neděle 7. února 2016

Ohnivý král - 11. kapitola 2/2


Zdravím,
děkujeme za všechny ohlasy a především komentáře, které velmi rádi pročítáme.
Už dlouho diskutujeme o tom, že bychom vám zveřejnili i komentáře, které si k textu píšeme, protože nám přijde, že to je ta nejzábavnější část na tom našem překládání. (naše „poznámky“ jsou v závorkách) Navíc tentokrát jsme narazili na dilema, které se nám tentokrát dlouhou a pečlivou diskuzí nepodařilo vyřešit. Proto se s ním v závěru kapitoly obracíme na vás :)

Kikulka & WASPS
 

Dalšího rána se Katiyana vzbudila dříve, než vyšlo slunce. Nejistota jí nedovolila spát. Musela sebrat veškerou odvahu, aby opustila les a zůstala v paláci Slunečního krále. Teď to musela opustit i zde a jet na nové neznámé místo. I když králi důvěřovala, necítila se příliš bezpečně.
Po tom, co se princezna oblékla, Alma přinesla snídani v podobě nějakého ovoce a čerstvého pečiva. Katiyaně se tak stáhl žaludek, že při pohledu na jídlo se jí udělalo zle. „Něco sněz,“ zavolala na ni Alma, když vyběhla se zavazadly z pokoje.
Princezna se znovu podívala na talíř a zasténala. Teď do sebe rozhodně nic nedostane. Byla moc vyklepaná na to, aby lozila po střechách, takže se vykradla z pokoje, utíkala dolů po schodech a vyběhla předními dveřmi ven. Vzduch byl chladný, lehký vánek jí osušil zpocené čelo. Ruce se jí třásly. Snažila se zklidnit hlubokým nádechem a výdechem.
Služebnictvo mezitím připravilo tmavý kočár tažený párem vraníků. Lian vyšel ze dveří prohledávaje každý kout, zda ji nezahlédne. Spadl mu kámen ze srdce, když ji uviděl.
„Myslel jsem si, že sis to rozmyslela a utekla,“ řekla. Z toho, jak to řekl, nemohla určit, zda to myslí vážně nebo ne.
Tu poznámku nakonec ignorovala a zkoumala celý proces připravování kočár. „Musíme jet celou cestu, že?“
„Ledaže bys to raději šla pěšky,“ odpověděl. Střelila po něm pohledem a překvapilo ji, že jeho oči jsou klidné.
„To se tam všichni vejdeme?“ zeptala se a otočila se zpět k té věci. Bylo to velké, tmavé, skoro černé. Zdobení bylo patrně kovové a součástí toho byly tlusté sametové záclony. Připomínalo jí to rakev, jako by byla na cestě do hrobu. Nevěděla, co macecha udělá, až zjistí, že je naživu. Patrně to nic dobrého nebude. A patrně nebude trvat dlouho, než se to dozví.
Teplá ruka vklouzla na její rameno, ona vyskočila a prudce se otočila, aby čelila svému útočníkovi.
Lian zamrzl, ruce v gestu „vzdávám se“. Oči doširoka otevřené a byl celý znepokojený tímto sledem událostí. „Jen klid, Pralesničko. Mluvil jsem na tebe, neslyšela jsi mě?“
Srdce, které chvilku vypadalo, že jí vyskočí z hrudi, se pomalinku uklidňovalo, jak se párkrát zhluboka nadechla. „Ne.“
„Ptal jsem se na tvou averzi vůči mému kočáru,“ řekl a stále se mračil.
Katiyana se kousla do rtu. Nechtěla, aby se zlobil, avšak mu nechtěla lhát - stejně by se naštval, když by mu neřekla pravdu.
Když zaznamenal její vnitřní dilema, znovu promluvil. „Taky se mi moc nelíbí. Ale nebude nám takové horko. Tmavá barva a tlusté závěsy pohltí teplo, tím pádem se vzduch v kočáru tolik neoteplí. My pojedeme tímto, pro Almu a zavazadla (to zní hrozně: D Alma je asi taky nějaký typ zavazadla…) mám připravený jiný.“
Kývla na souhlas a s hlubokým povzdechem vlezla do kočáru. Lian si vzdychl. Katiyana vystrčila hlavu ven a viděla ho, jak se chytil za hlavu. „Prosím tě, odedneška počkej na lokaje nebo na mě, aby ti pomohli nastoupit.“
Uražená Katiyana přimhouřila oči a vyštěkla: „Nepotřebuju pomoc. Zvládnu se dostat dovnitř sama.“
„To vidím, Pralesničko,“ řekl unaveně. „Ale každá žena s dobrými mravy by přijala pomoc při nastupování i vystupování, aby zabránila ponížení.“
„A to má znamenat jako co?“ zeptala se a usadila se na pořádně vypolstrovanou lavici. Byla sice strašně ošklivá, ale neskutečně pohodlná.
„To znamená, že jakákoli řádná dáma by raději přijala pomoc, než aby upadla, zamotala se do svých šatů a odhalila místa, která by neměla být viděna.“ (jako třeba kotníček :D)
Kočár se naklonil, jak začal šplhat nahoru. Dveře zavrzaly, když se vytáhl nahoru. Katiyana na chvilku zauvažovala, jestli se vůbec vtěsná do těch malinkatých dvířek, ale než o tom mohla hlouběji popřemýšlet, už byl vevnitř a usadil se na lavici naproti ní, až se jejich kolena dotýkala.
V ústech měla neobvykle sucho, musela polknout, aby mohla odpovědět. „Nejsem tak nemotorná a kromě toho, pod sukní mám kalhoty, ale to ty dobře víš.“
Povytáhl obočí a princezna cítila, jak rudla. „To není to, co jsem měla na mysli,“ zamumlala, zkřížila ruce na prsou a zabořila se hlouběji do sedačky.
Lian si odkašlat a přejel jí kritickým pohledem. „Co je? Teď se ti pro změnu nelíbí, jak sedím?“ řekla se zaťatými zuby.
Kočár se rozjel a vhodil nepřipravenou Katiyanu ze sedačky přímo králi do klína. Byla jednou z těch, co byly schopny elegantně spadnout ze stromu (popřípadě seskočit), ale tohle byl pocit, jako by jí vzali půdu pod nohama, přičemž jí ji vrátili ve chvíli, kdy tvrdě dopadla na zem. Její tvář byla přitisknuta ke králově hrudi, takže mohla cítit jeho smích dřív, než ho uslyšela.
Snažila se z něho slézt, zatímco se chechtal na celé kolo. Ramena se mu třásla, oči slzely, jak se smál. Ohromená jeho nečekaným veselím, seděla mu na klíně jako přikovaná, svírajíc jeho košili, aby se udržela na místě v tom úděsném „vozítku“.
„Proč se mi směješ?“ zeptala se.
Lian si otřel slzy z očí a konečně sklonil hlavu. Jeho tvář byla opět blízko té její. Její tmavé oči se hněvem zúžily a král měl co dělat, aby se znovu nerozesmál. „Jsem zvyklý, že jsi tak sebejistá. Kdybych věděl, že tě vykolejí něco takové jako je kočár, vzal bych tě na projížďku už dávno.“
Katiyana byla rudá, ale když si uvědomila, v jaké pozici se nachází na králově klíně a svírá jeho košili, byla si jistá, že by na jejím obličeji usmažili vajíčka. Naštvaná, pustila jeho košili a chvatně se chtěla přesunout zpět na svoji sedačku.
Lian zasténal, zatímco její koleno narazilo na jeho slabiny. Katiyana se jen usmála. Neměl se jí smát.
„Opatrně, Pralesničko. Musím být schopen v budoucnosti zplodit dědice.“
Katiyana nevrle posunula svou sukni. „Hodně štěstí s tím tvým otravným ksichtem a otřesným šatníkem. A přestaň mi tak říkat.“
Zlotřilý úsměv se vrátila. „A jak ti mám říkat? Princezno?“
„Jedině, když ti budu moc říkat Ohnivý král (já bych knížku raději pojmenovala Horká hlava, nebo tak nějak. Ohnivý král… To nezní vůbec vtipně – hlasuji pro Horkou hlavu),“ odsekla a okamžitě litovala svých slov. S obavami sledovala, kdy jeho oči začnou tmavnout, ale k jejímu překvapení se nic nestalo.
„Ohnivý král? Jsem Sluneční král,“ prohlásil zmateně. (A to je důvod, proč Češi upravují název knihy… Achich jo…)
Nadšená, že má konečně navrch, neobtěžovala se skrýt úšklebek. „Vypadá to, že „Pralesnička“ ví o králově přezdívce dřív, než on sám.“
Lian si upravil košili. „Tak to mi vysvětli,“ požadoval.
„Tvůj temperament.“
„Jsem vášnivý ohledně věcí, v které věřím,“ tvrdil.
„Ztrácíš nervy při sebemenší provokaci.“
K její spokojenosti, zaťal zuby a prsty zabořil do nebohé sedačky pod sebou.
„Vidíš. Teď ses bezdůvodně naštval.“
To množství úsilí, které věnoval tomu, aby se zklidnil, bylo očividně. Zhluboka se nadechl, pustil sedačku a protáhl se. „Ty pokoušíš trpělivost i těch nejtrpělivějších mužů v zemi, princezno,“ řekl se stále zaťatými zuby.
„Nejsi ani trpělivý, natož nejtrpělivější. A neříkej mi princezno.“
Ve stejném okamžiku se od sebe odvrátili a každý se zahleděl z jednoho okýnka. Navzdory vlastnímu rozhořčení pozorovala plynoucí krajinu se zaujetím.
Louky střídaly zlatavá pole, která se táhla až k obzoru. Nikdy neviděla tak otevřenou krajinu, zvědavost a zoufalství v ní bojovaly o nadvládu. Od chvíle, co ji Cidra našla, nikdy se od dívek tak daleko nevzdálila. Podzim byl na spadnutí a brzo po něm přijde zima. Napadlo ji, jestli už mají připravené zásoby.
Král si odkašlal, napřímil se na sedadle a tím způsobil, že se otřeli o sebe koleny.
„Jednoho dne, patrně to bude brzy,“ řekl tiše a naprosto vyrovnaně,„ti budu říkat královno. Každý tě bude oslovovat královno. Ale musím se pořád ptát sám sebe, znovu a znovu, jsi na to připravená? Vím, že jsi strávila polovinu života ukrýváním, ale je to jako by sis nepamatovala, co bylo před tím. Byla jsi princeznou, tvůj otec byl silný a moudrý vládce. To si nic nepamatuješ? Nejsou v tvé hlavě žádné vzpomínky, co by ti pomohly přijmout etiketu?“
Na světě byla jediná věc, kterou Katiyana nenáviděla ze všeho nejvíc a to, jak nečekaně ji mohl smutek přemoci. Jednu chvíli zahradničila, byla šťastná anebo se s někým hádala a najednou… ten starý smutek trhající její srdce na kousky, o kterém si myslela, že se nadobro vytratil, byl zpět v plné síle.
Lian s hrůzou sledoval, jak se jí zkrabatil obličej a začala se jí třást brada. Chtěl ji uklidnit, ale rychle se stáhl, když sebou trhla.
Přitáhla si nohy k hrudi a tím skryla svou tvář do šatů. Kočár se kolébal ze strany na stranu, čím se stupňovalo její zoufalství a nevolnost. Věděl, že král už neočekává její odpověď, ale ona tam stále byla, měla ji na jazyku, jen ji vypustit ven.
„Vzpomínám si,“ vypadlo z ní nakonec nakřáplým hlasem. „Ale v mé minulosti nebyly žádné hodiny etikety, natož lekce nazvaná „Jak sedí správná dáma“. Pamatuji si, teda ne úplně, jak jsem přišla o matku. Jasněji si vzpomínám na to, jak jsem málem ztratila i otce, když se utápěl v zármutku. Sice se odtamtud dostal, ale já během toho byla sama. Trávila jsem čas s Harmenem, když už jsem tu samotu nemohla vystát. Pamatuju si, jak můj otec znovu ožil s vidinou, že naše rodina bude opět kompletní. Vzpomínám si, jak jsem čekala na Sulu a doufala nebo spíš snila o tom, že když přijede, bude všechno zase v pořádku.“
Lianovy oči byly tmavé, přesně jak očekávala.
„Můj otec se do ní zamiloval v okamžiku, kdy ji uviděl. Myslela jsem si, že ona mi bude matkou, jakou jsem vždy chtěla.“ Žaludek se jí obrátil při dalším přiznání. „Vypadala jako já. Prý jsme byly vzdálené sestřenice, nebo tak něco. Věděl jsi to? Byly jsme rodina ještě před tím, než si ji otec vzal.“
Její brada se opět zachvěla, ale král se ani nepohnul, aby ji uklidnil.
„Myslela jsem si, že si okamžitě padneme do oka, zaplníme prázdnotu v našich životech. Ale ona se rozhodla, že tomu tak nebude. Nikdy jsem o ní nepřemýšlela zle, ne až donedávna.  Ale ona byla vždy chladná, přísná, vždycky sama.“
Bolestné vzpomínky ji zaplavily. „Chceš, abych byla královnou? Chceš, abych byla dokonalá, jako vystřižená z učebnice etikety? Taková, jaká by správná královna měla být? Ale jak můžu? Nikdy jsem se to neučila. Můžeš se na můj čas strávený mimo zámek dívat, jako že jsem nedělala nic jiného, než lovila housenky a žila jako barbar. Avšak tak to nebylo. Tehdy to bylo jednou jedinkrát, kdy mi ukázali, jak přežít, jak být silná. Mezi přáteli, které jsem potkala, jsem se naučila žít, smát se a milovat. Ukázali mi, co je to trpělivost a odpuštění.“ Slzy ji tekly proudem, jak vzpomínala. „Neměli ten luxus, ten čas, aby mě naučili manýrům. Sula a můj otec tyto možnosti měli, ale rozhodli se, že je nevyužijí. Tak mi teď řekni, co je důležitější, žít nebo přežít?“
Lian si dával pozor, aby ji nevylekal. Od princezny, která byla klíčem k jeho pomstě, nečekal takový příval emocí. Přes jeho očima se změnila z prostořekého děcka na ženu plnou žalu a to během okamžiku. Zlobil se na Sulu, že jí všechno tohle způsobila. Když ji tam však viděl, jak se choulí přidržujíc si kolena stále blíž k hrudi, veškerá zlost ho přešla. Tmavé vlasy skryly její krásnou tvář. Nemusel jí vidět, neboť věděl, že stále plakala.
Ujeli dlouhou cestu, než král sesbíral odvahu, aby k ní promluvil. „Je mi to líto.“
„Není zde důvod, abys něčeho litoval,“ zachraptěla, jak jí z toho pláče vyschlo v krku.
„Možná ano, možná ne. Ale lituji toho, že jsem tě rozrušil. Jsi vždycky tak silná, nevěděl jsem, že i to má své meze.“
Vyprskla smíchy tak hlasitě, jak by to žádná dáma ve společnosti nikdy neudělala. „Stýská se mi po Cidře. Vždycky byla mnohem statečnější a silnější než já.“
„Kdo je Cidra?“ zeptal se hlasem překypujícím zvědavostí.
Zavřela oči a Lianovi bylo jasné, že opět překročil hranici.
„Není mi dobře,“ řekla, než začala otvírat dveře.
Král stihl zabouchat na strop kočáru, aby zastavili, předtím než se jí podařilo dostat se ven. Přesto však klopýtla a její tvář se setkala se studenou, mokrou trávou. Chtěla se zvednout, ale musela se opět předklonit, neboť hrozilo, že se pozvrací. Dávila se, ale nemohla dostat, to, co ji v žaludku tak tížilo, ven.
Kočár za ní zaskřípal, jak Lian vyskočil ven. Katiyana se napjala, jak ucítila teplou dlaň hladící ji po zádech. Myslela si, že té slabé chvilky využije a bude si z ní dělat legraci, ale on tam jen stál a čekal.
Nakonec se jí podařilo bez pomoci vstát. Když se soukala do kočáru, Lian se ji ani nesnažil vnutit pomoc. Ale když za ní vklouzl do kočáru, sedl si vedle ní, omotal jí ruku kolem ramen a přitáhl ji k sobě.
„Máme před sebou dlouhou cestu. Měla by sis odpočinout,“ řekl a opřel si bradu o její hlavu.
Chtěla se od něj odtáhnout a sednout si na protější sedačku, ale když ucítila, jak se dal kočár znovu do pohybu, žaludek jí zase začal dělat kotrmelce. Poraženě se smířila s tím, že král aspoň hřeje a modlila se, aby její nevolnost brzy skončila. Navíc král byl silný a dokázal ji udržet v bezpečí v tomto nevyzpytatelném voze lépe, než by to zvládla ona sama. S tímto závěrem upadla do neklidného spánku.
Lian vydechl, když se uvolnila natolik, že si troufal říct, že konečně usnula. Nečekal, že jejich rozhovor se bude ubírat tímto směrem a uvolní to takovou vášeň a emoce. Občas mu připomínala nějaké divoké zvíře z lesů.
Jeli tak celé hodiny, on ztracený ve svých zachmuřených myšlenkách, ona ztracená ve svých smutných snech. Ale i přesto se od něj neodtáhla a ani on nesundal ruku z jejích ramen.
Když koně zpomalili, zavrtěla se a protáhla se. Zadržel dech, když se rozhlížela po kočáře. Pohlédla na něj tmavá ještě rozespalá kukadla. „Ještě štěstí, že je jízda u konce,“ zamumlala.
„Ne tak docela,“ řekl omluvně. „Jenom jsme zastavili, aby si koně odpočali. Pojedeme ještě celou noc a do cíle bychom měli dorazit někdy v průběhu zítřka. Navrhuji, aby sis šla protáhnout nohy. Je to skvělá šance, jak opustit tento příšerný dopravní prostředek, nebo ne?“
K jeho překvapení přijala ten návrh s nadšením, dokonce ho nechala vystoupit jako prvního a nechala si pomoci, když vylézala z kočáru. „Obávám se, že se nevrátím do té strašlivé rakve,“ prohlásila, jak vstoupila na pevnou zem.
Zastavili na okraji cesty. Katiyana zaklonila hlavu, aby si užila ten pohled na modré nebe.
Alma k ní přistoupila. „Na co se díváte?“
„Na nic, na všechno.“
Nepřekvapená tím bizarním vyjádřením se zeptala. „Líbí se vám cestování?“
Katiyana se otočila. „Zbláznila ses? Ale tohle je ten nejhorší možný způsob cestování. Každou chvíli se mi zvedal žaludek.“
Alma se usmála. „Říkala jsem si, proč jsme zastavili dřív. Kdysi se mi stávalo to samé.“
„Co jsi udělala pro to, aby to bylo lepší?“ zeptala se Katiyana a doufala v nějakou dobrou radu.
„Není tu nic, co byste pro to mohla udělat,“ odvětila s pokrčením ramen.

Poprvé a nejspíš naposledy jste text viděli, jak ho vidíme my (ještě tam míváme sporné pasáže označené červené, ale řekla bych, že tohle by vám čtenářům připadalo jako obzvlášť rušivý element, tak jsme ho vynechali).
Naše dilema se týká označení Ohnivého krále. Vymyšlená alternativa je král Horká hlava, který více evokuje význam Ohnivého krále v češtině. Není to doslovný překlad, ale…


Co se vám líbí víc? Čím víc se vás vyjádří, tím víc nám usnadníte zásadní rozhodování v knize.

21 komentářů:

  1. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad a ponechala bych označení "Ohnivý král" :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad,netrpělivě sem vyhlížela pokračování a teď budu vyhlížet další��
    Já bych zůstala u Ohnivého krále

    OdpovědětVymazat
  4. Moc díky za překlad :D
    Jo, král Horká hlava je v češtině přesnější vyjádření. Myslím, že proč se kniha jmenuje Ohnivý král bylo jasné od prvního setkání s Lianem :D A mě se víc líbí spojení Ohnivý král Zní mi to líp než Horká hlava.
    Ale vzhledem k tomu, že právě píšu závěrečnou práci, jejíž teoretická část se týká překladu knih z cizího jazyka, tak vím, že tohle rozhodnutí závisí na překladateli, jak se rozhodne jména a místa překládat. Takže ať se rozhodnete pro cokoliv, je to v pohodě, měli byste s tím být spokojení vy.

    OdpovědětVymazat
  5. Tieto zvýraznené pásaže ala "dúha" a k tomu všemožné komentáre sú niekedy skutočne vtipnejšie ako samotný obsah knihy :D Poznám... ;) Annika

    OdpovědětVymazat
  6. :D Horká hlava.. to sedí.. :D vůbec by mi nevadilo kdyby se Vaše komentíky k překladu zveřejňovaly taky je to pak ještě o neco vtipnější.. :D Děkuji Vám za překlad a korekci :) ❤

    OdpovědětVymazat
  7. Srdečná vďaka za preklad i korektúrku... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc za další pokračování a já jsem pro Ohnivého krále, ohnivý v jiném smyslu horký, výbušný, myslím, že je to pouze na vašem zvážení. Nehledě k tomu, že ani vydavatelství pokud se něco překládá, tak se striktně nedrží mnohdy originálního názvu. :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Úžasný překlad :* dakujem a krajsie znie Ohnivý král

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji za překlad a také bych zůstala u Ohnivého krále.

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuju za překlad a já bych taky nechala označení Ohnivý král.

    OdpovědětVymazat
  12. Tiez by som nechala Ohniveho krala. Dakujem za preklad.

    OdpovědětVymazat
  13. Děkuji moc za překlad.Zůstala bych u Ohnivého krále. Petra

    OdpovědětVymazat
  14. Dekuji za překlad ,ja jsem pro horkou hlavu.přijde mi to legrační než ohnivý král,

    OdpovědětVymazat
  15. díki a nechala by som Ohnivého krále. Myslím, že vo výrazoch Ohnivý a Slunečný je "horkost" a horká hlava vyplýva z deja nie? :) Kata

    OdpovědětVymazat
  16. Nemyslím si, že to je kniha, která by měla být nějak komická... a takové označení by se hodilo spíš do parodie než do pohádky. Plus to pěkně ladí k předchozímu dílu :)

    Navíc, když by tam byla "horká hlava" tak moc nedává smysl celý dialog... proč by ji opravoval na Slunečního krále z horké hlavy? :)

    OdpovědětVymazat
  17. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat