neděle 31. ledna 2016

Vzdor - 32. kapitola 2/2


Udělal jsem úmyslný krok od něho. Hrál si se mnou. Věděl, že nemám tušení, kdo byl můj otec, a používal to proti mně. Stejně se jedna moje část chtěla zeptat, jen aby se mezera v mé minulosti zaplnila.


„Znal jste mého otce.“
Zasmál se. „Jsi jako on. Dva muži ze stejného těsta.“
„A jaké je to těsto?“
Jeho tvář, ve které se mísil stín se světlem ohně, zářila krutostí. „Bezcenný. Neloajální. Beze cti.“
Narovnal jsem se a připravil si kopanec. „Nemůžete rozumět cti, pokud vám ji nevštípili.“
Skočil na mě, ale já se sehnul. Zhoupnul jsem řetězy a omotal mu je kolem rukou. Jedno rychlé trhnutí a už ležel na zemi. Spadl tvrdě a já jsem vedl koleno do jeho zad, ale to už byli strážci u mě.
Odtáhli mě od něj, hodili na podlahu a zaútočili. Opět jsem zhoupnul řetězy, brutálně šlehajíc jednoho z nich přes tvář, čímž jsem mu vyrazil jeden zub. Druhý vytáhl meč, ale sehnul jsem se. Při tom se mi podařilo obtočit mu řetězy meč a pevně zatáhnout. Meč mu vyklouzl a letěl přes celou celu.
Přiběhli další dva strážci a najednou jsem doslova bojoval o život. Uskočil jsem před čepelemi, přijal jejich energii a snažil se je poškodit tak smrtelně, jak jen to šlo s řetězy v mých rukách.
Byli to čtyři na jednoho a věděl jsem, že to dlouho neudržím. Doufal jsem, že nebudu muset.
Velitel se zvedl ze země a zařval na stráže, aby přestaly. Krvácejíc a nadávajíc, ustoupily.
Také jsem krvácel a nadával, ale držel jsem hlavu vysoko, když se ke mně přiblížil. Jeho další krok jsem směřoval k tomu, aby to vypadalo jako jeho nápad.
„Pojďte a zabijte mě, pokud můžete,“ řekl jsem, rachotíc řetězy v mých rukách, jako bych byl připraven na další kolo boje. „Dal jste mi veškeré zbraně, které jsem potřeboval.“
Plival na mě jedovatost. „V sekundě, kdy nebudu potřebovat povzbuzovat tu dívku ke spolupráci, budeš mrtvý.“ Zmenšil mezi námi vzdálenost, zastavujíc se mimo dosah řetězů. „Zemře s myšlenkou, že tě zachránila. Melkin se o to postará. Ale ty, ty budeš žít dost dlouho na to, aby ti došlo, že jsi nikoho nezachránil.“
Dostal jsem odpověď ohledně Melkinovy smlouvy s velitelem. Ignorujíc svůj vztek při myšlence, že bude Rachel cestovat s mužem, který ji pak zabije, jsem se zaměřil na druhou věc, kterou jsem potřeboval.
Zarachotil jsem řetězy, jako bych stále měl energii je použít. Velitel zamával na nejbližší strážné. „Sundejte z něho ty věci a dejte je pryč z cely.“
Připravil jsem se k boji, snažíc se vypadat, že to myslím vážně, a tak šli ke mně všichni tři, aby mě odpoutali. Ve chvíli, kdy jsem byl volný, jsem se posunul do rohu, aby to vypadalo, že jsem prohrál.
Velitel se zasmál a mávl na jeho nejméně zraněné vojáky. „Dejte mu lekci. Jen se ujistěte, že bude žít, až budete odcházet.“
Dva strážní se připravili se zvednutými pěstmi. Posunul jsem se před první ránou a nechal ji dopadnout do mého ramene, ale uviděl jsem hvězdičky, když mě druhý strážce kopnul tvrdou botou do žeber, až jsem se rozplácnul. Bolest mnou proudila a jediné, co jsem byl schopen dělat, bylo schoulit se do klubíčka a přežíval, když mě strážní používali jako boxovací pytel.
Nevěděl jsem, jak dlouho to trvalo, než je velitel odvolal. Krvácel jsem z nosu a úst, měl jsem pocit, jakoby mě přejel vagón a pravé žebro mě bodalo při každém nádechu.
Velitel ke mně přišel, popadl mě za vlasy a zkroutil mi hlavu proti jeho. „Prohrál jsi svou malou hru. A každý, koho jsi miloval, kvůli tomu zemře.“ Zagestikuloval na stráže a já jsem slyšel něco zasyčet a zapraskat v ohni pochodně. Nemohl jsem otočit hlavu, abych se podíval, protože velitel pořád držel pevně mou hlavu.
Strážce se přiblížil s dlouhou tyčí v rukou. Na konci tyče byl kovový znak Tyranského oddílu – pařát mezi dvěma vyříznutými znaky – který zářil rudou.
Odvrátil jsem se od velitele, ale on položil koleno na pravé žebro, čímž mi přivodil neuvěřitelnou bolestivou agónii a podržel mou hlavu oběma rukama.
„Porazil jsem tě,“ řekl Velitel. „A pokaždé, kdy tě uvidím, to budu vědět.“
Strážce přitiskl rozžhavený kov na bok mého krku a já jsem zařval.
Pach spálené kůže se vznesl do vzduchu a mně se zvedl žaludek z pohledu na tancující červené tečky, které jsem náhle uviděl. Pomalu jsem se nadechnul, snažíc se zchladit tu nejhorší agónii, ale odmítla se zmenšit.
Nechávajíc mě být, velitel se zvedl a řekl strážím, „Jen vodu. Neobtěžujte se tomu dát nějaké jídlo. Nepotřebujeme, aby žil dlouho.“
Nechávajíc mě schouleného na zemi, popáleného a krvácejícího, velitel a jeho strážní odešli, zamykajíc za sebou dveře cely.
Počkal jsem, dokud jsem neuslyšel, že odešli. Dokud se dveře do vězení nezavřely. Dokud jsem si potichu neřekl vše, co jsem věděl o Pythagorově větě. A vodivý charakter mědi. Vztah mezi negativním objemem a negativní energií.
Až když jsem si byl jistý, že jsem strávil dost času vypadáním, že jsem poražen a zlomen, takže by se nikdo nedivil mé potřebě po teple, jsem se začal pomalu soukat po podlaze.
Každý kousek byl utrpením. Zaťal jsem zuby a řekl si, že bolest je jen v mé mysli. Můžu se nad ní povznést. Moje tělo s tím nesouhlasilo, takže jsem se přinutil recitovat periodickou tabulku, abych si dal něco, na co jsem se mohl soustředit.
Třásl jsem se, když jsem konečně dorazil k mému cíli, ale zuřivý triumf mě zevnitř zahřál, když jsem položil ruku na jedinou věc, kterou jsem chtěl. Věc, kvůli které jsem se nechal zmlátit velitelem. Věc, která učiní můj útěk možným.

Můj kabát.

6 komentářů: