neděle 21. února 2016

Vzdor - 33. kapitola 2/2


Kráčeli jsme co nejtišeji, ale znovu jsme ten zvuk neslyšeli. Viděla jsem ten moment, kdy se Melkin rozhodl, že to bylo jen zvíře. Jeho ramena klesla a ruka v rukavici s ostřím se uvolnila.
I když jsem Switchovu čepel nezatáhla. Bude lepší být připravená.


Rowansmark ležel osm dnů na jihozápad. Deset pokud bude nepříznivé počasí nebo budeme muset obcházet skupinu lupičů. Měřila jsem náš postup podle známých značek – bleskem zasažený dub, říčka s kameny mezi břehy místo mostu, polorozbořená chata téměř celá pokrytá břečťanem. Měli jsme dobrý čas díky Melkinovu tempu. Jeho dlouhé nohy pohodlně ukrajovaly terén, ale v pohodě jsem se za ním držela. Mohl za to i strach o Logana. A vztek k veliteli mě nutil pokračovat.
Chystala jsem se jít po otcových stopách do jeho bezpečného domu v Rowansmarku a najít balíček. Jakmile ho budu mít, najdu způsob, jak zachránit Logana a při tom donutit velitele zaplatit za to, co udělal.
Tichý hlásek uvnitř mé hlavy šeptal, že pokud najdu otce s balíčkem, nebudu muset na ten způsob přijít sama. Musela jsem však pro teď zatlačit tu naději, co ve mně začala růst, co nejhloub. Sledovací zařízení na mé ruce bylo tiché, dráty chladné. Neměla jsem prozatím žádný důvod pro naději.
Slunce se pomalu plazilo po obloze, dělajíc z lesa navlhlou džungli. Ještě bylo příliš brzké jaro, aby se objevovali komáři, ale pár hmyzu už se u stromů houfovalo, což mě nutilo pevně držíc kolem sebe plášť navzdory teplu.
Ještě dvakrát jsme za námi uslyšeli zašustění, ale když se Melkin na to místo vrátil, nic nenašel. Vzhledem k tomu, že jsme v lese, kde jsou našimi hostiteli divoká zvířata, myslím, že není neobvyklé, že slyšíme zvuky. Přesto byl nedostatek velitelovy cti natolik zakořeněn, že jsem nebyla klidná.
Když slunce dosáhlo poledne, Melkin si dřepl, opírajíc se zády o starý dub, a otevřel svůj batoh, nabízejíc mi vodu a krajíc ovesného chleba. Vzala jsem si je a našla si vlastní strom, o který jsem se opřela, mající jej na dohled, zatímco jsem poslouchala, zdali neuslyším lidskou aktivitu.
Jedli jsme v tichosti, dokud Melkin nevzhlédl, otřel si ústa rukávem a řekl, „Otec tě to dobře naučil.“
Zírala jsem na něj. „Jak víš, že to byl on, kdo mě učil?“
„Velitel mi to řekl. Nechtěl jsem s sebou do Pustiny brát neschopnou dívku, ale ty víš, jak se pohybovat tiše. Držíš hlavu vysoko, oči otevřené. Vypadáš, že víš, co máš dělat s tou věcí, kterou držíš.“
Odvrátila jsem se.
„Asi toho taky moc nenamluvíš, viď?“ zeptal se a zašrouboval svou vodu. „Vždycky jsem o tobě přemýšlel jako o dívce s odvahou a kuráží. Nikdy jsem si neuvědomil, že se bojíš otevřít pusu.“
Hořkost ve mně vybublala na povrch.
„Jak moc potřebuji odvahy a kuráže, abych mohla donekonečna brebentit o ničem?“ Postavila jsem se a dala si láhev do krosny. „Mám v hlavě důležitější věci, než mluvení o mých schopnostech. Pokud chceš konverzovat, vyber lepší téma.“
Taky se postavil s podrážděním v obličeji a zabodl svou ebenovou vycházkovou hůl do půdy. Téměř jsem cítila, jak se pode mnou roztřásla.
„Nikdo si neváží ženy s octem v duši.“ (omlouvám se za doslovný překlad, lepší varianta mě nenapadla, pozn. překl.)
Pustila jsem svůj balík na zem a šla k němu, uvězněná ve vlastním vzteku.
„Ocet v mé duši?“ Přiblížila jsem se k němu a jeho ruka v rukavici s ostřím se napjala. „Tak se teď nazývá zrada?“
Můj hlas byl hlasitější, než by měl být, ale nedokázala jsem se uklidnit. „Stojíš si tu a vynášíš o mně soudy, jako bys měl všechno právo světa. Co jsi ztratil?“ Křičela jsem, moje zaťatá pěst vypadala, jakoby ho každou chvíli měla udeřit. „Co jsi ztratil ty, Melkine?“
Potřebovala jsem mu ublížit. Potřebovala jsem kolem sebe mlátit, doufajíc, že pokud on bude krvácet, nějak to ze mě smyje Oliverovu krev.
„Téměř vše,“ řekl a uvolnil svou hůl ze země a zvedajíc obě ruce, jakoby mi chtěl ukázat, že mi neublíží. „Ztratil jsem téměř vše.“
Nevěděla jsem, co na to říct. Nedokázala jsem říct, jestli mi lže. Dřív, než jsem mohla prostudovat jeho oči a zjistit, jestli rozumím té všeobjímající ztrátě, země pod námi zaduněla a zvuk, znějící jako vzdálený hrom, přišel blíž.
Setkala jsem se s Melkinovým pohledem a oba jsme se najednou začali pohybovat. Vrazila jsem Switch do řemínku u batohu, popadla jsem nejbližší větev stromu a začala šplhat. Melkin se také natáhl po stromu, objímajíc kmen jeho dlouhýma rukama a nohama, dokud nenašel větev, která byla dost silná, aby ho udržela.
Tu burácení se změnilo na řev a země pod námi začala praskat.
A jedna z těch prasklin vedla přímo k mému stromu.
„Skoč!“ Zařval Melkin.
Horečně jsem zkoumala větve kolem sebe, dokud jsem nenašla jednu, která vedla do koruny vedlejšího stromu a byla dost silná, aby mě udržela. Škrábala jsem se po délce větve a skočila na druhý strom. Uklouzla jsem při dopadu a rozběhla se, chytajíc se větví, abych udržela balanc a abych se dostala do vyšších částí stromu. Melkin také šplhal, ačkoliv jsem byla příliš zaměřená na mé vlastní přežití, než abych si dělala starosti o něj.

Dostala jsem se o sedm větví výš, když se pode mnou ozval ohlušující řev, země, na které jsme stáli pře chvílí, se propadla a Prokletý explodoval ze země.

8 komentářů:

  1. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  2. Moc a moc děkuji za překlad a korekturu další kapitoly.

    OdpovědětVymazat
  3. Moc ti děkuji za kus překladu. Zdena

    OdpovědětVymazat
  4. Moc díky za překlad další kapitoly :)

    OdpovědětVymazat
  5. Právě jsem dnes začala číst tuto knížku, takže ti tímto děkuju za všechny kapitoly :)

    OdpovědětVymazat