pátek 19. února 2016

Složité souvislosti - 4. kapitola


Protože do vánoc už chyběl jen necelý týden, Owen si vzal volno od svých obchodních povinností a ráno nemusel vstávat. Já ale měla povinnosti ve své restauraci, takže jsem brzy ráno vyklouzla z postele a dala si horkou sprchu.

Owen pořád ještě spal, když jsem byla připravená k odchodu. Ležel rozvalený obličejem dolů na široké posteli, široká záda měl zakrytá tenkou přikrývkou a jedna paže mu visela dolů podél nočního stolku.
Stála jsem u postele a dívala se na něj. Černo modré vlasy, ostře řezané rysy, pevné tělo. Owen Grayson představoval všechno, co jsem kdy od milence chtěla. Pozorný, vynalézavý, zkušený a sebejistý.  A zdálo se, že mu na mně opravdu záleží. Na mě, Gin Blanco. Nájemné vražedkyni, známé jako Pavouk, která je tak napůl na odpočinku.
Po tom, co jsme skončili v obývacím pokoji, jsme se na zbytek noci přesunuli do jeho ložnice. Zabalení do deky jsme seděli před krbem a dlouze si povídali. Probrali jsme všechno, od probíhající bitvy s Mab, přes můj podivný vztah s Briou až po nový Mercedes, který chtěl dát Owen Evě k vánocům. K mému překvapení byl čas strávený klábosením stejně příjemný jako sex. Bylo mi s ním dobře.
A to mě k smrti děsilo.
Nebyla jsem si jistá, jestli s ním chci mít takový druh vztahu. Můj předchozí milenec, detektiv Donovan Caine mi ublížil tak, jak už jsem to nemínila nikdy připustit. Donovan nebyl schopný vyrovnat se s mou minulostí a vším, co jsem jako Pavouk udělala. Nezáleželo na tom, jak moc se mnou chtěl být.
Nechtěla jsem, aby mě Owen nakonec nenáviděl tak jako Donovan.
Owen zamumlal něco ze spaní a obrátil se na záda. Zaváhala jsem, pak jsem se předklonila a pohladila ho po tváři. Tmavé strniště jemně škrábalo, ale ne nepříjemně. Owen se k mé ruce přitisknul a vzdychnul, jako by ho můj dotyk konejšil.
Rychle jsem ruku odtáhla, nechtěla jsem ho vzbudit, ani přemýšlet o hřejivém pocitu, který jsem vždy poblíž něj měla. Plíživé, urputné, neodbytné něžnosti, kterou jsem se marně snažila potlačit, nebo ji aspoň zarazit dřív, než se dostane do toho, co zbylo z mého chladného, černého srdce.
Ublížilo mi, když Donovan opustil Ashland. Ale ztratit Owena? Ze stejného důvodu? Začínala jsem mít pocit, že to by mě zlomilo úplně.
Nehybně jsem tam stála a ještě chvíli Owena pozorovala, pak jsem se otočila a vyklouzla z ložnice ven.
Než jsem se zajela domů převléknout a připravit se na večerní návštěvu u Vinnieho Volgy, (který byl zřejmě součástí Mabiina plánu na polapení Pavouka) vařila jsem v Pork Pit. Těsně po deváté jsem zajela se svým Benzem ke klubu Northem Aggression. Jak už název napovídal, klub byl situovaný v samém srdci Severního města. Scházeli se zde nejbohatší a nejvlivnější obyvatelé města – nebo aspoň ti, kteří měli dost na útratu.
V klubu jste dostali úplně všechno - krev, drogy, sex, kuřivo všeho druhu, alkohol a možná i něco navíc – stačilo jen zaplatit správnou cenu.
Zvenku nebylo na klubu nic zvláštního - jen další stavba připomínající skladiště s neonem nade dveřmi. Pokud byste kolem projížděli během dne, považovali byste budovu třeba za sídlo malé bezvýznamné společnosti s úředníky v těsných kójích se sluchátky na uších.
V noci se ale klub a lidé v něm probouzeli k životu. Zaparkovala jsem u boční stěny a zamířila ke vchodu. Nade dveřmi svítil obří neonové srdce probodnuté šípem (osobní runa majitelky Roslyn Phillips a znak nočního klubu). Barvy neonu se měnily z červené na oranžovou a žlutou. V jeho světle se koupaly davy lidí, čekající ve frontě před vchodem.
Roslynin přítel a pravá ruka Xaver stál u vchodu a rozhodoval, kdo může dovnitř, a kdo zůstane stát venku na mrazu. Byl zhruba sedm stop vysoký, měl silné, svalnaté tělo a oholenou hlavu, která se ve světle leskla. Xavier měl v rukou desky. Kontroloval jména na seznamu a sem tam si vzal nenápadně nabídnutou bankovku, aby nadzvedl červené sametové lano a vpustil čekající dovnitř.
Prošla jsem kolem fronty mužů v ležérních šatech a žen, které toho na sobě měly míň, než vyžadovalo chladné prosincové počasí. Několik žen mě počastovalo pohrdavým pohledem, zvlášť proto, že jsem na návštěvu v klubu nebyla oblečená.
Místo minisukně do půli stehen nebo kožených šortek jsem na sobě měla obvyklé tmavé džínsy, těžké boty, tričko s dlouhým rukávem a flísovou bundu. Ale protože se blížily vánoce, udělala jsem ústupek a vzala jsem si tentokrát tričko s obrázkem cukrového špalku uprostřed hrudníku. Látka byla dostatečně tmavá, takže na ní případně krev Vinnieho Volgy nebude vidět – aspoň ne moc. Krásné a veselé svátky.
Jako vždy jsem u sebe měla svůj arzenál. Dva nože v rukávech, dva zastrčené do bot a jeden na zádech za opaskem. Bez nich jsem z domu nevycházela, dokonce ani, když jsem odešla z oboru. Abych pravdu řekla, od doby, co jsem na odpočinku, je můj život mnohem nebezpečnější, než býval.
Stoupla jsem si před Xaviera. „Hej, fešáku,“ protáhla jsem, „nevíš, kde bych se mohla dneska večer pobavit?“
Xavier se zeširoka usmál, až se mu blýskly zuby. „Myslím, že zábava je všude tam, kde jsi ty, Gin.“
Vrátila jsem mu úsměv. „Pravda, jen jsem myslela, že bych dnes trochu změnila vzduch. Můžeš na slovíčko?“
Ukázala jsem hlavou kousek dál ode dveří. Obr mě za doprovodu nadávek čekajících následoval. Zpražil je pohledem a i ti nejrozhořčenější se zklidnili. Ještě pro jistotu zapraskal klouby na prstech, dával jasně najevo, že si nepřejeme být vyrušováni. Pak už se naším směrem nikdo ani nepodíval, natož aby se ozývaly nějaké protesty. Nikdo ze zlaté mládeže stojící ve frontě neměl zájem změřit si síly se sedmi stop vysokým obrem. Navíc se o něm vědělo, že je také zaměstnán u Ashlandské policie. Shodou okolností byl partnerem mé sestry. Osud si se mnou zase jednou pěkně pohrál.
„Volal Finn?“ zeptala jsem se potichu. „Měl dát vědět, že si přijdu večer promluvit s Vinniem.“
Xavier přikývnul, byl vážný a tvářil se při zamračeně. Obr byl jedním z mála lidí, kteří věděli o mé druhé identitě. Nedávno jsem pomohla jeho přítelkyni Roslyn Phillips zbavit se nechtěného ctitele – zvráceného a zkaženého Elliota Slatera. Ten Roslyn unesl a chytal se jí znásilnit a zabít, ale naštěstí se nám s Roslyn společnými silami podařilo Slatera zastavit. Díky tomu se Xavier stal mým přítelem na život a na smrt, protože na Roslyn mu záleží víc, než na čemkoliv jiném.
Nejspíš si už uvědomil, že rozhovor s Vinniem nebude na našem setkání to nejdůležitější, ale ani nemrknul.
„Jistě, už nám vysvětlil, o co jde. Je tady. S Roslyn na tebe čekají.“
Zaváhala jsem. „Jak je jí?“
Přes Xavierův obličej přeletěl stín a ustaraně se zamračil. „Znáš to, má lepší a horší dny.  Chce to čas.“
Pořád jsem si pamatovala jak Roslyn vypadala, když jsem ji našla připoutanou k posteli ve Slaterově chatě. Slater ženy rád mlátil a už stihnul její krásnou tvář proměnit ve zkrvavenou změť masa. To ani nemluvím o psychickém násilí, kterého se na ní už nějakou dobu dopouštěl. Roslyn byla zlomená, zmlácená, vyděšená a jeden ze Slaterových mužů se jí právě chystal znásilnit.  Z toho pohledu mi bylo špatně a nikdy na to nezapomenu.
Zabila jsem muže, který ji v tu chvíli ohrožoval, odvázala ji a za pomoci léčivé masti Jo-Jo, se postarala o její nejhorší rány. Zabít Slaterova poskoka nebylo nic složitého, mnohem těžší bylo se Roslyn dotknout, i když šlo jen o rozetření masti. Bylo mi jasné, že ji zrovna v tu chvíli nepřipadalo nic odpornějšího, než dotyk cizí ruky.
„A jak to vypadá s tebou?“ zeptala jsem se Xaviera tiše. Na rtech se mu objevil úsměv, ale očí nedosáhl. „Stejně jako s ní, některé dny jsou lepší, jiné horší.“
Taky jsem to znala. Položila jsem mu ruku na paži. Xavier kývl a podíval se stranou. Po chvíli si odkašlal, vrátil se zpátky ke vchodu a nadzvedl pro mě červené lano. Kývla jsem mu na znamení díků a vešla dovnitř.
Bylo to jako ocitnout se v jiném světě. Na venek vypadal klub obyčejně, fádně, ale vevnitř bylo všechno luxusní, okázalé a dekadentní. Veškeré zařízení mělo za úkol poskytnout, co nejpříjemnější zážitky - od bambusové podlahy přes nařasené sametové závěsy, propracovaný ledový bar až k tanečnímu parketu.
Zaměstnanci nočního klubu kroužili v davu návštěvníků s tácy plnými jahod v čokoládě, čerstvých ústřic a sklenek šampaňského. Měli toho na sobě jen tolik, aby to ještě bylo legální, ale zároveň odhalovali pevná těla i zaoblené křivky. Většina z nich byli upíři a všichni byli k mání. Měli na sobě znak klubu (náhrdelník se srdcem probodnutým šípem), aby bylo jasné, že jsou součástí menu.
Jeden z číšníků odložil tác, vzal za ruku hihňající se ženu a vedl ji ke schodům táhnoucím se podél zadní zdi. V druhém poschodí klubu byly soukromé místnosti, které se daly pronajmout na libovolně dlouhou dobu. Pokoje byly určené pro ty, kterým ještě zbyly nějaké zábrany a nechtěli souložit v boxech podél tanečního parketu, nebo pod stolem.
Prodírala jsem se mezi lidmi natřásajícími se na tanečním parketu hlouběji do klubu a hledala Finna. Nakonec jsem ho i s Roslyn zahlédla v jednom ze zadních boxů. Finn pil Martini a Roslyn před sebou měla sklenici s krví. Zabralo mi pár minut, než jsem se k nim přes dav dostala a vklouzla do boxu.
Finn přejel zelenýma očima po mých džínsech, bundě a tričku. „Ježíši, Gin, nemohla sis vzít něco vhodnějšího?“ mračil se na mě. „Jsme v klubu, jestli sis toho nevšimla, dokonce nejlepším v Ashlandu.“
Na rozdíl ode mě si Finn dal záležet a měl okázalý kouřově šedý oblek, stříbrnou košili a odpovídající vázanku. A pochopitelně taky pečlivě upravený účes. Finnegan Lane ze svého vzhledu neslevoval – nikdy. Pokud by oblek nebyl neobtíž při jeho nočních románcích, nejspíš by si ho bral i do postele.
 „Promiň,“ řekla jsem. „Na rozdíl od tebe si nejspíš dnes v noci ušpiním ruce, o šatech radši ani nemluvím. Nebo si chceš s Vinniem promluvit ty?“
„Ani náhodou. Tohle je na míru šitý oblek.“ Finn si uhladil neviditelný záhyb a setřel imaginární krvavou skvrnu z drahé látky.
Roslyn sedící vedle něj se našemu pošťuchování tiše zasmála. Obrátila jsem k ní svou pozornost.
Vždycky mě dostala její krása. Dokonce i v příšeří klubu bylo naprosto jasné, že je naprosto omračující. Oči a pleť syté karamelové barvy a havraní vlasy zastřižené u hrany čelisti. Na konci perfektního nosu jí balancovaly stříbrné brýle a na sobě měla padnoucí mátově zelený kostýmek, který zdůrazňoval její postavu. Pevná prsa, ploché břicho, dlouhé nohy. Upírka měla tělo, pro jaké by ostatní ženy vraždily, a Roslyn věděla, jak toho využít.
Než si našetřila dost velkou hotovost, aby si mohla otevřít vlastní klub (Northem Aggression), živilo ji právě její tělo. Pak už se věnovala jen řízení svého podniku a práci přenechávala najatým silám. Vytáhla z ulice několik děvčat a chlapců a zaměstnala je ve svém klubu. A i když se o ní obecně vědělo, že už v oboru nepracuje, neměla nouzi o nabídky od mužů i žen.
Pečlivě jsem si prohlížela její pravidelné rysy, ale všechny stopy po brutálním útoku Elliota Slatera už díky péči Jo-Jo zmizely. Aspoň ty na venek. Uvnitř má Roslyn rány, které se možná nikdy nezacelí. Stejně jako mě budou moje jizvy v dlaních vždycky připomínat noc, kdy zemřely moje matka a sestra.
Ještě chvíli jsem se na Roslyn dívala, než jsem se otočila k nejbližší servírce. „Gin s tonikem. A s tím tonikem to nepřehánějte.“
Servírka přikývla a zmizela v davu.
Finn upil ze svého Martini. „Bylo načase, že ses ukázala, trčím tu už skoro hodinu.“
Pokrčila jsem rameny. „V Pork Pit jsme dnes skončili později, byli jsme zaplavení objednávkami na večírky.“
Pár dní před vánocemi byly firemní večírky v plném proudu a já i Sophia jsme celé dny vařily. Dnes jsme, kromě obsluhy pravidelných zákazníků, ještě rozeslaly tucty objednávek.
Milovala jsem vaření a nekonečné kombinace chutí. Jednoduchý proces smíchávání ingrediencí a vznik něčeho nového mě uspokojovalo stejně, jako malíře nanášení barev. Ale i když jsem si to užívala, dnes už jsem byla ze škrabání brambor, krouhání zelí a připravování dalších a dalších dávek grilovací omáčky unavená.
Můj drink dorazil a já si vychutnala první chladný doušek, který mě cestou do žaludku zahříval.
Upíjeli jsme s Roslyn a Finnem ze svých skleniček, zatímco kolem nás duněla hudba a vzduch plnil pach kouře, potu a sexu.
Dopila jsem svou skleničku a zeptala se „Jak se daří, Roslyn?“
Upírka lehce nadzvedla jedno obočí. „Takže ty opravdu začneš společenskou konverzaci, místo abys na mě uhodila, co vím o Vinniem? Nějak měkneš, Gin.“
Trhla jsem sebou. Dřív jsem na Roslyn nebývala milá, hlavně proto, že její neopatrnost vedla k smrti Fletchera Lanea. Během vymýšlení plánu na eliminaci Elliota Slatera jsme se ale sblížily. Začala jsem Roslyn považovat za svou kamarádku. Neměla jsem jich moc a o to důležitější pro mě byla. Zdálo se ale, že ona to cítí jinak. Zamrzelo mě to o trochu víc, než bych čekala. Neměla jsem s podobnými pocity zkušenosti, protože jsem se jim vědomě bránila, nechtěla jsem se cítit slabá a zklamaná
„Omlouvám se, jestli chceš jít rovnou k věci…“
Roslyn se usmála. „Uklidni se, Gin, jen tě škádlím.“
Při zvuku jejího tichého hlasu jsem se začala cítit ještě hůř než předtím.
Upírka upila ze své sklenice krve a opřela se dozadu. „No a jak se mám, myslím, že celkem fajn. Pořád se ještě snažím vyrovnat se vším, co se stalo. Někdy se cítím dobře, a z toho se skoro nedokážu nadechnout. A noční můry. Často mívám zlé sny. Většina z nich zahrnuje Slatera, jak vchází do klubu, chytne mě a pak mě umlátí k smrti uprostřed tanečního parketu.“
Roslynin hlas byl až příliš klidný, nezúčastněný stejně tak, jako když mi vyprávěla o Slaterovu pronásledování. Předstírání že je jeho přítelkyně, zatímco si plánuje její znásilnění a vraždu. Nebylo mi z toho dobře.
O nočních můrách jsem věděla úplně všechno. Pronásledovaly mě celý život a zvlášť poslední měsíce po Fletcherově smrti. Zdávalo se mi o životě na Ashlandských ulicích, o tom, jak se mě Fletcher ujal a o začátku nového života s Fletcherem a s Finnem a o dalších věcech. Bylo to, jakoby smrt starého pána otevřela nějaké dveře, za kterými jsem ukrývala emoce. Ve dne byly bezpečně zavřené, ale v noci, během spánku, se otvíraly a já se pak budila orosená studeným potem a s výkřikem na rtech.
„To přejde.“ Očividná lež, kterou jsem sama tolikrát použila jako odpověď svým přátelům i sobě samé.
„Opravdu?“ zašeptala Roslyn s pochybami v karamelových očích
Pokrčila jsem rameny „Slater je mrtvý a právě teď se smaží v pekle. Nikdy se už nevrátí, aby tě znovu obtěžoval. Aspoň tohle ti slíbit můžu.“
Znovu se na mě chabě usmála. „To mi bude muset stačit.“
Seděli jsme tam dalších pár minut a já hledala v davu svůj dnešní objekt zájmu - Vinnieho Volgu.
Jednou z hlavních atrakcí v Notherm Aggression byl propracovaný ledový bar, který se táhnul podél jedné ze zdí. Bar byl z jednoho kusu ledu a byl ozdobený složitými runami. Většinou symboly slunce a hvězd, představující radost ze života. Runy se v ledu leskly jako kousky diamantů a celé to vypadalo spíš jako umělecké dílo než funkční bar. Led byl ale pevný a hostům sloužil dobře.
Můj pohled se zastavil na muži stojícím za barem – živel Ledu zodpovědný za to, aby bar zůstal celou noc pohromadě a neporušený.
Vinnie Volga měl opálenou pokožka a chumáč kudrnatých vlasů se nedal popsat jinak než špinavě hnědý. Na bradě si pěstoval úhledně zastřiženou kozí bradku.  Nakrabacené čelo a jeho celkový výraz vyvolávaly dojem, že se něčeho bojí. Vinnie byl na muže poměrně malý (zhruba stejně vysoký jako já) a měl hubenou, šlachovitou postavu.
Nejvýraznější na Vinniem byly jeho oči, které díky magii modro-bíle zářily do šera.
Vinnie neustále používal svou magii, i když míchal a podával pití. Aby udržel ledový bar pohromadě, musel ho nepřetržitě napájet tenkým pramínkem magie, jinak by ho teplo z těl opírajících se hostů začalo rozpouštět.
Většina uživatelů magie nedokázala před ostatními svou moc schovat a Vinnie se o to ani nesnažil. Dokonce přes celou místnost jsem cítila chladné pohlazení, jak jeho síla souzněla s tou mojí a lákala ji, aby se k ní připojila. Nechtěla jsem, aby o ní věděl o mojí magii, a tak jsem nutkání potlačila.
 „Pověz mi něco o Vinniem,“ vyzvala jsem Roslyn.
Upírčiny oči putovaly na místo, kde barman stál a míchal Martini. Pokrčila rameny. „Celkem není o čem mluvit. Pracuje pro mě už pár let. Spolu se svou dcerou emigroval z Ruska. Její matka zemřela dřív, než přišli do Států. Je tichý, uzavřený a tvrdě pracuje. Vždycky je tu včas. Vypadá to, že o moje děvčata nemá zájem, ale občas si s některou vyjde. Nikdy s ním nebyl žádný problém. Přijde, ujistí se, že je bar provozuschopný, míchá pití, sem tam si udělá přestávku, aby zkontroloval svou dcerku, a ráno zase odejde. Je to nejlepší barman, jakého jsem kdy měla. Opravdu bych o něj nerada přišla.“
Chladně jsem se na ni podívala. Po chvíli Roslyn přikývla.
„Ovšem jen pokud jeho odstranění nebude nutné. Byla bych radši, kdybych si nemusela hledat nového barmana,“ řekla. „Taky bych ale ráda věděla, jestli Vinnie donáší Mab. Pokud ano, musí pryč. Nikdo z jejích lidí není v mém klubu vítaný – za žádných okolností.“
Roslyniny karamelové oči se rozčileně leskly a ústa sevřela do tenké, rozhodné linky. Roslyn měla, stejně jako já, své důvody proč nenávidět Mab.
Mab Monroe zaměstnávala Elliota Slatera a podporovala ho v jeho zvrácených choutkách. Věděla o tom, že Slater s oblibou pronásleduje ženy a nikdy neudělala nic, aby ho zastavila. Pokud za ni Slater vyřizoval špinavou práci, bylo jí jedno, co dělá a komu při tom ublíží.
„Co Vinnieho magie?“ zeptala jsem se.  „Může být problém?“
„Má dost magie na to, aby udržel bar pohromadě,“ řekla Roslyn. „ Ale to je tak asi všechno. Nikdy jsem ho neviděla použít ji nějak jinak. Určitě není tak silný jako ty.“
Zavrtěla jsem se. Všichni mi vždycky říkali, jak silná moje magie je. Jako bych na to měla být hrdá. Ale já jsem se nedokázala ubránit nepříjemnému pocitu. Věděla jsem, jak moc byla silná Alexis James, nebo Tobias Dawson a nakonec i Elliot Slater. Smrt si může přijít pro každého z nás a nakonec nezáleží na tom, jak silní a schopní jsme byli. A já věděla, že se blíží den, kdy se budu muset postavit tváří v tvář Mab Monroe. A prohraju.
„Tak jdeme na to?“ zeptal se Finn s pohledem upřeným na rusovlásku tančící na parketu. „Jestli si pohneme, můžeme zjistit všechno co Vinnie ví ještě před zavíračkou. Pak mi zbude čas najít si někoho, kdo mě zahřeje. Přece nechcete, abych se cítil osaměle, že ne?“
Protočila jsem panenky. Finnova neschopnost přemýšlet něčím jiným, než spodní částí těla, ho jednou přivede do maléru. Zvlášť pokud ho nepřestanou zajímat zadané ženy. Snubní prsten pro něj nebyl nic jiného, než výzva. Nechápala jsem, že si už dávno Finna nenašel nějaký žárlivý manžel.
Můj nevlastní bratr měl ale pravdu, byl čas jít na věc. Čím dřív Vinnieho zmáčkneme a něco zjistíme, tím víc času budu mít na to, abych našla La Fleur. Dřív než ona najde mě.
Zvedala jsem se z boxu, když jsem koutkem oka zachytila zavlnění davu. Vynořila se z něj žena a postavila se k baru přímo před Vinnieho míchajícího drinky.
Krásná, štíhlá s uzlem lesklých černých vlasů po stranách sepnutým sponami se smaragdy. Každý tak mohl obdivovat její rysy. Drahokamy na mě ve zšeřelém klubu posměšně mrkaly.
Na rozdíl ode mě, byla na noc v klubu správně oblečená. Upnutý lesklý černý top bez rukávů odhaloval svalnaté krémové paže a limetkově zelená minisukně obepínala kostnatý zadek. Na nohách měla kozačky s jehlovými podpatky po kolena. Nebylo vidět, že by u sebe měla nějaké zbraně. Ale vzhledem k tomu, jak včera večer použila magii, nejspíš zbraně nepotřebovala.

Naklonila se přes bar a něco řekla Vinniemu, který zvedl hlavu od Martini, které míchal. Překvapením se mu otevřela ústa a na moment mu v očích vyhasla modro-bílá magická záře. Nebylo pochyb o tom, že utrpěl šok. Koneckonců, mluvil s La Fleur.

14 komentářů:

  1. Ďakujem za ďalšiu kapitolu

    OdpovědětVymazat
  2. Dakujem,som zvedavá čo je zač ta La Fleur.Viac a viac sa to zamotáva.diana

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za pokračování, překlad a korekci!

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  5. Vdaka za skvelé pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Moc a moc děkuji za překlad a korekturu další kapitoly. No to jsem tedy taky zvědavá co bude dál.

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat