pondělí 28. března 2016

Milost ze záhrobí - 10. kapitola


Ahojte,
moc vám děkuji za hezké milé přivítání na stránkách a podporu v překládání. Snad to s vaší podporou zvládnu dopřeložit. :D :)
Bára


 Předtím, než jsem dokončila balení, někdo zaklepal na dveře. Když dovnitř vstoupila Ctihodná Matka, ztichla jsem překvapením, protože nikdy předtím můj pokoj nenavštívila.
Zavřela za sebou dveře, oči jí svítily studeným modrým ohněm. „Vidíš, jak výhodně to souzní s našimi plány, viď?“
Byla to pravda. Duval jí dal možnost k provedení lsti, kterou plánovala minuty předtím, než vrazil do její kanceláře. „To je to, co jste chtěla, Ctihodná Matko.“
„To je to, co chce Mortain, dítě,“ řekla ostře. „Jinak by to nešlo tak jednoduše zařídit. Urovnej si svou mysl, Ismae. I kdyby se Duval nedopustil ničeho jiného než náladovosti a špatného chování, nám tato dohoda poslouží dobře, na dvoře je mnoho těch, kteří se narodili sledováni. Ráda bych věděla, s kým tráví Duval čas, kdo jsou jeho spojenci, jakou poštu posílá. A jakou dostává. Dávej pozor na cokoliv od francouzského vládce. Buď k němu upřímná, kdykoliv to půjde. Bude to nejrychlejší způsob jak ho ukolébat ke klidu. Nemám příliš v oblibě náhody a chtěla bych lépe pochopit, proč byl v tom pokoji. Má úplný přístup k vévodkyni a stejně tak její plnou důvěru. Chci mít jistotu, že jedná v jejím zájmu.“
„Má jednat v jejich zájmech, Ctihodná Matko? Má sloužení vévodkyni sloužit Mortainovi? Nechci být drzá,“ spěchala jsem dodat, „vážně tomu nerozumím.“
Její obličej se změkčil. „Ale samozřejmě, že je to to samé, dítě. Každý den tisíce Breťanských hlasů prosí své bohy, aby je udrželi před Francouzi v bezpečí a udrželi naši vévodkyni silnou. Můžeš si být jistá, že Francouzi se nemodlí k našim bohům. Francouzi nectí staré Svaté, jako my nenecháme dobýt naši zemi. Francie je příliš úzce spojena se současným papežem, který by netoleroval jiné formy uctívání než jeho. Samozřejmě, že si to Mourtain nepřeje.“
Zvedla ruku ze záhybů šatů a já mohla spatřit, že nesla něco zabaleného v měkké obnošené kůži. „Vykonala jsi zatím pouze dvě zabití, ne tři, ale jsi blízko k ukončení svého tréninku. Tento úkol je tvůj poslední test. Jakmile jím projdeš, stačí jen říct tvé sliby, abys byla plně oddaná tomuto klášteru.“
Zděšená, že by to mohla myslet jiným způsobem, jsem se setkala s jejím pohledem a přála si, aby viděla pravdu v mých slovech. „Jsem plně oddaná již teď, Přesvatá Matko.“
„Vím. Což je důvod, proč ti dávám jednu z Mortainových vlastních dýk.“
Překvapeně jsem zamrkala. O takové dýce jsem nikdy předtím neslyšela.
Plně zasvěcení je nosí, a od té doby co se jako jeden chováš, bych tě ráda vídala dobře vyzbrojenou s misericorde.“ Rozbalila kůži a odhalila starodávnou dýku s rukojetí z paroží obehnanou stříbrem. Čepel byla dlouhá jako dlaň a opotřebovaná věkem. „Tento nůž vlastní staré, starodávné kouzlo, jedno z největších darů Mortaina,“ řekla, držíc ho směrem ke mně. Když jsem ji vzala do rukou, byla teplá.
„Na živého muže,“ pokračovala, „potřebuje misericorde pouze propíchnutí kůže, aby vypustila duši z těla. Protože byla dýka vyráběna samotným Mortainem, jediný řez či škrábanec pošle duši člověka rovnou k němu, rychle a jistě. To znamená, že je to zbraň milosti - způsob k vyvolání smrti a uvolnění duše z bolestných dnů strávených váháním a přemýšlením nad vlastními hříchy a proviněními.“
Ohromena silou daru, jsem ji nechala sklouznout do mezery mých šatů a připnula ji k boku; pociťujíc uklidňující hmotnost proti mé noze. Tento rozhovor o duších mi připomněl Martela. „Ctihodná Matko, když Martelova duše opustila jeho tělo, cítila jsem ji projít skrze mě. Je to… normální?“
Abatyše na mě dlouho zírala, pak se lehce zamračila. „Ale jistě. Bylo to tvé první setkání s duší, že?“ když jsem přikývla, pokračovala. „Setkání bylo bezpochyby mocné a nečekané, není to maličkost prožít duši s celým jejím bohatstvím.“ Natáhla ruku a položila ji na mou tvář, jak by to udělala matka svému dítěti. „Přišla jsi k nám jako hrouda hlíny a my tě vymodelovali do nástroje smrti. Duval je luk, kterým tě vystřelíme na naše společné nepřátelé. Teď běž a udělej nás pyšnými. Nezostuď nás pochybnostmi ani zaváháním.“  
A skutečně, byla jsem vyplněna výčitkami z jejích slov. Nejsem nic než nástroj kláštera, který má být ovládán podle potřeby. Kdo jsem, abych kladla otázky těm, kteří mě vzkřísili z podlahy sklepa?
Jsem služebnou Smrti. Chodím v Jeho temném stínu a plním Jeho žádosti. Sloužit Jemu je můj jediný smysl tohoto života a nenechám nikoho odvést tuto povinnost z mé mysli. Už se to znovu nestane.
Namísto toho, abych šla přímo na dvůr, udělala jsem si malou odbočku, abych mohla říct Annith sbohem. Sybella neměla čas se rozloučit a já nenechám Annith to protrpět dvakrát.



Byla v Hnízdišti, pomáhala starší Sestře Claudii. Při mém příchodu se vylekala, oči se jí rozšířily, když mě spatřila v cestovním plášti a s brašnou. Stiskla rty pevně k sobě a odvrátila se.
Prošla jsem skrz ptačí trus k ní a ona znovu odvrátila, držíc malý kousek pergamenu z včelího vosku. Vina toho být vybrána před ní - ano, znovu - mě naplnila. Snažila jsem se odlehčit náladu. „Sestra Claude tě chytí,“ dobírala jsem si ji.
Annith pevně držela svou pozornost na ukrytí známky šmejdění. „A já budu argumentovat tím, že to je to, co mě učili.“  
„To je pravda.“
Rozhostilo se mezi námi ticho, dokud nedokončila práci. Když mluvila, bylo to, jako kdyby tlačila hořká semínka pryč ze svého jazyku. „Jdeš zase ven.“
Neexistuje žádná odpověď, kterou bych ji mohla dát, kromě pravdy. „Stanu se členem domácnosti vikomta[1] Duvala.“
Hlava jí vyletěla vzhůru, její zájem byl jasný i přes zklamání. „Ten, který dnes ráno vrazil ke Ctihodné Matce?“
Přikývla jsem. Stále jsem neslyšela před klášterem žádné hlasy, takže jsem Annith rychle převyprávěla večerní události a co se stalo v kanceláři Abatyše. Když jsem skončila, hodila zabalenou zprávu s odporem na stůl. „Měla jsem to být já,“ řekla s tichou prudkostí.
„Já vím. Mohu si pouze myslet, že musí mít Abatyše schované něco vážně speciálního jen pro tebe.“
„Je to tak, protože jsem selhala při hodině s mrtvolami.“
Byla to jediná z hodin v klášteru, ve kterých se Annith nepodařilo vyniknout - čas který jsme měli na cvičení našich dovedností na mrtvolách. Sybella a já jsme měli naši minulost, aby nám dodala sílu na tento úkol, ale Annith neměla. „Zaváhala jsi, neselhala,“ řekla jsem. „A nakonec jsi to udělala. Sestra Arnette říkala, že jsi prošla. To nemůže být ono. Možná je to prostě proto, že jsi mladší?“    
„Jsem jenom o rok mladší než ty a Sybella. A Sybella byla v mém věku, když ji poprvé poslali ven.“ Zírala na mě, nečekala na má slova útěchy. „Ví, kolik tříd jsi přeskočila?“
„Sestra Serafina potřebovala mou pomoc v dílně!“
„I tak,“ vyplivla. „Jsem lepší v tanci a koketování, nemluvě o tom, že tě sedmkrát z deseti pokusů porazím při cvičení.“
Svými slovy vyjadřovala mé vlastní starosti. Tento úkol nebude případ rychlého vklouznutí dovnitř a následného vyplížení. Bude to déle trvající přetvářka pro lidi, kteří podvodníka snadno odhalí. „Jsem si jistá, že to ví,“ řekla jsem a doufala, že to je pravda.
Její domýšlivý výraz se zhroutil. „Pokud to není ta mrtvola, nedává to žádný smysl,“ zašeptá a já pocítila její zoufalství, jako by to bylo mé vlastní.
„Ptala ses Abatyše?“ Nikdy bych tak neriskovala, ale Annith je se Ctihodnou Matkou mnohem více zadobře než já.
„A zpochybnit tou otázkou mou víru a odhodlání pro Mortaina?“ vysmívala se. „Myslím, že ne.“
Na dvoře jsem uslyšela mužský hlas, který mí připomněl, kde leží mé současné povinnosti. „Musím jít. Prosím, nechci se s tebou loučit naštvaná.“
Přistoupila blíž a hodila své paže kolem mne. „Nejsem na tebe naštvaná.“
Objala jsem ji zpět a představila si, jak dlouho to potrvá, než ji znovu uvidím. „Možná se ke mně na dvoře brzy připojíš?“ Navrhla jsem.
„Budu se za to každý večer modlit.“
Uzavřela jsem pohled na pergamenu na stole přede mnou. „Ani slovo od Sybelly?“
„Nic.“ Potom se její obličej rozjasnil. „Možná se o ní něco dozvíš na dvoře.“
„Pokud ano, pošlu ti zprávu.“ Naposledy jsme se objaly, než jsem si musela pospíšit z hnízdiště.
Spojila jsem svůj malý svazek majetku a dala se na cestu k pláži, kde na mě Duval čekal, jeho hnědý plášť šlehal o boty v silném větru. Nevypadal o nic šťastnější tímto uspořádáním, než jsem byla já, ale z mého pohledu to byla všechno jeho vina.
Když položil ruku na můj loket, aby mi pomohl na loď, všechno svaté odhodlání, které jsem si s sebou zabalila, zmizelo a já ucukla, čímž jsem nás oba skoro shodila do vody.
„Nebuď idiot,“ zavrčel.
Ale když už jsem byla na lodi a on se mě dál nedotýkal, považovala jsem se za vítěze naší malé výměny.
Sedla jsem si na jedno z prken a zírala na slunce třpytící se na vodě a bavila se představami, jestli umí Duval plavat a jestli se to opovážím otestovat.
„Tohle není moje práce, demoiselle,“ řekl. „Takže si můžete nechat svou pichlavou náladovost pro Abatyši.“
„Tohle je rozhodně vaše práce. Kdybyste nekritizoval práci kláštera, nebyla bych teď tady.“ To není celé pravda, kdyby nevtrhl do kanceláře, Abatyše by mě stejně znovu umístila Duvalovy do cesty, ale to vědět nemusí.
Na chvíli byl zticha, jediné zvuky vydávala pouze voda narážející do lodi a vrzání vesel. Když vesloval, nemohla jsem si pomoct, ale studovala jsem ho. Muže, v jehož rukou teď spočíval můj osud. Jeho napjaté oči byly světle šedé jako zimní obloha. Jeho brada byla pokrytá štětinatým strništěm, které ho činilo neoblomným, dobře tvarovaná ústa vynikla o to víc. Bezvýznamné slovo milenka se ozývalo v mé mysli a já se roztřásla. Zasáhl mě zlověstný pocit. On není Guillo, připomněla jsem si. Ve skutečnosti, on je tak moc rozdílný od toho farmářského prasete jak jen je to možné.
Duval byl první, kdo prolomil ticho, a já si připsala další malé vítězství. „Řekl Martel něco před tím, než zemřel? Vyslovil přiznání, možná?“
„Přiznání?“ Dovolila jsem trochu posměchu prosáknout do mého hlasu. „My jsme služebníci smrti, milorde, ne zpovědníků.“
Pokrčil rameny z části podrážděním a zčásti rozpaky. „Netvrdím, že vím, co vaše tajemství zahrnuje. Ať tak či onak, řekl Martel nějaká poslední slova, když se podíval do vaší tváře a uviděl svůj osud?“
Protože byla Martelova poslední slova svádění něco o rozžhaveném pokru, nebylo by ode mne hezké je vytahovat. „Neříkal nic důležitého.“
„Jste si jistá? Možná to pro vás znělo jako nic, ale pro mě by měla smysl. Řekni mi jeho přesná slova.“
Merde, ten člověk byl ale vytrvalý. Nebo je znepokojen tím, že zrádce vyslovil jeho jméno? Pokud ano, nebudu mu dávat uspokojení z toho říkat ano nebo ne. „Mluvil pouze o nějaké schůzce, to je vše. Jak je možné, že jste přišel do pokoje v ten samý čas?“ zeptala jsem se sladce.
Jeho čelist zacukala. „Naznačujete tím to, co si myslím, že naznačujete?“
Pokrčila jsem rameny.
Přestal veslovat a předklonil se, přibližujíc svůj obličej blíže k tomu mému. „Sloužil jsem své vlasti víckrát, než si dokážete představit a sloužím jí stále. Nedovolte si o tom nikdy nepochybovat.“ Jeho slova byla ostrá a byla určena k rozřezání mých pochybností na cáry. A zatímco v sobě měly něco pravdy, zrádce takového kalibru by byl ve lži velmi zběhlý.
Nespouštějíc ze mne pohled, sundal si Duval svůj plášť. Na chvíli mi v hrudi vlála vlajka paniky a ráda bych věděla, co dělá. Ale bylo mu jen horko z veslování a hodil plášť po mně. „Pokus se ho nenamočit,“ řekl.
Bez přemýšlení jsem vzala tlustý, vlněný kabát do rukou. Očima jsem zachytila záblesk stříbra a běžela prsty podél dubového listu připnutého na kabátu. Starým šlechtickým rodům Brattanie byl vždy věnován pro posledního syna, aby sloužil jako patron vojáků a bitvy. Moji mysl obsadila obrovské tapiserie, které lemují pokoj sestry Eonette. Tapiserie, na kterých Sestrami Mortaina byly zaznamenány rodové stromy všech Bretonských šlechticů v průběhu století vyšité jasnou hedvábnou nití. Nevzpomínala jsem si, že bych tam viděla vyšité příjmení Duval. Je to příjmení? Nebo název jeho podniku? Poprvé by mě zajímalo, čím je tak jiný, že se stal favoritem vévodkyně a získal podezření Abatyše i kancléře.     
Když vesloval, jeho hruď se napínala proti jeho jemnému sametovému kabátci. Svaly na jeho rukou se shlukovaly a poté napínaly s každým vytáhnutím vesla a já si nemohla pomoct a přemýšlela jsem, že i se vším tréninkem, který mi klášter dal, by mě v boji rukama mohl jednoduše porazit.
Nelíbilo se mi, kam se mé myšlenky ubíraly, proto jsem svůj pohled upřela na moře. Byla jsem si jistá, že jsem byla poslána do speciální verze pekla.  






[1] Vikomt je šlechtický titul, používaný dodnes ve Velké Británii jako viscount. Titul vikomta stojí mezi baronem a hrabětem a jedná se tak o titul vyšší šlechty se všemi právy k němu náležejícími.

7 komentářů:

  1. Ďakujem za preklad :-D

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Ďakujem za super preklad a teším sa na pokračovanie

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za nový překlad. Jana

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuju za další hezkou kapitolu :)

    OdpovědětVymazat
  6. děkuji za překlad kapitolky a držím palce, aby jsi to zvládla Báro :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat