úterý 12. dubna 2016

Falešná identita - 8. kapitola



Ahojte,

tak jak se Vám prozatím příběh líbí? Jak si myslíte, že se to bude vyvíjet? Myslíte si, že Tess a Alek budou nakonec spolu? 

Já momentálně překládám 11. kapitolu. Kapitoly jsou dost dlouhé, takže si je rozděluji, aby Vám každý týden přibývala nová kapitolka. 

Děkuji moc za Vaše komentáře a podporu, vždy mi udělají velkou radost. A také děkuji Ivi, že do toho se mnou šla.

Příjemné počtení
Vaše Katuš


Začala jsem s dýchacími cvičeními a snažila se uklidnit své bušící srdce.
Nádech a výdech.
Nádech a výdech.
Zpod přimhouřených víček jsem sledovala Lindu Chambers vklouznout do místnosti, její kroky znejistěly, když uviděla Dr. Fonsecu. Ronald Chambers se zastavil za ní, ruce jí položil na ramena. Jeho oči však sledovaly mne a já jsem se rozhodla, že bude bezpečnější, když nechám víčka zavřená.
„Jak…“ Odkašlala si. „Jak je jí? Dr. Myers a Dr. Ortiz nám řekli, že je šance, že by se dnes mohla probudit.“
„Její stav se zlepšil. Dýchá bez pomocí přístrojů a před chvilkou se pohnula,“ řekl Dr. Fonseca.
„Pohnula se?“ Naděje v jejích slovech mě nutila cítit se jako ten největší lhář na světě. Měla by truchlit nad ztrátou své dcery a místo toho věřila v zázrak.
„Pokud se probudí, neočekávejte však příliš mnoho. Po tom, čím si prošla, se bude muset naučit spoustu věcí od začátku. Může chvíli trvat, než bude schopná chodit a mluvit stejným způsobem, jakým byla zvyklá. Je také možné, že si toho nebude moc pamatovat, možná ani vás.“ Na chvíli se odmlčel, než přidal, „Je důležité, abyste na ni v tomto směru netlačili.“ Poslouchala jsem Fonsecu s jakou lehkostí mluví, nutilo mě to přemýšlet, jak jim může tak moc lhát, aniž by se mu zachvěl hlas.
„Nebudeme. Budeme dělat vše, aby se co nejdřív uzdravila úplně,“ řekl Madisonin otec.
Dovolila jsem svým prstům, aby sebou trošku trhly a zatřepala jsem víčky.
„Myslím, že se probouzí,“ zašeptala paní Chambers.
Kroky se přiblížily.
Věděla jsem, že sledují veškerý můj pohyb. Otočila jsem malinko hlavou, ale nechala jsem oči zavřené a trochu zakašlala.
Matrace pode mnou klesla. „Maddy? Zlato, probuď se.“
„Miláčku, mamka s taťkou jsou tady.“ Ronaldův hlas byl tak jemný, tak láskyplný, tak něžný. Nemohla jsem si pomoci, ale musela jsem myslet na to, jestli na mě někdy můj táta takto mluvil, jestli byl šťastný, že jsem se narodila, jestli jsem mu někdy chyběla.
Dovolila jsem svým očím zamrkat, na chvíli se otevřít, takže jsem viděla jejich starostlivé tváře, jak se naklánějí se nade mnou a znovu jsem je zavřela. Mého líčka se dotkla ruka, příliš jemná a malá, než aby patřila muži.
„Zlato?“ Nemyslela jsem si, že by někdy jedno slovo mohlo v sobě zahrnovat tolik lásky. Lindina dlaň byla teplá a uklidňující, i když to byl úplně cizí dotyk. Cítila jsem, jak jsem se uvolnila.
Nakonec jsem otevřela oči. Nikdy jsem nikoho neviděla dívat se na mě takovým způsobem, jako to dělali Ronald a Linda – jako bych byla to nejcennější v jejich životě.
„Ach, Maddy.“
Linda začala plakat. Chtěla jsem se k ní přidat. Úleva a radost, které cítila, byly úplně špatné pocity. Nevěděla, že její mrtvou dceru vynesli před pár minutami z tohoto pokoje, zatímco je doktor krmil historkou o jejím zázračném uzdravení. Nevěděli, že jejich holčička leží ve studené márnici a čeká na den, kdy moje práce skončí, kdy konečně zjistí pravdu.
Ucítila jsem na víčkách teplo, jak mi dal Ronald pusu na čelo a mumlal uklidňující slova. Už jsem se nemohla nadále držet zpět. Slzy mi stékaly po tvářích.
Linda mě objala, její dotek byl lehký, jakoby se bála, že mi ublíží. Ronald mi protřepal vlasy a pak omotal ruce kolem Lindy a mě. Na chvíli jsem si dovolila představu, že jejich láska skutečně patří mně.
Nakonec se odtáhli.
Všimla jsem si, že Dr. Fonseca odešel z místnosti. Možná nemohl vystát to šťastné shledání, když znal tu ošklivou pravdu za tím.
Ronald si přitáhl židli k posteli a posadil se. Linda se usadila na posteli, zatímco držela pevně moji ruku. „Víš, kdo jsme, miláčku?“ Ronaldovy oči byly jasné nadějí, ale jeho rty byly napjaté.
Znovu jsem zakašlala, protože podle medicínských informací bych měla mít problémy s mluvením, po tom co jsem byla na připojená na dýchací přístroje. Technicky vzato bych neměla být schopna mluvit ještě několik dnů, ale musela jsem chytit vraha. Lindin výraz byl ustaraný. „Potřebuješ vodu?“
Přikývla jsem.
Ronald přinesl plastový hrnek a já jsem začala zvedat ruku.
Právě ses probudila z kómatu. Pohybuj se pomalu, říkala jsem si a nechala ruku zase klesnout.
Linda vzala hrnek od manžela. Pomohl mi se posadit a podržel mě, zatímco Linda nesla hrnek k mým ústům a naklonila ho, abych se mohla napít. Voda osvěžila můj vyschlý krk.
„Lepší?“ zeptala se.
Přikývla jsem. Ronald za mnou upravil polštáře, takže jsem mohla sedět.
„Víš, kdo jsme?“ zeptala se Linda.
Ronald věnoval své ženě varovný pohled.
„Ano,“ zaskřehotala jsem. Sevřelo se mi hrdlo při pohledu na jejich štěstí. Nečekali, že promluvím, ani že si je budu pamatovat a vlastně bych ani jednoho neměla být schopná. Ale Major si myslel, že by to uspíšilo naši misi, když nebudu muset předstírat, že se každou maličkost učím znovu. Chtěl, abych byla u nich doma a vyšetřovala na střední škole co nejdřív to bude možné.
„Co dalšího si pamatuješ?“ zeptala se Linda.
„Já…“ znovu jsem zakašlala, „nejsem si jistá.“ Snažila jsem se nejistě i vypadat. „Pamatuji si Anu a Devona. Pamatuji si Fluffyho.“ Každé slovo jsem pronesla s jistou těžkostí.
„To je dobré,“ ozval se Ronald. „Pamatuješ si, co se stalo?“
Něco temného mu zastřelo oči a jeho ruce se sevřely v pěst. Linda se snažila udržet tvář klidnou, ale ruka, která držela mou, se začala třást.
„Ne, já… nevím, jak jsem se sem dostala.“ Váhala jsem, slova mi drhla v hrdle.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se tiše.
Linda vstala z postele a šla potichu k oknu. Přála jsem si, abych mohla vidět její tvář, ale možná bylo lepší, že jsem ji neviděla, stačila mi její třesoucí se ramena. Ronald si chytil kolena. „Je to dlouhý příběh. Možná si o tom promluvíme, až ti bude líp.“ Přikývla jsem. Po tomto už nikdo nepromluvil. Sledovala jsem je zpoza napůl přivřených víček, ale Linda držela tvář odvrácenou k oknu. Nakonec k ní Ronald šel a objal ji kolem ramen.
S krátkým zaskřípěním se otevřely dveře a dovnitř vklouzl náctiletý kluk. Uvědomila jsem si, že to je Madisonino dvojče - bratr. Držela jsem víčka přivřená a předstírala, že jsem usnula, takže jsem mohla sledovat jejich interakci, než se budu muset připojit k jejich konverzaci. Ještě jsem nebyla připravená potkat se s Madisoniným bratrem.
Devon byl podsaditý jako bojovník, ale ne tak vysoký jako Alek. Jeho blonďaté vlasy byly ostříhané a vytvarované tužidlem do ‚právě jsem vstal z postele‘ vzhledu. Musela jsem napínat uši, abych ho vůbec uslyšela. „Jak je jí?“
Lindina tvář byla červená a skvrnitá. „Zrovna se probudila.“ Devonovy oči se rozšířily, když nechal svou matku, aby ho objala. „Mluvila s námi, pamatuje si nás.“
„Ach, mami, to je paráda.“ Odtáhl se, jeho oči šlehly ke mně. „Pamatuje si něco ohledně toho útoku?“
Ronald zavrtěl hlavou. „Ne, nevypadá, že by si něco z toho dne pamatovala.“
„Takže neví vůbec nic o tom, kdo jí to udělal,“ řekl Devon.
„Nemyslím si, že bychom se o tomhle měli před ní bavit,“ ozvala se Linda. Přešla k posteli a začala mě hladit po vlasech.
„Promiň, mami.“ Jeho tenisky zaskřípaly na linoleu.
Nejspíš bylo příliš brzy, abych se znovu probudila, ale předstírat, že spím, bylo těžší, než by se mohlo zdát. Chtěla jsem se pohnout.
Zavrtěla jsem se, zakašlala a setkala se s překvapivě modrýma očima. Fotky nebyly ohledně Devona přesné. Jeho úsměv byl rozzářený a jeho pohled byl skoro tak intenzivní jako Alekův.
„Ahoj, ospalče.“ Jeho tón byl hravý a teplý.
„Devone,“ zašeptala jsem.
Úsměv se změnil v pokřivený, ale jeho oči cestovaly k mému krku, kde jeho pohled potemněl. Bojovala jsem s nutkáním dotknout se jizvy.
Major umístil Ronalda a Devona na seznam podezřelých, spolu s pěknou řádkou mužských v Livingstonu. Ale kdyby viděl jejich reakci na Madisonino uzdravení, pravděpodobně by změnil názor. Bylo zřejmé, že oba Madison milovali. Jak by jí mohli ublížit?
„Fluffy spí na tvé posteli od doby, co jsi v nemocnici,“ řekl Devon, hlas byl lehce zastřený. „dokonce jednou v ní pohřbil mrtvou myš.“ Udělala jsem znechucený obličej a oni se zasmáli. Při tom zvuku jsem pocítila neočekávanou radost.
Bylo tam štěstí, byla tam láska a také tam byl podvodník, kterému to nepatřilo. Jak by mohli neprohlédnout tuto masku?

5 komentářů:

  1. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji moc. Těším se na další.. Skvělá práce

    OdpovědětVymazat
  3. Úžasny, nemůžu se dočkat další kapitoli. Jsem zvědavá jak to všechno dopadne...

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat