úterý 8. března 2016

Falešná identita - 5. kapitola 2/2



Další ráno mě při cestě do školy bojových umění napadlo, že bych si zlomila nohu, abych nemusela čelit Alekovi. Ale musím se nad to povznést, protože Major bude pravděpodobně trvat na tréninku.


Přišla jsem o pár minut dřív, abych se mohla mentálně připravit. Ale když jsem dorazila ke vstupu, Alek už tam byl, seděl na lavičce a zíral si na nohy. Pár pramenů tmavých vlasů mu spadalo do obličeje. Na moment jsem si byla jistá, že pláče. Ztuhla jsem uprostřed kroku, nejistá, co bych měla udělat. Nikdy jsem neviděla Aleka brečet. On byl ztělesněním sebekontroly. Pomalu jsem se k němu přibližovala, ale on nevzhlédl, ačkoli se jeho tělo napjalo. Dotkla jsem se jeho ramene. „Děje se něco? Stalo se něco špatného?“
Jeho svaly se pod mým dotekem posunuly, jakoby se připravoval na odpověď nebo jakoby proti ní bojoval. „Mluvil jsem s Majorem – o jeho očekáváních. Chce, abych přebral více odpovědnosti a – “ V půlce věty se odmlčel.
Proudil mnou vztek. Proč Major na Aleka tlačil? Někdy jsem přemýšlela, jestli Aleka nevnímal jako svého nástupce a dával mu těžké úkoly, aby mu dokázal, že se na to hodí.
„Řekni mu, že na to nejsi připravený,“ řekla jsem.
Vzhlédl, jeho oči byly ztrápené ale bez slz. „To není tak snadné.“
Jemně jsem masírovala jeho rameno a bojovala s nutkáním ho obejmout. „Víš, že jsem tu pro tebe, když budeš potřebovat. A víš, že se mnou můžeš mluvit o čemkoliv.“
Na chvíli vypadal, že chce, že jsem se probourala skrz jeho masku povinnosti, ale pak zavrtěl hlavou. „Ne. Přeji si, abych mohl, ale nemohu s tebou o tom mluvit.“
Pokusila jsem se zakrýt, jak moc se mě ta věta dotkla. „Pak si promluv s Kate. Možná ti dokáže pomoct.“ Ta slova chutnala hořce, ale budu raději, když se Kate o Aleka postará, než aby trpěl sám.
„Kate by tomu nerozuměla. Prostě souhlasí s Majorem. Její nejvyšší prioritou vždycky byla FEA a to se nikdy nezmění. S tímhle se musím popasovat sám.“
Jak mohl být s někým, pro koho nebyl prioritou?
„Neměl bych s tebou o tom mluvit,“ řekl. Postavil se a nechal mou ruku sklouznout ze svého ramene, dělajíc mezi námi prostor.
„Myslím si, že bychom si měli promluvit o včerejšku,“ dodal.
To byla přesně ta poslední věc, kterou jsem chtěla dělat, zvláště když byl v tak divné náladě. Začala jsem si omotávat pásku kolem dlaní, abych se připravila na trénink, přidávala jsem jednu vrstvu na druhou.
„Není nic, o čem bychom si měli promluvit.“
„Musíme to dostat z cesty. Máme práci. Nemůže být nic, co by nás rozptylovalo. Major se bojí, že by to mohlo narušit misi.
Pustila jsem pásku. „A co s tím má Major společného? Ty jsi mu o včerejšku řekl?“
„Ne, samozřejmě že ne. Všimnul si, že se něco… stalo. Každý si všimnul.“ Pozoroval můj obličej a já měla velké problémy, abych udržela tvář nehybnou. „Poslouchej, ať je mezi námi cokoliv, musí to přestat. Jsem pro tebe příliš starý a není to správné.“
„Jsi jen o tři roky starší.“ Proč mu vůbec oponuju? Evidentně si vše utřídil a nic, vůbec nic, to nemohlo změnit.
„A jsem s Kate.“
To bylo věc, které jsem nemohla odporovat. Možná se včera pohádali a možná byli spolu z důvodů, kterým jsem nerozuměla, ale pořád byli pár. Dívala jsem se na bod za jeho levým ramenem. V zrcadle, které bylo velké od stropu po podlahu, se táhla malá prasklinka. To pozměnilo můj obraz a rozdělilo mi obličej na dvě poloviny. Cítila jsem lež, kterou jsem vypustila, na jazyku.
„Nedělej si starosti. Mise je jediná věc, která něco znamená.“
Začala jsem si protahovat nohy a ruce a ignorovala knedlík v krku.
Alek ke mně přistoupil, ale znepokojení neopustilo jeho tvář. „Dobře. Myslím si, že ses o dost zlepšila. Někdo, kdo nebude mít o tvé Variaci ponětí, tě bude mít problém porazit.“
Ale poprvé jsem nechtěla slyšet jeho chválu.
„Připravená?“ zeptal se.
„Ano.“
Alekovy ruce se kolem mě sevřely.
Omyl mě vlnivý pocit. Zmenšovala jsem se, měnila se, tvarovala se.
Alek povolil své sevření, ačkoliv měl předvídat můj příští krok. V těle malého dítěte jsem vyklouzla z jeho držení a pelášila pryč. Vrátila jsem se do vlastního těla a vedla vysoký kop do jeho hlavy. Ustoupil a zatlačil mě zpět, sotva se dotkl mého těla.
Jak se mohl objevit u mých dveří na filmový večer po měsících, kdy si držel odstup a pak se chovat, jakoby se nic nestalo? Proč se po tom téměř polibku choval, jakoby to byla jenom moje chyba?
„Přestaň se držet zpátky!“ zakřičela jsem a vyrazila k němu. Jenom uskakoval před mými údery a výkopy. Jakoby se mě snažil co nejméně dotýkat. To mě dostalo přes hranici. Moje kůže se začala vlnit a já jsem cítila, jak rostu, moje kůže se natahuje, moje kosti se roztrhly a přestavěly.
Jeho oči se rozšířily.
Stala jsem se jím. To jsem nikdy neudělala.
Články prstů křuply, když se setkaly s jeho břišními svaly. Přála jsem si, aby změna proběhla i v silových schopnostech, ale nebyla jsem rychlejší nebo silnější než normální muž. Něco se v Alekových očích změnilo, jakoby ho přeměna zapnula – probudil se bojovník.
Vedla jsem kop k jeho hlavě. Jeho ruka vystřelila, popadla můj kotník a zatočila jím. Obrátila jsem se ve vzduchu než jsem dopadla na podlahu. Moje zápěstí se přetočilo v nepřirozeném úhlu a já zaječela, když jsem vklouzla zpět do svého těla.
Alek si klekl vedle mě na matraci, ale já se ani nepohnula.
„Tess, do prdele. Řekni něco.“
Zvedla jsem se do sedu a pak se vydrápala na nohy. Položila jsem si zraněné zápěstí do druhé ruky a ustoupila jsem, když se po mně snažil natáhnout. Nechtěla jsem, aby se mě dotknul, pokud to byla lítost, ne když nemohl vystát mou blízkost.
„Nechci už s tebou cvičit. Prostě řekni Majorovi, že jsem připravená.“
„Tess – “
„Prostě mu to řekni! Nechci ti být nablízku, Aleku.“
Tato… věc s Alekem mi podělala mou Variaci.  Zničilo to všechno, čeho jsem se tak tvrdě snažila dosáhnout.
Nečekala jsem na jeho reakci a odešla.
.   .   .   .
Rozhlas zaskřípěl, když Major ohlásil, že mám jít do kanceláře. Vlekla jsem se z našeho pokoje, šťastná, že Holly měla kriminologii a nebyla tam, aby mi dala povzbuzující průpovídku.
Zaklepala jsem na Majorovy dveře a vstoupila dovnitř. Seděl za stolem a na něm měl šálek s horkým čajem. Na čele mu vystupovala vráska. Vzhlédl, když jsem vstoupila a pohlédla do jeho prázdného výrazu.
Držela jsem se ve dveřích a strkala si ruce do kapes. Pokud na mě chtěl řvát ohledně zneužití mé Variace, budu raději v pozici, ze které budu moci rychle utéct. Z jeho pronikavého pohledu jsem se kroutila. Cítila jsem se, jakoby do mě viděl. Co když opravdu mohl? Co když byla tohle jeho tajemná Variace?
Jeho pohled nezakolísal. „Posaď se.“
Kůže mě začala svědit, nutila mě se poškrábat. Sedla jsem si na kraj židle, ruce složila do klína. Zářivá jmenovka na Majorově stole vypadala, jakoby byla zrovna vyčištěná a naleštěná. Vypadala zvláštně vedle malé pukliny ve dřevě, kterou vytvořil Alek, když jsem tu naposled byla.
„Předpokládám, že víš, proč jsem si tě zavolal.“
„Ano.“

7 komentářů:

  1. Vacsinou v knihach takto reaguju zeny, mam dojem. Dakujem za dalsiu kapitolu a super preklad.

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za další kapitolku!!!⭐⭐⭐

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat