středa 2. března 2016

Složité intriky 4/4

Zavolala jsem na stanici a vysvětlila situaci. Dali si pořádně načas, ale nakonec se objevilo pár dalších policajtů, kteří Harriet a Selene odvedli s sebou. Vrátila jsem se na stanici, abych napsala hlášení a trochu se upravila. Už jsem byla připravená k odchodu, když se u mého stolu zastavil Xavier.

Xavier je obr. Sedm stop vysoký s impozantní svalnatou postavou, ale laskavýma černýma očima. Aspoň na mě se skoro vždycky usmíval. Pod ostrými světly policejní stanice se jeho holá, ebenově zabarvená kůže na hlavě leskla.
„Zrovna jsem to slyšel. Skvělá práce, Brio,“ řekl Xavier a usmál se na mě. „Spousta lidí na Jižním městě bude mít klidnější spaní, když je teď Selene pryč z ulic.“
Pak mu ale úsměv pohasl. „Měla jsi mi zavolat, abych ti kryl záda.“
Nadzvedla jsem obočí. „Jsem už velká holka, Xaviere, dokážu se o sebe postarat – a Selene má pár bodných ran, které to dokazují.“
„Já vím,“ řekl. „Ale jižní město je nebezpečné pro každého, nezáleží na tom, jestli jsi trpaslík, obr, upír, nebo máš magie na rozdávání. Měla by sis to pamatovat. Vlastně, co jsi tam vůbec dělala? Dneska jsi ani neměla službu.“
„Měla jsem tip ohledně Pavouka.“
Xavierovi se něco blýsklo v očích, „Opravdu?“ chvíli zaváhal. „A zjistila jsi něco?“
Frustrovaně jsem vydechla. „Samozřejmě že ne. Harriet se Selene o ní nevěděly vůbec nic. Byla jsem pro ně jen další oběť. Pavouk je pořád jako duch.“
Možná se mi to jen zdálo, ale vypadalo to, že se Xavierovi ulevilo. Rychle to ale zakryl dalším úsměvem. Xavier vypadal jako správný chlap, ale občas mě napadalo, na čí straně vlastně stojí – protože jsem měla silný pocit, že to není zrovna ta moje.
„Takže už jdeš domů?“ zeptal se.
„Vlastně, mám hlad,“ řekla jsem, „asi se zastavím na něco dobrého v Pork Pit. Půjdeš se mnou? Platím.“
Zase se mu v očích objevil ten zvláštní pohled. „Ne, jdi napřed. Musím cestou zkontrolovat Roslyn.“
Přikývla jsem. Neměla jsem ani tušení, jak dlouho byl Xavier do Roslyn zamilovaný, ale od té doby, co ji Elliot Slater unesl, se od ní skoro nehnul. Oceňovala jsem jeho oddanost. Možná, když budu mít štěstí, najdu jednou taky někoho, kdo mě bude milovat stejně, jako Xavier miloval Roslyn.
Na moment se mi před očima objevil Finnegan Lane, ale hned jsem tu představu zapudila. Finnegan Lane byl sexy takovým tím sebevědomým, marnivým způsobem, ale byl na hony vzdálený představě upřímného, loajálního a oddaného muže. Slyšela jsem spoustu historek o jeho milostných eskapádách a o množství žen, se kterými se vyspal – a já jsem netoužila být jen další zářez na jeho opasku.
„Brio?“ zeptal se Xavier. „Na co myslíš?“
„Ale, na nic,“ odpověděla jsem, a pokusila se ignorovat záchvěv touhy, který mě přepadl vždycky, když jsem si vzpomněla na zelené oči Finnegana Lanea. „Na nic důležitého.“
#
Xavier mě vyprovodil ven a tam jsme se rozloučili. O dvacet minut později už jsem byla usazená v jednom z boxů v Pork Pit. Restaurace byla jen pár bloků od Last Call, kde jsem se odpoledne setkala s Harriet a Selene, ale Pork Pit se od zakouřeného baru na hony lišila. Jistě, modré a růžové vinylové boxy už měly svoje nejlepší léta za sebou a modré a růžové stopy prasečích kopýtek na zemi, které ukazovaly cestu k toaletám, by si zasloužily novou vrstvu barvy, ale i když bylo vybavení ošuntělé, bylo čisté a pečlivě udržované. Od stolů přes nádobí až po dlouhý naleštěný pult, který se táhnul podél zadní stěny. A vůně, co se linuly z kuchyně. Prostě úžasné – směs cukru a koření provoněla vzduch tak, že jsem skoro cítila na jazyku bohatou chuť grilovací omáčky, která restauraci proslavila.
Bylo něco po šesté a uvnitř bylo pořád hodně rušno. Obsluha roznášela vrchovaté talíře s grilovaným kuřecím a vepřovým masem, zatímco černě oblečená trpaslice s koženým obojkem kolem krku umývala za pultem sklenice. Vzpomněla jsem si, že se jmenuje Sophia. Zakručelo mi v břiše a při čekání na obsluhu jsem se dívala oknem ven.
„Těžký den, detektive?“ ozval se přátelský hlas o chvíli později.
Vzhlédla jsem a u mého boxu stála Gin Blanco. Gin Pork Pit patřila, byla to štíhlá, ale přitom svalnatá žena s kaštanovými vlasy a s očima, které byly spíš šedé než modré. Přes džínsy a tričko s dlouhým rukávem měla modrou pracovní zástěru.
Nebyla jsem si jistá, co si mám o Gin myslet, zvlášť když naše seznámení nebylo zrovna příjemné. Někdo Gin přepadl a téměř umlátil cestou z večerních přednášek na Ashlandské koleji. Vyšetřovala jsem ten případ, ale Gin mi odmítla prozradit, kdo ji přepadl. Říkalo se, že za tím stojí Elliot Slater, protože Gin šlápla na kuří oko Jonahu McAllisterovi, právníkovi Mab Monroe. Zajímal mě každý, kdo se dostal do sporu s Mab a jejími lidmi, a tak jsem se pokusila Gin přesvědčit, aby na Slatera, nebo kohokoliv, kdo ji přepadl, podala trestní oznámení.
Gin odmítla, ale znovu jsem na ni narazila po Roslynině konfrontaci s Elliotem Slaterem na palubě Delta Queen. Měla jsem podezření, že Gin ví, kde se Roslyn před Slaterem schovává, tak jsem za ní šla do Pork Pit. Zkusila jsem všechno, včetně zastrašování, jen abych z ní dostala, kde Roslyn je, ale byla jako skála – odkázala mě do patřičných mezí s tím, že nemá ani tušení, kde by Roslyn mohla být.
„Detektive?“ ozvala se znovu Gin. „Těžký den?“
Unaveně jsem se usmála. „Tak by se to dalo říct.“
„Něco dobrého k jídlu vás postaví na nohy. Co to bude?“
Objednala jsem si obložený sendvič, pečené fazole, hranolky a ledový ostružinový čaj. Gin si zapsala objednávku a vrátila se za pult, kde se pustila do přípravy mého jídla.
Pozorovala jsem ji přes dav hostů a číšnic, které se mezi námi míhaly. Gininy pohyby byly plynulé a účelné, ať smažila hranolky, nebo vracela zákazníkům drobné. Pohybovala se s ladností, která by odpovídala spíš baletce, než kuchařce. Jen když jsem se na ni dívala, tak jsem se cítila neohrabaně.
Gin mi připomínala Genevieve.
Nějakou dobu mi trvalo, než jsem si to uvědomila. Napřed jsem si myslela, že je podobá mé spolubydlící z vysoké, ale pak mi došlo, že mi připomíná spíš Genevieve. Gin byla stejný typ, měla stejnou barvu vlasů a světlé oči, jaké jsem si pamatovala u Genevive – a byla zhruba stejně stará, jako by teď byla moje sestra. Jenomže ve městě byly stovky takových žen, a já jsem zkoumala každou, co mi zkřížila cestu.
Jasně že jsem věděla, že Gin není moje sestra. Nemohla být. Pečlivě jsem prošťourala Gininu minulost tu noc, co ji přepadli, takže jsem věděla, že když Gin osiřela, ujal se jí její vzdálený strýc Fletcher Lane. Když byl před několika měsíci zavražděn, zdědila po něm restauraci. Zajímavou hříčkou osudu bylo, že Finnegan Lane byl její nevlastní bratr.
Nemohla jsem si pomoct, ale mrzelo mě, že Gin nemůže být moje sestra. Bylo by to… hezké, mít něco společného s místem, jako je Pork Pit – s místem, kde jsem se cítila příjemně a vítaná. Možná právě proto jsem tam tak často chodila, nejen kvůli tomu, že jsem doma nejenže neměla nic k jídlu, ale ani jsem se tam od té doby, kdy tam vniknul Elliot Slater, necítila v bezpečí.
„Tady to je.“
Gin přede mě postavila tác s jídlem, kde kromě toho, co jsem si objednala, byl ještě talíř s pořádným kusem třešňového koláče s porcí vanilkové zmrzliny, která se právě začínala rozpouštět. To byla další Ginina zvláštnost – vždycky mi přinesla něco navíc. Kus koláče, sušenky, nebo porci domácího fondánu. Nevěděla jsem, proč mi to dává, když jsem si to neobjednala. Na rozdíl od svých kolegů jsem nečekala, že někde budu jíst zadarmo.
„Já jsem si ale koláč neobjednala…“ pokusila jsem se namítnout.
Gin mávla rukou. „Já vím, ale dneska jsme napekli o něco víc a vy vypadáte, že potřebujete něco sladkého. Dobrou chuť, detektive.“
Mrkla na mě a vrátila se za pult ke kase a svojí rozečtené knížce. Neviděla jsem na titul, ale věděla jsem, že na zdi za pokladnou visí zarámovaný výtisk knihy Kde roste červené kapradí. Všimla si, že se na ni dívám, a než začala číst, mávla na mě.
Dívala jsem se na ni ještě pár vteřin, než jsem obrátila pozornost k jídlu před sebou. Místo, abych sáhla po svém sendviči, jsem vzala vidličku a zabořila ji do koláče. Nemohla jsem si pomoct, ale pro sladké jsem měla slabost. Kousla jsem si a vzdychla blahem. Teplé ovoce mělo úžasnou sladce trpkou chuť a studená zmrzlina se skvěle hodila ke křupavé teplé kůrce.
Uvědomila jsem si, že mě Gin pozoruje, tak jsem jí ukázala zvednutý palec. Usmála se a vrátila se ke knížce.
Nabrala jsem další sousto. Navzdory těžkému dni jsem se cítila mnohem líp. Sice jsem nezjistila nic nového o Pavoukovi, ale podařilo se mi odklidit z ulice Harriet se Selene. Jedno malé vítězství. A zrovna teď jsem si užívala výborné jídlo v oblíbené restauraci. Byla jsem na tom mnohem líp, než spousta lidí venku.
Zbývalo mi jen najít Genevieve, Pavouka, nebo jakkoliv si teď říkala. Co bude dělat, až ji najdu, jak se postavím k její druhé identitě, to budu řešit, až na to dojde. Ale svoji sestru najdu – brzy. Cítila jsem to někde hluboko uvnitř.

A nic mě nezastaví.

8 komentářů:

  1. Skvele. Dakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za další skvělou kapitolu!!!❤❤

    OdpovědětVymazat
  3. Ďakujem pekne a teším sa na pokračovanie

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuju za skvělý překlad

    OdpovědětVymazat
  5. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat