sobota 2. dubna 2016

Vládce bouří - 1. kapitola 2/2


Dvě stě let vládl Urien Lorelle železnou pěstí nad společností Temných fae a povětšinou se od zbytku světa izoloval. Tricks – nebo Niniane, to už je jedno – se vydala sama na cestu, aby se setkala s představiteli její vlády – osobami, jejichž loajalita a úmysly jí byly neznámé.

Tiago plný vzteku zatřepal hlavou. Násilím se uklidnil, aby nevybuchl. „Říkal jsem vám, že by ji měl někdo z nás doprovodit.“
„Je zbytečné ten starý spor zase vytahovat,“ vrhl na něj Dragos zuřivý pohled. „Tr... Niniane a já jsme se společně dohodli, že by ji neměl nikdo z Říše wyrů doprovázet. Jinak by to vypadalo, jako bychom se chtěli do sporů o moc v Říše temných fae vměšovat.“
Existovalo sedm říší Starých Ras; geograficky překrývaly rozdělení severoamerické pevniny. Říše wyrů, které vládl už stovky let Dragos měla své sídlo v New Yorku a mocenské centrum Říše elfů bylo v Charlestonu v Severní Karolíně.
Střed Říše temných fae se nacházel v Chicagu, zatímco světlí fae žili v Los Angeles. Bez ohledu na geografickou vzdálenost a jejich politické rozdíly se světlí a temní fae odlišovali také díky svým barvám a manifestaci moci. Světlí fae byl blonďatý, charismatický národ s modrýma, někdy zelenýma očima a měli odpor k železu. Temní fae byli černovlasí, měli bledou kůži a šedé oči a často měli nadání pro metalurgii.
Noční bytosti, ke kterým patřily všechny druhy upírů, vládli nad zátokou San Francisco a Pacifickým Severozápadem a lidské čarodějnice, které se díky svým magickým silám také počítaly ke Starým Rasám, sídlily v Lousville. Mezi démony existovaly, podobně jako u wyrů a nočních bytostí, různé druhy. Třeba goblini a džinové měli své sídlo v Houstonu.
Dragos a fae měli pro své rozhodnutí ohledně umístění centra Říše dobré důvody. Každá ze Starých Ras své teritorium a momentální rovnováhu moci žárlivě střežila. Kdyby se jedna říše pokoušela převzít kontrolu nad druhou, zbytek by společně vznesl námitku.
„To bylo tenkrát, teď je teď,“ řekl Tiago.
Dragos přikývl a povzdechl si. „Správně.“
Tiago se poškrábal na temeni. V jeho nitru se míchaly neznámé pocity. Když se její strýc Urien po krvavém převratu, při kterém byla vyvražděna celá její rodina, zmocnil trůnu, Niniane se podařilo uprchnout. A utekla přímo k Dragosovi, požádala ho o azyl a skoro dvě stě let patřila k jeho nejužšímu kruhu.
Přesto všechno ji Tiago skoro neznal. Většinu času byl s Dragosovou armádou na cestách, zapojený do vzdálených konfliktů. Při vzácných návštěvách New Yorku ji během těch let potkal jen asi dvacetkrát, většinou při poradách podobných této. Osobně s ní mluvil možná tak tucetkrát.
A přesto byla jednou z nich. Zvykl si na její nakažlivý úšklebek stejně jako na sexy houpání jejího rozkošného malého zadečku, když flirtovala s kamerou nebo s někým živým. V jeho nitru plápolal vztek, když si představil, že by jí někdo mohl ublížit. Byla tak malá a drobná, ani ne metr a půl vysoká a se vším všudy vážila možná tak padesát kilo. A teď zmizela.
Jeho ruce se sevřely v pěsti.
Dragos se zavrčením stiskl tlačítko. „Tady.“
Stejně jako všichni ostatní i Tiago znovu pohlédl na obrazovku.
Reportérka se objevila v záběru a začala plácat další nesmysly. Blablabla. Ještě víc sexy materiálu o Niniane, která mávala do kamery a posílala polibky vzduchem. Zatraceně, její ústa byla jako stvořená pro Playboy. Násilím se ovládl a znovu se soustředil na důležitější věci.
Niniane dorazila do Chicaga v doprovodu eskorty, sestávající z nějakého vzdáleného bratrance a několika strážců. Měla poradu s malou delegací, kterou vedl kancléř Aubrey Riordan, jeden z nejmocnějších členů vlády Temných fae. V penthousu hotelu Regent připravovali její cestu do Jinozemě Temných fae, kde se měla uskutečnit její korunovace. Podle zpráv měla spolu se svým bratrancem a malou eskortou hotel včera večer opustit.
Na paty se jí přilepilo obvyklé hejno novinářů. Po razantním pronásledování je temní fae setřásli. Co se stalo v následujících hodinách, se nevědělo.
Tiago zaskřípal zuby, zatímco zuřivě zíral na obrazovku. Tak už to zatraceně dořekni!
A pak to přišlo – to, na co čekal, zabralo 56 ti palcovou plasmovou obrazovku a podle všeho celý internet. 1 750 000 telefonátů ve dvě hodiny ráno se stoupající tendencí.
Zrnitý, špatný obraz ukazoval špinavou uličku, jakých bylo v každém městě plno. Obraz se zachvěl. Ať už to video natáčel kdokoliv, horší už to být nemohlo.
Přesto to beze vší pochybnosti byla Niniane v červených šatech s odhalenými zády, které zvýrazňovaly její smyslnou postavu ve tvaru přesýpacích hodin. Dva temní fae už leželi na zemi. Se třetím právě bojovala.
Temný fae Niniane tvrdě udeřil do žeber. Tiago temně zavrčel, jako by byl utržil tu ránu sám. Ten debil s mobilem klidně natáčel dál a neudělal nic, aby jí pomohl? Obraz sebou zase cuknul. Zatraceně!
Záběr se vyjasnil. A poslední Temný fae ležel na zemi. Niniane lapající po dechu stála předkloněná nad ním a rukou si tiskla bok. „Nenávidím svou rodinu!“ vykřikla. „Nenávidím svou rodinu! Nenávidím svou rodinu!“
Videozáznam náhle skončil a na obrazovce se znovu objevila reportérka, ale Tiago už viděl víc než dost. Na podpatku se otočil k Dragosovi a zavrčel: „Beru si dovolenou.“
„Povoluje se!“ vyštěkl Dragos s naprosto stejnou zuřivostí v očích.
Rune následoval Tiaga ven na chodbu, a když za nimi dveře zapadly, otočil se Tiago ke gryfovi.
Všichni nesmrtelní strážci v sobě nesli vysokou pec plnou energie, která vzduch kolem nich přiváděla do varu. Dragosův první Strážce byl stejně tak vysoký jako Tiago, i když ne tak svalnatý. Rune byl ze všech gryfů nejatraktivnější. Vypadal jako nějaký řecký bůh, který se převlékl za motorkáře. Na sobě měl tričko od Jerryho Garcíi, které se mu napínalo přes hruď a bicepsy, na kolenou otřepané džíny a vysoké vojenské boty, jejichž podpatky zanechaly stopy na nejednom wyrském zadku. Jemnou pleť měl opálenou sluncem a kolem očí vrásky smíchu. Kolem očí, které se tolik podobaly lvím. Kamery a ženy jeho pravidelné rysy a opovážlivý bílý úsměv milovaly, stejně tak sluncem vybělenou zlatohnědou hřívu, která mu padala na široká ramena.
Tiago obezřetně pohlédl na Strážce odhadujícím pohledem válečníka a netrpělivě ho odhadoval. Už několikrát ho viděl bojovat i ve zvířecí podobě a jako gryf byl Rune velký jako SUV a měl silné, svalnaté tělo lva. Ale v obou svých podobách se pohyboval s kočičí ladností a vyzařoval auru uvolněné lenivosti, která, když byl vyprovokován, se ve vteřině měnila na zběsilý útok. Ve své lidské podobě měl Rune štíhlé, pevné svaly šermíře. Byl stejně tak silný jako rychlý. Naproti tomu Tiago své bitvy bojoval široce rozkročen, obě nohy zaražené do země, v jedné ruce válečnou sekeru a ve druhé bojové kladivo. Byl známý tím, že své nepřátele rozsekával na kusy, nebo je prostě a jednoduše zarazil do země svou silou a nezdolnou výdrží. Během staletí ho označili různým způsobem, ale subtilním by ho nenazval nikdo.
„Promluv s Riehlem nebo Jamarem, ať mě zastoupí, než…“ začal Tiago.
„Vrabčáku,“ odpověděl Rune, „o vojáky si nedělej starosti. O ty se postarám, chlape. Zavolám Tuckerovi do Chicagu, aby až dorazíš, měl pro tebe připravené auto a potřebnou výbavu.“
„Díky!“ Tiago na Runeho vrhl zamračený pohled, který mu gryf opětoval.
Ani jeden z nich nevyslovil to, na co oba mysleli. Že mohlo existovat tisíce důvodů, proč od útoku o víle nic neslyšeli, a že většina z nich nestála za nic.
„Tricks je v pořádku,“ řekl Tiago. To by bylo lepší, protože jinak za to někdo krutě zaplatí.
„Niniane,“ opravil ho Rune.
Netrpělivě pokrčil rameny. „To je jedno.“
Rune Tiagovi poklepal na rameno. „Takže, najdi ji a postarej se o to, aby byla v pořádku i nadále!“
„Na to se můžeš spolehnout!“
Tiago vyběhl schody na střechu věže. Pozvedl obličej k zářící sluneční kouli. S pocitem nevyslovitelné úlevy ze sebe nechal spadnout lidskou podobu, pouta města a vznesl se do vzduchu. Zatímco stoupal, jeho obrovská křídla se zvedala a klesala a nebem zaduněl hrom.
Splynul s nejstarší částí své duše v jedno.
Svůj přesný věk neznal, ale vzpomínal na to, jak létal nad velkou planinou, nad obrovskými stády bizonů, která pokrývala kilometry země. Bizon byl kdysi jeho oblíbenou kořistí. Obvykle se na něj z výšky vrhal jako pohanský bůh a zlámal mu páteř. Zbytek stáda se rozprchl v panice do všech stran a zanechal ho s jeho kořistí samotného, zatímco se vítr proháněl nekonečným mořem prérijní trávy.
Mnoho indiánských kmenů ho znalo jako vládce hromů a blesků, který se lehce rozzlobil, a spolu s ním pak přicházela válka, ale po pravdě byl na zemi spíše hostem. Vyrážel na několik dní trvající let a propadal nutkání neustále létat sem a tam, zatímco pod třpytivým stínem svých gigantických křídel viděl ubíhat oceány a kontinenty.
Když ho nakonec jeho zvědavost přiměla přistát, poprvé na sebe  vzal svou druhou podobu, aby se mohl procházet mezi lidmi v zemi nádherných zlatých pouštních chrámů a honosných královských hrobů, obklopenými městy mrtvých. Lidé osídlili zářivě zelený, úrodný pás země, který se vinul kolem řeky jako hedvábný šál kolem ženského těla.
V časech Starého Egypta se krátce vmísil do života malého, inteligentního národa, který o něm psal ve svatých svitcích. Lidé uctívali jeho okřídlenou podobu a říkali mu bůh větru. Říkali, že s sebou přináší dech života.
Egypťané mu nabízeli vše, co si jen lidské stvoření mohlo přát, ale on nebyl člověk. Chtěli ho k sobě připoutat obětinami ze zlata, pomocí řetězů z uctívání, sexu a moci, ale on se nechtěl nechat spoutat nebo zadržet. To až když ho polapila ta obrovská okřídlená ještěrka Cuelebre, přitiskla ho k zemi a lstivě a trpělivě mu předložila svou vizi o sjednoceném národu wyrů. Tenkrát svolil naslouchat.
Nejstarší wyrové představovali pro Cuelebra úžasnou výzvu. Nemohl je přinutit podrobit se jeho vládě, a proto doufal, že jim v budoucnu bude moct svěřit důležité vládní posty. Bylo nutné je přesvědčit a zeptat se jich, jestli chtějí Říši wyrů vybudovat spolu s ním. Cuelebre hučel do Tiaga tak dlouho, až ten připustil, že nárůst lidstva a Starých Ras je stejně nevyhnutelný. Tanec civilizací započal.
Tiago se ho musel naučit. Jestliže se měl měnit celý svět, musel se změnit i on, jinak by se stal bezvýznamným. A on nechtěl při utváření tohoto nového světa chybět, ani být z něho vyloučen.
Proto kdysi, před dávnou dobou, souhlasil se spoluprací v tom někdy hádavém partnerství. Musel si přiznat, že tím rozhodně nic neztratil, spíš získal, a své schopnosti dokázal využít k oboustranné spokojenosti.
Byl válečníkem. Pro antické národy byl bohem bouří a blesků, princ nebe.
Byl wyrem.


20 komentářů:

  1. Díky za překlad a korekci. :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji moc za další překlad a korekci :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Veľká vdaka za skvelé pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad. Jako vždy super.

    OdpovědětVymazat
  5. Knihomolka.3652. dubna 2016 12:47

    Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  6. Perfektní !!! Díky moc za překlad a korekci nové kapitolky !!!

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc. Jestli to bude jako první díl, nemůžu se dočkat. Skvěle jsem se bavila do 3 do rána. Zdena

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  10. Ďakujem pekne za preklad kapitoly a teším sa na pokračovanie

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuji moc, už se těším jak to bude dál :-)

    OdpovědětVymazat
  12. Super pokračovanie. Táto kapitola zaváňa niečím surovým, neopracovaným, presne v súlade s obsahom a názvom série "Staré rasy". Ďakujem za preklad.

    OdpovědětVymazat
  13. Krasny! Diky mockrat :-) tesim se na pokracovani :-)

    OdpovědětVymazat
  14. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat