úterý 19. dubna 2016

Falešná identita - 9. kapitola 1. část


Po dalších několik dnů mě Linda a Ronald neopustili. Následovali mě, kamkoliv jsem šla: na každou kontrolu a na každý rentgen. Jeden z nich vždy strávil vedle mé postele i noc. Nebyla jsem zvyklá, že by se o mě někdo takto staral.


Dokonce i Devon mě každý den po škole navštěvoval. Vždy mi vykládal vtipné historky z našeho – je zvláštní o tom takto přemýšlet – dětství. Někdy mě to nutilo přemýšlet, jestli by i můj bratr byl takový jako Devon, kdybychom spolu vyrostli. Nemohla jsem si vzpomenout ani na to, jak vypadal. Má matka spálila každou jeho a tátovu fotku. Byla to jedna z dalších věcí na dlouhém seznamu, díky které jsem na ni měla vztek.
Houpala jsem se, nohy mi narážely do konstrukce postele.
„Dr. Fonseca tady bude každou chvíli. Nemůžeš se dočkat, až budeš doma, viď?“ Lindina tvář byla prozářená radostí.
Porozuměly jsme si. Po třech dnech, kdy jsem dřepěla v nemocničním pokoji nebo jsem podstupovala zdravotnická vyšetření – práce Dr. Fonsecy – jsem měla pocit, že prasknu. Bylo mi jedno, kam půjdu. Můj nos nemohl snést další den desinfekcí a sterility. Ten smrad bude v mém mozku vypálen provždy.
„Jsme tak rádi, že ses tak rychle zotavila. I doktoři říkali, že to mohlo trvat týdny, ale ty jsi jim dokázala, že se mohou mýlit,“ řekl Ronald. On a Linda si vyměnili jeden ze svých soukromých úsměvů. Když se na sebe takto usmáli, cítila jsem se jako vetřelec. Toho, co měli mezi sebou, jsem nikdy předtím nebyla svědkem, ale strašně jsem to chtěla.
Být svědkem jejich štěstí a naděje bylo jako by mě někdo neustále kopal do břicha. Nemohla jsem si pomoct, musela jsem si připomínat, že jejich štěstí je založeno na lži a že je předurčeno k rozpadnutí. Věděla jsem, že naše jednání je nezbytné k nalezení vraha, ale přála jsem si, aby byl i jiný způsob.
Se zaklepáním se otevřely dveře a do pokoje vstoupil Dr. Fonseca. Jeho prsty svíraly složku pacienta, když se postavil vedle mé postele. Pozdravil se s rodiči, než se otočil ke mně. Jeho oči vypadaly, jako by měly co dělat, aby se na mě vůbec podívaly. „Jak se dnes cítíte?“ zeptal se. Samozřejmě už znal odpověď.
„Cítím se výborně,“ odvětila jsem. „Cítím se být připravená jít domů.“
Dr. Fonseca listoval složkou, ačkoliv věděl, že tam nic nenajde. Major mu nařídil, aby mě dnes propustil, takže to se teď stane.
„Je všechno v pořádku?“ Linda vstala ze židle a postavila se vedle Ronalda, který jí dal ruku kolem ramen.
Dr. Fonseca vzhlédl od papírů a lehce se usmál. „Ano, krevní testy jsou dobré. Je zdravá. Ale neměla by se přepínat.“ Obrátil se ke mně. „Hodně odpočinku. Žádný sport ani školní tělocvik. Ale jinak nevidím žádný důvod, proč vás tady nadále držet.“ Pravdou bylo, že se nemohl dočkat, až mě dostane z nemocnice. Muselo být pro vědce těžké, setkat se s takovou hříčkou přírody jako jsem já, který ho nutil přehodnotit vše, co věděl o světě.
„Je to neuvěřitelné,“ řekla Linda, která si neuvědomovala si napjatost doktorova těla. „Tak rychle se uzdravuje. Je to zázrak.“
„Zázrak,“ opakoval Fonseca. Od něj to znělo jako nadávka. „Asi máte pravdu. Nikdy jsem se nesetkal s něčím podobným.“ Byla jsem jediná, kdo si všiml strachu v jeho hlase a způsobu, jakým řekl ‚něčím‘, s důrazem na ‚čím‘, jako bych nebyla člověk. Kdyby mu to bylo povoleno, určitě by mě rád otestoval. Pokusil se nechat si jeden můj krevní vzorek, navzdory příkazům z FEA. Major zuřil, když na to přišel. Škoda, že jsem u toho nemohla být, ale alespoň to hlavní jsem získala od agenta v převleku za zdravotního bratra.
Fonsecův pohled se vznášel kdesi nad mou hlavou, nikdy se nesetkal s mým. Nakonec řekl, „Takže můžete jít domů.“
Linda zavřela tašku. Už před hodinou mi zabalila věci.
Odešli jsme z nemocnice jako rodina. Ronald držel ruku lehce na mých zádech, jako bych mohla zkolabovat nebo zmizet.
Mlčela jsem během cesty do mého nového domova, snažila se zapamatovat každý detail té trasy. Mapa nelhala; Livingston byl neobyčejně malé město. Míjeli jsme řady domů se stejnými antracitovými šindeli, dvěma béžovými garážemi, vstupy ozdobenými květinami. Vozy se sedačkami pro děti stály před každým domem a sem tam jsem na zahradách zahlédla houpačky, i když nikde na ulici nebyly děti, které by si hrály. Zakázali jim snad rodiče chodit ven, když zabiják stále běhal na svobodě?
Po pár minutách jsme se dostali do ulice se stejnými dvoupatrovými domy, které zaplňovaly zbytek městečka, jenom tyhle byly novějšího vzhledu. Ronald zastavil auto na příjezdové cestě. Když jsme vylézali, cítila jsem jejich pohledy, čekali na mou reakci, na náznak vzpomínek.
Ten dům jsem viděla na fotkách, ale samozřejmě ty mi nemohly dát ten pocit domova  jaký cítila k tomuto domu Madison. Červené květiny v truhlících lemující cestu k domu byly uvadlé a ani tráva nebyla ostříhaná už několik týdnů.
„Pamatuješ si?“ zeptala se Linda, její hlas byl váhavý. Ronald si hrál s klíči v ruce a koukal všude možně jen ne na mě.
Pomalu jsem přikývla. „Je to všechno dost mlhavé, ale něco se mi vrací.“
To nebylo to, co chtěli slyšet. Věděla jsem, že to není poprvé, co řeknu něco, co nebudou čekat. Přední dveře sousedního domů se otevřely a vyšel z nich muž středního věku s pivním pupkem a smetím v ruce. Byla to jasná záminka, jak se dostat z domu a zírat.
Šel k popelnici, kde se se špatně hraným překvapením zastavil, když si nás jakože všimnul. Zíral na mě se špatně skrývanou zvědavostí.
„Jak se máte? Nevěděl jsem, že se dnes vrátíte,“ řekl. Viděla jsem, jak se zvedly záclony v oknech dalších domů.
„Je v pořádku, ale je unavená,“ řekl Ronald stroze. Sevřel mi rameno a Lindě věnoval významný pohled. Vzala mě za ruku poté co střelila úsměvem po sousedech a tlačila mě ke dveřím.

„Tvůj trávník potřebuje trochu zastřihnout, příteli,“ bylo to poslední, co jsem slyšela souseda říkat, než Ronald vešel dovnitř a zavřel dveře.

7 komentářů:

  1. Děkuji mmohokrát.. Jsem moc zvědavá, co se stane dál

    OdpovědětVymazat
  2. Mockrát děkuji za skvělý překlad a korekturu.

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za nový překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za překlad a korekturu.

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat