ryanem. Pokud existoval někdo, kdo to věděl, byla to její nejlepší kamarádka. Ale biologie opravdu nebyla to nejlepší místo.
Hodina se nekonečně vlekla. Hrála jsem si s pery, rozhlížela po místnosti, měnila polohy na nepohodlné plastové židli. Už to bylo dlouho, co jsem chodila do školy. Sedět ve třídě a poslouchat učitelovo povídání nebylo to, na co jsem byla zvyklá. Dokonce mi chyběly i ranní běhy a posilování. Zatraceně, i plavání ve svěrací kazajce by bylo lepší než tohle.
Ve chvíli, kdy zazvonil zvonek, jsem si nacpala věci do batohu a vyskočila ze židle.
„Wow, ty se vážně nemůžeš dočkat, až budeš odtud pryč, viď?“ zeptala se Ana a cupitala za mnou.
Zpomalila jsem. Měla bych na ni počkat a nevyletět ze třídy, ale ty zdi se nějak moc rychle přibližovaly.
„Promiň. Potřebovala jsem se pohnout. Nesnáším sedět nehybně tak dlouho.“ Ana se na mě opatrně zadívala, jako bych řekla něco divného. Procházely jsme plnými chodbami k naší další třídě. Ucítila jsem bodání nervozity, ale přesvědčila jsem samu sebe, že to nestačilo na to, aby Ana začala být podezřívavá.
„Je to proto, že jsi ležela na posteli tak dlouho?“ zeptala se. Zastavila jsem se ve dveřích další třídy.
„Ano. Hádám, že je to kvůli tomu. Mám jen pocit, že máme příliš málo času na to, abychom tady seděli a nedělali nic.“ Rozprostřelo se mezi námi napjaté ticho, ale pak Ana zvedla hlavu.
„Nenech paní Coleman, aby to slyšela.“
„Zaznamenala si něco divného na Philovi?“ zeptala jsem se, neschopná se přenést přes způsob, jakým se na mě díval.
„Proč?“ zeptala se. „Pamatuješ si něco?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Jen ty jeho oči… děsí mě.“
„Ty děsí každého. Říká se, že má šedý zákal.“
Strašidelné oči nedělají z nikoho podezřelého. Ale rozhodla jsem se, že si na něj stejně budu dávat pozor.

.   .   .   .

5 komentářů:

  1. Moc děkuji Katuš za překlad celé kapitoly, četla jsem trochu se zpožděním. těším se na nový překlad. Zdenka

    OdpovědětVymazat
  2. Jéééé, jsi zlatíčko, moc děkuji za komentář. Jsem ráda, že se Ti líbí. Příští týden přibude zase další :)

    OdpovědětVymazat
  3. Jsi skvělá Katuš, na tvé překlady se vždycky moc těším, jde vidět, že si s tím dáváš opravdu moc práce, takže děkuji za další část. Už se nemůžu dočkat další kapitolky. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Wow, díky moc za krásný komentář. Jsem velmi ráda, že je na našem blogu někdo, kdo dokáže ocenit, kolik je s tím vším práce a jak dlouho trvá. A nemusíš se bát, další kapitola přibude jako vždy v úterý :)

      Vymazat
  4. Moc děkuji za překlad a korekturu.

    OdpovědětVymazat