pondělí 29. února 2016

Plnokrevná - 23. kapitola


V žádném případě!“ zahřměl můj otec a jeho hlas přehlušil veškerý hluk kolem nás. V jeho slovech byla neuvěřitelná moc. Všichni ztichli, ať chtěli, nebo ne. Táta pustil moje ramena a šel přímo ke královně. „Vlkodlaci nic takového upírům neslibují. Nebo komukoliv jinému. Naše boje jsme si vždy vybojovali sami, a tak to bude i nadále.“

„Opravdu?“ Královna se držela mimo otcův dosah a její přízvuk byl výraznější. „Přitom ještě minulý týden tady byla smečka prašivých vlků, mezi nimi i pár tvých vlastních drahocenných štěňat, celá žhavá mi takový slib složit. Na oplátku jsem slíbila, že najdu tvou dceru a přivedu ji sem.“ Eudoxia se prohnaně zasmála. „Byli tak zahledění sami do sebe a složili slib tak rychle, že se ani nezeptali, jestli mám v úmyslu vzít jí život, nebo jestli si chci s ní jen trochu pokecat.“
Výraz mého otce zůstal nehybný. Což mě přivedlo na myšlenku, že musel být o roztržce ve smečce a té nové odpadlické skupině velmi dobře informován. Poprvé jsem se zeptala sama sebe, kde byl Hank a pár mladších vlků. Protože tady nebyli. Na mýtině jsem ho viděla stát za mým otcem v jeho vlčí podobě. Ale zjistit, že jsem zabila Stuarta, muselo jeho nenávist vůči mně vystřelit až do stratosféry. Jaký to bude mít dopad, jsem ani nechtěla vědět.
„Ujišťuji tě, Eudoxio,“ ozval se tichý a divoký hlas mého otce, „vlci, kteří ti údajně složili slib, nebyli nic jiného než pár jednotlivců. Jsou to nečestní vlci, kteří nepatří do žádné smečky. My sami je zničíme. Žádný vlk, který si váží sám sebe, by si nevzal na pomoc upíry. Čestní vlci si svoje boje vždy vybojovali sami. A tak to bude i v budoucnu. Nikdo ti nebude nic slibovat.
„Ach, Callume, jak jsi staromódní a nekonečně mužný. Myslím, že se brzy naučíš, že osoby… ženského založení mají na některé věci jiný názor.“ Královna upřela svůj ptačí pohled na mně. „No, malá vlčice? Jsi stejného názoru jako tvůj tatíček? Nebo chceš mít svého druha nazpátek… živého?“ Její moc pulsovala sálem.
Už žádné hry.
Kousla jsem se do tváře.
Na jazyku jsem ucítila hořkost železa a cítila jsem na sobě tíhu hněvu mého otce. Jedno jsem věděla jistě: Naše současné znalosti nám v hledání Selenina tábora nepomůžou, a to i když využijeme Devonova talentu při práci s počítačem. Vlci se obvykle starali jen o vlky. Zlé bohyně, koboldi, démoni a upíři byli ignorováni s výjimkou, když dělali problémy. K čertu, neměla jsem ani ponětí, že Selena vůbec existuje, dokud jsem ji neviděla před sebou v životní velikosti. Slyšela jsem zvěsti. Ale nebrala jsem je vážně jako většina z nás.
Když odmítnu pomoc královny, odejdu domů s prázdnými rukami. Trvalo by mi několik týdnů vyptávání, než bych vyhrabala nějakou informaci o Rourkeho místu pobytu. Jestli měla Selena několik úkrytů, bude to trvat ještě déle. Znali jsme její pach, ale sledovat jsme ho mohli pouze po zemi. Ale ona by letěla. Na to jsem se mohla spolehnout. Protože létání patřilo ke zvláštním schopnostem všech vyšších nadpřirozených, ke kterým se počítaly i zlé bohyně. A to pak vlci prohrávali.
Hluboko ve svém srdci jsem to věděla.
Ale kdybych tuhle hru zahrála dobře, tak bych mohla přimět upíří královnu, aby svou část dohody dodržela – včetně toho, že mě nezabije. Věděla jsem, že ať už chce ode mě cokoliv, levné to nebude. Jinak bychom tady kolem toho tak netancovali.
Otřásla jsem se. Bylo mi jasné, že cena bude vysoká. Ale když se o to nepokusím, ztratím svého druha.
„Co by mě to stálo?“ zeptala jsem se královny.
„Jessico!“ zařval můj otec. Otočil se ke mně a jeho hněv zaplavil celý sál. „To ti zakazuji!“ Jeho rozkaz se prohnal skrz mě, zatřepal mnou, mou krví. Ale toto byl rozkaz mého Alfy, ne krví zpečetěná prosba mého otce. I když se mě snažil přimět k poslušnosti, nemohl mě přemoci. Jak to vypadalo, vztah s mým otcem se docela zkomplikoval, když jsme si vyměnili krev. Jeho Alfa – rozkazy na mě nijak zvlášť nepůsobily. Ale jako otec mohl, pokud chtěl, využít krevní pouto mezi námi a přinutit mě k poslušnosti. Ale jako otec mě miloval, dokonce i teď, v tomto okamžiku, kdy byl na mě jako Alfa naštvaný. Musela jsem prostě doufat, že jako můj otec pochopí, co to znamenalo mít druha, a že udělám všechno, abych ho získala zpátky.
„Je mi to líto,“ řekla jsem. „Prosím, odpusť mi, ale nemám na výběr! Musím to udělat, nebo ho ztratím. A já mu to dlužím.“
„Jessico, nic na světě nemá takovou cenu, aby ses jim zavázala! Najdeme tvého druha i bez upírů, s podporou našinců.“ Krev mého otce mi tančila v žilách, těžce a naštvaně. Ale žádný další rozkaz jsem nedostala.
„Jsem připravená to akceptovat,“ řekla jsem tiše a sklonila jsem pohled, úplně jsem se mu podřídila, „když mi řekneš, kde teď Selena je. Víš ty nebo některých z tvých vlků o ní něco? Jestli víš, kde je, tak tě budu následovat, aniž bych zaváhala. Slibuji, že toto místo opustím a ani se neohlédnu. Jestli ne, tak jen prosím, abys pochopil, že nemohu jednat jinak.“
Můj otec bojoval s poznáním, že jeho Alfa pohled nestačil. Vlci za námi začali být neklidní. Zapamatují si, že jsem se právě na veřejnosti postavila svému Alfovi na odpor, ještě ke všemu v přítomnosti našich nepřátel.
Na okamžik jsem pocítila hlubokou lítost.
Právě jsem se odvážila na tenký led. Všechno, co jsem doteď udělala, na mě křičelo, že je se mnou něco v nepořádku, že nejsem normální vlk. Smečka byla rozpolcena a teď jsem je ohrožovala ještě víc tím, že jsem našim nepřátelům ukázala tuto slabinu.
Moje vlčice vystřelila na povrch a zavrčela zlověstně tak, jak jsem ji ještě nikdy neslyšela. Já vím, nemusíš mi to připomínat! Je to děsný zmatek a my jsme se rozhodly pro Rourka. To neznamená, že by mi nebylo líto, jak to dopadlo. Postavili jsme se na odpor našemu Alfovi, mému otci, a to před očima celého zatraceného světa. To se nám vymstí. Já vím, že ano. Žádný vlk už mi nebude důvěřovat, když teď všichni vědí, že mě náš Alfa nemá pod kontrolou. To bude mít dopad.
Odfrkla si.
Neměla jsem na výběr. Moje vlčice a mé tělo ode mě vyžadovali, abych našla Rourka. Jiná možnost neexistovala. „Nemůžu to vysvětlit,“ řekla jsem. Zaplavily mě úplně cizí emoce. „Ale vím, že Rourke už nemá moc času. Pokud budeme otálet, přijdu o něj. Nabídni mi jinou možnost a já se jí vděčně ujmu!“ Poté jsem tiše a s klidem dodala: „Možná je přece jenom pár věcí na světě, pro které se vyplatí zavázat se.“
Otec si přejel rukou přes obličej. Neuvěřitelně se ovládal. Ale viděla jsem, jak mu na předloktích vyrašil proužek jemné kožešiny. Snažil se udržet proměnu pod kontrolou. Nešlo se nedívat na královnu, kterou blížící se vítězství očividně těšilo.
Vlci za námi vrčeli a přešlapovali. Kromě toho jsem slyšela tiché mumlání z řad upírů. Neměli ponětí o našich zvycích. Ale znali toho dost, aby poznali, že mezi námi panuje napětí. Kromě toho bylo pro většinu upírů určitě nemožné se protivit přímému rozkazu své královny.
Můj otec stále nic neříkal. Prosila jsem ho pohledem o pochopení.
O okamžik později jsem ucítila změnu. Jeho oči byly temně fialové a v mém nitru se rozprostřel klid. Rozhodl se. Ať už bude jeho rozhodnutí jakékoliv, musela jsem s tím žít. Jeho hlas zněl silně a jeho tón zněl rozhodně. „Jessico, nedáváš mi na výběr. Pokud se vydáš touto cestou, nepomůžeme ti. Toto rozhodnutí jsi učinila nezávisle na smečce jako samostatné individuum.“ Snažil se mi dát šanci a uvést věci do pořádku.
„Rozuměla jsem.“
„Tato možnost máš jen díky tomu, že jsi nebyla oficiálně připojena ke smečce… zatím.“ To nebyla tak úplně pravda. Protože jsem byla z jeho krve; ceremoniální přijetí nebylo potřeba. Ale to upíři nevěděli. „Ještě k nám nepatříš.“ Zaskřípal zuby a přinutil se vyslovit následující slova: „Prozatím. Pokud se ti podaří, najít… svého druha… a vrátit se k nám živá… ceremonie okamžitě proběhne. Od té doby se od tebe bude očekávat, že se budeš do puntíku řídit zákony smečky!“ V jeho očích se zablýsklo. „Pokud tak neučiníš, budeš ze smečky jako jednotlivec vyhnána. Další šanci nedostaneš. Moje rozhodnutí je konečné.“
To by bylo.
„Tvé podmínky akceptuji.“
Můj bratr předstoupil přede mě, poklekl před mým otcem, sklonil hlavu a jasným hlasem pronesl: „Žádám o dovolení pomáhat své sestře při hledání jako selektivní pomocník. Budu fungovat výlučně jako její lidský tělesný strážce. Po dobu této cesty se vzdávám všech svých práv jako člen smečky.“
Selektivní pomocník bylo označení pro placenou funkci, kterou vlci zaujímali mimo smečku, aby si vydělali peníze. Často pracovali jako tělesní strážci nebo kdekoliv, kde bylo zapotřebí svalů. Selektivní pomocník se nesměl nikdy proměnit, nesměl na sebe poutat jakoukoliv pozornost, nesměl využívat žádné nadpřirozené schopnosti a cokoliv se stalo během této práce, nebylo záležitostí smečky.
Stručně řečeno, pokud byl člověk hloupý a dostal se do potíží, byl v tom sám.
To, co Tyler udělal, bylo extrémně chytré a extrémně nebezpečné. Během hledání by musel být neustále v lidské podobě. To bych nikdy nepřipustila. „Tylere,“ začala jsem, „to je…“
„Povolení uděleno,“ řekl můj otec dřív, než jsem měla příležitost svou větu doříct a poklepal Tylerovi po rameni, aby se zvedl. „Máš moje povolení vystupovat jako selektivní pomocník, společně s Danielem Walkerem, pokud si to bude přát. Jakmile se vrátíte, Jessica vaši námahu odmění. Samozřejmě platí naše obvyklá hodinová sazba,“ řekl můj otec. Na jeho tváři jsem zahlédla náznak škodolibosti.
Můj otec právě najal dva tělesné strážce, kteří možná budou stát víc, než bych dokázala vydělat za dva roky.
„Nerada přerušuji tento rodinný dýchánek,“ vybafla královna. „Ale brzy vyjde slunce a my si musíme pospíšit, jestli máme pokročit dál.“
Otočila jsem se k ní. „Tvou pomoc přijímám.“
Královna obešla oltář a luskla prsty. „Eamone, Naomi, předstupte!“
Předstoupili dva upíři, oba v moderním oblečení. Hned na první pohled to byli sourozenci, skoro stejně vysocí, stejné hnědé vlasy, stejné rysy včetně tmavých očí. Oba vypadali, jakoby jim bylo v okamžiku smrti dvacet let, což byl zřejmě znak všech nemrtvých.
Královna se znovu otočila ke mně. „Tito dva jsou v příbuzenském vztahu a každý z nich má zvláštní schopnost. Jeden je vynikající stopař, ten druhý má obzvlášť vyvinuté smysly. Nejenže jsou schopni tě dovést bezpečně k tvému cíli, ale dokážou i obejít Seleniny nápadité pasti.“ Eudoxiin hlas teď zněl tvrději. „Nelžu, když ti říkám, že to je tvoje jediná šance být při svém hledání úspěšná. Ale až vstoupíš do Selenina tábora, je to na tobě a jen na tobě, abys svého druha zachránila. Selena je velmi nebezpečná bytost. Kromě tvé kočky ji ještě nikdo nikdy neporazil. Nepřenechá ti ho jen tak snadno. Budeš ji muset zabít.“
„A co po mě požaduješ jako protislužbu?“ Otázka za milion dolarů. Pokud by byla cena příliš vysoká, pak bych byla nucena odejít a moje šance propadne.
Otec se vedle mě napnul v očekávání. Každá jeho buňka protestovala proti tomu, co jsem měla v úmyslu udělat. Ale mlčel a za svým rozhodnutím si stál.
Královna se postavila vedle mě. Její lehce pootevřená ústa prozrazovala nadšení. Měla navrch, a pokud bych odmítla – no, bude se spokojeně kochat mým utrpením. „Vlastně to není nic.“ Znovu lhostejně zamávala rukou. „Přísaháš, že přijdeš v podvečer našeho každoročního plesu v New Orleansu a během naší… slavnosti… nám budeš sloužit jako stráž.“
Otevřela jsem ústa, aniž bych k tomu dala pokyn. „Vy chcete, abych si na vašem každoročním mecheche hrála na hlídacího psa?“ zeptala jsem se s nevírou v hlase. Ona nechtěla mého prvorozeného? Nebo si hodiny pochutnávat na mé krvi? Anebo mě nechat mučit Valdovem?
„Oh, to není jen tak nějaká párty, malá vlčí holčičko. To je… událost. Celé to trvá čtrnáct dní a orgie se mohou lehce… zvrtnout. V minulosti jsme angažovali žoldáky, jako je tvoje kočka, aby na všechno dávali pozor a postarali se o to, aby si lidé ničeho nevšimli. Ale tento rok budeme potřebovat trochu civilizovanější strážce. Protože tento rok slavíme pětsetpadesátileté výročí. Máme v úmyslu trumfnout sami sebe.“
Po zádech mi přeběhl ledový závan. Ani jsem nechtěla vědět, jakým způsobem se mínili upíři blýsknout. Myšlenky se mi honily v hlavě, jak jsem se snažila zpracovat Eudoxiina slova. Ta věc měla nějaký háček. Vždycky tu byl háček. Dostat mě sem, do těchto zdí, muselo pro Eudoxii hodně znamenat. Během čtrnácti dnů se mi mohlo stát cokoliv. S ohledem na to, jaká opatření musela podniknout, aby mě sem dostala, bylo jasné, že mi něco na zájmu, který o mě ta dobrá královna měla, něco uniká.
Okolnost, kterou jsem měla v úmyslu co nejrychleji změnit.
Můj otec si měřil královnu temným pohledem. Každý jeho rys zosobňoval jeho nesouhlas. Královna si založila ruce na prsou. Začala netrpělivě klepat nohou o zem.
Očividně mi to trvalo příliš dlouho. „Když budu souhlasit s tvými podmínkami, pak jedině v případě, pokud budu moci vyjádřit pár svých požadavků,“ vyrazila jsem ze sebe, „nebo okamžitě odcházím a budu muset riskovat.“
Pokrčila rameny, jako by ji moje požadavky nezajímaly. „Přednes je, pak uvidíme.“
„Jakmile své povinnosti ohledně této… párty,“ znělo to tak směšně, „splním, pak vás opustím živá a nezraněná.“ Naskočila mi husí kůže. „A nezůstanu déle než čtrnáct dní.“
Královna se tvářila znuděně. „Ano, jistě že zůstaneš naživu. Slavnostně to slibuji.“
„Zatímco tu budu, nebudu žádnou zajatkyní. Budu moci svobodně přijít a odejít a plnit si své povinnosti, jak bude zapotřebí.“
„Ano,“ vyrazila ze sebe násilím a do jejího znuděného výrazu se vplížila stopa hněvu.
Tak tam byl ten háček, o to víc na tom budu trvat. „A pokud můj druh přežije, bude mě doprovázet.“ Byla jsem realistické děvče. Rourke by nikdy nesouhlasil s tím, abych se motala kolem hordy upírů bez něj. Kromě toho jsem měla v úmyslu si jeho přítomnost užívat naplno, když už ho budu mít zase zpátky.
Než jsem mohla královně odpovědět, vztyčil se vedle mě Tyler. „A dostane dovolení vzít si s sebou deset tělesných strážců. Už jen kvůli tomu, abyste dohodu ohledně její bezpečnosti brala vážně.“
Panenky v očích královny se rozšířily, až je měla úplně černé. Okamžitě jí vyjely špičáky. Ozval se děsivý zvuk, když zaječela: „Co si to dovoluješ? Pochybovat o mé cti?!“ Energie v sále byla dusivá. Chytila jsem se za hrdlo.
Můj otec si stoupl před královnu a vyštěkl: „To stačí!“
Královna se zarazila, ale stále prskala. Nehty jí narostly do délky a vytvořily děsivě ostré drápy. A ten její výraz. Na to si nikdy nezvyknu!
„Eudoxio!“ Můj otec byl jen krok o toho, aby ji napadl. „Se svými hrozbami zacházíš příliš daleko!“
Královna se třásla zuřivostí a snažila se ovládnout. Karty se obrátily proti ní a teď hrozilo, že o svou kořist přijde. „Nebudu… nebudu trpět, aby byla v mém vlastním domě napadána má čest!“
Upíři kolem také vrčeli a soustředili se vlkům za zády. Všichni byli podráždění na nejvyšší míru.
„Eudoxio, nikoho neoblafneš,“ zavrčel otec. „Všem je nám jasné, že z důvodů, kterým ještě úplně nerozumím, se zajímáš o mou dceru. Ale buď ujištěna, že odteď se budu snažit ze všech sil přijít na to, co za tím vězí.“ V jeho očích se fialově zablýsklo. „Nemůžeš si mou dceru prostě jen tak odchytit, to si zapamatuj! Nikdy se jí nevzdám bez boje. Tentokrát jsme byli donuceni se s tebou dohodnout. Ale podmínky, které má dcera právě vyslovila, platí! A kromě toho najmeš deset mých vlků jako stráž,“ zasyčel, „a osobně se zaručíš za její bezpečí! Nepoddávej se iluzi, Eudoxio. Až se má dcera vrátí, aby splnila slib, který ti dala, bude už členem smečky a bude mít odpovídající ochranu.“
Oči královny znovu nabyly svůj stříbrný odstín. Ale špičáky měla pořád venku. „Pět,“ zavrčela s vyceněnými zuby.
Otec už chtěl odpovědět, když jsem do toho vstoupila já. „Pět! Souhlasím s pěti vlkodlaky, werliškou a čarodějnicí. Pokud tu jde o zakázku, pak tu chci mít své lidi,“ dodala jsem pro jistotu. „To je má poslední nabídka. Teď je to na vás.“
Královna se zamračeně obrátila směrem ke mně. Bílé špičáky na jejích rudých rtech vypadaly jako slonovinové nože.
„Dobře.“ Dříve než mohl kdokoliv z nás reagovat, doplula k pódiu. „Mí upíři se hned po západu slunce vydají na lov. Nejdříve zamíří do hor, aby zachytili Seleninu stopu. Pozítří večer je očekávej před svými dveřmi a buď připravená okamžitě vyrazit!“ Nechtěla jsem se Eudoxie ptát, odkud ví, kde jsou moje dveře.
„A teď prones svůj slib, malá vlčí holčičko!“ Rty se jí zkřivily do děsivého úsměvu. Zuby měla strašidelně dlouhé a špičaté a v jejích očích plál vztek.
Opravdu to dělám? ptala jsem se sama sebe. „Slibuji…“ Znovu jsem si zopakovala všechny podrobnosti, na kterých jsme se dohodly, a pro jistotu jsem dodala: „A pokud vaši upíři mého druha zabijí nebo se o to pokusí nějaký jiný upír, pozbývá můj slib platnosti. Místo toho, abych ho splnila, tak se vrátím, abych vás zabila.“ Poté, dřív než mohla něco říct, jsem pokračovala: „Toto slibuji na svou čest. Tento slib vyslovuji dobrovolně před Eudoxií, královnou upírů.“

Z výkřiků, které nás vyprovázely ven, jsem usoudila, že jsem si nevedla zase tak špatně.

16 komentářů:

  1. Perfektní !!! Děkuji mnohokrát za překlad a korekci další kapitolky !!!

    OdpovědětVymazat
  2. Strašně moc děkuji za překlad a korekturu další kapitoly. Už se moc těším na další.

    OdpovědětVymazat
  3. Skvělé díky moc za další kapitolu :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Vdaka za preklad a korekturu :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Super, ďakujem pekne za skvelý preklad a teším sa na pokračovanie

    OdpovědětVymazat
  6. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  7. Moc díky za nový překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Veľmi pekne ďakujem za skvelý preklad a korekciu. Spríjemnili ste mi deň. Už sa teším na pokračovanie. :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  10. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat