neděle 10. dubna 2016

Ohnivý král - 13. kapitola 1/4


Musela spát už nějakou tu chvíli, protože oheň v krbu už uhasl. Rozespalýma očima hleděla na rozžhavené uhlíky a přemýšlela, co ji vzbudilo. Byla to Bezejmenná dívka, kterou potrápil další noční běs?

Postel se hýbe? Cože? Přišlo jí, jako by se část postele potopila… hluboko… až na zem. Katiyana prudce vyskočila, srdce měla až v krku.
Obrys postavy se k ní přibližoval. Už už otevírala ústa, aby zakřičela, když jí někdo přes ně položil obrovskou dlaň a tím ji umlčel. Silné ruce se omotaly okolo jejího pasu, nutíc ji, aby si opět sedla na postel.
Panika se v ní rozšířila, ale ona se rozhodla nevzdat a bojovat.
„Přestaň, to jsem já,“ přikázal jí tichým hlasem, který nepoznávala. To ji jen donutilo bojovat o to víc. Ty neznámé ruce jí však držely čím dál pevněji. Pevně rozhodnutá, že musí uniknout, doširoka otevřela ústa a kousla.
„Co to sakra děláš, Katiyano?“ zahřměl známý hlas.
Málem se rozplakala úlevou.
Byl to Lian.
Cítila, jak se třásl, a přemýšlela, jak moc ho naštvala. Opatrně se natáhla, aby se dotkla jeho tváře, vlasů, vousů, aby se ujistila, že to byl opravdu on. Cítila, jak se při jejím doteku uvolnil. Jeho pokousaná ruka jí už nebránila mluvit, ale i tak mlčela a modlila se, aby mu z ní netekla krev.
Prohnuté lůžko se opět narovnalo, když se král zvedl a šel směrem ke svíčce, aby zkontroloval škody. Chvíli jí trvalo, než si zvykla na světlo, ale když prozřela, viděla, jak Lian stojí u malého stolku a zamračené kontroluje svou ruku. S vědomím, že jeho kůže je neporušená, se otočil zpět k ní.
„Pralesničko, jednu chvíli se bojím o tvůj život a za moment na mě útočíš silou deseti mužů.“
„Myslela jsem, že mi chce někdo ublížit,“ protestovala. „Přišel si ve tmě do mého pokoje a sedl sis na mou postel!“

Nevěřícně na ni hleděl. „Řekl jsem přece, že tě přijdu zkontrolovat. Myslel jsem si, žes byla na smrt nemocná.“
Začervenala se a odvrátila zrak. „Nebyla. Jenom jsem měla strach.“
Lian si prohrábl vlasy a znovu si sedl na postel, tentokrát několik stop od ní. „Říkal jsem ti, že se nemáš čeho bát, když jsi se mnou. Ochráním tě.“
„Já vím, že se o to pokusíš,“ řekla a viděla, jak jeho tvář ztvrdla, proto mu položila ruku na rameno, „vím, že ano. Ale Sula je zlá a mazaná. Nevím, jak se to Harmenovi podařilo, ale musel přesvědčit celý svět, že jsem mrtvá, když to oklamalo i ji.  Nevím, jak bych toto dokázala já.“ Podívala se na svůj noční úbor a povzdechla si. „Vždy já ani nevím, jak si řádně obléct noční košili.“
Lian se zamračil, když prsty zkoumal stuhy, které měly být na košili nějak zavázané. Ohlédl se přes rameno a podíval se na svoji bývalou košili. „A proč nenosíš tu, co jsem ti dal?“
Celá zrudla, když si všimla, co vykukuje zpod polštáře. „Není to vhodné,“ zamumlala.
Pousmál se. „A od kdy se staráš o takové věci?“
„Odteď. Spočívá na mě osud celého království a já se musím zase spolehnout na loajalitu ostatních vládců. Nikdo mi nebude věřit, pokud bude na trůnu sedět „vrabčí hnízdo oblečené v pánských šatech“.
Nadskočila, když jí vložil prst pod bradu a nadzvedl ji, aby se jí mohl podívat do očí. „Nejsi vrabčí hnízdo (odkazuje na to, jak ji nazval Bennet). Jsi princezna a přeživší. Jen jim ukaž, kdo opravdu jsi a oni uvidí to, co v tobě vidím já.“
Nad těmi slovy jí srdce radostně povyskočilo. Když odtáhl svou dlaň, zklamáním zpomalilo. „Musíš se trochu vyspat,“ vypadlo z něj.
Mlčky přikývla.
Lian se zastavil u dveří a ohlédl se před tím, než opustil komnatu. „Sladké sny, Pralesničko.“
Věnovala mu slabý úsměv a se zavřením dveří, padla na postel.
Svíčka stále plála a promítala po stěnách prazvláštní obrazce.  Princezna se snažila přesvědčit samu sebe, že jsou to jenom stíny, ale byly to dost děsivě stíny v úplně cizím prostředí.
Tiše se vyplížila z postele, aby se podívala ven z okna, ale opět neviděla nic jiného než stíny a co hůř, padající sníh. Mohla by vyšplhat na střechu, bylo tu však nebezpečí, že jí ruce sklouznou a najde ve sněhové vánici svou smrt.
Přecházela po místnosti. Moc dobře si uvědomovala, že spánek jen tak nepřijde, jelikož podřimovala po většinu dne. Navíc žaludek jí hřměl prázdnotou. Tác z dřívějška byl pryč a při prohrabávání zásuvek zjistila, že v pokoji žádné jídlo není.
„Jsem víc vystrašená nebo hladová?“ zamrmlala si pro sebe, hladíc si rukou bolestivě prázdné břicho. To zaburácelo. „Hladová.“
Znovu prohrabala svá zavazadla a vytáhla plášť, který si zaváže přes noční košili. Naneštěstí, ten byl opět pošit všemožnými stuhami. „K čertu s tím,“ zamumlala, když se ho pokoušela zavázat. Zašmodrchala ho, jak nejlépe dovedla. Hlavně, aby špatně zavázaný plášť odvedl pozornost od přímo příšerně zavázané košile.
Sál nebyl zdaleka tak temný, jak se obávala, takže v tichosti procházela s lucernou chodbami, bez toho aniž by do něčeho vrazila. Venku se vánice pozvolna uklidnila.
Podlahy byly bílé a světlé stěny v záři měsíce, která pronikala mezi poletujícími vločkami za okny, jiskřily. Všechna tato okázalost a nezvyklé množství světla přidávali noci na strašidelnosti.
Procházela okolo mnoha obrazů, některé z nich byly podobizny zapšklých šlechticů, na jiných takové obyčejné krajinky. Občas se objevil nějaký obraz, který měl nápad.  Ale tyto „nápadité“ obrazy nevypadaly zrovna na to, že byste si je pověsili do paláce Ledového krále. Pochybovala, že by si je jakýkoli šlechtic pověsil do svého paláce, co má působit reprezentativně. Ale i přes to obdivovala jejich optimismus a nápaditost.
Šla za slabým zvukem cinkání nádobí, až se ocitla v prostorné osvětlené kuchyni. Tam stál zády k ní vysoký muž s tmavými vlasy. Čekala, až si jí všimne.
Když se k ní otočil, aby podal sklenici na polici za ní, vypadal skoro tak vystrašeně jak se ona cítila, když ji zaregistroval. Pak jí ale pokynul, aby vstoupila a usadila se. Katiyana tak obezřetně učinila. „Máš hlad?“ zeptal se, když vymíchával těsto.
„Trochu,“ řekla, ale hlasité zabručení odhalilo její lež. Vůně skořice se vznášela vzduchem a cokoliv, co kuchař tvořil, vonělo neodolatelně.
„To nebude hotové dřív, než ráno,“ podotkl, když mísu s těstem zakryl plátnem. „Ale můžu ti připravit něco jiného. Co by sis dala?“
Nedokázala odpovědět, co by si opravdu ráda dala. Pečená veverka s osmaženými zelenými rajčaty a Adořiny čerstvě upečené sušenky namočené v marmeládě - už se jí sbíhaly sliny.
Kuchař se na ni podíval přes rameno a trpělivě čekal na odpověď. „Um…, cokoliv, co uvaříš, bude určitě výtečné.“
Na nic nečekal, vytáhl různorodou zeleninu, jejíž jméno ani neznala, a bleskurychle všechno nakrájel na drobné kostičky. Kápl trochu oleje na rozžhavenou pánev a hodil do ní hrst rýže. Katiyana přemýšlela, zda je obyvatelstvo zámku natolik početné, že je v kuchyni vždy připraven kuchař, aby nakrmil hladové. Na pánev přidal nějaké syrové maso (pravděpodobně se nejednalo o veverku) a nakrájenou zeleninu. Když tak připravoval pokrm a pobíhal po kuchyni pro bylinky a koření, odvážila se pořádně si ho prohlédnout.
Byl stejně vysoký jako Lian, ale zdaleka ne tak mohutný. Jeho obličej byl docela hezký, ale kolem očí a na tvářích zahlédla vybledlé bílé jizvy obklopené mírně zarudlou svraštěnou kůží. Tipovala, že se jedná o popáleniny. Musel být popálen už hodně, hodně dávno.
Musel cítit, jak se na něj dívá, protože zvedl zvědavé zelené oči a podíval se na ni. Chycena při činu se v rozpacích zadívala zpět na pult.
S rozmachem přendal jídlo na talíř a pokapal ho tmavou šťávou.
Katiyana uznale natáhla lahodnou vůni do plic a s chutí se pustila do jídla. Bylo to vážně skvělé a ona mezi sousty zamumlala poděkování.
„Chutná ti to?“ zeptal se s mírnými obavami v hlase.
„Je to famózní,“ řekla, když foukala na horké maso. „Jak se ten pokrm jmenuje?“
Muž se zamračil.  „Nemůžu si vzpomenout, jak tomu Jeh říká. Ale jsem rád, že ti to chutná.“
Byl zvědavý, co řekne na to, že recept není jeho, ale ona byla příliš hladová na to, aby se divila. Přestala jíst jedině tehdy, když foukala další horké sousto.
Muž pomalu uklízel tu trochu nepořádku, co tu způsobil, než znovu promluvil. „Lian o tobě napovídal spoustu dobrého.“
Katiyana se zamračila nad nenuceností, s jakou hovořil o králi, ale neptala se. Možná, že byli přátelé. „Jsem překvapená, že to slyším. Chce, abych byla pravá dáma, ale já ani nejsem schopna si správně zavázat tuhle zpropadenou noční košili,“ zabručela a poukázala na ty neposedné stuhy.
Muž se zamračil. „Obávám se, že bych toho nebyl schopen ani já, ale nemyslím si, že Calia si ji zavazuje takovým způsobem.“
Se samozřejmostí, s jakým vyslovil její jméno - něco jí na něm nesedělo. Dělala jakoby nic a vložila si další sousto do úst. „Jsi tu kuchařem už dlouho?“ zeptala se a snažila se poznat jeho vztah ke královské rodině.
Muž se ušklíbl, jako by to řekla s ironií. „Cítím se, jako bych tu byl už odedávna, ale ne, nejsem kuchař. Můj nejnovější kuchař byl tak laskav a dává mi lekce. Zjišťuju, že je to zábava.“
Svitlo jí a vidlička jí spadla na zem. Rýže byla všude po pultu.
„To jste vy? Ledový král?“ vydechla.
„Byl jsem jím,“ řekl a jeho hlas připomínal rachot větru, který kdysi ztratil směr. Pozvedl k ní zrak a ona tam někde hluboko uviděla slabý náznak bolesti a lítosti. „Ale teď jsem jenom král Valanka.“
Katiyana seskočila ze stoličky tak rychle, že zakopla o vlastní nohy. „Kde je vaše maska? Všichni říkali, že vždycky nosíte masku.“
Král obešel pult se svraštěným obočím, když viděl, jak se snaží rychle dostat na nohy.
„Zmínil také, že jsi trochu nervózní,“ řekl a natáhl ruku, aby jí pomohl na nohy. Váhavě ji přijala a postavila se.
Sevřela ruce v pěst. „Kruci…. Zase jsem to zkazila. Nikdy nic neudělám správně,“ bědovala a pleskla se po tváři.
Král Valanka se uchechtl. Nakonec se na něj odvážila podívat skrz prsty.
„Neboj, nezamknu tě ve svém žaláři. Z toho, co vidím, by to bylo tak, jako tak zbytečné.“ Zbledla a opět následoval smích. „Prosím tě, jen jsem žertoval.“
Postavila stoličku, kterou se jí podařilo převrhnout, zpět na místo a pak tam stála jako idiot. Měla by se uklonit?
„Sedni si, šup,“ trval na svém, zatímco smetl rýži velkýma silnýma rukama. „Nic se nestalo. V klidu to dojez a prosím, tykej mi.“
Tváře jí žhnuly, ale i přesto se posadila zpět a pozvedla vidličku.
Pozoroval ji s pobaveným úsměvem. „Myslel jsem si, že se Lian vytahuje, když o tobě mluví, ale kupodivu ne.“
„Teď si děláš srandu,“ podotkla kysele.
„Nedělám. Povídal, že máš tu nejnespoutanější duši, na jakou kdy narazil.“
Katiyana se na nebohý talíř zamračila. „No, není to kompliment. V každém případě jsou to jeho slova, nikoli má.“
„Avšak to nebylo vše,“ dodal Valanka jemně. „Říkal také, že jsi silná, upřímná, opravdová. A že s trochou pomoci, bys mohla vládnout svému království a vyhrát srdce svých poddaných.“
Povzdechla si a pohrávala si s rýží. „Doufám v to. Víc, než v cokoli jiného.“
„Hlavu vzhůru, jsme na tvé straně. Vím moc dobře, jakého zla se Sula dopustila na svém lidu. Calia si vzala na starost posílání zásilek s jídlem do vašeho království. Těžko říct, kolik balíčků, jsme již poslali.“
„Už si nemohou pěstovat vlastní jídlo?“ zeptala se a snažila se představit si úrodné planiny z jejích vzpomínek bez obilí. Poslední zprávy datované pár měsíců zpátky, jí daly naději, že alespoň několik farem přežívá. Ale s každým Valankovým slovem tato naděje vyhasínala.
„Jak? Nemají peníze na zaplacení daní, natož pak na nářadí a semena. A co se přece jenom podaří vypěstovat, jde do paláce. Vrací se jim zpět tak málo, aby je to zachránilo před smrtí.“ Jeho tvář vmžiku ztvrdla a na okamžik zahlédla to, co zbylo po Ledovém králi. Pak ale vzhlédl a usmál se. „Ale mám takový dojem, že právě to všechno chceš změnit.“
„Chci proměnit svou zemi zpět v království, kde se bude dařit jak lidem, tak plodinám,“ řekla důrazně. „Nebylo to tak, když žil můj otec, nemělo by tomu být tak ani teď.“
„Pak ti navrhuji, aby sis šla odpočinout. Zítra bude pro tebe velký den.“

24 komentářů:

  1. Děkuju za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji moc za další kapitolu

    OdpovědětVymazat
  3. dakujem za skvely preklad a korekciu :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad a korekci další části !!!

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuji za další skvělou kapitolku!!!♥♥♥

    OdpovědětVymazat
  7. som rada, že sa konečne stretla s kráľom Valankom :-))
    vďaka za preklad a korekciu a teším sa na pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Ďakujem za preklad a teším sa na pokračovanie

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  10. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  11. Díky moc za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  12. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  13. Ďakujeme, super preklad, super knižka, ste veľmi šikovné a usilovné palec hore :D

    OdpovědětVymazat
  14. Mockrát děkuji za další skvělý překlad a korekturu.

    OdpovědětVymazat
  15. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat