úterý 10. května 2016

Falešná identita - 10. kapitola 1. část


Probudila jsem se tak brzy, že slunce ještě ani nevyšlo. Ležela jsem chvíli v posteli a  rozhlížela se po okolí, tělo mi tupě tepalo. Podařilo se mi v noci zůstat v Madisonině těle. To byl pravděpodobně důvod, proč jsem se cítila tak rozbolavěle. Usmála jsem se. Pokud svou Variaci dokáži udržet i během tvrdého spánku, možná že příštích několik týdnů to nebude zas tak těžké.


Ve vzpomínkách jsem se vrátila k včerejšímu pronásledovateli a cítila jsem, jak mi jde mráz po zádech. Mohl to skutečně být ten zabiják nebo to byl jen reportér, který hledá dobrý příběh?
Při zvuku zvýšených hlasů zespoda jsem se posadila, ale nebylo možné slyšet, co říkají. Vyklouzla jsem z postele a šla po špičkách do haly. Pozdravila mě vůně kávy. Na schodech jsem se pohybovala tiše, když jsem lehce našlapovala. Linda, Ronald i Devon byli v kuchyni. Přitiskla jsem se ke zdi a poslouchala jsem.
„Jenom dělá svou práci. Už se bavili s jejími učiteli a přáteli. Aspoň počkali, až se vrátila z nemocnice, než nás kontaktovali. To bylo od nich velmi ohleduplné,“ řekl Linda. Její hlas byl klidný, ale nebylo možné neslyšet to napětí za tím.
„Ohleduplné? Vědí, že si nic nepamatuje. Jenom to zhorší, když ji budou vyslýchat,“ oponoval Devon a jeho hlas zněl jakkoliv, jenom ne klidně. Bylo těžké uvěřit, že ten samý kluk, co byl neustále samý žert a úsměv, mohl být tak naštvaný.
Chvíli bylo ticho a pak se ozval Ronaldův hluboký hlas. „Ani mě se to nelíbí. To je důvod, proč jsem řekl policii, že budou muset pár dní počkat. Ale měli bychom je průběžně informovat. Pokud nám Maddy něco poví, i když se to nebude zdát podstatné, musíme jim to nahlásit.“
„Kdyby dělali svou práci, už by ho dávno chytili. Nemají žádné vodítko. Když mě šerif Ruthledge vyslýchal, zdál se totálně ztracený. Maddy ani neví, co se jí stalo. Kdyby slyšela všechny detaily, byla by vyděšená,“ řekl Devon.
„Je to v novinách a v drbech po městě. Není možnost, jak bychom to mohli od ní držet dál. Musíme jí to říct, než půjde do školy. Nemáme na výběr.“
Lindino popotahování bylo hlasitější. „Nechci, aby to zjistila. Nechci, aby šla do školy nebo pryč z tohoto domu. Chci ji prostě zamknout v pokoji, dokud to monstrum nechytí.“ Židle na podlaze zaskřípala. Mrkla jsem za roh. Ronald si sedl vedle Lindy a objal ji.
Devon měl obličej položený v dlaních. „Kdo jí to řekne?“ zeptal se zkresleným hlasem.
Ronald odhrnul pramen Lindiných vlasů z jejího obličeje, než rezolutně přikývl. „Já.“
Otočila jsem se a běžela nahoru, tep se mi prudce zvedl.
.   .   .   .
Když jsem o hodinu později vešla do kuchyně, Linda se nepřestala starat. Pořád se ptala, jestli jsem jistá s tím, že chci jít do školy, jestli se cítím dobře, jestli jsem si vzala své léky – skutečná placeba od Dr. Fonsecy. Ronald vypadal stejně dychtivě jako jeho žena, zatímco mě jeho oči sledovaly přes velký šálek kávy.
Linda přede mě postavila hrnek a naplnila ho kávou. Nic neřekla a krátce se usmála. V mém normálním životě jsem kávu nepila. Měla Madison ráda černou kávu nebo s mlékem a cukrem? Tohle ve složce nebylo. Obrátila jsem svou pozornost k talíři a dala tak Ronaldovi čas na získání odvahy. Lindiny domácí borůvkové palačinky se rozplývaly na jazyku, prsty jsem měla lepkavé díky javorovému sirupu. Ronald přeložil noviny a rovnal je na okrajích. Ruce se mu třásly. Utřela jsem si prsty do ubrousku a věděla, co bude následovat.
„Je tady něco, co ti potřebujeme říct,“ řekl tiše. Linda a Devon ztichli, možná dokonce přestali dýchat.
Sklopila jsem zrak, neschopná snést jejich pohledy.
„Nedostala ses do nemocnice díky nehodě. Tvá zranění… někdo tě napadl.“ Odkašlal si.
Zaváhala jsem. „Já vím. Slyšela jsem sestry v nemocnici mluvit o mých jizvách,“ zašeptala jsem. Lehce jsem se dotkla obvazu na hrudníku, který zakrýval Áčko. „Vědí, kdo to byl?“ Měla bych být nominována na Oskara.
Linda pevně sevřela svůj hrnek a Devon pohlédl přes stůl, ale nakonec to byl zase Ronald, kdo zavrtěl hlavou. „Po té první vraždě zatkli nějakého bezdomovce, ale on byl ve vazbě, když se stala druhá vražda.“
„Takže nemají žádné podezřelé?“ zeptala jsem se tiše, zděšeným hlasem. Stálo mě to jen trochu hereckého nadání, aby zněl takto.
Ronald zavrtěl hlavou.
„A… podezříváte vy někoho?“
„Ne. Vycházela jsi dobře se všemi,“ řekl otcovsky obdivujícím způsobem.
Linda položila ruku na mou. „Brzy ho najdou. Nemusíš se bát. Nedovolíme, aby se ti znovu něco stalo.“
„Před školou vždy stojí policejní auto,“ ozval se Devon.
Sledovali moji reakci. Pokud budu příliš ustrašená, nikdy mě nepustí z dohledu. „Jsem v pořádku,“ řekla jsem. „Nechci se skrývat. Nechci strávit svůj čas děsíc se něčeho, co si ani nepamatuju.“
Viděla jsem jim na tvářích, že se také chtějí té vzpomínky zbavit. Už jen proto, aby všechno bylo jako dřív. Nakonec promluvil Devon.
„Už vážně musíme jít nebo přijdeme pozdě. Dnes budeš v centru pozornosti, takže než se dostaneš do třídy, zabere ti to dvakrát tolik času.“ Vstal, vzal si batoh a klíče od auta, postavil se ke dveřím a čekal na mě.
Dlaně se mi potily při myšlence na pečlivé zkoumání všech lidí ze školy. To zvyšovalo možnost, že si někdo všimne, že nejsem ten, za koho se prohlašuji. Ale také to byla šance zjistit, kdo ví víc o těch vraždách, o Madisoniných přátelích a Ryanovi. A také najít, jak říkal Major, skulinu v jejím brnění.
Vstala jsem od stolu a Linda mi podala batoh. „Slib mi, že stále budeš s Devonem nebo Anou. Nechoď nikam sama.“
„Jistě, mami.“
Ronald vytáhnul zásuvku, něco z ní vzal a podal mi to. „Pepřový sprej, jen pro případ.“ Vložila jsem si ho do kapsy, ačkoliv jsem si byla jistá, že mi Alek dá něco efektivnějšího, až se uvidíme.
Zaváhala jsem, nejistá jaké byly ranní rituály. Objímala Madison své rodiče, než odešla? Protože mě Devon pozoroval s očekáváním, rozhodla jsem se nelámat si s tím hlavu. Následovala jsem Devona ven do jeho auta. Ronald s Lindou stáli ve dveřích. Viděla jsem jim na tvářích, jak moc mě nechtějí pustit, a kdyby nebylo Majorovy netrpělivosti, možná že bych se jim podvolila a zůstala doma ještě pár dní, než bych vyrazila do školy.
„Buď opatrná!“ volala za mnou Linda.
Mávala jsem na ně, když jsme vyjeli na cestu. Devon byl napjatý, když řídil. Náhle se jeho klidné chování změnilo na nervózní. Nakonec promluvil.
„Pokud by tě někdo obtěžoval, řekni mi to a já s ním promluvím.“ Klouby mu zbělely, jak pevně držel volant.
„Když táta říkal, že jsem s každým dobře vycházela, odvrátil ses,“ řekla jsem. „O co šlo?“
„Nikdo s každým nevychází dobře.“
„Myslíš si, že ta osoba, která… mi ublížila… chodí s námi do školy?“
Devonův výraz byl napjatý. „Nevím. Hodně jsem o tom přemýšlel. Ve škole je hodně šílenců a zdá se, že tebe vždy přitahují. Nejdřív Ryan a pak – “
Přestal.
„A pak kdo?“
Zaparkovali jsme na téměř plném parkovišti šedé budovy, která mi připomínala spíše vězení než školu – třípatrová budova s rovnou střechou a řadou stejných čtvercových oken. Devon vypnul motor, než se zahleděl do mé tváře. S povzdechem zavrtěl hlavou a sáhl na kliku od dveří. Chytla jsem ho za paži.
„Kdo? O kom jsi mluvil?“
Zaťukání na dveře mi poslalo srdce až do krku. Dveře se otevřely a náhle se na mě zářivě usmívala dívka s dlouhými hnědými kudrnatými vlasy a velkýma hnědýma očima: byla to Ana. Její obličej mi byl známý. Viděla jsem ho na mnoha fotkách, ale někdy bylo těžké převést si obličeje z obrázků do skutečnosti.
„Ano!“ zvolala jsem.
Objala mě a trochu vzlykla. Přinutila jsem své tělo, aby se při tom dotyku uvolnilo. „Myslela jsem si, že si mě nebudeš pamatovat.“ Ustoupila, takže jsem mohla z auta vystoupit. Oči se jí zabodly do mého krku. Měla jsem si ho zakrýt šátkem.
„Samozřejmě že ne. Jak bych mohla na tebe zapomenout?“ zeptala jsem se.
Devon přešlapoval u nárazníku. Ruce měl uvolněně v kapsách, ale oči mu těkaly přes parkoviště – držely hlídku. A to byla ta chvíle, kdy jsem si uvědomila, kolik lidí mě sleduje, jak každý přerušil svou činnost, aby na mě mohl zírat, jako bych vstala z mrtvých.
Devon se zastavil u mého levého boku a Ana zůstala u pravého, dělali tak ze sebe mé osobní bodyguardy, kteří mě vedli do školních dveří. Někteří lidé klopýtali, protože na mě ukazovali a koukali. Copak je jejich rodiče nenaučili způsobům? Jedna moje malinkatá část si chtěla změnit podobu, abych je vyděsila.
„Kreténi,“ řekla Ana a vešla dovnitř.
Hala nebyla plná, možná proto, že tolik děcek stálo venku a pořád si šeptali. Byli příliš stydliví, že se ke mně nepřiblížili? Lehce mě přivítalo pár lidí, jejichž obličeje jsem nedokázala přiřadit ke jménům. Také mi civěli na krk a nejspíš byli zvědaví, ale neodvážili se zeptat. Možná, že Devonův pohled od toho dostatečně odrazoval.

Kdybych skutečně byla Madison, obtěžovalo by mě to? Zranilo by to mé city? Bylo to pravděpodobné, ale nebyla jsem si jistá.

15 komentářů:

  1. Mockrát děkuji za další skvělý překlad a korekturu.

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za novýn překlad. Zdenka

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za nový překlad. Zdenka

    OdpovědětVymazat
  4. Skvělé... Tuhle knihu mám opravdu ráda, přijde mi velmi zajímavá :) děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jsem moc ráda, i když se to teď trochu táhne, dost se to rozjede, i když samozřejmě je děj trochu předvídatelný, je velmi čtivý a napínavý a mě kniha taky moc baví :). Jen by hlavní hrdinka nemusela být tak umanutě zamilovaná do Aleka. To je dost otravné, ale jinak je to taková příjemná oddechovka :)

      Vymazat
  5. Srdečná vďaka za preklad... :-) Máme s tebou trpezlivosť, vieme že toho máš hodne ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Haha... ty kapitoly jsou šííííleně dlouhé :P :D. Mají často deset stran, tak si to prostě rozděluji. Tahle kapča byla dokonce na čtyři části, ale nakonec jsem ji zkrátila na tři :P :D. Navíc zrovna tuhle knížku přidávám každý týden :P

      Vymazat
  6. Moc dekuji. Už se těším na další kapitolku. Tahle autorka pise moc hezky.

    OdpovědětVymazat
  7. Ďakujem veľmi pekne za preklad:)

    OdpovědětVymazat
  8. Moc děkuji za překlad a korekturu.

    OdpovědětVymazat