pátek 15. dubna 2016

Složité souvislosti - 12. kapitola


Nespala jsem ani zdaleka tak dobře, jak bych chtěla, nebo potřebovala, ale stačilo to na to, abych dokázala čelit dalšímu dnu, zatímco jsem čekala, jestli se Finnovi podaří něco zjistit.
Později odpoledne jsem stála za pultem Pork Pit a vracela jsem drobné muži, který si odnášel papírovou tašku plnou jídla. Muž si obojí vzal a s úsměvem odešel do prosincové zimy venku.
Dlouze jsem si nahlas vzdychla a podívala se na Sophii Deveraux, která drhla dnes už třináctý hrnec od pečených fazolí a to se zavíračka ještě ani neblížila.

„Kolik dnes bylo těch objednávek na večírky? Devět? Deset?“
V Pork Pit nebylo tolik zákazníků jako obvykle. Většina lidí na poslední chvíli sháněla dárky - do vánoc chyběly už jen čtyři dny. O to víc bylo objednávek na firemní oslavy. Měly jsme se Sophií celý den napilno a do zavření pořád ještě chyběla celá hodina.
U stolů bylo až na dva odděleně sedící páry prázdno. Svoje objednávky už dostali, takže jsem jen čekala, až dojí a zaplatí. Normálně by mi bylo jedno jak dlouho se zdrží, ale dnes večer jsem se nemohla dočkat, až za nimi zaklapnou dveře. Servírky už jsem poslala domů, protože všechny objednávky byly hotové a kvůli pár hostům nemělo cenu je v restauraci držet.
Sophia na mou bezeslovnou otázku jen pokrčila rameny, ani nezvedla oči od hrnce. Na řeči nikdy nebyla. Věnovala se hrnci, který drhla soustředěnými kruhovými pohyby, a svaly na rukou se jí lehce napínaly. S pěti stopami a palcem byla na trpaslici vysoká a měla pevnou, svalnatou postavu a neuvěřitelnou sílu – dokonce byla silnější než většina obrů. Většina lidí by si toho ale nevšimla,aspoň ne hned, protože by nedokázala odtrhnout oči od jejího zbytku.
Sophia byla až do morku kostí gotička – a to nemluvím jen o troše černé rtěnky, spíš o samotném srdci temnoty. Všechno, co měla Sophia na sobě, bylo černé. Od bot přes džíny až po kožený obojek kolem krku. Oči a vlasy měla také černé a spolu s tmavě purpurovou rtěnkou jen zvýrazňovaly bledost její pokožky.
Vždycky mě překvapovalo, jak moc se od sebe Sophia a její starší sestra Jo-Jo liší. Stotřináctiletá Sophia na mě se svou gotickou vizáží působila jako náladová puberťačka, zatímco Jo-Jo se svými růžovými šaty a šňůrou perel připomínala dámu ve středních letech.
Dnes se na počest blížících se svátků Sophia rozhodla pro oživení vizáže Santa Clausovskou čepicí. Měla ji nasazenou při vaření celý den. Samozřejmě byla černá a místo obvyklé bílé kožešiny byla lemovaná malými, zlatými, šklebícími se lebkami. Veselé Vánoce.
Neměla jsem čas přemýšlet nad Sophiinými svátečními náladami, protože už snad po sté zazvonil telefon. Byla jsem ráda, že máme dost práce, ale byl to dlouhý den a nechybělo moc k tomu, abych jedním ze svých nožů přeřízla šňůru od telefonu. Místo toho jsem se zhluboka nadechla a zvedla sluchátko.
„Pork Pit.“ Ozvala jsem se po pátém zazvonění.
„Nevíš náhodou,“ uslyšela jsem hluboký sexy baryton Owena Graysona „kde bych sehnal nějaká dobrá grilovaná žebírka?“
Opřela jsem se o pult, který se táhnul podél celé zadní stěny, a odpověděla jsem. „Je mi líto, nemám nejmenší tušení.“
Tiše se zasmál a já jsem se přistihla, že se taky usmívám. Nikoho bych teď neslyšela raději. Z nějakého důvodu mě Owenův hlas uklidňoval, zvlášť po zlých snech z včerejší noci. Roslyn měla pravdu, opravdu jsem měkla, ale zrovna teď mi to bylo úplně jedno.
„Včera ráno ses ani nerozloučila,“ řekl Owen.
„Vždyť víš, že mám podnik, o který se musím starat.“ Pominula jsem fakt, že jsem vyklouzla bez toho, že bych ho vzbudila.
„A byl to jediný důvod?“
Zaváhala jsem. Nebyli jsme s Owenem spolu nijak dlouho a on nadhodil téma, které bych se radši vynechala – jako mou podrážděnost a zbabělost když došlo na řeč o našem vztahu. Nebo jakkoliv jsme tomu říkali. Díky Owenovi jsem měla spoustu pocitů, o kterých jsem si myslela, že jich nejsem schopná, a nebyla jsem na ně připravená. Zvlášť teď když jsem měla plnou hlavu Mab, La Fleur a Nataschi. Díky emocím a pocitům zeslábly moje obranné mechanismy a to jsem si zrovna teď nemohla dovolit. Možná nikdy.
„Jistě,“ řekla jsem o něco později, než jsem měla. „Byl to jediný důvod.“
„V pohodě,“ řekl Owen lehce. Předstíral, že si mého zaváhání nevšimnul. „Aspoň jsem před tebou nemusel schovávat tvůj vánoční dárek.“
Nemohla jsem být šokovaná víc, kdyby do mě la Fleur naprala plnou dávku své elektrické magie. Na chvíli jsem zůstala stát jako opařená.
„Dárek? Ty pro mě máš vánoční dárek?“
Znovu se tiše zasmál. „ Prý se to sluší. Říká se tomu – tuším - vánoční tradice.“
Měla jsem pár maličkostí pro Finna a sestry Deverauxovy, ale nějak mě nenapadlo, že by Owen - vzhledem k novosti našeho vztahu - taky mohl něco čekat. Popadla jsem nejbližší tužku a naškrábala na svůj objednávkový bloček poznámku. Koupit Owenovi dárek. Smůla, že mě žádný vhodný nenapadal a neměla jsem nejmenší představu, co by to mělo být. Nakupování se na seznamu mých priorit nikdy nevyskytovalo moc vysoko.
„Vlastně kvůli tomu volám,“ řekl Owen. „Chtěl jsem s tebou mluvit o vánocích. Myslel jsem si, že by bylo hezké, kdybys přišla.“
„Och,“ nic lepšího mě říct nenapadlo. „Ale vánoce jsou rodinná záležitost. Myslela jsem, že je budete chtít strávit s Evou sami. Nerada bych obtěžovala.“
„Ty neobtěžuješ, Gin,“ řekl Owen rázně. „Jsi u nás vždycky vítaná.“
Byla jsem zticha. O těchhle věcech jsem nic nevěděla. Mít nablízku nájemného vraha bylo jako nastěhovat si do obýváku slona. Nemůžete z něj spustit oči, i když se snažíte předstírat, že tam ve skutečnosti není.
Owen musel moje mlčení považovat za souhlas, protože pokračoval. „Myslel jsem, že bys mohla říct i Finnovi a sestrám Deverauxovým, a pokud by chtěli, i Roslyn a Xavierovi. Eva plánuje pozvat Foxovy, takže bychom z toho mohli udělat pravý vánoční večírek.“
Večírek? To už znělo líp. Aspoň bych neseděla o samotě s Owenem a Evou, společensky neotesané páté kolo u vozu. Zabíjení lidí bylo mnohem snadnější než zdvořilá společenská konverzace.
„A kdybys chtěla, mohla bys zkusit pozvat i Briu,“ dokončil Owen.
„Och.“ Dnes bych opravdu kdekoho ohromila svým rétorickým uměním.
Owen věděl, že detektiv Bria Coolidge je moje dlouho ztracená sestra a že jí zoufale toužím říct, kdo doopravdy jsem. Jenomže jsem se bála toho, co by Bria mohla udělat, až zjistí, že jsem notoricky známý nájemný vrah jménem Pavouk, který vyhlásil válku Mab Monroe.
„Gin?“ zeptal se Owen. „Jsi tam ještě?“
Nade dveřmi zazvonil zvonek, ohlásil nového zákazníka a zachránil mě od nutnosti Owenovi odpovědět. Doufala jsem, že si někdo přišel pro objednávku, kterou Sophia před chvílí dochystala, takže budeme moct zavřít a já vyrazím hledat Nataschu.
Takové štěstí jsem ale neměla. K mému překvapení a zděšení prošel dveřmi Jonah McAllister.
Navzdory svému věku byl Jonah McAllister stále atraktivní muž – pokud jste zastávali názor, že dokonale vyhlazený obličej bez vrásek a bez výrazu je přirozená věc. Jonah McAllister si za určitě nemalé peníze kupoval mladistvé vzezření u některého z živlů Vzduchu, který se zabýval kosmetickými úpravami. Vyhlazený obličej byl v rozporu s hřívou stříbrných vlasů, samozřejmě pečlivě upravených a vytvářejících elegantní distingovaný dojem společně s na míru šitým oblekem pod kvalitním vlněným pláštěm.
Co ale bylo důležitější než dokonalý vzhled, Jonah McAllister byl osobní právník a po smrti Elliota Slatera číslo dvě v organizaci Mab Monroe. A v tom, co dělal, byl velmi dobrý. Byl známý po celém Ashlandu tím, že dokázal nejhorší zločince vysekat v podstatě z čehokoliv, takže odcházeli od soudu maximálně s plesknutím přes prsty. A právě proto řešil všechny Mabiiny spory. Díky jeho schopnostem nebyla Mab Monroe nikdy z ničeho obžalovaná, nikdy nedostala ani pokutu za parkování, natož aby se dostala před soud za všechny vraždy, únosy, vydírání a násilí, kterých se dopustila, nebo je nařídila během dlouhých let, kdy byla královnou Ashlandského podsvětí.
Shodou okolností mě Jonah McAllister z celého srdce nenáviděl, protože mě podezříval, že mám něco společného se smrtí jeho syna. Ten před několika týdny vtrhnul se zbraní v ruce do Pork Pit, ohrožoval zákazníky a pokusil se mě okrást. To jsem pochopitelně nepřipustila, ale výtržník se nepoučil. Na večírku u Mab Monroe se mě pokusil znásilnit a zavraždit, takže jsem byla nucená použít svoje nože a schovat jeho tělo do vany v Mabiině soukromé koupelně. Není třeba dodávat, že McAllister starší to nesl velmi nelibně.
Od té doby mě zpovzdálí neustále sledoval, aby zjistil, jestli o vraždě jeho syna něco nevím. Dokonce jednou přiměl Elliota Slatera a jeho obry, aby se ze mě pokusili něco vymlátit. To se jim nepodařilo, přestože mi dali pořádně zabrat. Ale McAllister mě podezřívat nepřestal, a přestože se zatím nikam nedostal, soudě podle jeho dnešní návštěvy, se pořád ještě nevzdal.
Zdálo se, že nelituje žádné námahy, jen aby mi znepříjemnil život.

Jonah McAllister ustoupil stranou a podržel dveře někomu za sebou. Nepřišel sám, jako doprovod měl sebou ženu. Poznala jsem ji, byla to La Fleur.


15 komentářů:

  1. Díky moc za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  2. A to zase budu muset čekat týden?! To já asi nevydržím.... :-D I tak moc děkuji za další kapitolu :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Dakujem za preklad dalsej kapitoly. VV

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji moc.. Teď jsem zvědavá

    OdpovědětVymazat
  6. Vždycky se těším na pátek a další kapitolu.Díky moc. Zdena

    OdpovědětVymazat
  7. Moc děkuji za další skvělou kapitolu :)

    OdpovědětVymazat
  8. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  9. Mockrát děkuji za další skvělý překlad a korekturu.

    OdpovědětVymazat
  10. Moc děkuji za překlad další kapitoly. Začátek byl bezvadný, Owen je k pomilování :), ale ten konec... teď sem napnutá, proč vlastně k ní přišli zrovna tihle ti dva...

    OdpovědětVymazat
  11. vďaka za preklad a teším sa na pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  12. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat