pondělí 18. dubna 2016

Milost ze záhrobí - 11. kapitola 2/2


Kolem poloviny odpoledne jsme dorazili k malému lesu. Tloušťka stromu nás přiměla ke zpomalení našich koní do chůze, takže jsem mohla pečlivě vybírat cestu skrz větve a trní. Pod baldachýnem listů bylo chladněji. Přitáhla jsem si kabát blíž k tělu, ale nijak mě nezahřál.
Nebyl to ten druh chladu.

Smrt byla nedaleko. Cítila jsem to v kostech tak, jako starého námořníka varuje bolest kloubů před blížící se bouřkou.
„Co?“ Duvalův hlas prorazil rubáš klidu. Všiml si mého rozptýlení. Jeho ruka se posunula na jílec jeho meče. „Slyšela jsi něco?“
“Ne, ale nedaleko je něco mrtvého.“
Jeho obočí vystřelilo nahoru a zastavil svého koně. „Mrtví? Muž? Žena?“
Pokrčila jsem rameny.  Toto se mi nikdy předtím nestalo a má vlastní neznalost mne frustrovala. „Mohl by to být jelen, co já vím.“
„Kde?“
„Touto cestou.“ Ukázala jsem mimo cestičku, skrz nevýrazný otvor v korunách stromů.
Duval přikývl, potom otočil svého koně a nechal mě ujmout se vedení. Překvapená, že dal mému  tušení nějakou váhu, jsem se začala pohybovat dopředu a nechala můj smysl pro Smrt, ať mě vede.
Stromy zde byly blíže u sebe, jejich měkké, jemné větve nám mávaly nad hlavou jako bohaté zelené peří. Hned za starodávným stojícím kamenem, jehož povrch byl porostlý lišejníky a mechy zkorodovanými časem, se přítomnost Smrti stala silnější. Čerstvý hrob byl dobře ukryt pod mrtvými větvemi a listím, ale cestu k němu bych našla i poslepu. “Martel,“ oznámila jsem, jistá si tím, kdo je uvnitř.
Začala jsem sedat z koně a okamžitě byl u mě Duval, pomáhajíc mi. Sáhl nahoru a položil ruce na můj pas. Kousla jsem po dechu překvapením, když teplo z jeho rukou prosáklo skrz rukavice a mé šaty na mou kůži, zahánějíc malý díl chladu, který Smrt přinesla. Zvedl mě ze sedla, a jakmile se mé nohy dotkly země, odtáhla jsem se od něj. Byla jsem celá zaneprázdněná, jakoby se mě dotkl intimněji, než kdokoli jiný v mém životě, a šla jsem rovnou k hrobu. „Tohle musí být místo, kde Crunardovi muži pohřbili Matrela.“
Duval mne následoval a zíral dolů na čerstvě otočenou hlínu, jako kdyby viděl Martelova tajemství vytékat ze země. „Na bojišti,“ řekl mi, „se udrží mužská duše po tři dny, říká se. Je to pravda?“
„Ano.“ Plán se už formoval v mé mysli, nápad, který by mohl napravit jednu z chyb, ze kterých mne osočil.
“Mohla by zkusit mluvit s mužskou duší,“ zamumlal.
Ostře jsem se na něj podívala. Mohl vytáhnout tu myšlenku z mé hlavy?
Podíval se na mě s překvapením. “Umíš mluvit s dušemi?“ zeptal se, jakoby ta slova vyčetl z mé tváře.
Zatímco jsem nenáviděla to, že mě umí přečíst takovým způsobem, toužila jsem vyzkoušet tyto nové dovednosti a ukázat mu, že nejsem takový zelenáč ani k ničemu, jak si myslel.
„Můžu.“
„Můžeš komunikovat s Martelem?“
I když už jsem plánovala udělat tu věc, jeho dotaz mě přiměl k odmítavému postoji. „Podléhají muži vašemu zkoumání i po smrti?“
Měl drzost vypadat provinile. „Nechtěl jsem zneuctít mrtvé, ani prosit o porušení nějakého z tvých slibů. Ale jestli mám najít pro vévodkyni cestu pryč z tohoto nepořádku, musím použít veškeré nástroje, které mám k dispozici.“
I duše. Dokonce i mě.
„Pokusím se, ale je mrtvý déle než jeden den a já jsem zvyklá na jednání s čerstvou duší.“
„Děkuji.“ Pohled vděčnosti změnil jeho tvář, změkčil jeho tvrdé rysy a udělal ho mladším, než jsem si myslela. Odešel do uctivé vzdálenosti a já poklekla a sklonila hlavu.
Popravdě řečeno, nikdy jsem to nedělala a nemám tušení, jak to udělat. Vím jenom, že jsem byla nucena to zkusit. Nemohla jsem se dočkat, až pochopím to, co jsem včera cítila s Martelovou duší. Byla to ta nejbohatší zkušenost, jak to tvrdila Abatyše? Nebo jeho duše doopravdy sdílela poslední myšlenky a pocity se mnou? Chtěla jsem plně pochopit všechny dary, jimiž mě Mortain obdaroval. Kromě toho, pokud je Duval zrádce, jak to Abatyše a kancléř Crunard tvrdili, možná mi to Martelova duše odhalí.
Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Myslela jsem na tenký závoj, který odděluje živé a mrtvé, jak slabý je, jak velmi tenký. Když jednou jsem měla ten obraz pevně v mysli, hledala jsem otvor, šev, jakoukoliv mezeru, která by mi umožnila závoj poodhrnout. Tam. Malý kousek se otočil vzhůru. Šáhla jsem po něm svou myslí a jemně sloupla bariéru, která panovala mezi životem a smrtí.
Martelova nešťastná duše byla hned na druhé straně. Tyčila se nade mnou jako ledová vlna. Hladová po životě, spěchala ke mně. Valila se proti mému teplu stejně, jako když se snaží prase vyválet v blátě. Byla šťastná, že mě viděla, dokonce potěšená. A pak najednou ne.
To mne poznala. Věděla, že to byla moje ruka, která ji vyhostila z jejího pozemského těla. Zase vyrostla, svíjela se proti mě, snažila se utéct mé vůli. Ale nedala jsem jí příležitost. Tohle nebyl jen nějaký mrtvý, který si zaslouží milost a dobrotivost, ale zrádce, který si zasloužil jakékoliv potrestání od Mortaina, které uvidí jako spravedlivé.
Myšlenky a obrazy duše se začaly rozpadat. Nebylo tu nic než střípky a útržky, nic, co bych mohla pochopit jako opravdové vzpomínky. Vydala jsem se svou myslí dolů, ochotná sesbírat duši její vzpomínky. Pro koho jsi pracoval?
K dispozici byl naštvaný vír vířícího ledu. Viděla jsem fialovou a žlutou francouzské koruny fleur-de-lis1 na sluhově hrudi. Spokojena s úspěchem jsme to zkusila znovu. Koho jsi kontaktoval?
Uviděla jsem krátký záblesk lodí a potom byl obraz pryč, zlomen na tisíc kousků, když se Martelova duše přesunula. Teď se pokoušela uplatnit svou vůli na mě, ale síla, kterou se snažila udržet nad životem, není nic ve srovnání nad silou, kterou já držím nad smrtí. Strčila jsem do ledového chladu Martelovy přetrvávající duše směrem ode mě a strhla bariéru dolů, takže mezi námi byla zase pevná zeď.
Když jsem otevřela oči, třásla jsem se. Byla jsem tak studená, že jsem nemohla cítit ani paprsky slunce, a pak byl Duval vedle mě, jeho ruce na mých loktech, tahal mě na nohy. „Jsi v pořádku?“ Obavy byly vepsané v jeho tváři, ale nemohla jsem zastavit zuby, aby o sebe necvakaly na tak dlouho, abych mu řekla, že jsem v pohodě.
Sundal si vlněný plášť z ramen a omotal ho kolem mě. Teplo z jeho těla stále lpělo na bohaté tkanině a já zavřela oči a nechala mé tělo z něho čerpat.
„Tvůj obličej je tak bledý, že opravdu vypadáš, jako kdybys byla mrtvá také.“ Utáhl plášť pevněji kolem mě, chytil mě za ruku – měl tak teplé prsty! - a táhl mě na místo více zalité slunečním světlem. Ale stále jsem se třásla. Duval položil ruce na mé a třel je nahoru a dolů, snažil se do nich dostat zpět nějaké teplo.
Byla jsem příliš ohromena na dýchání a mé ruce vypadaly, jako kdyby dlouho spaly a až teď se probouzely. Zděšená, jsem se odtáhla.
„Už je mi teplo.“ řekla jsem, můj hlas tuhý. Vyhnula jsem se jeho očím, vyděšená, že bych v nich viděla můj zmatek. To, že byl dobrý v hraní galantnosti, musím očekávat. Jeho laskavost ke mně nic neznamená. Je stejně tak laskavý ke svému koni. Popravdě, jeho rytířství může být plán, jak mě nalákat do falešného pocitu důvěry a bezpečí.
„Nikdy bych tě o to nežádal, kdybych byl věděl-“
„Jsem v pohodě,“ přerušila jsem ho.
Jeho oči prohledávaly mou tvář, jestli říkám pravdu. Snažila jsem se odvrátit jeho pozornost ode mě. „Nemohl mi nic říct,“ řekla jsem.
„Cože?“ Duval byl zjevně zmatený.
Málem jsem se začala smát tomu, jak důkladně bylo mé nepohodlí zapomenuto v jeho mysli. „Martel mi toho řekl velmi málo.“
“Trocha je lepší než nic.“ řekl Duval, vzpomínajíc. „Pokračuj.“
Stále jsem byla zaražená ze svého setkání s duší a snažila se rozhodnout, jak moc mu mám říct. Byla jsem zaneprázdněná sundáváním si pláště z mých ramen. „Obrazy. Střípky. Nic co by moc dávalo smysl.“ Zastavila jsem; Chtěla jsem si spojit každý kousek informace sama, získat nějakou výhodu, kterou bych měla proti tomuto muži, ale instrukce Ctihodné Matky mi stále zněly v uších. „Byla tam flotila lodí-“
„Lodě! Popiš mi je.“
Když jsem tak učinila, začal přecházet na malé mýtině. „Francouzská flotila.“
To bylo přesně to, čeho se Abatyše a Crunard báli. Matel se snažil najít skulinu pro Francouze, aby mohli zahájit útoky.
„Cítíš se dostatečně v pořádku na jízdu na koni?“ zeptal se. „Tyto doplňující novinky jsou urgentní na naší cestě.“
Odpověděla jsem, otočila se a šla pro svého koně.


1  https://cs.wikipedia.org/wiki/Lilie_(heraldika)

11 komentářů:

  1. Mockrát děkuji za další skvělý překlad a korekturu.

    OdpovědětVymazat
  2. Dekuji moc už se těším na dalsi

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuju za další napínavou část :)

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za další překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  6. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuju za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat