pondělí 8. února 2016

Studium jedů - 29. kapitola 1/3


Prohlédla jsem si dva svalnaté strážné. Měli meče, krátké dýky a pouta na opasku. Byli dobře ozbrojení a na tvářích nasazené pochmurné masky uznání. Byla jsem v pytli. Dotkla jsem se vystřelovacího nože, který jsem měla stále připoutaný ke stehnu, ale rozhodla jsem se počkat, až budou hrát okolnosti v můj prospěch.

Stráže pokynuly, abych se k nim připojila. Pohledem jsem zabloudila k Veliteli, ale nic z toho, co se tady dělo, se jej nijak nedotklo.
Ucítila jsem malou dávku naděje, když mě stráže dovedly k malému prázdnému pokoji v křídle pro hosty, místo aby mě umístili do jedné z cel v Brazellově vězení. Strávila jsem týden v zatuchlé, krysami zamořené cele, po tom, co jsem zabila Reyada. Nemyslela jsem si, že bych se tam někdy vrátila.
Když za mnou zapadly dveře, vytáhla jsem si z vlasů špehráky, abych uvolnila stažené vlasy. Zámek byl obyčejný a lehce odemknutelný. Než jsem jej začala vyháčkovávat, podstrčila jsem pod dveřmi malý kousek zrcátka na konci jednoho špehráku. Na každé straně dveří jsem spatřila pár bot. Strážní měli tedy za úkol mě hlídat zvenku.
Přešla jsem k oknu. Část pro hosty se nacházela ve druhém patře. Měla jsem výhled na nádvoří. Pokud bych byla zoufalá, mohla bych vyskočit oknem, ale prozatím jsem vyčkávala.
Druhý den mi povolili odejít z pokoje, abych ochutnala Velitelovo jídlo. Po snídani mi Mogkan zamával malou lahvičkou protijedu před obličejem.
„Pokud tohle chceš, musíš mi odpovědět na otázku,“ řekl.
Držela jsem své nervy na uzdě. Klidným hlasem jsem odpověděla, „blafuješ. Kdybys mě chtěl mrtvou, už bych tady dnes nestála.“
„Ujišťuji tě, že je to jen dočasné.“ V očích se mu objevil potlačovaný vztek. „Mám pro tebe nabídku. Můžeš zemřít pomalu v neskutečných bolestech díky Motýlímu prachu, nebo rychlým podříznutím krku.“
„Co je to za otázku?“
„Kde je Valek?“
„Nevím,“ řekla jsem popravdě. Valeka jsem neviděla od souboje v lese. Mogkan mou odpověď zvažoval. Využila jsem jeho rozptýlení, vytrhla mu lahvičku z ruky a jediným lokem ji vyprázdnila.
Mogkanova tvář zrudla vzteky. Popadl mě za ramena a postrčil ke strážím. „Vezměte ji zpátky do pokoje,“ přikázal.
Když mě tam dovedli, začala jsem přemýšlet, co má Valek za lubem. Pochybovala jsem, že sedí na zadku a nic nedělá. Mogkanova otázka potvrdila mé podezření. Neklidně jsem přecházela po malém pokoji a toužila po cvičeních s Arim a Jancem.
Během mé krátké návštěvy Velitele před pár dny, mi došlo, že jsem součástí Mogkanova plánu. Aby udržel Velitelovy poradce bez podezření, předstíral Brazell, že Velitel je tím, kdo rozdává rozkazy. Při jedné ze schůzek se naklonil k Veliteli, jako by vedli soukromý rozhovor, a pak Brazell prohlásil, že Velitel Ambrose naplánoval prohlídku továrny na další den.
Bylo mi dovoleno připojit se ke skupině. Překvapilo mě to stejně, jako to, když žádný z Velitelových poradců neprotestoval proti vyrábění Criolla, přestože jim ohlásil výrobu krmiva pro dobytek. Cumlali Criollo, zatímco přikyvovali, jak skvělá investice tato továrna byla.
Když jsme se procházeli uvnitř, z velkých pecí sálalo horko a na roštech uvnitř se restovaly fazole ze Sitie. Pracovníci na sobě měli šmouhy od potu a sazí, házeli uhlí do obrovských ohňů. Orestované fazole byly dopraveny do velkého prostoru, kde další pracovníci louskali lusky paličkami a vyloupávali hnědé fazole. Železnými válečky je pak lisovali na pastu. Ta se nasypala do kovové nádoby, kam se přidal cukr, mléko a máslo. Pracovníci míchali tyto ingredience železnými metličkami, dokud se nevytvořila hustá jemná směs, kterou mohli nalít do obdélníkových forem.
Bylo to místo milionu chutí a vůní, ale bez špetky radosti kolem. Jen zarputilí zaměstnanci v uniformách nasáknutých potem a Criollem, bručící námahou. Během návštěvy jsem se zaměřovala na všechno, co by mohlo vypadat jedovatě nebo návykově a bylo přidáváno potají, ale nic jsem nenašla.
Když se naše skupina vrátila do Brazellova sídla, sledovala jsem tváře poradců, ze kterých mizely čilé výrazy a zanechávaly za sebou stejný prázdný pohled, jako u Velitele. Což znamenalo, že mezi jezením Criolla a podlehnutím Mogkanově magii, musela být nějaká souvislost. Mogkanovo představení skončí brzy, jakmile získá kontrolu nad myslí všech poradců, a až se tak stane, zřejmě mě přesunou na horší místo.
Tu noc pod rouškou temnoty jsem vyhodila svůj plášť oknem a zabušila na dveře, abych zavolala stráže.
Když se dveře otevřely, prohlásila jsem: „Musím se vykoupat.“ Aniž bych počkala na odpověď, vkročila jsem do chodby s jasným cílem. Stráže mě následovaly.
Když jsme došli k lázním, jeden strážný mě zastavil před dveřmi, zatímco jeho společník prohledal místnost. Jakmile se ujistil, že budu sama, přikývl a ustoupil.
Než jsem vstoupila dovnitř, řekla jsem autoritativním hlasem: „Nepotřebuji obecenstvo. Počkejte tady, nebudu tam dlouho.“
Naštěstí zůstali venku. Spěchala jsem k protější zdi, kde se mimo dohled skrýval další vchod. Stráže tady možná pracovaly, ale já zde vyrostla. Jako dítě jsem byla zvědavá a měla jsem spoustu volného času, takže jsem byla schopná prozkoumat téměř každý kout sídla. Jedině Brazellovy osobní komnaty, pracovna a Reyadovo křídlo byly nepřístupné. Naneštěstí, jakmile jsem dosáhla šestnácti let, Reyadovo křídlo se stalo mou dennodenní noční můrou. Zahnala jsem myšlenky na minulost a soustředila se na současnost.
Zmáčkla jsem kliku na dveřích a narazila na první nevítané překvapení. Bylo zamčeno. Nevadí, pomyslela jsem si a sáhla pro šperháky. Zámek povolil snadno, dveře se otevřely a já jsem prožila další šok. Jeden ze strážných čekal v chodbě.
Ušklíbl se. Vrhla jsem se na něj. Využila jsem svého pohybu a vyvedla jej z rovnováhy, pak jsem jej kopla do slabin. Další z nečestných opatření, které mě naučil Valek, ale když jsem utíkala chodbou, nestarala jsem se o to a strážného jsem nechala daleko za sebou.
Vyklouzla jsem jižním vchodem, našla svůj plášť, a pak jsem zamířila na západ, abych našla svůj batoh a bo. Jasný měsíc mi svítil na cestu, tak jsem neměla problém vidět, kam mířím – ale tam, kam jsem opravdu mířila, byla cesta méně patrná. Věděla jsem, že Veliteli nemohu pomoci ze zamčené místnosti, ale nebyla jsem si jistá, co zmůžu zvenku. Musela jsem si promluvit s Valekem. Věděla jsem, že jít do kasáren by bylo příliš riskantní, a tak jsem vylezla do korun stromů. Pouze Valek věděl o tomhle triku. Jakmile zjistí, že jsem utekla, vystopuje mě.
Když jsem dorazila na volné prostranství, kde se každým rokem konal ohňový festival v VK-5, zastavila jsem se na noc. Choulila jsem se u kmenu stromu, třásla jsem se ve svém plášti a z úst jsem vydechovala obláčky páry. Jednou jsem zaslechla štěkot psů a výkřiky v dáli, ale nikdo se k mému úkrytu na stromě nepřiblížil. Spánek nepřicházel – byla jsem příliš nervózní a zmrzlá. Místo toho jsem si představila jasnou strukturu festivalových stanů, a doufala jsem, že mě zahřeje vzpomínka na hřejivou energii festivalových nocí.
Představovala jsem si vrcholky stanů a jejich správné umístění. Tanečníky, zpěváky, akrobaty nastoupené uprostřed mýtiny. Stánky s jídlem namačkané kolem velkých stanů, vůně, ze kterých se sbíhají sliny. Každý rok v období horka jsem se šla podívat na festival, když jsem ještě žila pod Brazellovou střechou. Býval to zlatý hřeb mojí existence. Až na poslední dva roky, kdy jsem byla Reyadovou laboratorní krysou, které byly příšerné.
Nemohla jsem odolat, a tak jsem slezla ze stromu a procházela se svým imaginárním festivalem. Zastavila jsem se na místě, kde stával stan pro akrobaty, a přemýšlela jsem, zda bych byla stále schopná předvést sestavu, se kterou se mi podařilo vyhrát první místo a získat ohňový amulet. Aniž bych nad tím přemýšlela, shodila jsem plášť na zem a začala se rozcvičovat. V koutku mysli jsem věděla, že bych se měla skrývat. Bylo by hloupé nechat se odhalit, ale touha zažít znova svůj moment čiré radosti, byla příliš silná, abych ji potlačila.
Zanedlouho byly pryč všechny myšlenky na Brazella, Reyada a Mogkana, když jsem se točila a létala vzduchem. Moje mysl zabloudila do místa, kde jsem se mohla dokonale soustředit, stejně, jako jsem to dělala při boji. Vychutnávala jsem si volnost, i když jen kraťoučkou, od všech dní napětí a ohrožení.

Když jsem prováděla svou rutinu, zjistila jsem, že můžu svou mysl vytlačit mimo své tělo a do svého podvědomí obsáhnout stromy a dokonce i zvířata v lese. Sovu posazenou vysoko na větvi, která sledovala pohybující se myš. Rodinku vačic, která vklouzla tiše pod podrost. Ženu, krčící se za kamenem, jenž mě pozorovala.

11 komentářů:

  1. Děkuji za překlad. Bobo.

    OdpovědětVymazat
  2. Moc dekuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za nový překlad.Lvice

    OdpovědětVymazat
  4. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc.. Nemůžu se dočkat pokračování

    OdpovědětVymazat
  6. díky za překlad a tším se na pokračování.
    limetka

    OdpovědětVymazat
  7. je to super knížka, po tuhle kapitolu jsem to dočetla za dva dny, těším se na další! :) Mimochodem jak často se kapitoly vydávají? Díky

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Poslední dobou moc často ne, ale už mám téměř hotovou další část. :) Jsem ráda, že se kniha líbí.

      Vymazat
  8. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat