neděle 17. dubna 2016

Vzdor - 37. kapitola 1/2



Ahojte, 
děkuji všem, kteří tohle ještě čtete. Jste jediní, kvůli kterým tuto... knihu... ještě překládám. Kdybyste nebyli, tak už bych to zrušila dávno. Tuhle kapitolu jsem načínala třikrát, než jsem byla schopná vůbec přeložit první větu, takže jsem si ji rozdělila na poloviny. Snad to nevadí
Taky doufám, že omluvíte případné chybičky - Wing má nějaké problémy, nestíhá ani žít, natož korekturovat, takže to máte tak, jak jsem to přeložila.
Příjemné počtení a hezký zbytek neděle
Vaše Katuš


Rachel
Na noc jsme zastavili pod přístřeškem zbytku domu, jehož pouhé dvě stěny vzdorovaly zubu času a počasí. Opustili jsme Královské město asi před dvěma hodinami a já jsem byla vděčná. Pokřivené kovové pozůstatky budov, které dříve obývaly velkolepé civilizace, byly nyní pokryté popelem a obalené révou.  Byla jsem z nich nervózní. Byla to krutá připomínka toho, co by nám byli schopní Prokletí udělat, kdybychom se nepřidali k těm, kteří dokázali, že nás dovedou ochránit.
Od doby, kdy jsme odmítla se znovu podřídit jakékoliv autoritě, otočila jsem se k ruinám města zády a odmítla přemýšlet nad myšlenkou, že jsem možná zahlédla kousek své budoucnosti.
Melkin se mnou od našich slov u vody nepromluvil a mi to nevadilo. Neměla jsem už nic, co bych řekla. Jen jsem už chtěla mít tuto cestu za sebou.
Naštěstí jsem měla v mém batohu pazourek a palivo, takže jsme se nemuseli bát o teplo nebo zvířat. Spolupracovala jsem s Melkinem při hledání dřeva na oheň a jeho navršení pod přístřeškem. Také jsem měla čutoru s čerstvou vodou, kterou jsem mu nabídla.
Zvedl obočí, ale přijal ji a třikrát si loknul, než mi ji vrátil. Nechala jsem svůj batoh ležet u jedné zdi a vzala si luk a šípy.
„Kam jdeš?“ zeptal se, když jsem vykročila z přístřešku.
„Chytit večeři.“
„Půjdu s tebou.“
Hodila jsem pohledem přes rameno. „To zvládnu. Rozdělej oheň a přestaň mi dělat chůvu.“
Což nebylo férové, když jsem vzala v úvahu, že mi dneska zachránil dvakrát život. Ale lovení jsem mohla zvládnout a potřebovala jsem být chvíli pryč od jeho pozorných očí, sledujíc každý můj pohyb. Když jsme celé hodiny cestovali, snažila jsem se nekřičet frustrací, i když jsem stále nevěděla, kde jsme se nacházeli.
Nenásledoval mě, ačkoliv se přesunul k okraji zničené budovy a sledoval mě, když jsem odcházela.
Náš přístřešek byl umístěn u vyvýšeniny, pokryté vysokou trávou. Za ní byly rozlomené pozůstatky staré silnice, která byla prorostlá husou trávou a v několika místech se zcela ztrácela. Na její druhé straně se natahoval podrost, který přecházel v les, na jehož konec jsem nedohlédla.
Slunce se topilo pod váhou fialového stmívání, když jsem vstoupila mezi stromy a po dvaceti yardech našla to, co jsem hledala.
U stromu bylo husté křoví, jehož větve padaly dolů a listy se otíraly o zem. Pod ním byl malý prostor na odpočinek, takže jsem si dřepla a připravila šíp.
Noc přebírala vládu, když jsem konečně zachytila pohyb. Napjala jsem se, téměř nedýchajíc. Moje trpělivost se vyplatila ve chvíli, kdy se zvíře velikosti malé ovce přiblížilo, čmuchajíc po zemi. Pomalu ale zhluboka jsem se nadechla, připravujíc si v mysli každý krok, namířila, zahleděla se do toho místa a vypustila šíp.
Zasáhla jsem bok zvířete a vyskočila ze svého úkrytu a rozběhla se váhajícími kroky. Přeběhla jsem vzdálenost mezi námi během sekund, uvolnila si nůž, skočila na zvíře a přeřízla mu hrdlo.
Okamžitě zemřelo a já si utřela nůž do země vedle mě. Vytáhla jsem z něj šíp, také ho očistila a uklidila své zbraně. Když jsem zvíře převrátila, zjistila jsem, že jsem chytla divočáka. Díky velikosti klů jsem pochopila, že mladého.
Nemohla jsem ho zvednout a navíc jsem odmítla se ušpinit jeho krví. Při té myšlence se mi zvedl žaludek a vyzvracela jsem se. Pak jsem vyřešila problém se zvednutím tím, že jsem ho popadla za nohy a vlekla ke kraji lesa. Nechtěla jsem ho však táhnout přes všechnu tu trávu a zničené kusy cesty, už jenom proto, že by to přilákalo divoká zvířata z lesa.
Naštěstí jsem nemusela.
Melkin stál u cesty a sledoval okraj lesa s nožem v ruce.
Nejdřív mě neviděl a já jsem byla překvapená, jak neuvěřitelně predátorsky vypadal při svitu měsíce. Než jsem mohla v myšlenkách pokračovat, všimnul si mě a přiblížil se, jeho dlouhé kroky ujídaly vzdálenost mezi námi jako nic.
„Pěkný,“ řekla, že když zahlédl kance.
Pokrčila jsem rameny a jeho obdivný postoj mi začal být nepříjemný.
Se zavrčením divočáka zvedl a otočil se směrem k našemu tábořišti. Následovala jsem ho a sestavovala si seznam důvodu, proč jsem se od něho držela dál. Protože jsem na něj byla naštvaná.
Všechno to bylo díky tomu, že pracoval pro velitele.
Samozřejmě, on si mohl myslet to samé o mně.
U toho jsem dlela, když Melkin to zvíře porcoval, oddělujíc svaly od kostí rychlými pohyby a házel vybrané kusy masa na plochu nad plameny. Možná že bych měla k němu cítit nepřátelství. Možná velitel věděl, že každý, kdo nahradí Logana, bude terčem mé nedůvěry. Možná jsme neměli být týmem, který by pracoval na stejném cíli, protože kdybychom začali sami myslet, velitel by byl v ohrožení.
Ten nápad mě naplnil něčím víc než jen zuřivostí.
Měla jsem pocit, jakoby mě ve mně začal probleskovat slabý plamínek naděje.
Položila jsem vedle ohně svůj vlhký kabát a sedla si vedle Melkina. Dostatečně daleko, abych se mohla bránit, kdyby se po mně natáhnul, ale dost blízko, abych mu naznačila, že se ho nesnažím zapudit.
Podíval se na mě, ale neřekl nic.
Donutila jsem se říct slova, která si zasloužil. „Děkuji ti.“
Použil větývku, aby převrátil maso. Vůně naplnila vzduch a v puse se mi začaly tvořit sliny.
„Za co?“ zeptal se.
„Že jsi mi zachránil život. Dvakrát. Že jsi odnesl toho kance. A že – “ tady jsem se trochu odmlčela, zakašlala, než jsem dokončila větu, „mi rozumíš.“
Chvíli byl zticha, když napichoval na větývku to maso, které mi podal. Pak řekl, „Nemysli si, že jsem tě vyslyšel.“
Pokrčila jsem rameny a kousla do masa, které mě na rtech pálilo, ale v ústech vytvořilo doslova explozi chutí. Sledovala jsem ho nabodnout jeho kus masa, než jsem odpověděla. „Pracuješ pro velitele.“
„Stejně jako ty.“
„Ne z vlastní vůle.“
„A ty si myslíš, že já to z vlastní vůle dělám?“ řekl a já jsem byla ohromena tou hloubkou jeho smutku, která byla ve psaná v celé jeho tváři.
Pořádně jsem si to promyslela, než jsem odpověděla. „Jsi stopař. Pracuješ pro velitele roky. Došla jsem k závěru, že pro tebe to je jen další úkol.“

Podíval se do plamenů. „Tak to jsi na omylu.

11 komentářů:

  1. Ahoj, Katuško. Tvůj překlad je vždy perfektní a já jsem vždy neskonale vděčná. Přeju pěkný týden tobě a posílám podporu Wing. Zdena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji, Zdeni. Jsem ráda, že se Ti líbí. Snad to tak bude i pokračovat :)

      Vymazat
  2. Moc děkuji za překlad.Jana

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za preklad a za to, že s tým ešte pokračuješ :D

    OdpovědětVymazat
  4. Taky moc děkuju za překlad. :)

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  6. Mockrát děkuji za další skvělý překlad a korekturu. Doufám, že budeš pokračovat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, Lidko. Snažím se, snažím. Ale trvá to. Nejvíc mě štve, že mi chybí ještě víc třicet kapitol. To je strašná spousta. Ale jsem ráda, že u toho setrváváte, i když už se to překládá více než rok? Dva? Sama si nejsem jistá... já to mám na krku už rok a půl, ale kdy se to začalo překládat, nevím. Díky za komentář. Uvidíme, jak to půjde.

      Vymazat
  7. Úžasné,moc děkuji za další část kapitoly :) :) nemůžu se dočkat jestli Melkin nějak odkryje spojitost s velitelem...děkuji moc ;) :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, Jani. Abych se přiznala, tak si spojitost moc nepamatuji, ale četla jsem to už dávno, tak mi možná nějaká unikla. Napsala bych trochu víc, ale nechci spoilerovat, tak už raději mlčím. Díky, že to čteš :).

      Vymazat
  8. Srdečná vďaka za preklad a "korektúru" si spravíme samé... a vďačne ti počkáme i další rok alebo dva??? Vieme, že to nie je tvoj jediný preklad... a niekedy objaví niečo, čo je srdiečku bližšie... :D:D:D

    OdpovědětVymazat