pondělí 14. března 2016

Plnokrevná - 24. kapitola 2/2


Dveře od koupelny byly zavřené, tak jsem opatrně zatlačila a než jsem vstoupila, chvíli jsem naslouchala. Tady byl zápach tak silný, že jsem se rozkašlala. Plácla jsem si rukou přes ústa a podívala se na jediné místo v prostoru, které bylo dostatečně velké na to, aby tam bylo něco zajímavého – vanu. Tam, nahý a mrtvý, ležel můj domovník, Jeff Arnold. Vypadal strašně. Těstovitá kůže a řídké vlasy ještě podtrhovaly jeho pomačkanou, bledou vizáž. „Proboha!“ Přitiskla jsem si ruku k ústům ještě silněji a klekla si vedle vany. Ze spojení broskvového zápachu a pachu smrti se mi udělalo špatně. Sice jsem nevěděla, k jakému nadpřirozenému druhu Jeff patřil, ale že byl nadpřirozený, o tom nebylo pochyb.

Dveře od bytu se s kliknutím zavřely. Hned nato se kolem mě protáhl Tyler následován Dannym.
„Co to, k čertu, má znamenat?“ Tyler se obrátil na Dannyho. „Když jsi nebral telefon, myslel jsem si, že ti ten hajzl Ray Hart prostřelil lebku!“
„Žádná kulka, kamaráde,“ odpověděl Danny. „Důvod, proč jsem nezavolal nazpátek, byl, že tady ten chlapík,“ Danny ukázal na Jeffa, „můj telefon během našeho krátkého intermezza rozbil. A těžko jsem mohl jít ven, abych ti zavolal, že ano? Kromě toho jsem měl dost starostí s tou sousedkou potom, co se tu ozýval takový rámus. Mimochodem její koláč je opravdu výborný. Ten piknik byl skvělý.“
„Danny, co se tu stalo?“ Protáhla jsem se kolem nich a opustila koupelnu. Musela jsem pryč z toho smradu. Oba mě následovali do obývacího pokoje. Tam jsem si zapřela ruce v bok, otočila jsem se kolem své osy a snažila se to, co jsem viděla, zpracovat. „Dost dobře nechápu, proč mám ve své vaně mrtvého domovníka.“
„No jo, vlastně je to jednoduché,“ odpověděl Danny. „Poslušně jsem se staral o své vlastní záležitosti, odpočíval jsem, tak jak mi nakázal váš otec. Jak víte, byl jsem těžce zraněn – ale žádný strach, už jsem zase v pořádku. Každopádně jsem uslyšel, jak se někdo nadrzo vplížil do tvého bytu. Ten chlap sem nevnikl násilím, měl klíč. Přesto mě vyrušil ze spánku. Právě jsem snil o roztleskávačkách týmu Dallas Cowboys, když…“
„Danny,“ skočila jsem mu do řeči, „prosím, drž se tématu!“
„Jistě. Samozřejmě, že jsem splnil svou povinnost a podíval se, co se tu děje. Náš přítel sem právě přitáhl velmi velkou tašku s podezřelými věcmi. Když mě uviděl, normálně měl tu drzost, vytáhnout pistoli!“ Danny se zatvářil uraženě. „Tu jsem mu okamžitě vyrazil z ruky. Ale když jsem mu pak chtěl zlomit vaz, práskl sebou o zem a začal se proměňovat v zatracenou lasičku.“
„V co?“ vypadlo ze mě a z Tylera zároveň.
„Byl to měnič, který se měnil v zatracenou lasičku, velkou jako obrovský pes.“ Danny roztáhl ruku, aby nám poskytl představu jeho velikosti. „A pak se na mě ta potvora vrhla a chňapala po mě jako piraňa, co ucítila krev.“
Jeff byl měnič? Na to bych nepřišla ani za milion let. Broskvový zápach byl očividně jeho poznávací znamení, který by mi, dokud jsem byla člověkem, nic neřekl a poté, co jsem se proměnila, se ode mě držel dostatečně daleko. Pravděpodobně poslal nějakého sluhu, aby mi nové klíče předal on. Protože, kdyby mi je přinesl sám, ucítila bych ho. Ale otázka za milion zněla: Co ode mě chtěl? A pro koho pracoval? Na vlastní pěst jistě ne. Na to byl příliš pasivní. Kromě toho neměl dost mozku na to, aby vypracoval jakýkoliv plán, který by mu umožnil chytit vlka do pasti. Pravděpodobně si ho někdo najal, nebo ho vydíral. To bylo jedno, jistě nebude složité vysledovat stopu k jeho zaměstnavateli.
„O werlasičkách jsem ještě nikdy neslyšel,“ konstatoval můj bratr. „Zcela určitě jsem ještě nikdy žádnou necítil.“ Nakrčil nos. „Ten smrad bych poznal všude.“
„No, můžu tě ujistit, že werlasičky existují,“ odvětil Danny s odporem. „Ale s útokem vlkodlaka ten hajzlík nepočítal. Chci zdůraznit, že boj mezi lasičkou a vlkem je velmi nevyrovnaný. Poté, co jsem se proměnil, mi stačily tři sekundy na to, abych ho zneškodnil.“
„Ty ses proměnil?“ zeptala jsem se. „Tady? V mém bytě?“
„Samozřejmě,“ odpověděl Danny s pokrčením ramen. „Musel jsem se zbavit té lasičky, která mi těmi svými špičatými drápy a zuby krouhala kůži ze zad. Bez proměny bych se té potvory nezbavil. Samozřejmě se ještě ke všemu musel objevit ten tvůj detektiv a čmuchat kolem…“
„Co?!“ zařvala jsem a chytila Dannyho za paži. „Danny, říkal jsi přece, že se to stalo včera večer. Ray sem přišel až ráno. Prosím tě, řekni mi, že tě nenachytal při proměně!“
„Ne, nikdy jsem neřekl, že by se to stalo večer, to jsi pouze předpokládala. A no, viděl mě, ale to už jsem byl skoro hotový. Takže toho moc neviděl. Ale viděl, jak jsem praštil lasičkou, velkou jako nějaké psisko, o zeď. A pak mi nezbylo nic jiného…“
„Danny!“ Napůl jsem křičela, napůl kňučela. „Prosím tě, neříkej mi, že jsi zabil Raye Harta!“
„Samozřejmě, že ne!“ Danny teda měl nervy. Ještě ke všemu se tvářil šokovaně, jako by mi ve vaně neležela mrtvola. „Já přece nezabíjím nikoho, kdo mě neohrožuje. Není důvod, aby sis s tím lámala svou pěknou hlavičku. Nezabil jsem ho. Jen jsem ho svázal a schoval do tvé šatní skříně. Ne že bychom ho později nemuseli zabít, protože objevil naše tajemství. Každopádně jsem nemohl připustit, aby jen tak odkráčel, že ano?“
Stála jsem a jen zírala. Ray Hart ležel svázaný v mé skříni?
Danny bez přerušení pokračoval. „Málem se počůral, když jsem se na něj vrhl. Bylo jen dobře, že místo toho omdlel. Když už se nehýbou, tak se s nimi lépe manipuluje. Ale dokud se neobjevil Nick, aby se zbavil těch policistů, kteří sem přišli detektiva hledat, tak jsem ani netušil, že je to policajt. Nick je přesvědčil, že už byt důkladně prohledali. To jeho umění přemlouvat, je fakt praktické. Přál bych si to umět. Při takovém chaosu je to nesporná výhoda.“
Odpověď jsem si odpustila, protože už jsem byla na půl cesty do ložnice.
V mé posteli někdo spal a podlaha byla posetá obaly od potravin a prázdnými talíři. Jak to tak vypadalo, tak byl Danny opravdu nějakou dobu bezmocný.
Pomalu jsem se blížila ke skříni a na chvilku jsem se zastavila, abych se sebrala. Nevěděla jsem, co uvidím, když otevřu dveře. Vzpomínka na mrtvého chlapa ve vaně způsobila, že jsem zaváhala.
Prsty jsem pomalu přejela po klice, ale poté jsem trhnutím otevřela posunovací dveře. K mému překvapení jsem uviděla jednoho velmi naštvaného, ale zároveň živého detektiva sedícího na hromadě bot.
V ústech měl roubík, který se podezřele podobal jedněm mým kalhotkám. Obě ruce měl svázané za zády něčím, co jsem nemohla vidět, ale očividně to bylo pevné. Probodával mě nenávistným pohledem a s odporem – kdyby byl vlk, tak bych o krok ustoupila.
Ale nebyl.
Dřepla jsem si před něj, abychom měli oči ve stejné výšce. „Nazdar, Rayi! Jsem ráda, že jsi v pořádku. Líbí se ti v mém šatníku?“
Ani se nepohnul, což znamenalo, že na něj boj mezi Dannym a lasičkou velkou jako pes očividně udělal dojem. Ale i přes roubík se snažil nadávat. Bohužel jsem mu moc nerozuměla. Jeho obličej se zbarvil do fialova a z koutků mu tekly sliny.
„Rayi,“ napomenula jsem ho, „musíš se uklidnit. Vím, že jsi momentálně hrozně rozrušený. Ale podívej se na to z té pozitivní stránky: Ještě dýcháš. To je v tvé situaci ohromný úspěch. Většina lidí by už v takové situaci, po všem, co jsi viděl, dávno nedýchali.“
Následovaly další kletby.
„Poslouchej, i když bych s tebou teď ráda vedla důvěrný rozhovor, musíš se chvíli obrnit trpělivostí,“ vysvětlila jsem mu. „Jen jsem se přišla podívat, abych se ujistila, že jsi opravdu živý. A teď, když jsem se o tom přesvědčila na vlastní oči, musím zpátky do obývacího pokoje a uspořádat zbytek toho chaosu, který kdysi býval mým životem. Věř nebo ne, ale momentálně mám důležitější věci na práci. Budeš muset počkat.“
Zvedla jsem se, načež Ray vykopnul nohou a trefil se přímo do mého kolena.
Trochu jsem zavrávorala, ale nespadla jsem. Že mě to naštvalo, byl slabý výraz. Nadlidskou rychlostí jsem se vrhla na Raye, kterému se oči rozšířily hrůzou. Strach z něho prosakoval jako vzduch z propíchnuté pneumatiky.
Zavrčela jsem, abych ten dojem podpořila. „Dobře mě poslouchej, Raymonde Harte: Zapletl ses do věcí, které se tě vůbec netýkají. Rozuměl jsi? Jsi egoistický, egocentrický, tvrdohlavý, zákeřný fízl. Takový, který nikdy nedá pokoj.“ Zašklebil se. „Ničím, opakuji, ničím jsem si nezasloužila, aby ses mi na paty lepil takovým způsobem. Nemáš absolutně žádný důvod k tomu, proč mě tak nenávidíš, a teď ses dostal do situace, o které nemáš ani páru. A je mou zatracenou povinností tě z toho zase vytáhnout. Chápeš ironii celého příběhu? Já bohužel ano.“
Zamrkal.
„Za normálních okolností bys už byl zítra mrtvý,“ pronesla jsem ledovým, klidným hlasem. „Tak to prostě je. Takže jestli nechceš zemřít, tak se teď ke mně budeš muset chovat jako ke své nejlepší kamarádce. Přinejmenším do té doby, než mě napadne řešení, a to bude trvat víc než jen sedm sekund. Rozuměls?“
Pach strachu se ještě zvýšil, doprovázen zuřivostí. Ray na mě několikrát za sebou zamrkal. Bylo jasné, že mě ten chlap bude stát ještě plno nervů.
„Na rozdíl od toho, co si možná myslíš, já tě zabít nechci.“ Zasloužil si to vědět. „Jestli tomu věříš nebo ne, je mi jedno. Ale momentálně nemáš jinou možnost, než trpělivě čekat. Pokud se pokusíš utéct, nebo vymýšlet jiné hlouposti, okamžitě si toho všimneme. Tak nás nepokoušej! Ti velcí chlapci vedle v pokoji totiž nebudou váhat a zneškodní tě navždycky. A já bych jim v tom nemohla zabránit.“ Prostě jsem si to nemohla odpustit. Takže jsem ho vyzvala: „Jestli jsi mi rozuměl, dvakrát zamrkej.“
Kdyby mě ten chlap dokázal zavraždit pohledem, už bych byla mrtvá. Místo toho dvakrát pomalu zamrkal.
„Dobře. Uvidíme se za pár minut, Rayi.“ Zavřela jsem dveře od šatníku. Nadávky tlumené roubíkem mě doprovázely celou cestu do obýváku.
Můj bratr právě telefonoval. Volal čistící četu, která se měla postarat o Jeffa.
Šla jsem rovnou k věci. „Tak se do toho pustíme. Danny, podařilo se ti z Jeffa něco vytáhnout předtím, než přišla Juanita? Musíme zjistit, pro koho pracoval a proč tu vůbec byl.“
„Jeho kapsy byly prázdné a v pytli, který měl s sebou, bylo jen pár levných štěnic a mikrokamer. Poté, co jsem skončil s tím detektivem, chtěl jsem se poohlédnout v jeho bytě. Ale tvoje milá sousedka mi mé skvělé plány zhatila.“
„Jeho byt by byl dobrý začátek. Předpokládám, že nebude těžké něco zjistit. Jeff nebyl zrovna ten nejchytřejší…“ Najednou, přesně v tom samém okamžiku do mě udeřila cizí magická energie. Když jsem narazila na stěnu obývacího pokoje, vyrazilo mi to vzduch z plic. Moje vlčice zavyla a se zavrčením se vrhla na rudé linie, které se z ničeho nic objevily v mém vědomí.
Bylo to jedno ze Seleniných kouzel.
Proč teď? Na přemýšlení nebyl čas. Museli jsme pouto zničit. Dokázali jsme zničit to minule, dokážeme to i teď! Moje vlčice vyla a chňapala po rudých vláknech, kterých bylo stále víc a víc.
Zalapala jsem po dechu a sklouzla po hrubých cihlách, až jsem skončila na zemi. Kouzlo ochromovalo moje životní funkce.
„Jess! Proboha, podívej se na své ruce!“ Tyler klečel vedle mě a chytil mě za zápěstí.
Danny si dřepl k nám. „To vypadá jako problém!“
Přinutila jsem se podívat dolů, na mé ruce, které Tyler svíral. Rudé linie se jako olejový koberec natahovaly od všech špiček prstů až k zápěstím a pokračoval výš a výš. Kouzlu předcházela bolest v rameni a dál do zad. Bolest pálila jako oheň. Toto nebylo kouzlo, které mě zasáhlo na mýtině. Tohle kouzlo bylo jiné.
Ta děvka na nás vrhla dvě kouzla.
Musela to udělat přímo před nosem Valdova, aniž by si toho všiml. Kouzlo bylo očividně vybaveno nějakou zpožděnou aktivací. Kdyby upír věděl, že mi do těla zasadila kouzlo, které mě mělo zabít, pak by k tomu měl své námitky. Zákeřná čarodějnice!
Všechny moje končetiny ochrnuly; nemohla jsem se vůbec hýbat.
V mé mysli se moje vlčice opakovaně zakusovala do vláken kouzla. Krmila jsem ji energií, snažila jsem se jí předat velení co nejvíc. Paže mi pulsovaly, jako bych byla popálená. Tělo instinktivně volalo po proměně, ale to bylo příliš riskantní. Pouze by mě to nejspíš zabilo dřív, než bych se proměnila. Musela jsem kouzlo zlomit co nejdřív.
„Jess, slyšíš mě?“ Tylerův hlas mi rezonoval v uších. „Co se děje. Mluv se mnou!“
Oči jsem měla otevřené, ale nedokázala jsem ani mrknout.
Tyler se obrátil na Dannyho. „Zavolej otci! Potřebujeme pomoc.“
Ne! „Ne,“ dostala jsem ze sebe. Oba dva se ke mně otočili a zírali na mě. „Ne.“ Musela jsem to dokázat sama. Kdyby se o tom dozvěděl můj otec, už by mě nikdy nepustil z města. A já potřebovala najít svého druha za každou cenu. Ať už měl Jeff v úmyslu cokoliv, nebo co ten ostatní blázinec měl znamenat, najít Rourka byla moje nejvyšší priorita. Moje jediná. „Ne,“ zamumlala jsem pomalu. „Prosím, ne!“
Můj bratr a Danny čekali. Oba dva klečeli s vážnými výrazy ve tvářích vedle mě.
Bojovala jsem se zákeřným kouzlem, předala jsem své vlčici úplnou kontrolu. Snažila jsem se jí poskytnout co nejvíc energie. Divoce trhala rudou masu, a tak rychle, že jsem ji nedokázala sledovat. S námahou jsem lapala po dechu. Ale moje plíce už skoro nefungovaly. Musíme to dokázat, vysvětlovala jsem své vlčici. Musíme být silnější než ona, jinak ztratíme Rourka navždy. Kouzlo už trochu polevuje, cítím to. Skoro to máme! Slibuji ti, že nevyhraje. Moje vlčice zavrčela, vycenila zuby a snažila se zničit linie dřív, než se mi metastázují do celého těla.
Seškrabala jsem poslední zbytky energie, vzala jsem všechno, co jsem měla a nakrmila tím svou vlčici. Na moment mi v mysli vykvetl jasný květ moci, zářící, a pouto se navždy rozpadlo. Linie se roztrhly a poletovaly mi v mysli jako zbytky pavučiny.
Poté pomalu vybledla i barva, zmizela tam, odkud přišla – jako úhoři, kteří se ukryli do svých děr.
Vlčice stále ještě vrčela, sekala po unikajících rudých vláknech, až už nebyla vidět. Ale to odporné kouzlo zlomeno nebylo. Pouto tam bylo stále.
Pouze usnulo.
Když zmizela poslední vlákna, přepadla jsem dopředu, kašlala jsem a lapala po dechu. Opatrně jsem nabrala víc vzduchu. Když jsem se asi minutu zhluboka nadechovala a vydechovala, uvědomila jsem si, jak jsem zpocená a unavená. „Snaží se mě zabít.“
„Kdo se tě snaží zabít?“ zeptal se Tyler. Zapomněla jsem, že Tyler byl v bezvědomí, když na mě Selena na mýtině vrhala ta kouzla.
„Selena.“ Znovu jsem se narovnala a opřela si hlavu a záda o zeď. „Jak to tak vypadá, tak mi po té párty v lese zanechala veselý dáreček na rozloučenou.“
Ale nevyhraje.
„Vteřinu to vypadalo na hraně,“ řekl Danny a měřil si mě starostlivým pohledem. „Nemluvíš náhodou o té Seleně, měsíční bohyni?“
„Přesně tu mám na mysli.“ Ta děvka mě chtěla zabít.
„Co je to za kouzlo?“ zeptal se Tyler. „Vypadalo to, jako by se tě to snažilo pozřít.“
„Myslím, že je to nějaké… smrtící kouzlo,“ přiznala jsem potichu s vědomím, že Tyler tuto novinku dobře nepřijme.
„Co to má, k čertu, znamenat?“
„To znamená, že tu čarodějnici musím zabít dřív, než ona zabije mě.“

KONEC

19 komentářů:

  1. Děvčata, moc a moc vám děkuji za dopřeložení celé knihy. Budete překládat další díl? Moc a moc prosím.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za celý překlad a tuto poslední část kapitoly. !!

    OdpovědětVymazat
  3. Diky diky moc.. Paráda, těším se na další

    OdpovědětVymazat
  4. Ježiš to bol zasa koniec ;-) :-(
    vdaka za skvelý preklad a korekciu :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Perfektní !!! Mnohokrát děkuji za překlad akorekci celé knihy. Jste skvělé!!!

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuju za překlad celé knihy :)

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za skvělý překlad celé knihy! Kdy bude, prosím, pokračovmání? :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Tak to bol ale koniec. Som celá nedočkavá na pokračovanie. Úžasný preklad a korekcia, príbeh je neuveriteľne napínavý, vždy sa tam niečo deje. Vy proste musíte pokračovať v preklade aj ďalších častí, prosím, prosím, prosím. Ďakujem. :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  10. Dekuju mooooc! :-)

    OdpovědětVymazat
  11. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  12. Taky moc děkuji za překlad a korekci. :)

    OdpovědětVymazat
  13. Perfektní knížka. Skvělý překlad. Moc děkuji.

    OdpovědětVymazat
  14. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat