pátek 8. dubna 2016

Složité souvislosti - 11. kapitola


Byla to dlouhá noc. Odložila jsem složky, dala si horkou sprchu, abych smyla obří krev, a konečně zalezla do postele.
Možná ráno Finn přijde s nějakým nápadem, jak najít Nataschu a zabít La Fleur. Než jsme se u Jo-Jo rozloučili, slíbil, že se pokusí něco zjistit o vražedkyni a o jejím novém zaměstnání v záhadném klubu Mab Monroe a samozřejmě taky, kde ten klub má být.

Byla jsem tak unavená, že mi pro jednou nedělalo potíže pustit všechno z hlavy a usnout. O něco později se objevily sny, tak jak se v posledních dnech už stávalo pravidlem…
Nikdy předtím mě nenapadlo, že mám tolik magie. Nikdy se mi ani nesnilo, že bych mohla být tak silná. Nikdy jsem si to nepředstavovala, nedoufala ani nepřála.
Ale byla jsem. A ještě trochu víc.
Tyhle zmatené myšlenky mi proběhly hlavou jen vteřinu předtím, než moje magie Kamene a Ledu udeřila do zdí domu jako ledové kladivo a ničila všechno, čeho se dotkla.
Drtila vše na prach.
Kolem mě se rozléhal hlasitý, bolestivý a zuřivý křik. Kameny nad mou hlavou povolily. Po stropě se jako nitky rozbíhaly praskliny podobné pavučině. Ať už to bylo sebepodivnější, vypadalo to, jakoby z temného otvoru vyskočil pavouk a táhnul za sebou svá hedvábná vlákna.
Zůstala jsem sedět na místě ohromená tím, co jsem právě způsobila svou magií. Jakou strašnou věc jsem spáchala. Vždyť jsem se jen snažila zbavit provazů, kterými jsem byla připoutaná k židli. Provazů, kterými mě spoutala, zatímco jsem byla v bezvědomí. Provazů, které mě měly udržet na místě, zatímco mě mučila a vyslýchala, když chtěla vědět kde je Bria. Provazů, které mi bránily vzepřít se, když mi v dlaních rozžhavila můj medailon. Užívala si moje mučení, jakoby nestačilo, že zabila mou matku a Annabellu.
Z událostí potom, co mě začala mučit, jsem si moc nepamatovala. Myšlenky mi pohltila krutá neutuchající bolest v popálených dlaních. Pořád jsem cítila pach spáleného masa – mého masa. Obracel se mi žaludek.
Seděla jsem tam připoutaná a trpěla návaly pulzující bolesti z popálenin - dokud jsem nezaslechla Briin křik.
Věděla jsem, co ten nářek znamená. Našli ji a ta žena se ji chystá zabít, protože místo, kam jsem ji schovala, nebylo dostatečně bezpečné.
Slyšela jsem Briin křik a věděla jsem, že ji ta žena zabije stejně, jako zabila zbytek mojí rodiny. Odpověděla jsem vlastní výkřikem. Výkřikem naplněným magií Kamene a Ledu.
Část stropu dopadla na zem vedle mě. Náraz mnou otřásl a všude kolem létaly kusy zdi. I v tu chvíli, napůl omráčená jsem slyšela zlostný a bolestný nářek kamenných zdí domu – odrážel se v něm všechen můj vztek, strach, bolest a bezmoc, kterými jsem naplnila svůj výkřik, když jsem bezmyšlenkovitě vyslala magický výboj. Jeho ozvěna tepala ve zdech jako bušení srdce a pravidelné údery odnášely mou zuřivost.
Padl další kus stropu, pak další a další, dokud se mi dům doslova nezhroutil na hlavu.
Už nebylo v mých silách to zastavit.
Nemohla jsem pohnout židlí, abych se dostala z cesty padajícímu stropu. Vedle mě dopadl další velký kus zdiva. Tlaková vlna převrhla židli a zasypala mě sprškou drti. Vzduch byl plný prachu, vznášel se kolem jako černý smrtící mrak. Kašlala jsem a dusila jsem se. Převalovala jsem se a ze všech sil jsem se snažila zbavit provazů, i když jsem kolem sebe neviděla nic jiného, než dusivý oblak prachu.
Pod rukou jsem ucítila ostrou kamennou hranu, kus obkladu, který se zlomil a jeho ostří bylo jako nabroušená dýka. Pocítila jsem záchvěv naděje. Zkroutila jsem tělo, jak nejvíc to šlo, abych se pokusila ostrou hranou rozedřít provazy.
K mému překvapení to fungovalo. I když se na mě pořád shora snášel kamenný déšť, cítila jsem, že na jedné straně pouta povolily. Vysoukala jsem napřed jedno rameno, potom druhé. Ve vzduchu plném prachu jsem dohlédla sotva na špičky svých rozedřených krvácejících prstů. Ale ve srovnání se vším ostatním, co jsem dnes zažila, to byla jen malá bolest.
Postupně se mi podařilo roztřepit a oslabit ostatní pouta natolik, že jsem se z nich dokázala osvobodit. Stačilo jen třít jimi sem a tam o ostrou hranu.
 Konečně odpadl poslední provaz. Bylo už příliš pozdě pokusit se utéct, takže jsem se stočila do klubíčka s rukama kolem hlavy a chránila se před padajícím kamením, jak nejlíp jsem to dokázala.
Netuším, jak dlouho to trvalo, než se celý dům zřítil, ale o nějakou dobu později se zem přestala třást a nářek ustal. Ztišil se do vytrvalého šepotu o bolesti a vzteku. Bylo mi teprve třináct, ale instinktivně jsem věděla, že mě ten tichý nářek nikdy nepřestane pronásledovat.
Nějakým zázrakem jsem zůstala nezraněná, neměla jsem na sobě ani škrábnutí. Ochránila mě moje magie, pomyslela jsem si jako v mlze. Musela jsem nevědomky použít magii Kamene na zpevnění kůže.
Byla jsem naživu, to znamenalo, že musím najít Briu dřív než ti muži - tedy v případě, že přežili zhroucení domu. Přinutila jsem se otevřít oči, setřást ze sebe kousky suti a postavit se na slabé, třesoucí se nohy. Trvalo ještě pár minut, než se usadil zvířený prach a já jsem se mohla rozhlédnout. Přála jsem si, abych to nedělala.
Dům vypadal jako by na něj dopadla bomba. Naprostá zkáza. Všechno bylo rozházené a rozbité na prach. Místy hořely malé ohýnky a pokoušely se strávit úlomky nábytku a trámů. Nejsmutnější pohled byl na střepy z matčiny sbírky skleněných sněžítek. Střepy pokrývající zbytky koberce odrážely světlo plamenů a připomínaly mi, o co všechno jsem dnes večer přišla.
Na moment jsem zůstala stát jako omráčená, šokovaná naprostou zkázou. Nebyla jsem tak domýšlivá, abych si myslela, že jsem to způsobila jen já sama. Plameny, které kolem sebe metala uživatelka Ohně, přeskakovaly z místnosti do místnosti hned poté, co jimi zabila mou matku a sestru, až nakonec pomalu začaly skomírat na těžkých trámech držících strop. Ale i tak. Nikdy předtím mě nenapadlo, že bych mohla mít tolik magie.
Podařilo se mi vzpamatovat se ze šoku natolik, abych se začala prodírat přes trosky. Byla jsem už v půlce místnosti, když jsem si uvědomila, že mám pořád kolem rukou omotanou lepicí pásku. Spoutala mi je uživatelka Ohně předtím, než mi v dlaních rozžhavila můj medailon. Zastavila jsem a našla další ostrý úlomek. Jenomže moje ruce se od sebe nechtěly oddělit, ne dokud mezi nimi byl roztavený medailon. Magický kov byl pořád horký a já jsem si uvědomila, že pokud se mi nepodaří dostat ruce od sebe teď, kov ztuhne a už to tak zůstane navždy. Nevydržela bych, kdyby se měl kov znovu rozžhavit, aby změkl. Prostě bych to nezvládla.
Sedla jsem si na zem vedle ostrého kamene, zaťala jsem zuby a snažila se ostrou hranu kamene dostat mezi své dlaně. Použila jsem ji jako dýku, abych dostala dlaně od sebe, jeden mučivý kousek po kousku. Bylo to těžké, jedna z nejtěžších věcí, které jsem kdy musela udělat a málem jsem několikrát omdlela bolestí. Nedokázala jsem zastavit jak slzy, které se mi řinuly po tvářích tak ani křik, který vycházel z mých úst.
Chtělo se mi vzdát to, stočit se na zemi do klubíčka a čekat na smrt, jenomže na to jsem měla moc velký strach o Briu. Moje sestřička bylo to jediné, co mě drželo při životě.
Nevím, jak dlouho mi to trvalo, ale nakonec jsem to dokázala. Moje ruce se pod ostrou hranou oddělily a řinula se z nich krev. Bylo mi to jedno. Otočila jsem je dlaněmi vzhůru a zírala na znak, který v nich teď byl zatavený.
Kroužek a osm tenkých linek. Pavoučí runa. Moje runa. Symbol trpělivosti. Medailon, který jsem nikdy nesundávala, byl pryč, totálně zničený. Zůstaly po něm jen ošklivé rudé jizvy v mých dlaních.
Bylo mi z toho špatně.
Ze všeho, co se dnes v noci stalo, mi bylo špatně. Navzdory bolesti jsem zavřela oči a sevřela ruce v pěst, abych se na značky nemusela dívat. Zrovna teď nebyly důležité.
Důležitá byla Bria. Musela jsem najít Briu dřív než oni…
Probudila jsem se zalitá studeným potem v rozházené posteli. Jizvy v dlaních mě svědily a pálily, úplně stejně jako tehdy. Jako pokaždé, když jsem si na ty strašné události vzpomněla.
Ležela jsem v posteli na zádech a nutila se klidně dýchat, nechala jsem vzpomínky odeznít zpátky tam, kam patřily, do malé zamčené komůrky někde v nejhlubší části mého vědomí. Po chvíli se můj dech zklidnil, bolest se utišila a já jsem byla znovu sama sebou.
Očima jsem vyhledala na nočním stolku místo, kam jsem si odložila telefon a z nějakého důvodu, který jsem sama úplně nechápala, jsem vytočila číslo, které mi sehnal Finn a které jsem se naučila zpaměti. Číslo, o kterém Bria ani nevěděla, že ho mám.
„Haló?“ ozval se mi u ucha Briin rozespalý hlas.
Otevřela jsem ústa, ale ven nic nevyšlo. Nikdy jsem nedokázala nic říct, když byla moje sestra poblíž. Nic, na čem by záleželo. Žádnou z těch důležitých věcí, které jsem jí potřebovala říct, jako třeba - Ahoj, tady je Gin Blanco. Chceš něco vědět? Jsem tvoje ztracená sestra, Genevieve Snow. Žiju v utajení. Mimochodem, jsem taky nájemná vražedkyně, říkají mi Pavouk. Vždyť víš, ta co vyhlásila válku Mab Monroe. Ta, co ji tak usilovně hledáš. Ta, co ji chceš nejspíš osobně dostat a poslat ke všem čertům, protože to poctiví policajti jako jsi ty, obvykle chtějí.
„Haló?“ ozvala se znovu Bria. „Halóóó?“
Zavěsila jsem.
Protože Bria nebyla ztracená. Už ne. Byla tady v Ashlandu a aspoň pro tuhle noc v bezpečí. A pokud jsem chtěla, aby to tak zůstalo, potřebovala jsem si odpočinout. Potřebovala jsem hluboký, klidný spánek beze snů a mučivých vzpomínek.
Musím zjistit, co se stalo s Nataschou. Vystopovat La Fleur a rozhodnout se, jak se jí zbavit. To teď bylo důležité. Měla jsem cíl, terč a byly věci, které jsem musela udělat, aby moje sestra i všichni ostatní byli v bezpečí. Dokonce bych možná mohla zachránit malou holčičku. Ale abych to všechno zvládla, musela jsem si odpočinout, přemýšlet a plánovat.
O něco klidnější jsem si položila hlavu na polštář a ponořila se zpátky do spánku.

I když to trvalo hodně, hodně dlouho.

11 komentářů:

  1. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  4. Mockrát děkuji za další skvělý překlad a korekturu.

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat