úterý 1. března 2016

Falešná identita - 5. kapitola 1/2


Ahojte!
Nevím, jestli si na tuto knížku ještě pamatujete, překládala se už strašně dávno, tak jsem si řekla, že toho mám k překládání málo, tak si vezmu ještě do parády tohle. Kapitolky by prozatím měly být vždycky rozpůlené, ale zároveň by měly rovněž prozatím přicházet pravidelně, aby se překlad konečně někam posunul. Kdyby byla nějaká změna, určitě Vám dám vědět.

Ještě bych Vám ráda představila mou novou korektorku Ivi, která byla tak hodná a chopila se dohledu nade mnou a knihou. Díky, Ivi!
Příjemné počtení!
Vaše Katuš

 „Možná to není tak hrozné, jak si myslíš,“ řekla Holly. Seděla vedle mě na mé posteli a kousala si spodní ret.
„Ztratila jsem nad svou Variací kontrolu. To byla ta nejhorší věc, která se mi mohla stát. Bojím se, že to je špatné znamení. Že nejsem dost dobrá pro tuhle misi.“
„Neříkej to. Tvoje Variace je to nejlepší, co může být a vždycky byla. Nikdy jsem ti to neřekla, ale víš, někdy ti vážně závidím.“
Škytavě jsem se zasmála. „Jsem ten poslední, komu by mohl někdo závidět. Moje Variace byla jedinou věcí v mém životě, která byla stálá. A teď? Teď jako bych neměla nic pevného.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Sakryš, poslouchej mě. Teď je to všechno napjaté a je to moje vina. Nikdy jsem se neměla přeměnit do Kate. Pokud to Alec řekne Majorovi, tak mi tu misi zakáže.“ Řekla jsem to, jakoby to byla špatná věc, ale jedna moje část to chtěla. Alespoň bych nemusela čelit šílenému vrahovi.
„Na to tě má Alec příliš rád. Jsem si jistá, že zapomene, že se to kdy stalo.“
„Nezapomene.“
Zničila jsem Alecovu důvěru. Věděla jsem, že to není něco, co by mohl zapomenout. A pokud by to byl kdokoliv jiný než já, tak by to řekl Majorovi.
„Neviděla jsi Alecovu tvář, když si uvědomil, že jsem to já.“ Můj hlas se zlomil. Pokusila jsem se to zakrýt kašláním, ale bylo to k ničemu. Hollyiny oči zněžněly a položila mi ruku kolem ramen.
„Všechno bude v pořádku. Alec ti odpustí a ty tu misi zvládneš.“
Šťouchla mě. „No tak. Pojďme si dát večeři a předstírat, že se nic nestalo. Vymažeme poslední dvě hodiny z tvé hlavy.“
Povzdechla jsem si. „Přála bych si, abys to opravdu mohla udělat.“
.   .   .   .
Byla jsem příliš zaneprázdněná na to, abych se mohla schoulit do sebelítosti, ačkoli to bylo vše, co jsem chtěla. Madisoniny ročenky, její staré papíry, mapy Livingstonu a všechny druhy artefaktů tvořily obrovskou hromadu, která ležela na mém stole. Zvedla jsem ji, držíc bradou její balanc, a odešla z místnosti.
Paže se mi zachvěly pod váhou té kupy. Před schody jsem se rozhodla, že protentokrát pojedu do přízemí výtahem, kde byla knihovna s kuchyní. Procházela jsem kolem tichých dveří knihovny, šla jsem za zvukem cinkajících hrnků a zpěvu, který se ozýval zezadu. Když jsem prošla dvojitými kyvnými dveřmi (tzn. lítačky, pozn. překl.), uviděla jsem Marthu – vlnila se do hudby vycházející ze starého rádia nad dřezem, otočená zády ke mně, s šedými vlasy zakrytými síťkou. Byla to velká, jemná žena.
Aniž by se otočila, vyštěkla, „Jídlo je nahoře. Ne, že mi budeš čmuchat okolo kuchyně!“ Její přízvuk byl tvrdý díky rakouskému původu, zbytek z jejího dětství ve Vídni během druhé světové války. Její otec, Variant, spolupracoval s nově založenou FEA, aby pomohl svrhnout Nacisty. Ale byl chycen a zabit před koncem války. FEA vzala Marthu a její matku do U.S. a zaměstnala je, ačkoliv Martha sama Variantem nebyla – jako většina dětí Variantů. Ale Tanner si často dělal legraci, že její nadpozemské vaření musí být výsledkem nějaké tajné labužnické Variace, že byla nepopiratelně superženou.
Její zamračení zmizelo, když mě uviděla. „Tesso, mein M­ädchen.“ Vždycky mi říkala ‚moje děvče‘.
Položila jsem své krámy.
Zahýbala svým ukazováčkem. „Oh, oh, Tonymu se to nebude líbit. Něco ti těmi papíry utře!“
Martha byla jediná, kdo říkal Majorovi křestním jménem Tony, zkratku pro Antonia. Většina lidí se dokonce neodvážila říkat mu jeho příjmením nebo přezdívkou. Vlastně šance, že by těmi papíry něco utřel, byla mizivá, protože Marthina kuchyň byla nejčistší místností.
„Nezjistí to, viď?“ Vyšplhala jsem na barovou stoličku a rozprostřela Madisoniny ročenky a papíry před sebe. Martha se opřela o dřez a sledovala mě.
„Problémy s chlapcem?“
„Jak to víš?“ zeptala jsem se a nesnažila se to popřít.
„Znám ten pohled. Takový zhrzený. Také jsem byla mladá, mein M­ädchen.“
Martha byla jedinou osobou, u které bylo slovo ‚zhrzený‘ na denním pořádku. Nezáleželo na tom, jak moc jsem se snažila, nedokázala jsem si ji představit jako mladé děvče bez dvou brad, plandavé kůže a vrásek.
Položila svoji vrásčitou ruku na mou, její dlaň byla hrubá od pečení a mytí nádobí. „Francouzský toast vždy vše zlepší. Co na to říkáš?“
Usmála jsem se. Zmáčkla mi ruku a začala vytahovat ingredience na její slavný brioškový francouzský toast s čerstvými malinami.
Otevřela jsem ročenku a prolistovala jsem několik stran, dokud jsem se nezarazila u fotky Madison. Vypadala šťastně. Vedle ní byla fotka její nejlepší kamarádky Any. Měla kudrnaté hnědé vlasy, oválnou tvář a velké oči. Už jsem ji určitě viděla osobně. Prohlížela jsem si další obličeje při tanci, energických shromážděních a školních hrách, jen abych se zastavila u fotky kluka jménem Phil Faulkner. Zasáhly mne jeho oči, které byly průsvitné, modré jako voda, jako by z nich byla barva vymytá. Hodně Variantů mělo divné oči, i já nebo Kate. Pokud byl Phil Variant, tak to by mohlo vysvětlit, proč byl Major tímto případem tak zaujatý. Ale zvláštní oči z něj automaticky nedělaly jednoho z nás. Přesto jsem si řekla, že ničemu neublížím, když se na něj trošku zaměřím.
Martha přede mě postavila talíř. Vonělo to vanilkou, cukrem a citrónem. „Děkuji,“ řekla jsem, přikládajíc si už vidličku k ústům. „Mmm.“ To Marthě jako potvrzení stačilo. Pohladila mě po tváři a vrátila se k drhnutí pultu.
Dávala jsem si pozor, aby mi ani kousíček jídla nespadl na ročenku a pokračovala v prohlížení stran. Bylo tam příliš mnoho jmen, příliš mnoho tváří s příliš mnoha příběhy, abych si všechno mohla zapamatovat. Na poslední stránce jsem našla lidi, kteří byli oceněni titulem typu: Nejlepší výtvarník nebo Ideální dvojice.
Když jsem ty fotky pozorovala, zaskočil mi kus toastu a oči začaly slzet. Martha vzhlédla od pultu, tvář se jí stáhla nesouhlasem nad zničením jejího francouzského díla tím, že mi zaskočilo. Polkla jsem a zírala na obrázek Madison a Ryana. „Ideální dvojice.“ Do prdele. Proč se nikdo neobtěžoval mi o tomhle říct?
Takže Madison měla přítele Ryana Wooda. Byli párem i v době útoku?
Když jsem pečlivě zkoumala fotografii, všimla jsem si čehosi v jejich řeči těla. Ryan vypadal, že nemůže být šťastnější, ale Madisonin úsměv byl příliš zářivý, její výraz příliš oddaný, všechno okolo ní bylo trochu… moc. Přála jsem si, abych mohla na chvíli vidět do jejích myšlenek, ale ani Kate nebyla schopná těchto věcí.
Takže budu muset vyšetřovat starým způsobem. Zabouchla jsem ročenku. Martha zvedla obočí, ale nic neřekla.
Začala jsem se prohrabovat Madisoninými školními papíry. Byl tam esej o Tolstém, Kafkovi a dokonce i o Lolitě od Nabokova, za který získala nejlepší známky. Doufala jsem, že nikdo ode mě nebude očekávat, abych psala eseje do literatury, což mi teda opravdu nešlo.
Rozprostřela jsem mapu Livingstonu na kuchyňskou desku. Vpravo od Livinstonu byl Manlow, sousedské městečko. Mezi nimi bylo jezero, kde byla nalezena Madison a další oběti. Mapě dominovaly lány tmavé zeleně, které ukazovaly na hluboké lesy. Livingston měl jen dvě hlavní cesty, na kterých se nacházely obchody. Napočítala jsem dvě benzinky, dva hřbitovy a divadlo, které bylo i kinem. Nic moc dalšího. Madison a její rodiče žili v jednom z novějších domů hned vedle lesa. Složila jsem mapu a po okamžiku váhání jsem otevřela složku s vraždami.
První obětí byla doktorka Hansen. Byla to třicetipětiletá pediatrička z nemocnice St. Elizabeth v Manlow, ale žila v Livingstonu blízko jezera. Byla nalezena udušená na jejím dvorku s A vyrytým na hrudi. Brzy poté byla objevena Kristen Cynch, sedmnáctiletá středoškolačka, utopená v jezeře. Měla neobvyklé značky, které vypadaly, jakoby se jí kolem hrdla svíjel had. Její kůže byla oteklá a modrá, ale červený znak její vraha nebylo možné přehlédnout. Stejný podpis by vyryt do dalších dvou obětí, včetně údržbáře pana Chena. Váhavě jsem se dotkla žeber, kde by měl být ten znak. Náhle se mi udělalo špatně od žaludku.
Seskočila jsem z barové stoličky a rozhodla se, že je čas jít spát. „Dobrou noc, Martho, a díky za to jídlo.“
Mávla na mě s malým úsměvem.
Ve chvíli, kdy jsem dorazila na čtvrté podlaží, jsem uslyšela hádku. Slova byla tichá, takže mi chvíli trvalo, než jsem rozpoznala hlasy: Alek a Kate. Připlížila jsem se blíž a mrkla za roh. Stáli proti sobě před dveřmi do Alekova pokoje.
„Nemůžu ti číst myšlenky, to ale neznamená, že nevím, na co myslíš!“ zasyčela Kate.
„Nechápu, proč jsi tak vytočená,“ řekl Alek. V jeho hlase byl ostrý podtón, i když byl daleko klidnější než Kate.
„Nehraj si na hlupáka. Všichni vědí, jak se kolem ní točíš. Je to směšné.“
„Tento rozhovor je směšný,“ oponoval Alek. Otočil se ke svým dveřím, ale Kate ho chytla za paži.
„Vím, že jste se vy dva koukali včera na film. Ani jsi mi to neřekl.“
„Kate, nepotřebuji tvoje povolení pro každou maličkost, kterou udělám.“
„Jedeme v tomhle spolu. Pamatuj na to, co řekl Major.“ Ztišila svůj hlas, takže jsem nezachytila její další slova, ale Alekův výraz potemněl. Prudce vešel do svého pokoje s Kate v patách, dveře se za nimi zavřely.
Co Major řekl?
Ať už to bylo cokoliv, jedna věc byla jasná: hádali se kvůli mně. Nevěděla jsem, jestli mám mít radost nebo se strachovat. S Kate si to nebylo radno rozházet.

.   .   .   .

5 komentářů: