pátek 11. března 2016

Složité souvislosti - 7. kapitola


Brownovi to došlo. „Ty! Ty jsi ten zatracený Pavouk!“
„Osobně,“ řekla jsem a blýskla po něm nožem. „Hmm, mám chuť si hrát. Jak jsi na tom ty?“
Místo aby se na mě vrhl, udělal něco chytřejšího. Dal pokyn obrům.
„Zabijte ji! Rychle!“ zařval na ně.

Oba obři se na mě vrhli. Za nimi se Brown poplácával po kapsách - nejspíš hledal telefon. Musela jsem ho zneškodnit dřív, než stihne někomu zavolat a řekne, co se tu děje, nebo ještě hůř, zavolá někoho na pomoc. Znamenalo to, že mám tak minutu, maximálně dvě, abych se zbavila jak obrů, tak upíra.
Studený výboj magie proťal noční vzduch a na chvilku zazářilo modrobílé světlo.
Vinnie Volga se vzepjal na nohy, v pravé ruce se mu leskl ledový nůž. Zbraň, kterou jsem sama tak často používala. Provizorní, ale efektivní, jak Vinnie bezpochyby věděl. Nůž zabořil hluboko do upírova stehna a vší silou jím otočil. Upír vztekle zařval a zhroutil se do písku. Na telefon aspoň pro tuhle chvíli zapomněl. Hezký tah. Vinnie se vrhnul na druhého muže a začali spolu zápasit. Váleli se po zemi a rozhazovali kolem sebe písek.
Neměla jsem čas je sledovat, protože se obři nebezpečně přiblížili. Počkala jsem, dokud nebyl první z nich nadosah a mrštila jsem po něm kovové sedátko houpačky. Obr něco podobného nečekal a houpačka ho trefila přímo do hrudi. Doopravdy mu to neublížilo, ale získala jsem tím aspoň čas natáhnout se po řetězu, rozhoupat sedačku a vytvořit tak mezi sebou a obrem pohyblivou překážku.
Místo aby se zachoval chytře a oběhl ji, s nataženýma rukama se pokusil houpačku chytit a odstrčit ji stranou. Správně neodhadl vzdálenost a zůstal stát s roztaženýma rukama. Řetězy dál vesele skřípaly na kovové konstrukci.
Chytila jsem jeden z řetězů, zhoupla se na něm a vykopla nohu. Zasáhla jsem obra do ramene, ten se otočil kolem vlastní osy a zamotal se do řetězů. Místo aby se otočil do protisměru a vyprostil se, vztekle zařval a pokusil se osvobodit po způsobu Halka - hrubou silou. Řetězy byly však pevnější, než se zdálo a držely ho dál v zajetí.
Setrvačnost mě znovu zhoupla proti obrovi. Využila jsem příležitost a zabořila jsem mu do hrudi nůž až po rukojeť. Cítila jsem, jak ostří zavadilo o hrudní kost a bořilo se dál do tuhých svalů. Vytrhla jsem ho ven. Rána nebyla smrtelná, ale dost vážná na to, aby ji cítil.
Obr zavyl vztekem a bolestí. Snažil se mně udeřit plnou silou, ale řetězy omotané kolem těla ho omezily v pohybu. I tak se mu podařilo dát mi pěknou ránu do boku. V kyčelním kloubu mi explodovala bolest. Zavrčela jsem a sekla mu nožem přes břicho a vytvořila velké krvavé X. Po rukou se mi rozlila krev a vzduch naplnil kovový pach.
Tentokrát jsem mu vážně ublížila. Chtěl si přitisknout ruce na břicho, ale řetězy mu neumožnily položit ruce na správné místo. Bylo jen otázkou času, než vykrvácí.
Vzadu na pískovišti spolu Vinie a upír ještě pořád zápasili. Převalovali se sem a tam a snažili se jeden druhého znehybnit.
S bolestí vystřelující z kyčle a se zakrváceným nožem v ruce jsem se otočila k druhému obrovi. Byl mnohem opatrnější, než jeho kolega. Chvíli přemýšlel, jak by se ke mně mohl dostat.  Nakonec se vrhnul proti dřevěné konstrukci, která držela sadu houpaček pohromadě, a pokusil se celou stavbu strhnout. Bylo mu jedno, že spolu se mnou by zasáhla i jeho společníky. Dřevěná konstrukce nebyla tak pevná jako kovové řetězy. Břevna zapraskla a povolila pod náporem. Všechno se to začalo kácet.
Vrhla jsem se pryč z cesty řinčícím řetězům a skřípajícím kládám. O vteřinu později po krásné sestavě z houpaček zbyla jen hromada trosek s obrem uvězněným vespod. Na zádech mu ležely kusy pokrouceného kovu a kusy dřeva. Nebyl tak bezmocný, jak bych si představovala, ale aspoň něco.
Ruce a kolena se mi zabořily do štěrku kolem houpaček. Pár kamínků se mi zadřelo do kůže. Při té příležitosti jsem zaznamenala nespokojené mručení kamení, reakci na násilí a krev vsakující se do země. Vysoká vrstva štěrku mi spolu s bolestí v boku ztěžovala pokusy vyškrábat se zpátky na nohy.
Obrovi se podařilo vyprostit se z trosek houpaček. Dostal se ke mně, sevřel mi rukou rameno a prsty zaryl do kloubní jamky. Ten mizera si mě nadzvedl, přehodil přes rameno a pak mě zvedl dobrých devět stop vysoko. Neexistovalo nic, co by mu zabránilo mrštit mnou k zemi. Sakra, to bude bolet.
„Zabila jsi Olsona, ty mrcho, za to zaplatíš“ zavřískal obr a vší silou mě hodil na zem.
Zavřela jsem oči a obrnila se magií Kamene. Z kůže jsem si vytvořila neproniknutelnou skořápku.
Narazila jsem levým bokem do řady dřevěných sedátek a sesunula se k zemi. Nebyla jsem nijak zvlášť poraněná, ale i tak to bolelo. Pořád jsem cítila brutální sílu nárazu. Hlavně v poraněném boku. Zaťala jsem zuby a pokusila se ignorovat bolest vystřelující dolů nohou až pod koleno.
Při regulérním boji tváří v tvář bych teď dostala pořádně na frak. Což znamenalo, že musím najít co nejrychlejší cestu jak obra překvapit a zabít. Nechala jsem ležet hlavu na štěrku a čekala. Síla nárazu mi vyrazila z ruky nůž a s obrem nad sebou jsem nemohla sáhnout po dalším. Aspoň zatím.
Deset… dvacet… Nenapočítala jsem ještě ani do třiceti, když jsem uslyšela skřípání jeho kroků. Pootevřela jsem oči jen natolik, abych viděla směr, kterým šel. Mířil ke mně přes pískoviště. Dřevo sedačky, na kterou jsem dopadla, pořád ještě pod silou nárazu skřípalo. Oči mi sklouzly na sedačku kývající se přímo nad mou hlavou.
„Ty děvko,“ syčel, jak se ke mně blížil, „já tě naučím, začínat si s někým z nás--“
Vzepjala jsem se, popadla sedátko a trhla s ním dolů tak silně, jak jsem dokázala. Povedlo se mi ho vytrhnout z pantů a praštit s ním obra do brady. Zasténal, zapotácel se a upadl na kolotoč.
Vyskočila jsem, vytáhla nůž z boty a přiblížila se k němu. Obr mě ale viděl přicházet. Zvednul ruku, aby si mě udržel od těla, ale rána do hlavy jeho smyslu pro orientaci příliš nepomohla, takže mi poskytnul příležitost nakopnout ho do koulí. Obr zavyl, ruce automaticky položil na postižené místo a vůbec nepomyslel na to, že by si měl spíš chránit hlavu a hruď.
Víc jsem nepotřebovala. Sklonila jsem se a podřízla mu krk.
Obr zachrčel a tryskající krev pokropila nebesky modrý nátěr kolotoče. Chvíli jsem ho pozorovala, abych měla jistotu, že se nevzpamatuje. Jeho tělo ale už po utrženém traumatu jen bezvládně leželo. Ani se nehnul.
S obry z cesty jsem se otočila k pískovišti právě včas, abych viděla, jak upír vrazil Vinniemu pěstí do hrudi a škrábal se znovu na nohy. Nevěřícně na mě zíral, jakoby nedokázal pochopit, že jsem sama zneškodnila dva obry. Pak se obrátil na útěk.
Zatraceně.
Vytáhla jsem další nůž a vyrazila za ním. Skřípala jsem zuby nad bolestí v boku, ale nezastavila jsem. Musela jsem ho zabít dřív, než se dostane pryč z parku. Dřív než se mu podaří schovat se někde v ústraní a zavolat La Fleur, nebo Mab Monroe, dá jim můj popis a vyžvaní všechno, co se tu dnes večer stalo.
Nelítostná bolest v boku mě ale zpomalovala a upír navzdory bodným ranám a dalším zraněním utíkal jako o život. Asi to tak svým způsobem i bylo. Naštěstí jsem se pořád držela za ním. Strana parku, na kterou jsme se dostali, byla temnější. Možná se vrtkavá štěstěna přikloní na mou stranu, a on zakopne a vymkne si kotník---
Oba nás zaskočila světla.
Upíra zalila jasná záře a on zastavil na místě uprostřed mýtiny s doširoka otevřenýma očima jako vylekaný jelen.
Zaburácel motor a o vteřinu později se napravo od upíra vynořilo tmavé SUV a vrazilo přímo do něj. Upír letěl vzduchem, dokud kmen stromu jeho nepřirozený let neukončil. Dokonce i na tu dálku jsem slyšela zvuk praskajících kostí. Z téhle rány se už nevzpamatuje.
Stála jsem na mýtině bez možnosti utéct nebo se schovat, takže když se auto otočilo mým směrem, nijak jsem se nepohnula. Kola nechávala na zmrzlé trávě výrazné stopy. Pokud by došlo na nejhorší, vždycky se můžu schovat do své kamenné ulity a odvalit se zpod kol auta. No a pak určitě vymyslím něco chytrého, co mě zachrání. Zatím se mi to vždy podařilo.
SUV zastavilo asi deset stop opodál. Skla byla tónovaná, takže nebylo vidět, kdo sedí uvnitř. Měla jsem takový pocit, že řidič je obr.
Dveře u spolujezdce se otevřely a objevila se známá, usměvavá tvář.
„Nepotřebuješ odvoz?“ zavtipkoval Finnegan Lane.


12 komentářů:

  1. Moc děkuji za skvělý překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Děvčata, moc a moc vám děkuji za další skvělou kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za skvělý překlad a korekci!

    OdpovědětVymazat
  4. Vdaka za skvelé pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat