pondělí 15. února 2016

Plnokrevná - 22. kapitola 1/2

Uslyšela jsem ten zvuk ještě předtím, než jsem otevřela oči. Znělo to, jako když kovové nehty škrábou po tabuli. Ale tohle znělo mnohem děsivěji. Vlasy mi stály na hlavě dřív, než se můj mozek probudil naplno. První, co jsem opravdu vnímala, byla moje vlčice, která se choulila v koutku mé mysli a přitom vrčela.

Víš, kde to jsme?, zeptala jsem se jí, než jsem se odvážila konečně otevřít oči.
Cítila jsem nebezpečí. Nějaká moc mě tlačila dolů, tyranizovala mě pouhou svou existencí, milionem špičatých jehel mě bodala do kůže. Ležela jsem, jak jsem zjistila pohmatem, na tvrdém, drsném a chladném kameni. Zkusila jsem to ještě jednou: Co se děje? Víš, kde jsme?
A pak jsem to uslyšela znovu.
Škráb. Škráb. Škrááááb.
Moje vlčice k odpovědi nedostala příležitost. Ticho najednou přerušil ženský hlas. Byl jemný a způsoboval slabou ozvěnu. Krev mi varovně zabublala. „Vzbuď se, malé vlčátko! Už žádné hry. Mám dost čekání.“ Hlas se přibližoval.
Otevřela jsem oči. Nemělo smysl dělat, jako bych spala. Protože žena, která byla v místnosti se mnou, už dávno věděla, že jsem vzhůru. Naštvat ji mi nepřišlo jako dobrý nápad. Selenino kouzlo pominulo. Nevěděla jsem, jestli nad ním moje vlčice zvítězila nebo ne. Ale rozhodně jsem si nestěžovala.
Můj pohled se zvedl vzhůru ke stropu. Byla tam vysoká kopule, ve které byla zasazena barevná skleněná okna. Skrz sklo pronikalo slabé světlo a dodávalo kopuli prostor a hloubku. Skleněné výplně bohužel neukazovaly pěkné květiny nebo šťastné jednorožce. Místo toho tam byly celé krajiny s krutými, krvavými scénami: upíři, vyobrazení ve své nejhorší podobě, přesně v takové, jakou jsem krátce zahlédla u Valdova. Horda přímo nad mou hlavou se právě s radostí připravovala na podříznutí hrdel jejich lidské kořisti, tváře zkřivené, obklopené mořem krve, která stříkala na jejich ubohé oběti.
Jestli to nehřálo u srdce!
Očividně jsem se nacházela v nějaké upíří pevnosti. Pohled ven z okna mi nic bližšího neprozradil.
U mých nohou se něco pohnulo a tak jsem pomalu zvedla hlavu.
„Nejsi ani zdaleka tak působivá, jak jsem očekávala, malá vlčí holčičko.“ Hlas patřil k tváři s dokonalou pletí a hodil se k ní. Rysy tváře byly perfektně vykresleny. Obličeji vévodily vysoké, výrazné lícní kosti a pár velkých oříškově hnědých očí. Ty byly orámovány silnou černou linkou. Tvář nebyla jen bledá; pleť vypadala jako bílý porcelán. O to víc na ní vynikaly rudé rty. Vlasy měla tak světlé, že to vypadalo, jako by neměly žádnou barvu, byly vyčesány do složitého účesu z kudrlinek. Barva vlasů a účes způsobovaly, že žena vypadala starší než zbytek těla, který ukazoval na věk něco kolem dvaceti. Na sobě měla překrásné šedé hedvábné šaty, tak jemně utkané, že se ve slabém osvětlení leskly jako tekuté stříbro. Jak se ke mně blížila, plášť, který byl ze stejného třpytivého materiálu, vlál za ní.
Královna upírů.
Když se krok za krokem blížila, jedním nehtem přejela po kamenném oltáři, na kterém jsem ležela.
Škráááb.
„Oh, je mi líto, že jsem vás zklamala.“ Zvedla jsem se na lokty. Byla jsem vděčná za to, že jsem nebyla svázaná fyzicky. Ale došlo mi, že něco takového nebylo v přítomnosti upíří královny se vší její mocí nutné. Aura moci naplňovala místnost jako bouřková mračna. Proč tu ženu zajímalo, jestli jsem působivá nebo ne? V očích upírů nebyl žádný měnič působivý, proč bych tedy měla být já? Mohlo mi to být jedno. Všechno, co teď bylo důležité, bylo dostat se rychle odtud, a to pokud možná v jednom kuse s nepoškozenou kůží a se všemi svými životně důležitými tělními tekutinami.
Oltář, na kterém jsem ležela, se nacházel v luxusně zařízené síni, srovnatelné s trůnním sálem v nějakém zámku – včetně zvýšeného pódia, v jehož středu stál královsky vypadající kus nábytku.
Jedinými dalšími lidmi v místnosti byly dvě zahalené postavy po stranách obrovských a precizně zdobených dveří.
Jak to tak vypadalo, byla mi právě udělena soukromá audience u upíří královny.
Pár kroků přede mnou se zastavila a čekala, hlavu lehce nakloněnou na stranu. Na tváři se neobjevil žádný výraz.
Neměla jsem ani ponětí, co se ode mě očekává. Takže jsem se vytáhla do sedu. Když jsem seděla, na okamžik jsem jí pohlédla do očí a schytala energický úder, který byl tak silný, že jsem zabořila nehty do kamene pode mnou a zanechala tam malé měsíčkovité rýhy.
Moje vlčice vydávala neklidné zvuky, jaké jsem od ní ještě nikdy neslyšela. Klid. Nebudeme panikařit! Místo, aby mi odpověděla, praštila mě malou vlnou adrenalinu. Adrenalin proudil mými žilami, uklidnil mě, ale nestačil, aby uvedl cokoliv do chodu. Skvělé! Ale teď se uklidníme, nebo se ven nikdy nedostaneme! Nejsme svázané a kromě nás tu nikdo není. Především tu není ten strašný Valdov. Kdyby si nás chtěli dát k snídani, tak bychom teď byly v jejich vězení a vysáté dosucha. Jedno bylo jasné: Na takovém místě jako bylo tohle, muselo být i vězení.
„Valdov byl blázen, když tě sem přivedl,“ vybafla upíří královna, která si mě stále ještě přeměřovala pohrdavým pohledem. Připadala jsem si jako pod upířím mikroskopem.
Co? „No, na nás dělal dojem,“ odvětila jsem sladce, „že jen plní vaše rozkazy.“
„Blázen!“ zakrákala, prudce se otočila a vystoupala po schodech na pódium ke svému zlatému trůnu. Tam elegantním pohybem odhodila svůj plášť dozadu a sedla si. Seděla tam se zamračeným výrazem a její nádherný obličej kazily vrásky.
Hmm. Místo, abych přihlížela jejímu dumání, spustila jsem nohy dolů a posunula jsem se na okraj oltáře. Tam jsem zakývala svými nahými prsty a podívala se na svoje špinavé, roztrhané oblečení, které ještě stále extrémně páchlo po síře a potu.
Perfektní zosobnění drsné hrdinky.
Neměla jsem ponětí, co po mě královna chce. Ale kromě nepředstavitelné moci jsem necítila nic, co by poukazovalo na bezprostřední nebezpečí. To, že byla naštvaná na Valdova, byla pro mě určitě výhoda, i když jsem netušila jaká. Někdo jako Valdov dělal to, co se mu řeklo. Vždycky. Rozhodla jsem se, že se zkusím zeptat: „Jestli Valdov konal proti vašim rozkazům, proč tu teda jsem?“ zjišťovala jsem.
Královna přimhouřila oči jako jestřáb. V hloubce těch očí se blýskal bílý plamen. Zprudka se postavila a vykročila. Krátce před schody dolů z pódia se zastavila a shlížela na mě. Instinktivně jsem se odtáhla.
„Nevyzývej mě, malá vlčí holčičko. Nejsem někdo, s kým by sis mohla zahrávat. Jestli mě budeš provokovat, tak ti slibuji, že tě potrestám. Jsi tady, protože si to tak přeji a to stačí!“ Povýšeně mávla rukou. Upíři měli očividně zálibu v rozmáchlých gestech.
Vždyť jsi právě řekla, že Valdov je blázen, když mě sem přivedl! Místo toho jsem řekla: „Nechci si s vámi zahrávat, ehm… královno.“ Jak ji mám, k čertu, vůbec oslovovat? „Jen se pokouším pochopit, proč nově proměněný vlk vzbuzuje u vás takový zájem. Normálně bych za takovou pozornost ani nestála. Pokud to, co vím o vašem druhu, je pravda, tak byste o mně ani neměla vědět. Nepatří mezi zvyky naší komunity plést se do záležitostí těch druhých.“
Odpovědí mi byl chladný smích: „Ty, malá vlčí holčičko, jsi má záležitost.“ Sešla schody z pódia. „Mí věrní sluhové tě sledovali už od tvého nevhodně načasovaného narození.“ Tak dlouho už mi byli upíři v patách? Zasmála se. „Co? Myslela sis, že by tě tvůj otec mohl před námi skrýt? Zatajit nám narození vlčice? Nikdy!“
Eudoxiiny oči nebezpečně plály, měnily barvu z čistého stříbra na černou a nazpátek. Pár kroků ode mě se zastavila a sepnula ruce před svým tělem jako vychovaná školačka. Dokonce by i tak mohla působit věrohodně, kdyby mi nebyla jasná jedna věc: Mohla by mi zlomit vaz pouhým svým ukazováčkem ještě dřív, než bych měla čas si kýchnout.
„Co tím myslíte ‚nevhodně načasované‘?“ zeptala jsem se. „Nevěděla jsem, že je pro narození ženského vlkodlaka i nějaký vhodný čas.“
Naklonila hlavu a pozorně mě sledovala. Stísněně jsem přenesla váhu. Neměla jsem ráda, když na mě tak upřeně zírala; nahánělo mi to hrůzu. Poté Eudoxia naklonila hlavu na stranu jako pták, který naslouchá červíčkovi, stejně jako to dělal Valdov. Upíři byli absolutně nejděsivější. Jakýkoliv jejich pohyb byl nepřirozený. Královna se v žádném případě nemohla odvážit jít ven do světa. Na to měla v sobě příliš málo lidského.
Najednou zvedla hlavu a na její perfektní rty se vplížil zákeřný úsměv. „Ty nevíš, co jsi, že malá vlčí holčičko?“
„Nemám ponětí, o čem mluvíte,“ odpověděla jsem. „Co myslíte tím, že nevím, co jsem? Jsem jediná žena v dosud výhradně mužském druhu – anomálie, která je zdrojem sporu.“ Fialové oči jsem vynechala, stejně tak i lycanské schopnosti a telepatickou komunikaci s mým bratrem. O tom by neměla královna nic vědět a tak by to taky mělo zůstat.
Špičáky měla zasunuté, protože když nadšením otevřela ústa, uviděla jsem dvě řady pěkných, pravidelných zubů. „Nepovažovala jsem za možné, že si svého stavu… jak bych to řekla… nejsi vědoma.“ Posměšně zatleskala rukama a odkráčela k jednomu z obrovských obrazů na stěně s mučící scénou. Rozkošné. „To je opravdu zajímavé. A enormně to mění situaci!“
Děsivá radost v jejím hlase se mi vůbec, ale vůbec nelíbila a mojí vlčici zrovna tak. Co se to tu děje? Ty víš, o čem to mluví? Moje vlčice rozrušeně přecházela sem a tam, naježila srst za krkem a stále tiše vrčela. Tím mi v podstatě dávala najevo, že teď není na takový důvěrný rozhovor správný okamžik. Podřídila jsem se.
Že o mně upíří královna ví víc než já sama, bylo, mírně řečeno, znepokojující. Vlastně spíš na posrání. Byla jsem vůči ní v nevýhodě. „Obávám se, že jsem trochu ztracená. Mohla byste možná…“ začala jsem.
„Přicházejí.“ Její hlava sebou trhla směrem ke dveřím. Objevily se dvě zahalené postavy a vydaly se k ní.
„Kdo přichází?“ Jak dlouho jsem vůbec byla mimo? Rozhlédla jsem se, ale nikde jsem nenašla nic, co by mi ukázalo, kolik času uběhlo.
„Nemám zájem začít válku proti tvému… druhu.“ Ohrnula rty. „Ale jsem přesvědčená, malá vlčí holčičko, že se znovu setkáme, a že by se to mohlo stát už velmi brzy.“
Můj druh? Vnímala jsem rozruch před sálem. Srdce mi bušilo rychleji. Potřebovala jsem vteřinu, než poslední dílek skládačky, týkající se mého únosu, zapadl na své místo. Valdov nepochopil rozkaz své královny špatně. Pouze se mu do cesty postavil jeden naštvaný Alfa vlkodlak. Kdyby se neobjevil můj otec, tak už bych byla touhle dobou přivázaná někde v kobce a sloužila jako přesnídávka.
Byla jsem unavená a docela naštvaná. Moje smečka vytáhla do války, byla jsem lovená a unesená upíry. Vysoce organizovaná skupina odpadlých vlkodlaků vypracovalo plán na mou vraždu; zlá Selena zneškodnila mého nového druha, po kterém mé tělo momentálně toužilo ze všeho nejvíc. A ještě ke všemu to vypadalo, že jsem přesně to, čeho se všichni celou dobu obávali: konec světa takového, jaký jej známe.
Nechtěla jsem s tím mít nic společného.
Chodbami se ozývalo volání a každou sekundou se přibližovalo. Podívala jsem se na královnu, která naslouchala zvukům z venku a očividně se připravovala na vlkodlaky, až jí rozrazí dveře. Na mě buďto zapomněla, nebo už jsem jí dál nestála za pozornost, jedno nebo druhé.
Když jsem znovu promluvila, zněl můj hlas spíš jako vrčení, které nás obě překvapilo. „Hej, královno!“ Trhla hlavou mým směrem. „Pokud se nemýlím, tak příchod mého otce narušil váš plán, jak hodit vinu za moje ‚zmizení‘ na vlky Nového Řádu – nebo jak se ti zrádci jmenují, co?“
Eudoxia přimhouřila oči.
„Nebyl to váš plán? Vsadím se, že jste spotřebovala obrovské množství trpělivosti, abyste využila strachu pár pečlivě vybraných vlků, aby dali dohromady tuto ‚alianci‘. Ale vlastně to není žádná ‚aliance‘, že ano? Je to jen loutkové divadélko a za nitky jste celou dobu tahala vy!“
„Čarodějnice si přišla pro tvého milence!“ zasyčela Eudoxia a tou větou mě zasáhla zcela nepřipravenou. Poté jsem se zděšením sledovala, jak se jí rysy pomalu mění. Bez varování mě udeřila takovou silou, že jsem měla pocit, jako by se mi do prsou zabořil šíp. Okamžitě jsem se složila, objala se pažemi a lapala po dechu.
Zatraceně, ta má ale páru.
„Ty ubohá malá holčičko,“ štěkla po mně. „Strkáš nos do věcí, po kterých ti nic není. Jak se opovažuješ klást mi otázky! Já dovoluji tobě – slabému měniči – abys tady seděla a dýchala, protože to tak chci. Měla bys padnout na kolena, abys mě uctila. Ty tvé drzosti už nebudu dál trpět a určitě ti nebudu vysvětlovat své jednání!“
Nezbylo mi nic jiného, než se držet za žebra a lapat po dechu, když v tom se dveře rozlétly dokořán. Do sálu vtrhnul můj otec, k mé úlevě následován Jamesem a Tylerem a asi patnáctkou dalších vlků, které jsem neznala. Všichni byli ve své lidské podobě.

„Eudoxio,“ zavrčel můj otec, když vyrazil směrem k ní. Jeho vlci se rozmístili kolem něj. 

19 komentářů:

  1. Moc děkuji za novou kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad, to zvláštní situace, to by mě zajímalo o co jde

    OdpovědětVymazat
  3. Ďakujem za ďalšiu kapitolu

    OdpovědětVymazat
  4. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  5. Mockrát děkuji za další překlad a korekturu. Takovou radost mám, že se v této knize pokračuje.

    OdpovědětVymazat
  6. Aj ja som zvedavá čím to je, že je tak pre všetkých zaujímavá ??? vdaka za preklad a teším sa na pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Super dakujem za dalsiu kapitolu!!

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc za překlad a korekci !!!

    OdpovědětVymazat
  9. Veľmi pekne ďakujem za preklad a korekciu! Mám radosť, že sa pokračuje v príbehu. :-)

    OdpovědětVymazat
  10. Skvělé, díky moc za další pokračování a jsem ráda, že se našel někdo, kdo nejen dokončí tento překlad, ale i snad bude pokračovat v dalším knize. Moc děkuji!!

    OdpovědětVymazat
  11. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat