úterý 29. března 2016

Falešná identita - 7. kapitola 1/2



Dopadlo na mě ticho přístrojů.
Žádné pípání.
Žádné dýchání.


Přála jsem si, abych s sebou měla svůj iPod; cokoli, co by narušilo ticho pokoje. Madison ležela na posteli. Nic se nezměnilo – až na to, že jí nebilo srdce a hrudník se nenafukoval.
„Mohu zůstat chvíli o samotě?“ zeptala jsem se. Slova zněla tlumeně, jako bych je řekla přes látku. Major zaváhal. Opravdu musí zpochybňovat vše, co udělám?
Sevřela jsem čelist a zaměřila se na Madison, zatímco jsem čekala, až odejde. Jakmile to udělal, přešla jsem k jejímu boku. Měla zavřené oči, jakoby spala. Vždycky jsem si myslela, že smrt je škaredá, strašná a ohavná. Místo toho byla zamaskovaná klidem a tichem.
Natáhla jsem se, mé prsty se zastavily milimetr od její ruky, pak jsem zmenšila ten prostor a dotkla se její studené kůže. Klesla jsem vedle postele, mé čelo spočinulo na přikrývce vedle jejího těla. Nic se neozývalo.
Malý pocit znepokojení se mi vkradl do žaludku, když jsem poprvé slyšela o této misi, a teď proměnil v pulzující strach pod mou kůží. Dívala jsem se na klidné tělo Madison a přinutila se čelit skutečnosti. Ten zabiják po mně půjde; je to někdo, kdo ryje Áčka do kůže svých obětí jako umělec podepisující si svou práci.
Právě v té chvíli se otevřely bez varování dveře. Škrábala jsem se na nohy a otírala jsem si slzy, které hrozily, že se vylijí přes okraj víček. Chtěla jsem na Majora vyštěknout, že mi dal tak málo času.
Ale to nebyl Major.
Alek za sebou tiše zavřel dveře. Otočila jsem se a sedla si na postel, mé prsty spočinuly na její hlavě. Proč byl tady? Neměl by se teď loučit s Kate?
Přiblížil se. „Jak se cítíš?“
„Jak si myslíš, že se cítím?“ Jeho oči na mě hleděly, laskavé a chápající, a já stiskla rty, abych neřekla nic dalšího. Nemohla jsem se teď a před ním zlomit.
„Vím, že je to pro tebe těžké.“
Zašoupala jsem nohama. „Jak to můžeš vědět? Budeš snad ty lhát rodině? Budeš se na ně usmívat, smát se s nimi, předstírat, že jsi jejich milovaná dcera? Budeš se snad dívat do jejich tváří a vidět v nich radost, že ji mají zpět, zatímco to všechno bude lež?“ Hrozilo, že mi z pusy vyletí další slova; pravda o tom, jak vyděšená jsem vlastně byla, jaký mám strach, že udělám nějakou začátečnickou chybu a skončím mrtvá. Ale spolkla jsem je. Kdyby to Alek věděl, jeho hloupá starostlivost by vyletěla do výšin.
Alek se natáhl, aby si mě přivinul na prsa, ale dala jsem mu dlaně na hrudník. Nechtěla jsem jeho lítost, jeho útěchu. Ale on se nenechal. Pocit jeho rukou na mých pažích, teplo a pohodlí, zlomil můj odpor. Nechala jsem se obejmout, nechala jsem jeho lesní vůni obstoupit mé smysly, nechala si odvanout bolest. Cítila jsem, jak se mi pod jeho dotykem zpomaluje puls, cítila jsem, jak se mi poprvé po několika dnech uvolnily svaly.
„Tess, nikdo nečeká, že budeš perfektní, že projdeš misí jako stroj. Máš povoleno cítit se naštvaná a rozčílená. A máš povoleno udělat pár chyb.“
Což byla jediná věc, kterou jsem si nemohla dovolit udělat. Jen trochu povolím, jen trochu vyklouznu ze své Variace a mise skončí – nebo zemřu s drátem kolem krku.
Jeho prsty se dotýkaly mého krku a já jsem roztávala.
„Děláš to taky pro ně, víš? Pro Madisoniny rodiče. Snažíš se chytit toho člověka, který jim zabil dceru. Nemyslíš, že se to taky počítá? Ta nestvůra se toulá po ulicích, hledá si další oběť a ty jsi ten klíč k jejímu nalezení a polapení. Máš možnost zachránit životy. Prostě o tom přemýšlej tímto způsobem.“ Odhodil jeden můj pramínek vlasů. „Všechno bude v pořádku. Budu tam pro tebe.“
Jak to, že vždycky dokáže najít ta správná slova? Možná to byl jenom jeho dotek na mé kůži. Nebo možná obojí.
„Major čeká,“ řekl nakonec.
Přikývla jsem v jeho objetí. Alek mi dal chvilku sebrat se, než otevřel dveře a zavolal všechny do pokoje.
Vyhnula jsem se Majorovým očím, ale zaznamenala jsem ten pohled, který věnoval Alekovi. Dva muži, kteří vypadali, že patří k FEA, se přiblížili k posteli, ačkoli na sobě měli funebrácké oblečení. Odnesli pryč tělo a nechali postel prázdnou.
Hleděla jsem obtisk Madisonina těla na matraci. „Musím - ?“
„Převlečeme ji,“ odpověděl Major. Zdravotní sestra vběhla dovnitř a vyměnila povlečení za čisté. Ani jednou se na nás nepodívala. Když s tím skončila, odešla bez jediného slova. Nyní jsme byli v pokoji jenom já, Major a Alek.
„Tady – měla bys sis to obléct.“
Vzala jsem si od Majora nemocniční oděv, látka byla studená.
„Vadilo by vám?“ Podívala jsem se na oblečení, pak na dveře. Major šel první, Alek mi věnoval povzbuzující úsměv a odešel také.
Třesoucíma rukama jsem položila oděv na postel a začala se svlékat. Byla to práce, připomněla jsem si. Nebylo to o mém pohodlí. Stáhla jsem si poslední kus a přetáhla si roucho přes hlavu. Páteří mi projelo zachvění, když se kůže dotkla chladné látky.
Ozvalo se zaklepání. „Jsi hotová?“ zavolal Major. Nebyl trpělivý.
Vlezla jsem si do postele a zakryla se přikrývkou. Dveře se otevřely a Major vešel dovnitř. Alek zaváhal, ale když mě uviděl zachumlanou v posteli, mé tělo bezpečně schované pod pokrývkou, vstoupil také.
Znovu se ozvalo zaklepání. Že by rodiče Madison? Nebyla jsem ještě připravená.
Major šel ke dveřím, když se Alek posadil na židli vedle postele. „Je to jen doktor.“
„Ale on uvidí, že nejsem Madison.“
Alek přikývnul. „To je v pohodě. Major se rozhodl mu to říct. Nikomu to neřekne.“
„Jak si můžeš být tak jistý?“
„Major si je jistý.“
Vysoký plešatý muž vstoupil do místnosti.
„Toto je doktor Fonseca. Připraví tě na Chambersovy,“ řekl Major nezaujatým tónem. Neměla jsem šanci se zeptat, co „připravit“ znamená, když doktor s Majorem přistoupili k mé posteli.
Doktorovy oči se zvedly k mým, než se znovu zadíval do Madisoniny složky. Zvětšil mezi námi prostor. Slušné množství potu se mu zalesklo na hlavě, jeho límeček byl už mokrý. Nemusela jsem umět číst myšlenky, abych věděla, že byl taky vyděšený.
„Tesso. Je čas vzít na sebe vzhled Madison,“ ozval se Major.

8 komentářů: