neděle 6. března 2016

Vzdor - 34. kapitola



Vážení a milí,
chtěla bych Vám poděkovat za to, že čtete a že komentujete. Fakt strašně moc. Jsem překvapená, kolik z Vás mi touto cestou dělá radost za to, že se téměř při každé kapitole snažím udržet, abych nenapsala autorce nějaký sprostý anonymní dopis. 
S potěšením sobě vlastním Vám také mohu sdělit, že se blížíme k polovině (TŘI DNY SE RADUJTE!!!). Bohužel je ještě polovina přede mnou, což mi zas takovou radost nedělá, ale pořád je to lepší, než být o deset kapitol zpátky, že. 
Snad se Vám bude tato kapitolka líbit.

Vaše pozitivně naladěná 
Katuš


RACHEL
Ztuhla jsem. Byla jsem jen sedmnáct yardů od monstrózního netvora, plazící se k průchodu. Nemyslela jsem si, že to je dost. Potřebovala jsem se posunout výš, ale nemohla jsem se pohnout, aniž bych ho upozornila na svou pozici.
Prokletý vinul své tělo po zemi a vytáhl se na povrch z díry, kterou vytvořil. Seshora vypadal jako velký bezkřídlý drak s tlustými černými šupinami a ocasem délky dvou mužů. Na zádech se mu tyčil zubatý hřeben a z jeho svalnatých končetin vyrůstaly žluté drápy.
Naše zbraně byly zbytečné. Meče se na šupinách zlomí, šípy se odrazí a jediné jeho slabé místo bylo asi v nevidomých mléčně žlutých očích, ale dostat se k nim by stálo život.
Navíc probodnout mu oko by bylo zbytečné. Nic nezemře díky ztrátě oka.
Jediná možnost úniku tak zůstávalo vyhýbání se jeho radaru. Prokletý sledoval své oběti na základě čichu a sluchu a tak, když se zastavil, čenichal a nahýbal hlavu, neodvažovala jsem se ani dýchat. Byla jsem ráda, že nemám v batohu jídlo. Jen by to přidalo mému lidskému pachu a stala bych se snadným cílem.
Melkin neměl tolik štěstí. Pohnula jsem očima ke straně a viděla ho, jak šplhá do vyšších větví sousedního stromu, ale jeho batoh nebylo nikde vidět. Odhadovala jsem, že byl natolik přítomný duchem, že ho odhodil.
Prokletý vydechl, z nozder vyšly malé plamínky, sežehávajíc zemi před ním. Zdálo se, že ta spálená špína ho nějak rozzuřila, zavrtěl hlavou a z nosu mu vylétly překvapivě velké plameny.
Pokud budeme potichu, absolutně potichu, odejde. Zaměřila jsem se na pomalé nádechy a výdechy, ačkoli na mě mé plíce křičely, abych dech zrychlila a mohla tak utéct nebo bojovat.
Což jsem dělat nemusela. Musela jenom zůstat v klidu.
Náhle zvedl hlavu a jeho nevidomé oči se zaměřily přímo na mě.
Žaludek se mi zhoupnul a já se rozhlédla po cestě ven, když jsem si všimla, jak se Melkinův batoh kýve na větvi několik stop pode mnou. Neuvědomila jsem si, že vyšplhal za mnou před padajícími a upustil svůj balík. Teď za to budu platit.
Zanechala jsem své snahy o kontrolované a tiché dýchaní, podvolila jsem se potřebě těla, berouc si hluboký doušek vzduchu, zatímco jsem se napjala k akci.
Netvor znovu začmuchal, jeho tělo se kroutilo jako had před útokem.
Jestli se nepohnu, jsem mrtvá.
Musela jsem si to dobře načasovat. Přeskočit, až zaútočí, a doufat, že zvuk ohnivé koule, kterou vychrlí, zakryje můj zvuk přistání na jiném stromě. Kontrolujíc Melkinovu pozici, posoudila jsem vzdálenost mezi mým a jeho stromem. Zachytil můj pohled a trhnul bradou směrem k větvím níže.
Připravila jsem se a čekala na svou chvíli.
Ta přišla brzy. V sekundě netvorovo rozrušení dosáhlo nejvyšší hranice, vzepjal se, nadechl se a s řevem vypustil hořící kouli přímo na můj strom.
Běžela jsem po povrch větve a skočila k Melkinovu stromu právě ve chvíli, kdy strom za mnou explodoval. Těžce jsem dopadla, uklouzla a málem spadla, ale Melkinova nepřirozeně dlouhá paže sjela dolů a chytila mě.
Visela jsem na stromě, mé nohy se snažily zachytit se na větvi pode mnou, zatímco Prokletý vyřvával svou zuřivost a houpal hlavou, odstraňujíc vše v jeho cestě.
Bublala mnou panika, ostrá a absolutní. Já nezemřu. Ne takto. Musela jsem splnit hodně slibů.
Mé nohy našly větev a já se stabilizovala na kmeni pod Melkinem. Držel ruku na mém batohu a oba jsme ztuhli, když se Prokletý plazil kolem stromů, čenichajíc a poslouchajíc.
Nevěděla jsem, co ho sem zavolalo. Možná že byl dost blízko, aby mě slyšel ječet. Možná, že jsme jen byli na špatném místě ve špatnou dobu, i když jsem nikdy příliš nevěřila na náhodu. Ať už přilákalo Prokletého cokoli, byli jsme v tom až po uši.
Jakákoliv vděčnost, kterou jsem cítila, když jsem se vyšplhala dostatečně vysoko, aby nás to nemohlo vyčmuchat, zmizela, když Prokletý zařval hrdelním hlasem plným zuřivosti a jal se odstřelovat ohněm všechny stromy před sebou. Kmen pod námi vzplanul a já jsem ucítila u noh teplo.
Kouř stoupal vzhůru, dusíc mě. Plameny k nám šplhaly. Mé plíce volaly po vzduchu, mé svaly se třásly potřebou utíkat a má kůže byla suchá, ale stromy teď nebyly úkrytem ale vražedným vězením. Zadržela jsem dech, abych se nerozkašlala, a zaměřila se na zůstání v klidu.
Fungovalo to. Prokletý se se odvrátil na jednu nekonečnou minutu, pak se začal plazit, jeho černé šupiny se leskly ve světle ohně, a sklouzl zpět do díry, kterou před tím vytvořil.
Zůstali jsme klidní, dokud jeho poslední kousek nezmizel. Pak jsme rychle jednali. Šplhali jsme výš, běželi jsme po délce nejtlustších větví, kterou jsme tak vysoko našli, jen abychom tu samou věc udělali na dalším stromě.
Oheň se v Pustině šířil rychle, ale já jsem věděla, že méně než sto padesát yardů na západ byla řeka. Melkin to věděl taky a tak jsme tam mířili v tiché dohodě.
Za námi se ohnivá zeď prokousávala lesem, vyplivujíc jiskry, tyčíc se k nebi a vysílajíc černý kouř naším směrem. Skákali jsme, šplhali, běželi a zase skákali a v jedné chvíli se Melkinova ruka natáhla a vzala mi můj těžký batoh, takže jsem s ním mohla držet krok.
V dálce jsem uviděla tmavě modrý povrch řeky blyštící se v odpoledním slunci. V plících mě pálilo a dlaně jsem měla odřené od drsných větví a já jsem zvýšila tempo, když jsem ucítila oheň příliš blízko za mnou.

Melkin doběhl k vodě jako první, ale neskočil. Místo toho počkal, natáhl ruku směrem ke mně, když jsem dokončila svůj poslední přeskok na větev k němu. Chytil mě, vzal za ruku a společně jsme skočili střemhlav ze stromu přímo do svěží, studené vody.

12 komentářů:

  1. Katuš, moc a moc Ti děkuji za další skvělý překlad. Hlavu vzhůru, jsi skvělá a my si toho moc vážíme. Teď už to bude utíkat, neboj.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lidko, opravdu v to doufám. Mám při čtení knížek teorii, že prvních sto stran trvá nejdéle a pak už celá kniha sjede ani nevím jak. Doufám, že to bude podobně i se Vzdorem :D.

      Vymazat
  2. Katuš ďakujem velmi pekne za dalsí preklad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Srdečná vďaka za preklad... :-);-) Katuš už ideš z kopca... tak vydrž, však ti nejakú tu pauzu na oddýchnutie necháme...

    OdpovědětVymazat
  4. Moc díky za překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  5. Sprostý anonymní dopis? :D Určitě by měla radost, říká se přece, že jakékoliv poznámky k příběhům jsou dobré a autoři (nebo spíš každý) musí umět přijímat i kritiku, ne? :)
    Mooooc díky za překlad další kapitolky!! Jsi skvělá!!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. no... můj dopis, by si určitě za klobouk nedala :D. Pěkně bych ji seřvala za její vlastní jazyk :D.

      Vymazat
  6. Moc děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  7. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  8. Díky pekne za preklad. Budeš ešte prekladať?

    OdpovědětVymazat