neděle 20. března 2016

Ohnivý král - 12. kapitola 2/2

Odjeli těsně po svítání. Lian jí beze slova pomohl na kozlík. Mlčeli po několik mil.
Myslela si, že oblaka na obzoru se téměř dotýkají země, ale z oblak se stalo mohutné pohoří, které zdobilo celý horizont. Jako by jednotlivé vrcholky soupeřily se svými sousedy, jeden byl vyšší než druhý.

Lian ukázal na tečku v dáli. „Támhle jen náš cíl.“
Strach jí zmrazil neklidný žaludek. „To je domov Ledového krále?“ vypískla.
Zamračil se. „Prosím tě, neříkej mu tak. Obzvláště ne, až ho potkáš.“
„Nebudu,“ řekla a snažila se, aby ji konverzace rozptýlila od nervozity. „Jsem si jistá, že se mu jeho přezdívka nelíbí o nic víc, než ta tvoje tobě.“
Něco jí říkal, ale ona ho neposlouchala. Na to, aby mu věnovala pozornost, byla příliš ztracená ve svých myšlenkách. Tak dlouho se skrývala, tak dlouho se bála o prozrazení své identity a teď se chystá prozradit své tajemství celému světu. I královna to brzy zjistí a pak… Katiyana by se ani nedivila, kdyby poslala armádu nebo nějakého toho vraha, aby ji sprovodili ze světa. Mohl by ji Lian ochránit? A co Bennet?
Třásla se, když Lian přitáhl otěže, aby zastavil kočár. To ji konečně probudilo z jejích pochmurných myšlenek. „Co to děláš?“ zeptala se doufajíc, že otočí kočár, protože to, kde byli, jistě nemohl být cíl jejich cesty.
On namísto toho, elegantně seskočil a vmžiku byl zpět s huňatou dekou. „Jsi úplně zmrzlá.“
Podívala se na pokrývku, co měla v klíně. „Ne. Jsem úplně v pohodě.“
Hodil jí deku a vylezl zpět na kozlík. „Třásla ses a tvoje tvář je bělejší než obvykle. Pořádně se zabal. A neboj, brzy tam budeme.“

Jeho slova na ni měly opačný účinek, znovu se roztřásla, místo aby ji to uklidnilo. Omotala si pokrývku kolem těla, než se znovu rozjeli.
Nervozita a zlá předtucha jí přivedla zpět k pochmurným myšlenkám a ke vzpomínkám na svého otce. Uvažovala, jak by vypadal, kdyby ho tak brzo nesprovodili ze světa. Kdyby nezemřel tak mladý. Přemýšlela, jaké by to bylo. Byla by dokonalá dáma, jak to po ní všichni chtějí? Nebo by se z ní stala chichotající se nána jako je Vilemína?
Vzduch se ochladil a nebe se zatáhlo, jak vjížděli hlouběji do hor. Stejné to bylo v Katiyanině hlavě. Měla se za pošetilou, když doufala v to, že se bude moci skrývat na věky, že to vůbec plánovala. I když ji okolní svět lákal, vždy si přestavovala, že se vrátí zpět k Adoře, Cidře a Bezejmenné dívce. Pomalu došla k závěru, že cítí jiný druh smutku. Uvědomila si, že tohle se nikdy nestane, nikdy se nevrátí do chaloupky, nikdy se nevrátí ke svobodnému životu v lesích. Opět neměla ponětí, co se bude dít, kam ji vítr zavane.

Když se zastavili na oběd, Katiyana snědla vše, co ji Alma podstrčila. Když byla zastávka na večeři, veškeré jídlo mlčky odmítla.
Pak se opět ztratila ve svém strachu a žalu, že si nevšimla králova zájmu o to, co se s ní děje.
„Ne! Pojedeme přes noc, dokud tam nedorazíme,“ hádal se s Bennetem.
„Nemůžeme přijet uprostřed noci, když vy řídíte kočár po boku toho Vrabčího hnízda,“ odsekl Bennet. Vůbec se neobtěžoval snížit svůj hlas.
V králi bobtnal vztek a zdálo se, jako by byl najednou dvakrát tak větší než kapitán stráží. Jeho oči byly skoro až černé, jak zuřil. I Benneta to donutilo udělat krok zpět. „Pojedu tam, kde se mi zlíbí a ona bude po mém boku. A už nikdy o ní nemluv tímto způsobem.“
Uplynulo několik minut, než se Bennet zmohl alespoň na přikývnutí. Pak se otočil a naštvaně si to namířil ke svému koni.
Alma přešla ke králi, který se třásl vzteky, a položila mu ruku na rameno. „Brzy dojedeme na místo a princezna bude v pořádku,“ uklidňovala ho. Zdálo se, že ho to nepatrně zklidnilo, ale neřekl na to nic.
Než se Katiyana nadála, seděla vedle krále zabalená v několika tlustých přikrývkách a jeli mnohem rychleji než před tím. Dívala se, jak se jí hvězdy jedna po druhé objevovaly nad hlavou, nedbajíc králových ustaraných pohledů. Značně se ochladilo, ale ani to princezna nezaregistrovala. V hlavě myslela na jedno jediné: „To nezvládnu.“

Když konečně dorazili do malého městečka, na obloze se již vybarvila všechna možná souhvězdí a krásně vynikla v temné tiché noci. Všechny okenice byly zavřené, nikde se nesvítilo. Obyvatelé městečka si užívali nočního klidu. Bennet jel napřed, aby upozornil služebnictvo v paláci, že král je na cestě.
Jak stoupali k hradu, kočár podkluzoval. Lian si přitáhl Katiyanu blíž a přitiskl si ji pevně k boku, aby nevypadla. Když mu zabořila obličej do hrudi, srdce se mu sevřelo. Pomyslel na každou nemoc, o které kdy slyšel, a uvažoval, jestli jednou z nich dívka netrpí.
Pochodně už osvětlovaly celé nádvoří, když kočár vjel dovnitř. Starší muž s tmavými vlasy vyběhl ze dveří, až za ním vlál kabát. Pokud ho překvapilo to, že král sedí na místě pro kočího, byl natolik duchapřítomný, že neřekl ani slovo. „Abelina už připravila pokoj, můj pane,“ řekl, natahujíc se po malé bledé dívce.
Lian si ji ale přitáhl blíž a seskočil s ní v náručí. „Veď mě, Marchello,“ přikázal.
Teplo hradu Katiyanu probudilo a ona na vteřinu otevřela oči, předtím než je opět zavřela. Stěny, podlahy – všechno bylo bílé a lesklé a až příliš osvětlené.
„Už jsme skoro tam,“ zašeptal jí Lian do vlasů. Nevěděl, že to je to nejhorší, co jí v tuto chvíli může říct.
Komorník je vedl přes několik schodišť, než je uvedl do menšího, ne tak osvětleného pokojíku. Lian ji jemně položil na postel a sedl si vedle ní. Z vedlejší místnosti se ozývala tekoucí voda. Po chvíli zvuk ustal a do komnaty vešla postarší žena. Její obočí se starostlivě svraštilo, když viděla drobnou dívku schoulenou v posteli.
„Můj pane,“ zamumlala směrem ke králi, ale její pohled stále přetrvával na Katiyaně.
„Abelino,“ oslovil ji, aniž by se odvrátil od princezny, „kde je léčitel?“
„Jago je na cestě, je si potřeboval dojít pro tašku.“
Katiyana otevřela oči a zaostřila. „Tak tohle je ono?“ zeptala se slabým hlasem.
„Ano, už jsme dorazili na místo. Musím si promluvit s králem Valankou, ale léčitel tu bude co nevidět. Vrátím se, jakmile to bude možné.“
Přikývla. Lian otevřel ústa, aby ještě něco dodal, ale pak si to rozmyslel.
Když odcházel, najednou se jí místnost zdála větší a chladnější až se zachvěla. Abelina se posadila vedle ní a položila jí ruku na čelo. „Nemám pocit, že byste měla horečku,“ zamumlala.
Ozvalo se tiché zaklepání na dveře a štíhlý muž vklouzl dovnitř. Byl mnohem menší než král a jeho jemné vlasy jako by měly vlastní hlavu a svým tvarem zobrazovaly mladíkovu náladu. „Jmenuji se Jago, jsem králův léčitel. Mohu vám nějak pomoci?“
Katiyana se s očima plnýma strachu podívala po Abelině, která ji vzala konejšivě za ruku. „Není se čeho bát. Jago je sedmý syn. Pojď, posaď se, má drahá.“
Princezna se snažila si sednout a Abelina jí ovinula ruku kolem ramen, aby jí pomohla. Jago je sledoval, ale jeho úsměv mizel a nahrazovaly ho obavy o stav dívky. Zlehka se dotkl jejího čela a tváře, podíval se jí do očí a řekl jí, ať otevře ústa, aby se podíval dovnitř. Dotkl se krku, aby našel tep, poslouchal, jak dýchá. Po chvíli se zmateně odtáhl.
„Určitě budete muset víc pít a slyšel jsem burácet váš žaludek už na chodbě, ale…“
Ozvalo se další zaklepání a dovnitř vešla krásná žena oblečená v šatech barvy královské modři, které dokonale podtrhovaly její bledou pleť a kaštanově hnědě vlasy. Byla malá, ale nepochybně silná a sebevědomá. „Jago, to není nutné.“ Ohlédl se po nově příchozí a náznak úsměvu byla zase zpět. „ Calio, jak to myslíš?“
Žena si sedla na okraj postele a laskavě se na ni usmála. „Ona není nemocná, ona je vyděšená.“
Katiyana uvažovala, jak to tak rychle uhodla, ale pak se ta žena k ní naklonila a pošeptala jí do ucha. „Vím, kdo jsi. Prosím, neboj se. Zde budeš v bezpečí.“

„Jago, nech nám tu prosím čaj na uklidnění,“ dodala. „Myslím si, že nic dalšího nebude potřeba. Zůstanu tu s ní, dokud se král nevrátí.“
Katiyana ostražitě sledovala, jak muž opustil místnost a jak ta žena, Calia, začala připravovat čaj.
„Kdo jste?“ zeptala se nakonec. „A jak víte, kdo jsem?“
„Slyšela jsem, jak to král Lian říkal Valankovi.“
Katiyaně neunikla ta nenucenost v jejím hlase. „Vy jste ta, která si má vzít Ledového krále?“ Litovala těch slov ve chvíli, kdy opustila její pusu a trhla s sebou při tom, jak to znělo.
Ale Calia jí překvapila, když se tomu zasmála.
„Ano, jsem ta, co je ochotna vzít si Ledového krále. I když brzy přijdeš na to, že u nás už nepanuje ten jeho chladný přístup, co kdysi. Už ne.“ Přistoupila k posteli se dvěma šálky horkého čaje a Katiyaně jeden z nich podala. „Jsem překvapená, že to nevíš. Rozumím, že jsi byla… pryč po mnoho let.“
„Každý zná Ledového krále,“ řekla Katiyana a uvolnila se v přítomnosti této dívky. Nevěděla, co má čekat, ale rozhodně si nemyslela, že tu bude někdo tak hodný, klidný a jemný. „Když jsem byla malá, vzpomínám si, jak mi rodiče vyhrožovali, že mě pošlou za Ledovým králem, abych mu dělala otrokyni, když nebudu hodná.“ Její slova zněla mnohem drsněji, než zamýšlela a začala se rychle omlouvat. „Omlouvám se vám. Tak jsem to nemyslela.“
Calia pokrčila rameny a posadila se na židli vedle postele.
„Nemusíš se omlouvat. Ve skutečnosti, já si myslela to samé, stejně jako většina ostatních. A přestaň mi už prosím vykat. Chtěla bych, aby se z nás staly přítelkyně.“
Katiyna položila hrníček na podšálek. „To bych ráda,“ usmála se. Tato žena se jí zamlouvala, čím dál tím více. Stejně však nemohla pochopit, jak si taková hodná duše jako je Calia, mohla chtít vzít toho strašlivého Leodvého krále. „ Stále tomu nerozumím. Bála ses ho a teď si ho chceš vzít?“
„Nebylo to tak jednoduché, ale ano, chci si ho vzít.“ Vzhlédla a setkala se s Katiyaniným pohledem. „Pověz mi, myslela sis někdy, že by ses mohla zamilovat do Ohnivého krále?“
Opařila se, jak nadskočila při jejích slovech. „Já nejsem- já ne-“

„Uklidni se, jenom jsem se ptala,“ kárala ji Calia, jak jí přitiskla chladný hadřík na popálenou dlaň. Po chvíli se posadila zpět a pozorovala ji přes okraj šálku. „Ptala jsem se proto, že to vypadá, že král se o tebe dost stará. Nikdy předtím jsem neviděla, že by o někoho jevil zájem.“
Nechtějíc pokračovat v této podivné konverzaci se Katiyana postavila i s hrnkem příšerně horkého čaje a posadila se do křesla naproti Calie.
„Jeho jediným koníčkem je zbrojení proti Sule a plánování toho, jak ji sesadit z trůnu.  I přesto všechno úsilí se obávám, že jeho plán selže,“ prohlásila s pohledem upřeným do ohně.
„Myslíš, že to nevyjde?“ zeptala se Calia. V jejím hlase se zračilo překvapení.
Katiyana si odfrkla. „Jak by mohlo?!“
Cítila, jak zrudla, když se k ní paní tohoto hradu otočila, aby jí mohla pohlédnout do očí. Šok a ta intenzita v nich ji překvapila.
„Princezno Katiyano, pokud nevěříš sama v sebe, svou vlastní sílu, tak pravděpodobně selžeš. Jak se ti podařilo přežít tak dlouho ve volné přírodě, když tě vyděsí představa toho, že se postavíš před několik šlechticů a budeš bojovat za své království?“
Katiyaně vyschlo v ústech. Na tohle neměla žádnou odpověď.
„Nevěříš v samu sebe? Máš celé království plné nevinných lidí, kteří nemají žádnou naději, pokud se nenajde někdo, kdo by se za ně postavil. Nejen, že se můžeš za ně postavit, můžeš se postavit i sama za sebe,“ pokárala ji.
Princezna v rozpacích sklonila hlavu a doufala, že tím skryje své planoucí tváře. „A jak to víš?“ zamumlala.
Rázně položila hrníček na tác, než promluvila. „Trpěla jsem ve stejně bídných podmínkách jako ty. Dokonce, když mě přinutili jít sem, nenáviděla jsem svůj život. Ale bojovala jsem za to, abych tu měla své místo, abych na celém tomto světě měla vůbec nějaké místo. A protože jsem za to bojovala tak urputně, získala jsem si královu důvěru a časem ho můj přístup přesvědčil k tomu, aby nevyužíval vyděděnce poslané sem z vesnic a nedělal z nich své otroky.“
„Ty jsi ta, která ho zastavila?“ zeptala se Katiyana nevěřícně.
„Nezastavila jsem ho, poukázala jsem na to, co dělá a co tím způsobil. Občas je to to jediné, co můžeš dělat s člověkem, ať už ho máš či nemáš ráda.“
„Nejspíš tak, jak se o to snaží Lian se mnou,“ podotkla a zadívala se na své hloupé šaty.
Někde v hloubi hradu zazvonil zvon a Calia vzhlédla. „Je nejvyšší čas pro nás obě, abychom byly v posteli. Budeš přemýšlet o tom, co jsem ti řekla?“ a jemněji dodala. „Nezlobíš se na mne, že ne?“
Katiyana jí věnovala plachý úsměv. „Mám tě ráda. Připomínáš mi kamarádku z mého starého života.“
Při myšlence na Cidru ji bodlo u srdce. Ale opravdu se jí Calia zamlouvala.
Poté, co Calia odešla, Katiyana prohrabala zavazadla a vyndala královu noční košili, v nichž si zvykla spávat. S povzdechem také vytáhla jednu z těch, do kterých chtěl, aby se na spaní ustrojila, a po dlouhém rozmýšlení si ji oblékla. Cítila se, jak malá holka, když si na protest strčila královu košili, v které spávala, pod polštář.

  

30 komentářů:

  1. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji moc za pokračování kapitoly !!!

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za pokračování překladu a korekci!

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za další kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  5. Mnohokráte děkuji za překlad a korekci !!!

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuji za pokračování :)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Mockrát děkuji za další skvělý překlad a korekturu.

    OdpovědětVymazat
  9. Moc děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji moc za další skvělou kapitolu

    OdpovědětVymazat
  11. Vdaka za skvelý preklad a teším sa na pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  12. Ahoj, můžu tě poprosit o zaslání originálu na email? ;) Děkuju.
    Katkafrecerova@email.cz

    OdpovědětVymazat
  13. Děkuju za další kapitolu :)

    OdpovědětVymazat
  14. Díky moc za další kapitolu!!! :) :)

    OdpovědětVymazat
  15. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  16. Mockrat diky! Tesila jsem se jak mala :-)

    OdpovědětVymazat
  17. dakujem za pokracovanie kapitoly :-)

    OdpovědětVymazat
  18. Diky moc, ale nebyla tato kapitola uz vlozena pred tydnem?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jelikož mi ji překladatelka poslala minulou sobotu a já neměla čas ji zveřejnit, tak tady minulou neděli být nemohla. Jen jsem to zběžně prolítla a nepřipadají mi stejné.

      Vymazat
  19. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat