pondělí 11. dubna 2016

Milost ze záhrobí - 11. kapitola 1/2


Starý námořník na nás čekal na pláži, aby nám pomohl vytáhnout nás ven. Duval vyskočil a pak mi podal ruku. Podívala jsem se na ni opatrně. Zvedl jedno ironické obočí. „Můj plášť?“

Nervózně jsem mu ho strčila, potom vyskočila z lodi, ignorujíc lem svých šatů namočených ve vodě. Nechal si sklouznout plášť na ramena, a pak šel do stájí. „Mám jen jednoho koně, protože jsem nečekal společnost. Dáváte přednost jízdě zezadu nebo zepředu?“
Obě tyto volby byly pro mě nepřijatelné. „Klášter nechává ve stájích koně, když potřebujeme plnit úkoly na pevnině,“ informovala jsem ho. „Využiji jednoho z nich.“
„Výborně. Tak to bude lepší.“
Otočila jsem se na námořníka. „Mohl byste mi, prosím, osedlat Nocturne?“
Abatyše a já jsme se o tom nebavili až tak konkrétně, ale určitě neočekává, že pojedu s Duvalem na jednom koni až do Guérande. A i kdyby ano, není tady, aby mi to zakazovala. Námořník kývl a šel připravit koně. Mohla jsem cítit, že mě Duval studoval; moje kůže z toho svědila. Po chvíli potřásl hlavou, jako by nemohl uvěřit pasti, která pro něj byla nachystaná. “Budou si myslet, že jsem vyšinutý blázen.“ Pokrčila jsem rameny a udržovala pozornost na stájích, ochotný starý námořník se vrátil s koňmi tak rychle, jak je to možné. „Pokud to zavazadlo spadne, milorde…“
Pochopil. „Jsem mnoho věcí, ale tupý není jedna z nich.“
Dříve, než se do mě mohl zabodnout další trn, přišel námořník s oběma koňmi, a my byli zaneprázdněni připravováním se na naši cestu.
Pod Duvalovým kritickým pohledem, jsem se stala napjatou a zabralo mi více času, než jsem upevnila tašku za sedlo. Když jsem byla konečně hotová, dovedla jsem Nocturne k upevňovacímu bloku a pomocí starého námořníka nasedla do sedla. Duval už dávno seděl na svém koni a čekal.
„Připravená?“ Neobtěžoval se maskovat svou netrpělivost.
„Ano.“ Dřív než bylo slovo napůl vyřknuto z mé pusy, Duval poplácal koně a ten vyrazil dopředu.
Zamračila jsem se na jeho záda, sáhla do malého váčku u pasu, vytáhla špetku soli a hodila ji na zem, oběť Svatému Cissoniusi, patronu křižovatek a cestovatelů. Teprve pak jsem dovolila Nocturne ho následovat.
Duval zpomalil svého koně dost na to, abych mohla jet vedle něj. „Byla jsi někdy předtím na dvoře?“ zeptal se. „Je možné, že by tě někdo poznal?“
„Ne.“
„Ne? Vždyť ses ani nezeptala, kdo je v sídle na dvoře. Jak si můžeš být tak jistá, že tě tam nebude nikdo znát? Pokud tě někdo pozná, převrátí to náš plán naruby.“
Bodlo mě, že si myslel, že jsem tak bezduchá, hodila jsem své nízké postavení před něj jako výzvu. „Nikdo mě nepozná, milorde, protože nejsem nikdo, ale tuřín - dcera zemědělce. Můžete si být jistý, že nikdo v sídle v Nantes mě nikdy předtím neviděli.“
„Guérande,“ opravil mě. „Annin soud se přestěhoval do Guérande, aby unikl moru v Nantes.“
„I tak nebudu rozpoznaná.“
Koutkem oka po mě střelil pohledem. „Myslel jsem, že jsi měla být dcerou Smrti?“
„Jsem,“ odpověděla jsem skrz zaťaté zuby. „Ale vyrostla jsem jako dcera farmáře. Pod mými nehty byla špína po dobu prvních čtrnácti let mého života. Ta s největší pravděpodobností prosákla i do mé krve.“
Znovu si odfrkl - výsměšně, či nedůvěřivě, to jsem nemohla říct.
„Zdá se mi,“ řekl, „že být zplozen jedním ze starých Svatých staví tvou rodinu do třídy jeho vlastní, do třídy nedotknutelné šlechtou, jako šlechtu tuřínových zemědělců. Teď pojď, musíme dojet k Quimper do soumraku.“ Zajišťujíc, že má poslední slovo, zabořil paty do boků koně  a donutil ho ke cvalu.
Chvíli mi trvalo, než jsem ho dohnala.
Jeli jsme celý den. V nově vyčištěných polích, visely v kříži snopy pšenice, jako prosba Dea Matrona o požehnaní při sklizni. Dobytek se pásl v okolí, hodoval na zbývajícím plevelu, poslední výkrm před porážkou. Ve skutečnosti porážení zvířat na zimu již bylo zahájeno a já cítila měděnou příchuť krve ve vzduchu.
Několik kamenných domků bylo roztroušeno po krajině, krčíc se tvrdohlavě proti zasahující divočině. Na většině dveří byla přibitá leštěná stříbrná mince, snaha odradit Mortainův pohled od jejich příbytků, neboť lidé věřili, že půjde jinam, do úžasných zemí, aby se vyhnul svému odrazu. Ti, kteří byli moc chudí, aby si mohli dovolit tuto malou ochranu, věšeli větve ořechu, v naději, že se spletl a odejde hledat jinam skutečné kosti, které přišel sbírat.
Cesta byla prázdná až na hrstku cestujících mířících na trh do nějaké blízké vesnice. Na zádech nesli rance nebo tlačili malé vozíky. Všichni ustupovali na stranu, když uslyšeli, že se blíží koně.
Bylo tam málo věcí k odvrácení mých myšlenek od kroužení okolo Duvala.
Byla jsem si bolestně vědoma, že jede na koni vedle mě - velký, velící, vzteklý. Bez ohledu na to, kam jsem zavedla mou mysl či zrak, vždy jsem se k němu vrátila.
Milenka. To slovo šeptalo skrze mě, posmívalo se, pokyvovalo, smálo se. To že ji budu muset představovat, je téměř více, než snesu. A to, že ji budu muset dělat před polovinou Bretonské šlechty je směšné. Přála jsem si, aby k nám přijel tryskem posel z kláštera a řekl mi, že je to jen krutý žert a že Annith půjde místo mě. Ale vše, co jsem slyšela, bylo odkapávání těžké mlhy, když dopadala na plesnivé listy na zemi lesa, skřípání našich sedel a cinkání postroje.

6 komentářů:

  1. Moc děkuji za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuju za další část :D

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za další kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  4. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  5. Mockrát děkuji za další skvělý překlad a korekturu.

    OdpovědětVymazat