neděle 20. března 2016

Vzdor - 35. kapitola



LOGAN
Už jsem skutečně nevěděl, kolik je hodin. Ležel jsem hodiny na špinavé štěrkovité podlaze této cely. Možná den. Možná víc. Bez slunce jsem si nemohl být jistý.
Bolest byla mým stálým společníkem – bodala mě při každém nádechu, vysmívajíc se mým pokusům o spánek. Alespoň jedno žebro jsem měl zlomené, paže a nohy mě bolely od modřin a má víčka byla oteklá.


Ale nejhorší byla bolest krku. Byla to tepající připomínka velitelovy převahy. Chtěl jsem použít bolest, abych se lépe soustředil na plán odejmout jeho trvalou nadvládu, ale mé myšlenky jsou zamlžené a bolest se zdá být důležitější.
Chlad z kamenné země, na které jsem ležel, se do mě zakousnul, a i když jsem měl na sobě kabát, tak jsem se třásl. Měl bych se donutit vstát a chodit. Uvolnit svaly. Podporovat rychlejší hojení.
Pomalu jsem se nadechoval, snažíc se natlačit si rukama proti hrudnímu koši a raději jsem proto položil dlaně před sebe na zem.
Mé tělo se třáslo, když ho pomalu rukama a koleny tlačil nahoru, každý kousek byl utrpením. Před očima se mi zjevovaly stříbrné hvězdičky a můj prázdný žaludek se bouřil proti vlnám nevolnosti.
Možná jsem získal svůj plášť, ale nejsem ve formě, abych mohl získat i svobodu.
To byla zničující myšlenka, ale nedokázal jsem ji dlouho udržet. Horkost mi zaplňovala myšlení, odvívajíc realitu, dokud jsem nedokázal říct, jestli obsah mých myšlenek byly vzpomínky, sny nebo střípky věcí, které nestály za úsilí dát je dohromady.
Nevydržím bez pomoci. Jenom ploužení se ke zdi byl proces plný agónie a musel jsem často zastavovat kvůli odpočinku, pokládajíc si hlavu na špinavou podlahu a chvějíc se z vnějšího chladu a vnitřního horka, které zaplnilo mysl, ale neohřálo tělo.
Jak se dá vyléčit z horečky? Nevzpomínal jsem si. Mé tělo se třáslo a já se nutil lézt. Pohybovat se. Udržovat své svaly v pohybu, protože on se vrátí. A já jsem se odmítal nechat jím zabít.
O něco později jsem se dostal ke zdi a zjistil, že mi teče krev z nosu. Nevěděl jsem, jak dlouho mi tekla, ale rozhodl jsem se o to nestarat.
Slyšel jsem, jak v dálce otevřely vězeňské dveře, a věděl jsem, že bych se měl bát, ale to mi bralo příliš mnoho sil. Místo toho jsem zaryl prsty do hrbolaté struktury zdi a zatlačil se na nohy.
Místnost se točila v pomalých, žaludek zdvíhajících kruzích. Snažil jsem se tu nevolnost rozdýchat, ale při nádechu se ozvala bodavá bolest v boku.
Někdo kráčel uličkou mezi celami. Nevěděl jsem, kdo to je. Nedokázal jsem otočit hlavu, abych se podíval. Místo toho jsem si položil čelo na chladnou zeď a nekontrolovatelně se třásl.
Rachel je tam venku. Někde. Věděl jsem, že bych si měl pamatovat něco důležitého o její situaci, ale ten oheň stravoval mou mysl a vše, na co jsem dokázal myslet, byly její vlasy ve slunečním svitu. Jako plameny. Jako plameny doutnající uvnitř mé lebky.
Bouchnul jsem hlavou o zeď ve snaze je setřást, ale jen je to znásobilo.
Pohni se.
Musel jsem se pohnout.
Jestli to neudělám, zabije mě dřív, než stihnu utéct.
Dal jsem před sebe jednu nohu, ale zakymácela se tak, že jsem se musel zachytit zdi, abych neupadl.
Někdo otevřel dveře do mé cely. Ten hluk mi explodoval v hlavě, posílajíc mi brutální bouchání do mých spánků. Pustil jsem zeď, abych si mohl zacpat uši a spadl na kamennou zem.
Kroky spěchaly mým směrem a já jsem sáhl pro meč. Nebyl tam, ale ten pohyb aktivoval bolest uvnitř mě, až jsem musel zalapat po dechu.
Kroky došly ke mně a jejich majitel si ke mně přidřepnul. Neviděl jsem, kdo to je, ale ucítil jsem jemnou vůni levandule, která mě nutila zavřít oči a předstírat, že jsem na poli. A v bezpečí. Volný. Ležel jsem na posteli plné levandule a proměnila mou bolest na pouhou vzpomínku, zatímco ty vzpomínky, které jsem miloval, byly stále živé a zdravé.
„Ach,“ vykřikl tiše dívčí hlas. Na mé čelo se přitiskla chladná ruka.
Snil jsem. Určitě. Žádné děvče nemohlo volně procházet vězením. Můj mozek byl ošálen fantasií, a pokud ji nedostanu pryč, ať už je se mnou v cele kdokoliv, zabije mě dřív, než stačím splnit svůj slib daný Rachel.
Rachel.
Rachel nevoněla jako levandule. Voněla jako citrusy a půlnoční jasmín a já si přál, aby levandule zmizela a místo ní přišla Rachelina vůně.
Nestalo se tak.
Místo toho mi ty chladné ruce cpaly něco do kapes mého kabátu.
„Jídlo,“ zašeptala dívka mi dívka do ucha. „Dala jsem do vody medicínu proti horečce. Jakmile horečka ustoupí, najezte se.“
Mých úst se dotkl okraj hrnku a do pusy mi začala stékat hořká voda. Reflexivně jsem polknul, ačkoliv jedna moje část křičela, že je to trik. Past. Další velitelův zvrácený fígl, jak mě mučit. Možná to byl jed. Možná to bude něco, co mi kompletně zničí vnitřnosti, zdvojnásobujíc bolest, abych zabil sám sebe, jen abych ji ukončil.
Otočil jsem obličej a nechal další doušek vody z mé pusy vytéct na podlahu.
Dívka položila obličej blízko k mému, její postava byla pro mě rozmazaná. „Polkněte,“ řekla. „Snažíme se vám pomoct.“
Chtěl jsem se jí zeptat, koho tím myslí. Nikdo vám nepomůže, když jste ve vězení. A nikdo ani nebyl venku, kdo by mi pomohl, kromě Olivera, Jareda a Rachel.
Na chodbě se ozvaly těžké a rychlé kroky strážce, přibližujícího se k mé cele.
„Pospěšte si!“ zašeptala a znovu přiložila k mým rtům hrnek.
I když byla voda odporná, vypil jsem ji. Možná to byl trik. Možná to zhorší můj stav, ale horkost mé hlavy mi nedovolovala přemýšlet o možnostech a navíc jsem byla totálně vyprahlý.
„Co tu děláš, děvče?“ dožadoval se strážce.
„Dávám napít vězni, jak jste chtěl,“ odpověděla, její tón byl tichý a uctivý.
„Už měl dost. Odejdi.“
Ihned se postavila a vyšla z cely, její kroky byly hbité. Strážce se zasmál, když se díval, jak ležím na podlaze, chvějící se, zatímco mi z nosu pomalu vytékala krev.

Zavřel jsem oči a přál si svět, kde by Rachel a Jared byli v bezpečí a Oliver živý.

7 komentářů:

  1. Srdečná vďaka za preklad... :-) ;-)

    OdpovědětVymazat
  2. Dekuji moc za preklad :-). Mohla bych poprosit o zaslani originalu na email a.plevova@seznam.cz ? Dekuji ;-)

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za další kapitolu. Zdena

    OdpovědětVymazat
  4. Děvčata, moc a moc vám děkuji za další skvělou kapitolu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A my děkujeme za pěkný komentík :)

      Vymazat
  5. Moc děkuji za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat