neděle 3. dubna 2016

Vzdor - 36. kapitola


RACHEL
Voda mě objala ledovými prsty, když jsem se dotkla jejího povrchu. Zvuk ohně se ztišil, vzdálené burácení nemohlo konkurovat proudění vody. Povolila jsem úchop na Melkinově hlavě, když mě sebral proud. Nemohla jsem se přestat otáčet. Nemohla jsem se z vody uvolnit. Dostat se na povrch.


Plíce mě bolely a můj mozek volal po dechu, ale byla jsem příliš pevně objatá vodou a nevěděla, kde je hladina. Kopala jsem, mávala pažemi a bojovala proti vodě.
Bylo to zbytečné.
V uších mi řvalo a podivný bzukot v mé hlavě byl hlasitější, když se můj hrudník prudce otřásl a já zakašlala, vdechujíc do úst vodu.
Plíce mě z ní pálily a já znovu zakašlala.
Více vody. Více kašle. Více bolesti.
A pak to bylo pryč. Bolest ustupovala. Můj hrudník se uvolnil. Mé plíce se přestaly dožadovat vzduchu. Byla jsem v klidu.
Nechala jsem proud, aby mě otočil, když se svět propadl do ničeho, ale něco se kolem mě obalilo a vleklo skrz vodu, až jsem prorazila hladinu.
Slabě jsem zakašlala, ale mé plíce už byly zvyklé na vodu. Nevěděly, co mají dělat se vzduchem. A mi to bylo jedno. Chtěla jsem zavřít oči a nechat se obejmout vodou. Nechat se spolknout malým kouskem míru.
Ale nemohla jsem. Protože, ať mě drželo cokoliv, nenechalo mě to znova klesnout pod hladinu. Ve chvíli, kdy jsme dosáhli břehu, mé plíce toužily po vzduchu a klid, který jsem cítila, byl pryč.
Byla jsem odhozena na břeh, převrácena na záda a Nade mnou se vztyčil Melkin, připomínající dlouhou mokrou větev. Spojil ruce, jednu přes druhou a přitlačil mi je k hrudníku.
Voda mi prýštila z hrdla, pálivá a dusící, zaplňujíc má ústa a nos. Natáhl se a otočil mi hlavu na stranu, aby voda vytekla na písek. Ještě dvakrát mi zmáčkl hrudník a pokaždé se z mých úst dostala voda ven. Když zvedl ruce počtvrté, mé plíce se stáhly a já jsem začala sama kašlat. Sklonil ruce, otočil mě na bok, takže se voda, kterou jsem vykašlávala, mohla vsáknout do země, a zhroutil se vedle mě, násilně dýchajíc.
Nevěděla jsem, kolik času uběhlo, než otočil hlavu ke mně.
„Žiješ?“ zeptal se a já jsem viděla, že můj batoh byl stále k němu přivázaný.
Krk mě zabolel, když jsem řekla, „Jsem v pohodě.“
Měla bych mu poděkovat. Za dnešní to byla už druhá záchrana. Měla bych, ale neudělala jsem to. Protože, i když mě zachránil, i když prohlašoval, že všechno ztratil, pracoval pro Velitele. Vždy, když jsem se na něj podívala, se ve mně propaloval vztek.
Měl to být Logan, kdo mě chytil. Logan mě měl zachránit před utonutím. A zeptat se, jestli jsem v pořádku.
„Je mi líto, co jsem tam řekl,“ ozval Melkin.
Zamračila jsem se. Nevěděla jsem, co tím myslí.
„Vím, že tvůj otec zmizel. Viděl jsem, co se stalo během ceremoniálu Nárokování. Jestli má někdo právo na hořkost, jsi to ty.“ Jeho černé oči odcestovaly z mých a on si sedl. Z mého batohu odkapávala voda, vytvářejíc maličké potůčky.
Přála bych si, aby se byl neomluvil. Neseděl tam, jakoby rozuměl a nežádal nic nazpátek. To zmírňovalo můj vztek.
Také jsem se posadila, zaryla prsty do mokrého písku pode mnou a má hlava se pomalu otáčela, zkoumajíc okolí. Nic mi nebylo povědomé. Voda nás zanesla příliš daleko po proudu, takže jsem ztratila všechna vodítka, která mi ukazovala, kde jsme. Na vzdáleném horizontu nebyl žádný kouř, jasný ukazatel, že jsme se vodou dostali hrozně daleko.
„Kde jsme?“ zeptala jsem se a přála si, abych měla po ruce horký sirupový nápoj, který mi Oliver vždycky dával na bolest krku.
Vzpomínka na Olivera do mě narazila a já se přinutila ji prodýchat.
„Někde u královského města,“ odpověděl Melkin, zvedajíc vyhublou ruku a ukazujíc na levý pahorek nad námi.
Hleděla jsem na obrovský kovový obdélník, jehož nohy byly už dávno v troskách, opírajíc se o zem, přičemž jeden z rohů byl hluboce zabodnutý v zemi. Člověk s havraními vlasy a afektovaným úsměvem na rtech na nás civěl zprostřed obdélníku, vypadajíc opotřebovaně s barvou odpadávající v dlouhých pásech. Víno se vinulo po vrcholu, zakrývajíc levý horní roh a vysoká tráva schovávala spodek, ale slovo „král“ se táhlo přes střed vybledlými, odpadávajícími červenými písmeny.
„Kolik to je ještě dnů do Rowansmarku?“ Potřebovala jsem známá vodítka. Cestu, kterou bych si pamatovala. Něco, co by mi pomohlo najít otcův bezpečný dům. Každý kurýr má vybudovaný vlastní místo mimo hlavní stezku, aby si tam zanechal důležité věci, které mohl použít při svých cestách. Sdílet lokaci bezpečného místa s kýmkoliv dalším mohlo vyvolat loupež anebo dokonce i mučení ve snaze získat tajné informace.
„Možná patnáct. Odchýlili jsme se z kurzu asi o pět, šest dní,“ řekl Melkin a postavil se, upravujíc si batoh na jeho zádech.
Můj batoh. S mými zbraněmi.
Také jsem se postavila, a ačkoli se mi kolena viklala a nohy třásly, neměla jsem problém zůstat stát zpříma. Pohled na oblohu mi napověděl, že nám chybí stále čtyři hodiny do západu slunce. Víc než dost času projít Královským městem a najít vhodné místo pro utáboření. Rozepla jsem si kabát, mé prsty se potýkaly s mokrými, koženými úchyty, a sundala si ho. Vlhké prádlo bylo těžké na mých ramenou a já jsem potřebovala, aby mi slunce vysušilo halenu a legíny, když půjdeme. Doufala jsem, že Logana napadlo udělat to stopovací zařízení voděodolné.
Melkin natáhl ruku k mému mokrému kabátu a já s ním škubla ke své hrudi.
Zamračil se. „Je to těžké. Mohu to nést, než trochu zesílíš.“
„Je můj. Stejně jako batoh.“ Natáhla jsem se pro něj.
Ustoupil. „Nejsi ve formě, abys ho mohla nést.“
Ruce se mi zkroutily do pěstí. Měl můj Switch. Můj luk i šíp. Myslí si snad, že když mi ponese většinu mých zbraní, že bude oproti mně ve výhodě? Sáhla jsem pro dýku u pásku.
Zvedl ruce, ale nedokázala jsem přečíst jeho výraz. „Jsi tvrdohlavá a podezřívavá, že?“
„A mám k tomu dobrý důvod.“ Vytáhla jsem dýku. „Chci své zbraně. Můžeš nést ten batoh, když chceš, ale já si ponesu své zbraně.“
Už nikdy nebudu nepřipravená. Neschopná reagovat.
Pokrčil rameny, ale bedlivě mě sledoval, když uvolnil Switch a podával mi ho. Následoval luk a šípy a já si všimla, že mi chybí tři šípy z původních dvanácti. Zbytek musel být na dně řeky.
Luk a šípy jsem si připevnila k zádům, vrátila dýku do pouzdra a chytla Switch pravou rukou.
„Lepší?“ zeptal se Melkin jemně.
„Nepotřebuju tvou lítost.“ Plášť jsem popadla levou rukou.
„Co tedy potřebuješ?“ zeptal se a znělo to, jakoby to opravdu chtěl vědět.
Olivera, živého a nezraněného. Logana po mém boku. Otce, čekajícího na mě s balíčkem v ruce, schopného pomoci mi zjistit, co se bude dít dál. Velitele, mrtvého u mých nohou.
To je to, co jsem potřebovala a zároveň nemohla Melkinovi říct. Pracoval pro Velitele a je zaujat jen tím balíčkem.
„Rachel? Co potřebuješ?“
Vzpomněla jsem si, jak Melkin říkal, že ztratil všechno se smutnou tíhou na těch slovech, a já jsem zapřemýšlela, jestli by mi malý kousek pravdy pomohl. Zvláště když to, co jsem chtěla, mohl chtít taky. Podívala jsem se mu do očí a řekla, „Odplatu. Potřebuji odplatu.“
Jeho oči potemněly a kousek ode mě poodešel, když si začala upravovat batoh. „Snaž se nesoudit příliš přísně ty z nás, kterým už nezůstalo nic moc, pro co by mohli žít,“ řekl a začal šplhat po pahorku, aniž by se podíval, jestli ho následuji.

Myslí si, že já toho mám hodně, pro co bych mohla žít? Mám Logana. Mám otce. A mám nevyřízené účty. To je vše. Zaťala jsem zuby, abych nevyřkla ta slova, která se drala na povrch. Hádání by mu mohlo dát odpovědi, které chce. Místo toho jsem zabodla Switch do jemného písku kvůli rovnováze a začala šplhat ke Královskému městu.

5 komentářů:

  1. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Moc díky za skvělý překlad.Zdenka

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za skvělý překlad

    OdpovědětVymazat