pátek 22. dubna 2016

Složité souvislosti - 13. kapitola


Jakmile La Fleur a Jonah McAllister vešli do mého podniku, proletělo mi hlavou několik různých scénářů. Většina z nich zahrnovala krev a odklízení mrtvých těl.

Sophia Deveroux zbavovala Fletchera těl a dalších následků jeho práce dlouhá léta, a já jsem tuto její službu zdědila spolu se živností. Sophia byla živel Vzduchu, stejně jako její sestra Jo-Jo. Ale na rozdíl od ní tuto sílu nepoužívala k léčení, nýbrž k ničení. Dokázala rozložit cokoliv až na molekuly, což se výborně hodilo v případě skvrn od krve.
Očima jsem zalétla k posledním dvěma párům, které právě končily s jídlem. Nemohli jsme se Sophií před svědky nic podniknout, a i tak by stejně bylo taktičtější počkat a zjistit, proč vlastně přišli.
„Musím končit,“ řekla jsem Owenovi do telefonu. „Mám tu nějaké zákazníky.“
„Někoho, koho znám?“ zeptal se.
„Jonah McAllister ukazuje novému děvčeti město.“
Ticho. Když jsem byla posledně u Owena, řekla jsem mu o La Fleur, i o tom, co jsem si vydedukovala o jejích plánech.
„Nepotřebuješ nějakou pomoc, Gin?“ zeptal se Owen tiše. „Můžu tam být za pár minut.“
Možná mohlo být po všem během chvilky, záleželo na tom, co ti dva chtějí a jestli znají mou skutečnou identitu. Ale i tak mě potěšilo, že Owenovi na mně záleží natolik, že je ochotný kvůli mně riskovat krk.
Levou ruku jsem schovala pod pult na dosah jednoho ze svých nožů, který tam čekal pro případ potřeby. Ostří bylo tak ostré, že by bez problémů přeřízlo cokoliv, včetně McAllisterova přebujelého ega - a krku.
„Ne, myslím, že to zvládnu. Je tu se mnou Sophia, a Finn je na cestě. Čtyři – to už by tu bylo narváno.“ Řekla jsem tiše. „Kromě toho, nejdou mě zabít. Myslím, že něco chtějí, jinak by nepřišli hlavním vchodem. A pokud by věděli, kdo doopravdy jsem, měli by jako doprovod přinejmenším ještě pár obrů. Možná by s nimi přišla i Mab, kdyby měla náladu na představení.“
Další ticho.
„Uvidíme se večer?“ zeptal se Owen. „Až bude po všem?“
„Nejspíš ne. Mám pocit, že budu mít dnes večer napilno.“
Owen napjatě vydechl. „Dobře. Jen buď prosím opatrná. A zavolej mi, ano?“
„Zavolám,“ řekla jsem a zavěsila.
Jonah McAllister přejel hnědýma očima přes restauraci a rty se mu zkřivily do pohrdavého úšklebku stejně jako pokaždé, když sem přišel. Růžové a modré vinylové boxy se nemohly vyrovnat drahým elegantním restauracím, na které byl zvyklý. A ani bych nečekala, že by se někdy snížil k tomu, aby jedl na místě, kde jsou na podlaze namalovaná růžová a modrá kopýtka směřující k toaletám.
Přesto si všechno pozorně prohlížel, dokud se jeho oči nezastavily na mě. Seděla jsem u staromódní pokladny za pultem, který se táhl podél zadní zdi. Po mé levé straně visel na zdi zarámovaný výtisk knihy „Kde roste červené kapradí“ a fotka Fletchera z doby, kdy byl ještě mladík. Obojí představovalo vzpomínku na původního majitele, kterému jsem tím zároveň vzdávala poctu.
McAllister si stáhnul rukavici, pak druhou, zastrčil si je do kapsy a pomalu se vydal směrem ke mně. Jeho chůze byla uhlazená a plynulá stejně jako všechno ostatní na něm - působivá a zastrašující zároveň.
„Jonah McAllister,“ řekla jsem s rukou s nožem stále schovanou pod pultem. „Čemu vděčím za tu čest?“
Chladně se na mě usmál, i při tom nepatrném pohybu to vypadalo, že nepřirozeně vypjatá kůže musí prasknout. „Gin Blaco. Jaké příjemné setkání. Co bych rád? No, ukazuji tady té krásné dámě město, je v Ashlandu nová, a chce si tak říkajíc obhlédnout terén.“
La Fleur popošla k McAllisterovi a já se na ní poprvé podívala zblízka. Měla na sobě upnuté černé kožené kalhoty a tmavě zelenou hedvábnou rozevlátou košili. Zapínání bylo lemované úzkou krajkou a vzbuzovalo dojem staromódní elegance. Přes to si oblékla vlněný kabát ve stejné barvě a dojem doplňovaly kozačky na jehlových podpatcích. Černé krátké vlasy jí držela z tváře čelenka se smaragdy. Pěkně drahá cetka. Věděla jsem, že smaragdy jsou pravé, že to není jen sklo - slyšela jsem kameny šeptat o své kráse. Byly stejně arogantní jako jejich majitelka.
Její srdcovitá tvář byla skoro stejně krásná jako Roslynina - s perfektní hladkou bledou pokožkou. Oči měla jasně zelené – stejnou barvu měl elektrický výboj, kterým zabila trpaslíka v docích. Dokonce i teď jí v očích jiskřila magie. Obklopoval ji opar živelné energie, něco jako statická elektřina, kterou cítíte ve vzduchu, když se blíží bouřka, ale i to málo stačilo, aby mě pálil kov zatavený v dlaních.
Postavu měla souměrnou, atletickou. Sice byla štíhlá, ale ani drahé oblečení nedokázalo zakrýt pevné, vypracované svaly.
Nejzvláštnější na ní ale bylo její tetování. Začínalo v jamce pod krkem - jednoduchý stonek, který se ovíjel kolem krku a byl zakončený jediným nádherným květem orchideje. V jemných odstínech zelené, broskvové a krémově bílé. Umělecké dílo vykreslené do nejjemnějších detailů vypadalo skoro jako opravdová živá květina. Pravidelný tep na jejím krku lehce pohyboval okvětními lístky, takže to vypadalo, jako by orchidej rozkvétala.
Takže se Fletcher nemýlil, když do složky napsal, že má pravděpodobně tetování. Teď, když jsem ho viděla, mi bylo jasné, že je to něco víc. Byla to její runa, symbol pro jemný půvab. Proto vždycky na místě činu nechávala květ orchideje. Protože to byla její obchodní značka, stejně jako moje pavoučí runa, nebo Mabiin náhrdelník se slunečním žárem. Takže za sebou prostě nechávala květinu, místo aby kreslila komplikovanou runu. Možná neuměla kreslit, nebo jí jen bylo líto času. Koneckonců, nájemní vrahové nemívají ve zvyku se moc dlouho zdržovat na místech svých útoků. To by byla nejrychlejší cesta jak se nechat chytit.
Ale i tak mi něco na tom tetování mi unikalo. Možná to bylo tím umístěním na krku, nebo to jak se kresba ovíjela kolem. Někdy předtím jsem něco podobného viděla. Na někom, koho jsem zabila…
„Ráda vás poznávám, Gin,“ řekla La Fleur a přerušila tak moje myšlenky. Hlas měla posazený níž, než bych čekala, podmanivý, s výraznými sykavkami. „Já jsem Elektra La Fleur.“
Udržela jsem tvář bez výrazu, jakoby mi její jméno nic neříkalo. Elektra, přímá narážka na její živelnou sílu. Takové klišé. Zajímalo by mě, jestli jí to jméno dali rodiče, nebo jestli si ho sama vybrala. Ne že by na tom nějak záleželo, nebo to odvrátilo její smrt.
Kývla jsem hlavou na pozdrav, i když palcem jsem přejížděla po rukojeti jednoho ze svých nožů.
V tu chvíli se o dění začala zajímat i Sophia. Věděla o mých problémech s Jonahem McAllisterem. Vlastně to byla ona, která litinovou pánví vyřešila náš malý problém s jeho synem, když se nás pokoušel oloupit. Sophia vydala tázavý zvuk, aby mi dala najevo, že je připravená mi v případě potřeby pomoct.
Vyhledala jsem její pohled a gestem schované ruky jí naznačila, aby zůstala v klidu. Žádný skutečný problém nebyl – zatím.
Dřív než uděláme něco, co bude vyžadovat důkladný úklid, jsem chtěla zjistit, co McAllister doopravdy chce a proč sem, do Pork Pit přivedl La Fleur.
 „Takže posadíme se, nebo… chceš někam jinam?“ zeptal se McAllister.
Přivřela jsem oči. „Vy tady chcete jíst? V mém podniku?“
To bylo to poslední, co bych od něj kdy čekala.
McAllister se na mě chladně usmál. „Přece tady nabízíte nějaké jídlo, nebo snad ne? Měl jsem dojem, že provozujete restauraci.“ Přejel znovu hnědýma očima poněkud ošuntělý, ale čistý interiér. „Přinejmenším něco podobného.“
Arogantní přezíravý tón jeho hlasu by možná jinou ženu ponížil. Já jsem jen pod pultem sevřela nůž v ruce pevněji.
Ale místo toho abych nůž vytáhla a ukončila právníkovu mizernou existenci, jsem ho zastrčila zpátky na jeho místo pod pultem. Nezbývalo mi nic jiného, než je usadit. Ne pokud jsem nechtěla nadělat spoustu problémů všem přítomným.
Pokud bychom tady byly jen já a Sophia, pak bych možná šla s nožem po krtku Elektry La Fleur a pak bych svou smrtící pozornost věnovala i jejímu průvodci. Jenomže tu byli nevinní přihlížející, kteří neměli nic společného s McAllisterem ani s nevyřízenými účty, které jsem s ním měla.
I v dobách, kdy jsem pracovala na plný úvazek jako nájemný vrah, jsem nezabíjela nikoho jen proto, že se ocitl v nesprávný čas na nesprávném místě. Byla tu jistá pravidla, která jsem nepřekračovala. Nikdy jsem nezabíjela děti, domácí mazlíčky a náhodné svědky. Tak mě to Fletcher naučil, a tím jsem se celá léta řídila. A ctila jsem je i teď, přestože to znamenalo, že mi McAllister bude dál dělat problémy.
Kromě toho jsem chtěla vědět, jakou hru právník hraje, čeho si myslí, že svou přítomností dosáhne - kromě toho, že tu obtěžuje. Takže jsem se natáhla, vzala dva jídelní lístky a obešla pult.
„Tudy.“
Zavedla jsem je do boxu vedle výlohy, co nejdál od pultu, Sophie a ostatních hostů. Pořád ale blíž, než mi bylo milé.
Jonah a Elektra se usadili naproti sobě, já jsem jim podala jídelní lístky a o krok ustoupila.
„Něco k pití?“ zeptala jsem se nezúčastněným hlasem.
„Předpokládám, že nemůžu doufat, že byste tu měli nějaké víno,“ ušklíbnul se McAllister. „Stejně by to byla jen nějaká levná břečka, nebo co hůř, domácí patoky.“
„Jonah si dá vodu s citronem, a pro mě prosím jahodovou limonádu.“
Nadzvedla jsem obočí, překvapená, že la Fleur objednává pro oba – a že on neprotestuje.
Elektra se předklonila a palcem přejela po McAllisterově hladké ruce. Plaše se na něj usmála, což jí oplatil a očima jí sjel do výstřihu pod zelenou košili. Na tváři se mu objevil vědoucí úšklebek, jakoby přesně věděl, co pod tenkou látkou je.
Tak takhle se věci měly. Zajímavý vývoj. Zajímalo by mě, jestli Mab Monroe ví, že si její právník užívá s jejím zabijákem. Vsadila bych se, že ne. Živel Ohně by takové bratříčkování netrpěla, už jen proto, aby si byla jistá, že její poskoci zůstanou loajální jen jí. Ne, že bych si myslela, že mezi McAllisterem a La Fleur je opravdový milostný vztah, ale i tak jsou lidé schopni kvůli sexu dělat šílené věci. Třeba zabíjet.
„Za minutku jsem zpátky pro vaše objednávky.“
Jonah mávnul rukou, jako by mě odháněl. Jeho arogance mě naplnila zlostí, ale nepoddala jsem se jí. Místo toho jsem svoje pocity potlačila, aby mě motivovaly později, až se ocitnu s McAllisterem a mými noži o samotě.
Vrátila jsem se od jejich boxu za pult.
„Zavolej Finnovi,“ řekla jsem tiše Sophii, když jsem vzala dvě sklenice a plnila je ledem. „Řekni mu, že je tady La Fleur a že se pravděpodobně minimálně hodinu zdrží. Ať zaparkuje naproti a až budou s McAllisterem odcházet, tak ať je sleduje. Mohli by nás dovést k Natashe. Taky mu připomeň, aby vzal všechno, co si myslí, že by se nám mohlo hodit. Chci to ukončit ještě dnes večer.“
Sophia zabručením vyjádřila souhlas a vrátila se ke svému hrnci.
Dokončila jsem přípravu nápojů, postavila je na podnos, vzala sebou svůj blok na objednávky a tužku a vrátila se k jejich boxu.  Postavila jsem před ně jejich sklenice, a vůbec mě netrápilo, že trochu McAllisterovy vody vystříklo na stůl.
Elektra La Fleur s tím ale problém měla.
Na kůži ji dopadla kapka vody a okamžitě se objevila zelená jiskra. Bzzzt. Voda na její kůži poskakovala a prskala, jako by to byl nějaký živý hmyz, a protože jsem měla ruku na mokré sklenici, ucítila jsem, jak vodou do mého těla proniká elektrický výboj. Překvapivě to bolelo, jako bych prsty strčila do zásuvky a dostala ránu – zuby se mi sevřely a srdce zrychlilo. Překvapeně jsem se na ni podívala.
La Fleur mi věnovala hřejivý úsměv, oči teď měly jasně zelenou barvu a v pohledu jí skákaly další jiskřičky. Věděla, že jsem dostala ránu a líbilo se jí, že mě to bolelo. Možná vnímala i mé překvapení a nepohodlí stejně, jako jsem já vnímala tichý šepot kamene. Teď už jsem věděla, že právě kvůli tomuhle pocitu zabíjí lidi svou magií, místo toho, aby použila nůž nebo pistoli. La Fleur dělalo dobře, když mohla působit bolest. Sadistická mrcha.
„Taky tak nesnášíte zimu?“ řekla Elektra znuděným tónem. „Vzduch je plný statické elektřiny. Každou chvíli dostanu ránu. Stává se vám to taky?“
„Jistě,“ zamumlala jsem. „V jednom kuse. Co to bude?“
Jonah McAllister si objednal cheesburger a hranolky, zatímco Elektra La Fleur si vybrala sendvič s grilovaným masem, fazole, hranolky a coleslaw. Nebylo pochyb o tom, že měla zdravý apetit. Byla jsem zvědavá, jak to se svou štíhlou postavou všechno zvládne. Pak mě ale napadlo, že zabíjení lidí elektřinou asi vyžaduje spoustu energie.
Vrátila jsem se zpátky za pult. Zatímco jsem mluvila s La Fleur a McAllisterem, Sophia zmizela vzadu. O chvíli později se vrátila na svoje místo ke sporáku.
„Finn?“ zeptala jsem se tiše a pleskla placku mletého masa na hamburger na rozpálený gril.
„Na cestě,“ zachraptěla Sophie.
V tichosti jsme dokončily objednané jídlo. Neotáčela jsem se, ale ze svého místa jsem slyšela, jak spolu McAllister a La Fleur mluví tlumenými hlasy.
Naaranžovala jsem jídlo na čisté talíře a chystala se znovu překonat vzdálenost k jejich boxu.
K mému překvapení Elektra La Fleur vyklouzla z boxu a otočila se zády k výloze tak, že měla celou restauraci před sebou. Pomalu zkoumala interiér zelenýma očima, pečlivě si prohlížela každou maličkost, od podlahy přes strop a pult až ke dveřím vedoucím dozadu.
Nakonec se zaměřila na mě, když jsem s talíři šla směrem k ní. Ostrý pohled zelených očí zaznamenal všechno, způsob, jakým jsem se pohybovala i pocákanou zástěru přes triko a džínsy. Nedívala se na mě ani pohrdavě, ani nenávistně jako předtím Jonah McAllister, jen si mě prohlížela.
Ten pohled jsem znala – byla to maska, kterou jsem si sama nejednou nasadila, takže jsem si okamžitě uvědomila pravý důvod její přítomnosti tady. Přišla si obhlédnout restauraci – a mě.
Posoudit svůj nejnovější terč, přesně tak, jak to nájemní vrahové dělávají.
Jako by se chtěla později vrátit a zabít mě.
Samozřejmě.
Jonah McAllister mě nenáviděl. Nenáviděl mě od chvíle, kdy jsem se mu vzepřela a odmítla jsem stáhnout obvinění proti jeho synovi. Navíc mě oprávněně podezříval, že mám něco společného s jeho smrtí. Kvůli tomu jsem před pár týdny skončila zmlácená na nádvoří Ashlandské koleje a pár dní na to se snažil přimět Slatera, aby dokončil, co začal.
Proto sebou dnes večer přivedl La Fleur. Chtěl, aby mě zabila. Byla ve městě, aby skoncovala s Pavoukem, tak proč by pro něj neudělala ještě něco menšího bokem. Arogantní právník neměl ani tušení, že Gin Blanco a Pavouk jsou jedna a tatáž osoba.
Chladně jsem se usmála. Taková ironie. Ale tentokrát mi hraje do karet.
Se Sophiinou pomocí jsem dokončila přípravu jídla a odnesla to k jejich boxu. La Fleur znovu pozorně sledovala každý můj pohyb, odhadovala mou sílu, rovnováhu, výdrž. Úplně stejně, jak bych to udělala já v případě osoby, kterou bych se chystala zabít.
Třískla jsem podnosem s jídlem na jejich stůl stejně, jako jsem to před tím udělala s nápoji. Teď tu ale nebyla žádná rozlitá voda, takže mi La Fleur nemohla dát další ránu. „Dobrou chuť.“
Doufala jsem, že se oba zadusí, ale bylo mi jasné, že takové štěstí mít nebudu.
„Díky,“ řekla La Fleur.
Klidně a neškodně jsem se na ni podívala. Pohled mi oplatila a pak se obrátila ke svému jídlu. Evidentně si myslela, že už o mně všechno ví. Uniklo jí ale, že si masku neškodné majitelky malé restaurace nasazuju stejně snadno, jako si ona obléká své předražené značkové šaty. Tak, jak mě to naučil nejlepší učitel, jakého jsem kdy mohla mít. Fletcher Lane.
Jeden z párů dojedl a chystal se k odchodu, takže jsem se vrátila k pokladně, nechala je zaplatit účet a vyprovodila je ven. Pak jsem se usadila na svou stoličku a věnovala se své rozečtené knize. Iliadě. Nový semestr na Ashlandské koleji sice začne až po svátcích, ale chtěla jsem mít náskok na hodinách klasické literatury, kterou jsem si zapsala.
Dalších třicet minut uběhlo v klidu. Četla jsem svou knihu, Sophia se věnovala práci v kuchyni a zbylí hosté včetně mých nepřátel, jedli svou večeři.
Konečně Jonah McAllister a Elektra La Fleur dojedli, a zamířili k pokladně. McAllister vytáhnul peněženku a podal mi pár bankovek. Docela mě překvapilo, že se namáhá s placením, ale asi chtěl, abych si myslela, že skutečně přišli jen kvůli jídlu. Jako bych byla úplně pitomá.
„Drobné si nechte,“ řekl uštěpačně, „považujte to za předčasný vánoční dárek.“
„Ach,“ vydechla jsem. „celých třináct centů. Jste příliš laskavý, Jonahu, takovou velkorysost si nezasloužím.“
McAllisterův obličej při mé odpovědi zrudnul, ale La Fleur se do něj zavěsila a jeho vztek se rozplynul.
„Možná byste je měla utratit, dokud můžete, slečno Blanco,“ řekl. „V těchto nejistých časech se může ledacos přihodit.“
Oba zamířili ke dveřím a těsně předtím, než vyšli ven, se ke mně La Fleur obrátila, zelené oči jí svítily jako kočce.
„Jídlo bylo skvělé. Nejspíš se brzy vrátím, Gin. Hodně brzy.“
S úsměvem na tváři vyšla ven za svým společníkem. Dívala jsem se, jak odcházejí.
„Ne, pokud se k tobě dostanu jako první,“ zamumlala jsem.

14 komentářů:

  1. Oou.. Děkuji moc. Skvělý překlad. Gin naprosto zbožňuji

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Vypadá to, že se chystá velmi zajímavá bitva :) Moc děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  4. Moc a moc děkuji za skvělý překlad a korekturu.

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. tak to bolo zaujímavé ... vďaka za preklad a korektúru a teším sa na pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Moc děkuji za další skvělou kapitolu :)

    OdpovědětVymazat
  8. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  9. Ďakujem za super kapitolu, teším sa na pokračovanie :-))

    OdpovědětVymazat
  10. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat