sobota 20. února 2016

Dotek moci - 8. kapitola 3/3


Někdo mi zatřásl ramenem. Probudila jsem se. Nade mnou se skláněl Kerrick. Díky něčemu se mračil. Za ním postávala Melina. Zakryla si ústa rukou, zírala na mě s doširoka otevřenýma očima, když si dala dvě a dvě dohromady. Ona se cítila skvěle a já měla na tváři modřiny. Uvažovala jsem, jestli mě Melina nebo další dívky udají, ale neměla jsem energii nad tím přemýšlet.

„Za chvíli tady budou moji muži,“ řekl Kerrick a narovnal se.
„Máš na mysli ty, kterým jsi přikázal, aby zůstali v hostinci?“ zeptala jsem se a snažila se potlačit úsměv.
„Ano. Vedou sem Mámu a půlku stráží z města. Quain nás stopuje – což by nemělo být možné.“ Nespokojeně se podíval ke dveřím. „Učil jsem jej příliš dobře. Buď to, nebo je Quainnapůl orel.“
„Orel holohlavý[1]?“ zavtipkovala jsem.
Kerrick doopravdy usmál. Bylo dobře, že jsem stále ležela, jinak bych zřejmě omdlela překvapením. Úsměv zmizel, když si mě dál prohlížel.
„Budeš moci cestovat?“ zeptal se.
„Ano.“
„Dobře.“ Přešel ke dveřím a odemkl. S rukou na klice se zastavil a pohlédl na mě. „Moji muži nikdy neuposlechli rozkaz, dokud jsme tě nenašli.
I když jeho poznámka měla být stížností, řekla jsem: „Děkuji,“ jen abych jej pozlobila.
Fungovalo to. Rozhodl se počkat na své muže venku. Otevřenými dveřmi proudilo dovnitř sluneční světlo. Zamrkala jsem nad tak intenzivním jasem. Už bylo ráno?
„Avry, co se stalo?“ zeptala se Melina. „Tvoje tvář… jsi…“
Posadila jsem se a uvolnila jí prostor vedle sebe. „Ano, jsem léčitelka.“ Mluvila jsem potichu, aby mě ostatní neslyšely – ne, že by na tom záleželo, stačilo, aby se na mě podívaly.
„Tak proto po tobě včera ti lidé šli?“ zeptala se.
„Bohužel ano.“
„Kerrik tě chrání, aby mohl získat odměnu pro sebe?“
Byla chytrá, proto jsem se ze zvědavosti zeptala: „Co myslíš?“
Melina se několik minut při zvažování mojí otázky popotahovala za tuniku. „Chrání tě, ale ne kvůli zlatu.“ Položila ruku na mou tvář a zeptala se: „Bolí to?“
„Ne.“ Byla to pravda.
„Bolelo to?“
„Na tom nezáleží.“
„Jistěže ano.“
„Ne, Melino, nezáleží.“ Jak jí to jen vysvětlit? Hledala jsem správná slova. „Ta bolest ti připomínala, co se ti přihodilo. Ale bolest, kterou jsem cítila já, byla spojená s tebou – s mladou úžasnou dámou. Když jsem vyléčila tvá zranění, pomáhala jsem ti a díky tomu, ta bolest, kterou jsem vnímala, byla mnohem snesitelnější.“
Stále vypadala nepřesvědčeně.
Zkusila jsem to znova. „Je to, jako bych znova držela svou nově narozenou sestru. Noelle byla těžká a bolely mě z toho svaly, ale nepohodlí vybledlo v porovnání s mým úžasem, když jsem ji držela v náručí. Byla bych tak spokojená, kdybych…“ Náhlý smutek zadusil další slova. Bylo mi šest, ale do smrti nezapomenu na to, jak moc jsem ji chtěla držet a ochraňovat navždy. Když rostla, byla plná rozpustilé zvědavosti. A vždy mě pronásledovala, až jsem jí začala říkat můj malý stín.
„Jsou tady,“ řekl Kerrick za mnou.
Polekala jsem se a otočila se, ale už odešel. Měl by nosit zvoneček nebo tak něco, zabručela jsem, když jsem zaslechla hlasy. Během chvilky se přiřítila Máma a vzala Melinu do náručí.
Městská hlídka zajala čtyři muže. Máma se na mě zadívala a já se hned cítila provinile. Ale neřekla k mým modřinám nic. Když Melina a ostatní povyprávěly své příběhy, nikdo o mých léčivých schopnostech neřekl ani slovo.
Belen a ostatní čekali venku. Vzali nám všechny věci na cestu, abychom mohli odejít a nemuseli se vracet do hostince U Závěsné lucerny, což potěšilo Kerricka.
Když jsem se k nim připojila, zdálo se, že se klukům ulevilo, že mě vidí. Belen si prohlédl mou tvář.
„Dobře, že jsem tady nebyl,“ zavrčel tiše Belen. „Roztrhal bych ty čtyři na kusy a poházel je mrchožroutům.“
Quain si prohlížel zem kolem nás. „Vypadá to na pořádný boj. Co se tady stalo?“ ukázal na dlouhou rýhu.
„Zrovna tady odvedla dobrou práci s Belenovým – nebo bych měl říct s jejím – nožem,“ řekl Kerrick. Otočil se ke mně. „Můžeš si je nechat, pokud slíbíš, že je nepoužiješ proti nám.“
Snažila jsem se napodobit jeho výraz bez emocí. „Zaprvé, není to tvoje rozhodnutí, jestli si je nechám nebo ne, je Belenovo. Zadruhé, nebudu ti slibovat…“
„Můžeš si je nechat,“ skočil mi Belen do řeči. „A měli bychom tě naučit zacházet s mečem.“
Kerrick si odkašlal. „Ne, to bychom neměli. Už tak je dost nebezpečná.“ Naši debatu ukončil tím, že rozkázal sbalit věci.
Rozloučili jsme se s Biancou, Peni, Melinou a Mámou.
„Kdykoliv jsi u nás vítána,“ řekla Máma. „Vždy u nás budeš mít k dispozici pokoj. Bez placení. Vím, co jsi musela pro mou dceru udělat, ale nestrachuj se, nikomu nic nepovíme.“
Jako poděkování jsem ji objala. Bylo skvělé cítit její objetí, i když to byla jen chvilka.
Zamířili jsme na sever. Nebe bylo čisté a bez mraků. Ve vzduchu se vznášela vůně listí a země – nádherné počasí pro výšlap. Kerrick vedl a poprvé od doby, kdy mě zachránili z vězení v Jaxtonu, cítila jsem se… ne tak docela spokojená, protože úzkost, obavy a strach mě stále obestíraly. Ale cítila jsem se více naživu.
Když jsem používala svou magii k léčení ostatních, můj život měl smysl a já cítila uspokojení z pomáhání druhým. Byla jsem potřebná. Přestože tohle „dobrodružství“ netrvalo dlouho, vytáhlo mě z nicoty, kterou býval můj život. Tři promrhané roky. I když jsem vyléčila pár dětí, mohla jsem udělat o tolik víc, ale bála jsem se.
Zastavili jsme na noc a já se rozhodla pomoci, když chlapi začali se svými úkoly. Jelikož byl Loren určen za kuchaře, připravoval maso. To co připravoval, bylo jedlé, ale plané, tak jsem se vydala hledat něco… chutnějšího.
Kerrick mě samozřejmě následoval. „Kam jdeš?“
Kousla jsem se do rtu, abych zabránila své sarkastické poznámce vyklouznout. Místo toho jsem řekla: „Kdybych měla v úmyslu porušit své slovo, udělala bych to minulou noc, když jsi odpadl.“
Neodpověděl hned. Nakonec řekl: „Nechoď daleko,“ a vrátil se do tábora.
Zajímavé. Potloukala jsem se kolem a prohlížela si rostliny. Tara mě naučila, které je možné používat proti horečce nebo neduhům. Vysvětlila mi, že v případě malých poranění fungují rostliny stejně dobře a mohou nám ušetřit léčivou energii pro horší případy. Za těch šest měsíců, kdy jsem byla její učednicí, jsem se toho naučila tolik… Ale pro ni to byla jen malá část jejích zkušeností a odborných znalostí. Netruchlila jsem jen pro ni, ale také pro ztrátu tak obrovského množství znalostí.
Našla jsem trochu rozmarýnu a vrátila se. Ignorovala jsem kolektivní oddech, když jsem se objevila, pak jsem otrhala lístky a podala je Lorenovi.
Podezřívavě je očichal. „Co je to?“
Hádám, že to bude chtít víc než jen mé slovo, aby mi věřili. „Rozmarýn.“ Žádný záblesk poznání. „Jídlo bude chutnější. Copak neznáš základní bylinky a koření?“
„Ne. Tuhle práci jsem si vzal na starosti díky sebeobraně. Quain všechno spálí. Belen si myslí, že sušené maso je všechno, co potřebujeme k přežití. Fleova představa dobrého jídla je všechno, co se nejdříve neocitlo v popelnici. A Kerrick nás otrávil…“
„To nebylo naschvál,“ prohlásil Kerrick. „Maso vypadalo, že už je hotové.“
Pak jsem si uvědomila, že Kerrick přidělil Quainovi první hlídku. Další zvláštnost. „No, moje znalosti vaření jsou jen povrchní, ale znám bylinky a můžu ti pomoci, pokud budeš chtít.“
Loren se podíval na Kerricka, než odpověděl, „jasně.“ Lístky mi podal zpátky.
Natrhala jsem je na kousíčky a vsypala je do guláše.
„Když už mluvíme o jídle,“ začal Kerrick. „Vzpomínáš si Belene, když jsme byli ve škole a Ryne se rozzlobil kvůli neskutečnému plýtvání?“
A jde se na to. Kerrick byl nenápadný asi jako bouřka.
Belen se zasmál. „Jo. Když se porval, přidělili mu na starosti vynášení odpadků.“
Skutečná historka.
„Nenazval bych to rvačkou,“ řekl Kerrick. „Bránil nové dítě před Stanslovem.“
„Ještě že se objevil mistr Fang. Jinak by byl Ryne na kaši.“
„Místo toho musel za trest dva týdny vynášet odpadky.“ Kerrick přiložil další poleno do ohně. „Na konci těch dvou týdnů přišel Ryne s nápadem, jak všechno nadbytečné jídlo darovat chudým lidem ve městě.“
Zvažovala jsem, jestli je nemám ignorovat, ale tohle mohla být také příležitost k získání informací. „Takže jste se potkali ve škole?“ zeptala jsem se Belena.
„Ano. My tři jsme navštěvovali internátní školu pro spratky.“
„Spratky? Nemůžu uvěřit, že bys zrovna ty patřil do takové skupiny,“ řekla jsem.
Belenův hluboký smích mi zavibroval v hrudi. „Já ne.“ Namířil prstem na Kerricka. „Přestože jsem o čtyři roky starší než on, jeho otec trval na tom, abych šel taky a udržel jej dál od problémů.“ Belen zafuněl. „Samozřejmě to nefungovalo. A pokaždé, když se dostal do problémů, mě do nich vtáhnul taky, takže jsme byli potrestáni oba.“
„Jinak by ses nudil,“ prohodil Kerrick.
„Vy dva jste příbuzní?“ zeptala jsem se Belena.
„Ne. Moje rodina pro tu jeho pracovala řadu let. Vyrostli jsme spolu.“ Pak Belen zvážněl. „Přišel jsem o matku a starší sestru. Ale moje mladší sestra přežila a stejně tak Izak, jeden z Kerrickových bratrů.“
Tábor naplnilo ticho.
„Pokud vím, moje teta Yasmin je také naživu,“ dodal Kerrick. „Což nedává smysl, protože žije snad odjakživa a byla nemocná, jak dlouho si jen pamatuju.“
Nic, co se týkalo moru, nedávalo smysl. Léčitelé vyzkoušeli každou bylinu a posilující lék, které znali, aby vyléčili oběti, ale bezúspěšně.
„Kde je tvá sestra teď?“ zeptala jsem se Belena.
„Sayen střeží prince Ryneho. Má mnoho loajálních stoupenců. Rozšiřovali jsme naše řady a snažili se do chaosu vnést řád, ale když onemocněl, všechno se zastavilo. Nemáme nikoho, jako byl on.“
„Máš pravdu. Žádný z dalších vůdců Říše nepopravil tolik vězňů jako princ Ryne.“ Slova mi vyklouzla z pusy, než jsem je stačila zastavit. Podívala jsem se na Kerricka, ale zůstal klidně sedět tam, kde byl.
„To jeho otec nařídil popravy,“ řekl Belen.
„Ale no tak. Každý ví, že po své nehodě byl král Micah posledních šest let pouhou loutkou. A zemřel, než udeřil mor.“
„Loutka, která měla i přes jeho nevyzpytatelné chování loajální generály. Když se Micah rozhodl vyčistit vězení, vyplnili jeho rozkazy. Než se to Ryne dozvěděl, bylo příliš pozdě.“
Flea začal cvičit žonglování a já jsem se k němu přidala. Byla jsem ráda, že mám záminku k ukončení konverzace o Rynem.
Až na to, že další noc a tři následující se vše opakovalo. Udělala jsem chybu, když jsem se tu první noc Belena vyptávala. Jeho upřímnost se dala jen těžko ignorovat, a jakmile se téma stočilo k Rynemu, Kerrick přenechal Belenovi vzpomínání na staré dobré časy.
Jenže pátou noc si vzal Kerrick první hlídku. Belen přecházel kolem ohně a dokonce i Flea zůstal zticha. Během dne jsem si všimla Quainova soustředěného výrazu. Také jsem byla svědkem několika ostrých, ale soukromých rozhovorů mezi muži.
„Co se děje?“ zeptala jsem se konečně Lorena.
Ohříval vodu na malinkém ohni – to bylo vše, co Kerrick dovolil. Loren si s Belenem vyměnil pohled.
„Jestli se mě snažíte uchránit před špatnými zprávami, tak toho nechte. Nesnáším tajemství,“ řekla jsem jim oběma. „Nemůžu vám pomoci, pokud nebudu vědět, o co jde.“
„Několik skupin žoldáků sleduje naši stopu,“ řekl Belen.
Kerrick mě varoval už dříve, proto mě to nepřekvapovalo. Následující dva dny jsme hráli na schovávanou se třemi různými skupinami žoldáků. Naše přestávky na odpočinek se zkracovaly, až nezbyly žádné. Studené jídlo a pár hodin spánku během dne, se stalo naší novou rutinou.
Kerrick nemusel říkat, že se k nám žoldáci přiblížili. Věděla jsem to díky ostatním. Nikdo se neusmíval. Nikdo neřekl více, než pár slov. Nikdo neodkládal zbraně.
Třetí den, když vyšlo slunce, Kerrick zastavil. Byli jsme na kraji lesa. Před námi se rozprostírala opuštěná vesnice. Popínavá rostlina s trny rostla přes dávné stěny ze dřeva, zakrývala ulice a vytvářela jednolitý koberec. Bílé lilie velikosti mužů byly rozesety všude. Mírumilovné nebo Smrtící lilie – bylo nemožné je od sebe rozeznat.
„Kruci. Hnali nás jako dobytek na jatka,“ zaklel Kerrick.
Belen si všiml mého zmatení. „Žoldáci o tomhle věděli.“ Rozmáchl se rukou a obsáhl tím celou vesnici. „Museli spolupracovat, protože nás obklíčili ze tří stran. Jediná cesta, kudy uniknout, je skrz lilie.“
Strach zmobilizoval mé unavené svaly. Škoda, že to k ničemu nebude.
„Jsme v pasti,“ řekl Loren.
„Jsme mrtví,“ dodal Quain.



[1] V angličtině se jedná o orla holohlavého, ale u nás neexistuje a říká se mu bělohlavý.

16 komentářů:

  1. Díky moc za další kapitolu :) Těším se na pokračování

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji moc za překlad.Petra

    OdpovědětVymazat
  3. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji moc.. Nápad té knížky se mi moc líbí.. Těším se na pokračování

    OdpovědětVymazat
  5. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuji za další pokračování. Lvice

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad. Bobo.

    OdpovědětVymazat
  8. Dekuju moc za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Díky moc za překlad a korekturu :-D

    OdpovědětVymazat