pátek 1. dubna 2016

Složité souvislosti - 10. kapitola


O dvě hodiny později jsem zatočila se svým Benzem na dlouhou příjezdovou cestu lemovanou vzrostlými borovicemi. Pod koly rachotil štěrk. Konečně jsem překonala plošinu na vrcholu jednoho z mnoha hřebenů Apalačských hor, které protínaly Ashland jako rozeklané zuby pily.

Zastavila jsem auto před rozlehlým třípatrovým domem přilepeným na úbočí strmého kopce. Šedý kámen, červené jílové a hnědé pálené cihly tvořily strukturu budovy spolu s plechovou střechou, černými okenicemi a modrými okapy. Na první pohled dům vypadal nedostavěný, nebo že byl dům vybudovaný ze všeho, co zedníkům přišlo pod ruku. Ale i tak jsem křivé zdi a nejednotný styl viděla ráda, protože to teď byl můj domov.
Dům mi spolu se značnou sumou peněz mi odkázal Fletcher. Ne že bych jedno nebo druhé potřebovala, měla jsem odloženou dost velkou částku na horší časy.
Dům byl pro jednoho příliš velký, vešlo by se do něj pohodlně půl tuctu lidí, a pokud by nechtěli, nemuseli by se ani potkat. Nejrozumnější by bylo dům zabednit a odstěhovat se do nějakého menšího domu nebo bytu ve městě, někam poblíž Pork Pit. Někam, kde jsem bydlela předtím, než byl Fletcher zavražděný. Dům byl ale jednou z mála věcí, které mi po něm zbyly, a plánovala jsem v něm zůstat tak dlouho, dokud on i já budeme stát.
I přes sentimentální pocity jsem jako vždy zaparkovala a přiblížila se k domu velmi opatrně. Sice jsem se do La Fleuřiny pasti včera nechytla, ale to neznamenalo, že mě přestala hledat. A pokud jsou její zdroje stejně dobré jako ty moje, dřív nebo později mě najde. A pak tanec začne. Nemínila jsem ji ale poskytnout nějakou výhodu tím, že bych byla neopatrná, nebo si třeba přestala všímat svého okolí. To jsem si nedovolila ani tady, ve svém útočišti.
Cestou k domu jsem pečlivě zkoumala okolní stíny. Stříbrný měsíc a třpytivé hvězdy dnes v noci zakrývaly těžké mraky, takže byla tma skoro jako v dole, zvlášť tady na hranici lesa a hor. Světla Ashlandu tlumeně blikala hluboko pode mnou, jako světlušky nad tichým temným rybníkem.
Naklonila jsem hlavu na stranu a zkoumala okolí svými magickými smysly – štěrk pod nohama, skalní útesy nad domem a cihlové a kamenné zdi domu.
Kameny si broukaly svou obvyklou tichou píseň o chladném větru, lehkých dotecích zvířecích tlapek a pomalém toku času. Celý den se k domu nikdo nepřiblížil. Pokud by se tu někdo ukázal, zvlášť někdo s nepřátelskými úmysly jako La Fleur, cítila bych disharmonické tóny. Temné záměry se do kamene vždycky vtisknou a čím jsou horší, tím hlouběji.
Byla jsem ráda, dnes jsem nebyla v náladě na nevítanou společnost. Ne po všem, co se dnes večer stalo, ne když jsem věděla, že tam někde venku je malá holčička, která může každou chvíli zemřít. Zatímco Jo-Jo ukládala Vinnieho v jedné z ložnic pro hosty, Finn s Xavieren se rozjeli do jeho domu, aby se ujistili, že tam Natascha skutečně není. Nevrátili se s dobrými zprávami. Chůvu našli svázanou a zavřenou ve skříni. Řekla jim to samé co Brown v parku – že dovnitř vrazili nějací muži, sebrali Nataschu a zase zmizeli. Nepochybovala jsem, že ji odvezli rovnou do toho záhadného nového nočního klubu, který se chystá Mab otevřít a kde na ni číhalo velké nebezpečí.
Dnes večer jsem ale pro Nataschu nemohla nic udělat. Zatím jsem ani nevěděla kde začít hledat. Doufala jsem, že do rána Finn zjistí něco užitečného a že se budu mít od čeho odrazit.
Když jsem se ujistila, že všechno je tak jak má být, vystoupala jsem na verandu ke dveřím. Přestože se dům během let rozrostl o různé přístavky, sjednocovaly ho kusy kamenného obkladu. Přední stěnu domu v podstatě tvořil jeden velký blok černé žuly, tak masivní, že by se přes něj nedokázal dostat ani obr. A navíc tu byla další pojistka proti vetřelcům – žíla stříbrného magického kovu v kameni.
Magický kov dokázal absorbovat neuvěřitelné množství živelné magie, což mi v případě potřeby dávalo dost času na to, abych se přemístila na bezpečnější místo. Útočník by musel být někdo s obrovskou magickou silou, aby se mu povedlo dostat dovnitř a rozhodně by mi jeho přítomnost neunikla.
Dokončila jsem bezpečnostní prohlídku, odemkla a vešla dovnitř.
Za dveřmi jsem skopla boty špinavé od krve a jen ve vlněných ponožkách došla do kuchyně v zadní části domu. K domu bylo přistavěných tolik různých místností, že se z něj stal opravdový labyrint, už jen chyběl Minotaurus. Chodby se rozbíhaly a kroutily různými směry, zatímco další průchody a předsíně vedly do přistavěných částí nebo končily zdí. Domem by se dalo bloudit celé dny a stejně by některé místnosti zůstaly neobjevené. Pokud by se někdo nezvaný nečekaně objevil, byla by to pro mě taktická výhoda.
Byla jsem tak unavená, že jsem ani nepomyslela na něco k zakousnutí, i když jsem naposled měla jen rychlou večeři v Pork Pit. Po takovém náročném večeru jsem se chtěla jen osprchovat a zalézt do postele. Pořádně si odpočinout, než zítra začnu hledat Nataschu.
Místo toho jsem ale zamířila do obývacího pokoje, jako vždycky, když jsem měla něčeho plnou hlavu.
Byla to příjemná místnost s několika křesly a pohodlným gaučem, který mě jako vždycky přivítal měkkými polštáři. Uvelebila jsem se a položila si unavené nohy na kávový stolek.
Můj první pohled jako obvykle padl na krbovou římsu a sérii zarámovaných kreseb.
První tři jsem udělala během kursu kreslení na Ashlandské koleji. Byla jsem věčná studentka. Navštěvovala jsem přednášky, které mě něčím zaujaly, zvlášť pokud se týkaly vaření nebo literatury - mých dvou velkých vášní. A série různých kreseb na stejné téma byl jeden z úkolů v kurzu kreslení.
Načrtla jsem sérii run – symbolů mých mrtvých příbuzných.
Sněhovou vločku, snítku loubince a prvosenku. Symboly ledového klidu, elegance a krásy. Sněhová vločka patřila mé matce Eiře a byl to i znak rodiny Snowových. Dva další symboly byly tvary medailonů, které nosily moje sestry. Loubinec starší Annabelly a prvosenka mladší Brii.
Čtvrtá runa přibyla teprve nedávno. Nakreslila jsem ji před pár měsíci, potom co Fletchera umučila Alexis James. Kresba prasátka s podnosem plným jídla. Náčrt neonu nad vchodem do Pork Pit. Vlastně to nebyla runa, spíš pocta starému pánovi. Fletcher byl jediný otec, kterého jsem znala a chtěla jsem mu vzdát stejnou úctu jako zbytku své rodiny.
Chvíli jsem si runy prohlížela, pak jsem si rukama promnula obličej, sundala nohy ze stolku, předklonila se a vzala dvě složky, které na něm ležely. Ta první na něm ležela už pár týdnů, od té doby, co jsem zjistila, že moje sestra Bria žije, ale druhou jsem sem přinesla teprve včera z Fletcherovy kanceláře. A právě tahle mě dnes večer zajímala.
Otevřela jsem ji a listovala stránkami informací, které Fletcher sesbíral o La Fleur. Sice jsem minulou noc na vlastní oči viděla ukázku její živelné elektrické magie, ale v informacích tkvěla síla, a já jsem chtěla být připravena na všechny možnosti dřív, než se spolu pustíme do boje.
Navíc bych se vsadila, že ať je Natascha kdekoliv, La Fleur nebude daleko. Když najdu holčičku, najdu i svou protivnici a pak to bude kdo z koho.
Takže jsem se pohodlně opřela a začala číst.
Absorbovala jsem každý střípek informací, předpoklady, drby a čiré spekulace, všechno, co o ní Fletcher dokázal zjistit. Ve skutečnosti jsem samozřejmě pátrala po jakémkoliv náznaku slabosti, čemkoliv, co bych mohla využít k tomu, abych ji zabila dřív, než ona zabije mě.
Ve složce ale nebylo nic, co by mi nějak významně pomohlo.
Hned na začátku byly standartní informace. Výška: pět stop a dva palce (158 cm), Váha: 115 liber (52 kg). Černé vlasy. Zelené oči. Asiatka. Říkalo se, že má na těle tetování, nejspíš ve tvaru runy. Klišé – ano, překvapivé – ne. Obecně měli nájemní vrahové přezdívky a symboly stejně rádi jako živlové.
Fletcher odhadoval její věk kolem třiatřiceti. Zjistil, že pochází z rodiny nájemných vrahů, povolání se v ní dědilo z generace na generaci a všichni patřili do nejvyšší cenové skupiny. Našla jsem odkaz na jejího bratra, také nájemného vraha a na další složku, která byla věnovaná zase jemu. Nenamáhala jsem se vrátit do Fletcherovy kanceláře a vyhledat ji, La Fleuřin bratr - ať už to byl kdokoliv - mě momentálně nezajímal.
Ze všeho, co jsem se o La Fleur dočetla, vyplývalo, že má zabíjení v krvi, je její součástí stejně, jako mou součástí byly jizvy v dlaních. Sice to bylo zajímavé, ale nedozvěděla jsem se nic podstatného, co by mi proti ní pomohlo.
Takže jsem otočila stránku a procházela seznam jejích obětí. La Fleur během let zabila tucty lidí, od obyčejných pouličních pobudů po nejbohatší, pečlivě střežené obchodníky. Podle toho, co Fletcher zjistil, měla stoprocentní úspěšnost a tomu odpovídající přemrštěné honoráře.
Pokud je zaručený úspěch, můžete si říct o cokoliv. Podle složky začínaly La Fleuřiny ceny na třech milionech za jednoduchou vraždu. Pak se zvyšovaly podle toho, kdo byl cíl, jak složité bylo se k němu dostat a jak moc to mělo vypadat jako nehoda. Já jsem si během své profesionální kariéry účtovala nejvíc kolem dva a půl milionu.
Zaklela jsem a pokračovala ve čtení.
La Fleur byla zběhlá v používání všech druhů zbraní a proslýchalo se, že ovládá i bojová umění. Přirozeně. Nebyla by žádný profesionál, pokud by nedokázala zabít člověka šesti různými způsoby ještě před snídaní.
I přesto dávala přednost magii před pěstmi a zbraněmi. Vzhledem k množství lidí, které zabila, Fletcher odhadoval, že musí být - co se magie týče - extrémně silná, mnohem silnější než živlové, kteří používají základní magické prvky jako Vzduch, Oheň, Led a Kámen. Naprosto úžasné.
Stala se z toho její obchodní značka – usmažila člověka elektrickým proudem a na kouřící mrtvole nechala jednu bílou orchidej. Stejně jako to provedla u toho trpaslíka v přístavišti přímo přede mnou a Finnem.
Přemýšlela jsem o té orchideji. Hodně zabijáků nechávalo na místě činu svůj podpis. Většinou jména nebo runy. Ale orchidej byla i na nájemného vraha poněkud zvláštní. Byly choulostivé a drahé. Proč utrácet za poznávací znamení, když stačilo krví oběti načrtnout jednoduchý znak na nejbližší zeď? Ale snahu pochopit ostatní nájemné vrahy jsem už dávno vzdala. K čertu, dost často jsem nechápala ani sama sebe.
Pročetla jsem zbytek složky, ale nic zvláštního jsem nezjistila. La Fleur byla schopná, výkonná a smrtící - stejně jako já. Což znamenalo, že šance na konečné vítězství byly padesát na padesát. A vzhledem k tomu, že La Fleur měla přístup ke zdrojům Mab Monroe, no, dovolila bych si říct, že šance na to, že se dožiju Vánoc, se povážlivě snížily.



10 komentářů:

  1. Moc děkuji za skvělý překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Ďakujem pekne za super preklad a teším sa na pokračovanie

    OdpovědětVymazat
  3. Jsem zvědavá, jak se to vyvine :-) moc děkuji :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Veľká vdaka za skvelý preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat