sobota 13. února 2016

Složité intriky 1/4

„Řekni mi, co víš o Pavoukovi.“
Harriet Montgomery si dala do úst další preclík. Dala si se žvýkáním načas, pak sousto zapila lokem levného piva. Olízla si ze rtů pěnu a natáhla se pro další preclík, jako by mou otázku ani neslyšela.

Odtáhla jsem od ní misku s preclíky. „Hned. Chci slyšet, co mi můžeš říct o nájemné vražedkyni, která si říká Pavouk - hned teď.“ Harriet se na mě podívala nateklýma, krví podlitýma hnědýma očima. Obarvené rezavé vlasy jí ve splihlých pramenech visely podél obličeje a dotýkaly se límce levné bundy.
Seděly jsme v zaplivané putyce jménem Last Call na okraji Jižního Města, které bylo známé jako útočiště bezdomovců, prostitutek, feťáků, gangů a dalších nebezpečných lidí se sklonem k násilí. Setkání tady navrhla Harriet, a podnik vypadal přesně tak, jak jsem čekala – malý, stísněný a ošuntělý.
Přestože byly teprve tři hodiny odpoledne, omšelé žaluzie byly zatažené, aby dovnitř neproniklo prosincové slunce, a místo vypadalo ještě tmavší a ponuřejší, než ve skutečnosti bylo. Z otřískaného jukeboxu v rohu se slabě ozývala nějaká country. Většina hostů měla oblečené kožené kalhoty a bundy – uniformu motorkářů, i když někteří měli kovbojské boty. Skoro všichni měli v jedné ruce pivo a v druhé cigaretu a nad nimi se vznášel mrak šedomodrého kouře.
Když jsem se ujistila, že náš rozhovor nikoho nezajímá, otočila jsem se zpátky k Harriet. „Neodpověděla jsi mi na otázku.“
Zavrtěla se na židli a znovu si lokla piva. Harriet Montgomery byla informátor, malá ryba, která občas, když z toho něco káplo, donášela na své známé. Před pár dny za mnou přišla, že má nějaké informace o Pavoukovi. Poslední dobou se o Pavoukovi v Ashlandu hodně mluvilo, nestávalo se každý den, že by nájemný vrah vyhlásil válku Mab Monroe, o které se vědělo, že velí místnímu podsvětí.
Jako detektiva Ashlandského policejního sboru bylo mou povinností Pavouka najít a předvést ji spravedlnosti kvůli vraždám, které spáchala - za každou.
Jenom jsem nevěděla, co mám dělat se skutečností, že Pavouk je kromě jiného moje starší sestra Genevive Snow. Dívka, kterou Mab Monroe mučila tu noc, co zavraždila naši matku a starší sestru. Dívka, o které jsem si myslela, že je také mrtvá. Že ji Mab zabila stejně, jako chtěla zabít mě.
Při vzpomínce na tu noc se mi jako vždycky sevřel žaludek vinou – jak jsem se zbaběle schovala, jen abych přežila.
„Klid, detektive,“ zahuhňala Harriet. „Už jsem vám říkala, že já o Pavoukovi nic nevím, že informace má moje kamarádka. Bude tady každou chvíli – a bude čekat, že dostane slíbenou odměnu.“
V očích se jí objevil chladný, vyčkávavý výraz a já jsem si unaveně vzdychla. Jinými slovy, ta žena čekala, že dostane zaplaceno, i když informace budou nejspíš falešné. Ale ve skutečnosti jsem za to vinu mohla dávat jen sama sobě. Chtěla jsem najít Pavouka. Chtěla jsem najít Genevieve tak zoufale, že jsem za informace o ní začala nabízet hotovost. Moje vlastní peníze ze svěřeneckého fondu, který pro mě založili mí nevlastní rodiče ještě před tím, než zemřeli.
I přes všechny problémy a utracené peníze jsem ale nezískala vůbec nic. Žádné vodítko, kdo by se mohl za maskou Pavouka schovávat, kde udeří příště, ani proč se rozhodla jít proti Mab Monroe. Samozřejmě jsem si dokázala představit, že chce Mab zabít kvůli vraždám členů naší rodiny, bylo by to nejlogičtější vysvětlení. O svoje závěry jsem se ale s nikým ze svých zkorumpovaných kolegů nepodělila. Jako že Pavouk je moje sestra a že obě máme důvod nenávidět Mab Monroe. Udělalo by to ze mě v Ashlandském policejním sboru ještě většího vyvrhela, než jakým jsem už i tak byla. Poctiví, čestní policisté jako já tu byli výjimkou. Většina z mých kolegů dávala přednost hotovosti v kapse a pohledu stranou.
Ale můj nejpalčivější problém byl, že jsem nevěděla, jak teď Genevieve vypadá, jaké jméno používá, nebo v které části Ashlandu žije. Byla jako duch, který se občas objeví, zabije někoho z Mabiiných lidí a zase zmizí. Genevieve byla vždycky chytrá, ale jako Pavouk se dostala na ještě vyšší úroveň.
Jen jsem si nebyla jistá, jestli je to dobře, nebo špatně.
Harriet musela vytušit moji frustraci, protože se usmála a ukázala mi mezeru mezi předními zuby. „Bez obav, detektive. Moje kamarádka tu bude každou chvíli, a pak Vám o Pavoukovi řekne všechno, co ví.“
Za zády, kde to Harriet neviděla, jsem zaťala ruce v pěst. Musela jsem se přemáhat, abych ji nechytila pod krkem a nepokusila se z ní vytřást informace teď hned – dřív než se objeví její kamarádka.
Netrpělivě jsem se zavrtěla na barové stoličce kousek od Harriet a naznačila barmanovi, aby mi přinesl pivo. Sice jsem neměla v úmyslu něco pít, ale bylo lepší si něco objednat – mezi všemi těmi kovbojskými klobouky a koženými kalhotami. Barman přede mě s bouchnutím postavil objednaný půllitr, až se kolem rozstříkla pěna. Položila jsem na pult pětidolarovku. Barman shrábnul moje peníze a odloudal se na druhý konec barového pultu.
Když byl pryč, zůstala jsem tam sama se svým odrazem v prasklém zrcadle za pultem. Blond vlasy, modré oči, černý kabát přes svetr a džínsy. Možná za to mohl vzduch hustý kouřem, ale dnes večer jsem vypadala unaveně. K čertu, byla jsem unavená. A nejenom dnes večer, už pár dní, ale byla jsem odhodlaná dovést to do konce, i přesto, že setkání s Harriet znamenalo jen ztrátu času a peněz.
Ujistila jsem se, že sedím zády ke zdi a mám výhled na celou místnost a všechny uvnitř. Teď už nezbývalo nic jiného než čekat a ignorovat zvědavé pohledy, dokud se neukáže Harrietina záhadná kamarádka.
Zatraceně, nesnášela jsem čekání.
#
Začalo to před pár týdny obyčejnou, hnědou obálkou.
Někdo napříč přes ni naškrábal Detektiv Bria Coolidge. Nebylo na ní nic neobvyklého – až na to, že byla doručena na mou domácí adresu, a ne na policejní stanici v Savannah, kde jsem pracovala. Z obvyklých důvodů jsem svou domácí adresu držela v soukromí, a najednou tohle. Překvapeně jsem si prohlížela pavoučí písmo. Z nějakého důvodu jsem měla pocit, že bych ho měla znát. Přísahala bych, že jsem to písmo už někdy někde viděla, ale nemohla jsem si vzpomenout.
Zavřela jsem vchodové dveře a se zvědavostí si opatrně prohlížela obálku, jestli neobsahuje nějaké ošklivé překvapení, když na ní není zpáteční adresa. Už se to párkrát stalo. Nejeden zločinecký génius si myslel, že mě k smrti vyděsí, když mi pošle pár mých fotografií s namalovaným terčem, nebo mrtvou krysu zabalenou jako dárek.
Prohmatala jsem obálku prsty. Moc toho v ní nebylo. Sotva pár listů papíru. Dnes žádné mrtvé krysy.
Došla jsem do kuchyně a natáhla si pár gumových rukavic, které jsem měla ve skříňce pod dřezem, abych nezničila případné otisky prstů, ze šuplíku jsem vzala nůž a otevřela obálku. Uvnitř byla jen jedna fotografie. Musela jsem ji vytáhnout naopak, protože jsem zjistila, že hledím na její rub. Stálo tam stejným rukopisem, jako byla nadepsaná obálka - Snímek byl pořízený v Srpnu v Ashlandu. Potřebuje tě, Brio, a ty potřebuješ ji. Je čas vrátit se domů.
To byla nejzáhadnější zpráva, jakou jsem kdy dostala. Nebyla ani trochu výhružná, ale způsobila, že se mi rozbušilo srdce a dlaně se mi zpotily, aniž bych věděla proč.
Otočila jsem fotku a svět se náhle zastavil.
Na snímku byla ženská dlaň s doširoka rozevřenými prsty, jakoby chtěla zakrýt objektiv, jakoby se z nějakého důvodu nechtěla nechat vyfotit. Ale stejně jsem měla čistý výhled na jizvu ve středu dlaně. Malý kroužek kolem osmi tenkých linek. Symbol trpělivosti.
Pavoučí runa – runa mé starší sestry Genevieve.
Najednou se mi nedostávalo kyslíku a podlomila se mi kolena. Opřela jsem se o kuchyňský pult a pak jsem sklouzla na podlahu. Při náhlém pohybu se nádobí ve dřezu rozcinkalo.
Posledních sedmnáct let jsem byla přesvědčená, že je moje starší sestra mrtvá, že ji Mab Monroe, živel ohně zabila stejně, jako naši matku a starší sestru. Na vlastní oči jsem viděla, co jí Mab tu noc provedla, jak jí do spoutaných dlaní vložila její medailon a do ruda ho rozpálila svou magií. Slyšela jsem Genevievin křik a cítila jsem pach jejího spáleného masa. Byla jsem přesvědčená, že tolik bolesti nemůže nikdo přežít, natož pak zřícení našeho domu, ale fotka mi dokazovala opak. Genevievinu pavoučí runu bych poznala kdekoliv.
Kov zatínající se do mé dlaně přerušil moje vzpomínky. Uvědomila jsem si, že svírám vlastní runu, jemnou prvosenku, symbol krásy. Nosila jsem ji na řetízku kolem krku stejně jako ostatní členové naší rodiny. Runa naší matky Eiry byla sněhová vločka, symbol klidu, a naše sestra Annabella nosila náhrdelník s loubincem – symbolem elegance.
Přinutila jsem se povolit sevření a nechat chladný kov vyklouznout z dlaně a podívala se dolů na svou ruku. Na prsteníku se mi leskly tři kroužky ze stříbrného kovu se třemi symboly – pro klid, eleganci a trpělivost. Ty prstýnky jsem nikdy nesundávala, stejně jako náhrdelník s petrklíčem. Byl to můj způsob, jak si připomínat mrtvé členy naší rodiny.
Až na to, že teď jsem věděla, že Genevieve je naživu – že moje sestra přežila.
S třesoucíma se nohama jsem se prohrabávala jednou ze zásuvek, dokud jsem nenašla zvětšovací sklo. S lupou u oka jsem si prohlížela obrázek ze všech možných úhlů a snažila se prozkoumat každý možný detail, aby mi neuniklo ani to nejmenší vodítko.
Na obrázku ale nebylo celkem nic k vidění. Jediné, co bylo na pozadí trochu vidět, byla rozmazaná křivka úsměvu. Nic z Genevieviných rysů nebylo dostatečně zřetelné. Nebyly vidět ani vlasy, ani oblečení, nic. Kdokoliv snímek pořídil, dal si záležet na tom, aby nebylo kromě jizvy nic vidět.
Byla jsem frustrovaná, zklamání mě pálilo v žaludku jako oheň. Byla moje sestra šťastná? Byla v teple a bezpečí? Měla co jíst a kde bydlet? Pamatovala si na mě a na to, co potkalo naši rodinu?
Chyběla jsem jí, jako ona chyběla mně?
Hlavu jsem měla plnou otázek a objevovaly se další a další, dokud nevytlačily všechno ostatní. Jenomže jsem samozřejmě neznala odpověď na jedinou z nich – ani tu nejprostší. K čertu, netušila jsem ani kdo mi tu fotku poslal a proč. Proč teď, po sedmnácti letech? O co té tajuplné osobě šlo? Co jsem měla udělat teď, když jsem věděla, že Genevieve je pořád naživu?
Podívala jsem se znovu na zprávu, naškrábanou na zadní straně. Potřebuje tě, Brio, stejně jako ty potřebuješ ji. Je čas vrátit se domů.
Domů. Takové jednoduché slovo, ale tolik toho znamená – a ne všechno je dobré. Kdysi jsem měla domov a milující rodinu, dokud Mab všechno nezničila magií Ohně. Ale co bylo hlavní, měla jsem Genevieve. My dvě jsme byly tým. Annabella byla o hodně starší a ze všeho nejvíc ji zajímali kluci a máma byla věčně zaneprázdněná a v pohybu. Ale Genevieve si na mě vždycky našla čas – vždycky.
Zaplavily mě vzpomínky. Jak si hrajeme na schovávanou a na čajové dýchánky s panenkami a plyšáky. Jak třeseme matčinými sněžítky a snažíme se, aby se vločky snášely ve všech najednou. Jak mi Genevieve chystá čokoládu s marschmallows přesně tak, jak jsem to měla ráda. Jak mě Genevieve nechávala spát u sebe v posteli vždycky, když se mi zdálo něco ošklivého.
Srdce se mi při těch vzpomínkách svíralo, každá z nich mi hořkosladce připomínala všechno, o co jsem díky Mab přišla.
Bezmyšlenkovitě jsem otáčela prstýnky. Ten s pavoučí runou byl uprostřed. Genevievin prsten. Runa se při pohybu blýskala, a najednou jsem věděla, co udělám – co musím udělat.
Vrátím se zpátky do Ashlandu. Vrátím se domů, najdu svou sestru a přinutím Mab, aby zaplatila za to, co nám udělala – ať to stojí, co to stojí.
#

10 komentářů:

  1. Moc děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za další kapitolku!!❤❤

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za pokračování, skvělý překlad a korekci!

    OdpovědětVymazat
  4. Srdečná vďaka za preklad i korektúru...:-);-)

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za další z dílů a jeho překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat